Ve dnech 10. - 26. září tohoto roku proběhl ve Zdobnici
letní kurs Institutu ekumenických studií. Při úvodní liturgii posloužil homilií
Jindřich Halama, při závěrečné Zbyněk Studenovský.
Milosrdenství
Buďte
milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. (L
6, 27-36)
Výraz milosrdenství je jedním ze základních hesel
křesťanského slovníku. Je to slovo, jehož užívá nejenom církev, ale které se
užívá hojně a běžně i mimo ni. Ale přesto - a možná, že právě proto - není
jisté, jestli mu správně rozumíme. Znamená-li pro nás milosrdenství a milosrdný
to, o čem mluví bible, o čem mluví evangelia, nebo zda se spíš necháme vést
obecným zvykem a významem a docházíme k něčemu docela jinému, než o čem mluví evangelista.
Způsob, jakým se slovo milosrdenství běžně užívá, mu dává
nádech určité slabosti, menší hodnoty. Totiž ten, kdo milosrdenství potřebuje,
je nějak postižený, pro někoho dokonce méněcenný. Člověk, jemuž se prokazuje
milosrdenství, je ubožák. Schopný a hrdý člověk může milosrdenství prokázat, ale
rozhodně o ně nestojí, od nikoho je nežádá. Nechce mít pocit, že je na někom
závislý, že někomu něco dluží, i kdyby to byla jenom vděčnost
To však je pojetí, které má hned dvě velké chyby. Jednak není
milosrdenství v bibli něčím, co by dával bohatý chudému, schopný neschopnému, silný
slabému. Není to věc především darů a služeb (ačkoli i ty k milosrdenství patří),
ale věc vztahu ke druhému člověku. Máme být milosrdní právě tak k žebrajícímu
bezdomovci jako k úspěšnému a samolibému majiteli čehokoliv. Ten druhý to
nepotřebuje o nic méně, i když o tom nechce vědět.
Druhou chybou je potom pominutí skutečnosti, že bez
milosrdenství nemůže existovat žádné lidské společenství. Člověk, který nechce
milosrdenství, který je považuje za cosi pro slabé, se nevyhnutelně izoluje,
odděluje od druhých. Společnost lidí, kteří nechtějí milosrdenství, je shluk
osamělých, kteří nemohou mít hlubší vzájemné vztahy.
Co tedy slovo milosrdenství v bibli a v křesťanském životě
znamená? Znamená to mít soucit s druhými, být ochotni pomáhat, mít trpělivost a
odpouštět? Jistě, i to všechno s milosrdenstvím souvisí, stejně jako řada
podobných věcí. Ale základní charakteristikou milosrdenství není cosi činit, nýbrž
určitým způsobem vnímat a přijímat lidi. Ježíš, když podle Lukáše káže o
milosrdenství, mluví nejprve o lásce k nepřátelům, potom o činění dobrých
skutků, a nakonec o souzení druhých. Milujte i nepřátele a nesuďte druhé. To je
rámec, ve kterém je slovo o milosrdenství zasazeno.
Jde o to mít člověka rád a činit mu dobře. V tomto pořadí.
Vztah je první a rozhodující, proto milosrdenství nemůže znamenat nějakou
povinnost, kterou je třeba plnit. V Ježíšově době byly v Izraeli takto chápány
almužny - jako záslužný skutek, jako projev mé dobroty, jako důkaz, jaký jsem
dobrý člověk. Nejde o to, jaký mám k druhému vztah, ale o to, udělat dobrý skutek.
To je ovšem postoj, proti kterému mluvili už proroci a Ježíš to připomíná znovu.
Milosrdenství neznamená splnit normu slušného člověka, ale najít ke druhému
člověku nový vztah. Vztah lásky, který znamená vždycky do určité míry
ztotožnění. Máme-li někoho rádi, záleží nám na něm, na jeho problémech a
trápeních, podílíme se na nich, stejně jako na jeho radosti. A Ježíš dává za
příklad právě vztah k nepřátelům. Na něm se prověří, jestli známe
milosrdenství, jestli víme, o čem mluvíme. V běžných záležitostech a vztazích
dodržuje většina lidí jakousi normu slušnosti, vstřícnosti, laskavosti. Ale
tam, kde jsou dobré důvody k hněvu, k nenávisti, kde všechna lidská konvence
jde stranou, tam se projeví zřetelně, kdo žije z milosrdenství a kdo se jenom
dobře ovládal.
Buďte milosrdní. Jak toho však dosáhnout? Jediná možnost, jak
poznat pravou povahu milosrdenství, je poznat Boha jako Otce - buďte milosrdní jako
váš Otec. Musíme nejen slyšet a věřit, ale z vlastní zkušenosti poznat, jak je
milosrdný Bůh, jaká je jeho láska k nám. Z tohoto poznání lze potom žít. Poznat
Boží milosrdenství znamená zároveň poznat, jak velice je potřebujeme, jak
důležité je pro náš život a nejenom pro náš, ale pro každý lidský život, i ten
bohatý, úspěšný a hrdý, který si připadá soběstačný.
Milosrdenství tedy neznamená sklonit se k někomu, kdo se nám
nemůže rovnat, udělit mu cosi ze svého dostatku, udrobit mu ze své vlastní
dobroty. Opravdové milosrdenství je vztah, ve kterém víme, že milost
potřebujeme všichni stejně a všichni stejně zoufale. Silní jako slabí, zdraví
jako nemocní, chudí jako bohatí. A Bůh je k nám ke všem také stejně milosrdný -
jde jenom o to, abychom to poznali a uznali.
Jakmile nám připadá, že jsme o něco lepší než jiní, že
potřebujeme přece jenom menší dávku milosrdenství, zatímco jiní by potřebovali
mnohem víc, když uznáváme, že jsme sice nedokonalí, ale v jádru poměrně dobří,
je s milosrdenstvím zle. Neboť v takové chvíli se začne dít to, čemu opakovaně podléhají
všechna lidská společenství, ať jsou to dobročinné spolky nebo církve. Že totiž
začneme „pomáhat" lidem, aby byli jako my. Nutit je, aby dělali to, co my
pokládáme za dobré, ukládat jim podmínky a pravidla, jak mají být dobří, ne-li
dokonce jak se mají za naši dobrotu odvděčit. Ježíš říká v jedné chvíli
zákoníkům, že nakládají na lidi neunesitelná břemena. A má na mysli právě tento
způsob jednání. Nutit jiné do naší spravedlnosti, nemilosrdně je polepšovat,
dělat z nich dobré podle toho, jak se nám zdá.
Být milosrdný znamená mít takovou lásku k lidem, která je
nechce popadnout a dovést k našim cílům, natlačit je do našich forem. Naopak,
znamená to ochotu jít za lidmi tam, kam jdou oni a sloužit jim. Je-li základem
naší víry Ježíš Kristus, jako Bohem poslaný zachránce, měli bychom se
orientovat na něm. Co dělá Bůh? Popadne člověka a donutí ho změnit se, předělá ho,
dožene ho tam, kde ho chce mít? Ne, Bůh jde za člověkem, stává se jedním z
lidí, žije s nimi, slouží jim a nakonec je jimi zabit. Milosrdenství znamená
dát se druhému, ne manipulovat jím.
Jako křesťané, tedy ti, kdo Boží lásku poznali, máme všechny
předpoklady, abychom mohli být milosrdní. Dobrořečit těm, kdo nás proklínají,
pomáhat a rozdávat a nehledět na zisk, chválu, odměny. Jsme se všemi lidmi
spojeni společným údělem hříšníků, potřebujících Boží odpuštění. Jsme zcela
závislí na milosrdenství, stejně jako všichni ostatní lidé. Jenže - my to smíme
vědět. Uvědomujeme-li si to, žijeme-li s touto jistotou, můžeme být milosrdní. Můžeme
prožívat zkušenosti, kdy se v lidských vztazích cosi nečekaně změní, kdy
zažijeme nové, nějak plnější a opravdovější lidství. Ne jako plody naší
zásluhy, jako výsledek našeho cílevědomého úsilí, ale jako dar a nadto dar
překvapivý, nečekaný, někdy šokující. A možná i zahanbující, protože se objeví
takovým způsobem, nebo z té strany, kde se toho nejméně nadějeme.
Být milosrdný, trpělivý, shovívavý, odpouštějící, bývá
považováno za určitou slabost. Za nedostatek rozhodnosti a odvahy, možná
dokonce za projev strachu. Ale opak je pravdou. Být milosrdný je projevem síly
a jistoty. Jenom ten, kdo ví, že je bezpečný, že ho ten druhý nějakým úskokem,
podvodem nebo lstí nemůže vážně ohrozit, si může dovolit být otevřený. Jenom tehdy,
když vím, že mě ten druhý nemůže zničit, že mi nemůže hrubě ublížit, mohu s ním
jednat beze strachu, v důvěře. I církev leckdy sahala k trestům, pronásledování,
násilí a potlačování. Jsem přesvědčen, že to vždycky bylo znamením vnitřní
slabosti, úzkosti, strachu, znamením, že něco není v pořádku.
Častým tématem úvah a polemik je v posledních letech
zobrazování násilí v médiích. Součástí této problematiky jsou filmy s takzvaně „celými
chlapy", kteří si nedají nic líbit a všechny přemohou. Proč to zmiňovat zde? Celý,
dokonalý, je řecky teleios. A paralela našeho textu u Matouše uvádí právě „buďte
dokonalí" místo Lukášova „buďte milosrdní." Snad z toho můžeme odvodit, že
dokonalost, biblicky viděno, je v lásce, v milosrdenství.
Zdrojem, který nám otevírá podíl na této dokonalosti, je Boží
milost v Kristu. Může a chce nás vést k tomu, abychom uměli v lásce přijímat i
dávat. Abychom věděli, že milosrdenství potřebujeme jedni i druzí, všichni bez
rozdílu. Někdy zjevně a naléhavě, někdy ne tak nápadně, ale vždycky. K tomuto zdroji
nových vztahů mezi lidmi odkazuje Ježíšovo slovo: buďte milosrdní, jako je
milosrdný váš Otec. To není rozkaz, to není zákon, ale upozornění, kde je
možnost plnějšího života a lidštějších vztahů mezi námi. Nejmocnější jistota, z
níž může lidský život dostávat sílu, je Boží láska v Kristu. Poznat ji znamená
poznat milosrdenství, zjistit, jak velmi je potřebujeme, a učit se s ním žít.
Člověk se často ptá: Proč bych pomáhal, odpouštěl, staral se,
když mně nikdo nepomůže, neodpustí, nestará se o mě? Proč bych prokazoval
milosrdenství, když je od nikoho nemohu čekat? Evangelium je zvěstí, že někdo pomůže,
odpustí, stará se. Ba dokonce už pomohl, odpustil a postaral se. Jestliže jsme
evangelium přijali, víme to a máme tedy důvody i možnosti, abychom z
milosrdenství, s nímž se setkáváme, rozdávali dál. Zdá se, že právě naše doba
to potřebuje víc než naléhavě.
-jh-
Podobenství o dvou synech
Apoftegma ke sporu o Ježíšovu pravomoc
Když Ježíš přišel do chrámu a učil, přistoupili k němu
velekněží a starší lidu a řekli: „Jakou mocí to činíš? A kdo ti tu moc dal?"
Ježíš jim odpověděl: „Já vám také položím otázku; jestliže ji zodpovíte, i já
vám povím, jakou mocí to činím. Odkud měl Jan pověření křtít? Z nebe, či od
lidí?" Oni se mezi sebou dohadovali: „Řekneme-li, ,z nebe`, namítne nám: ,Proč
jste mu tedy neuvěřili?` Řekneme-li však ,z lidí`, máme obavy ze zástupu; vždyť
všichni mají Jana za proroka." Odpověděli tedy Ježíšovi: „Nevíme." Tu jim řekl
i on: „Ani já vám nepovím, jakou mocí to činím." (Mt 20, 23-27)
Podobenství o dvou synech
„Co myslíte? Jeden člověk měl dva syny. Přišel a řekl
prvnímu: ,Synu, jdi dnes pracovat na vinici!` On odpověděl: ,Ano, pane.` Ale
nešel. Otec přišel k druhému a řekl mu totéž. Ten odpověděl: ,Nechce se mi.`
Ale potom toho litoval a šel. Kdo z těch dvou splnil vůli svého otce?"
Odpověděli: ,Ten druhý!` Ježíš jim řekl: „Amen, pravím vám, že celníci a
nevěstky předcházejí vás do Božího království. Přišel k vám Jan po cestě
spravedlnosti, a vy jste mu neuvěřili. Ale celníci a nevěstky mu uvěřili. Vy
jste to viděli, ale ani potom jste toho nelitovali a neuvěřili mu."
(Mt 21, 28-32)
Jako novozákonník si nemohu odpustit o něco širší exegetický
úvod, než je u homilie zvykem, ale slibuji, že zkrátím tu část, kde pak
skutečně o něco půjde.
Naše dnešní čtení z Matoušova evangelia se skládá ze dvou
částí. Tou první je apoftegma, neboli výrok připisovaný známé osobě, často
zasazený do situace na kterou reaguje, popř. vyprovokovaný otázkou. Takto
zpracované výroky byly v antice vždy jedním ze základních elementů pro sepsání biografie
a ke stejným účelům posloužily i evangelistům. Druhou částí dnešního textu je
podobenství, které k tomuto výroku připojuje pouze Matouš a jež jeho látku
interpretuje a dále rozvíjí. Obě dvě části jsou v literární kompozici tohoto
evangelia proneseny Ježíšem v chrámu a zařazeny za vyhnání prodavačů z chrámu a
perikopu o prokletí fíkovníku. Důležité je si také uvědomit, že adresáty
evangelia nejsou židovští velekněží a starší, ale matoušovská eklésia,
církev (Mt 18,17).
V Ježíšově výroku nejde jen o onu „epizodu" s prodavači a
směnárníky minulého dne, ale především o jeho vztah k Janu Křtiteli a o to,
jakým právem učí. Velekněží a starší lidu se zajímají o to, „v čí moci tyto
věci činí" - od koho má pověření - a jsou si zcela jisti, že od nich to nebude.
Zajímají se o Ježíše sice zcela legitimně, ale rozhodně ne bez postranních
úmyslů, jak to pozorný čtenář může vycítit z jejich rozhovoru, když se
dohadují, co mají Ježíši odpovědět na otázku, odkud měl pověření křtít Jan
Křtitel. Osobně se nemohu zbavit dojmu, že celá kompozice obsahuje jisté prvky tragikomičnosti,
kterou se čtenář, znající celé evangelium může dost dobře pobavit. Každý, kdo
četl jeho začátek ví, že Ježíš stejně jako Jan Křtitel má pověření ,z nebe`;
navíc, snad aby na to nikdo nezapomněl, dojde mezi tímto rozhovorem a událostmi
v chrámu k oné zápletce s fíkovníkem, který byl Ježíšem před učedníky
manifestačně ,usušen`. Aby to však nebylo vše, můžeme si ještě vyslechnout
dohadování zaskočených velekněží a starších: „Řekneme-li, ,z
nebe`, namítne nám: ,Proč jste mu tedy
neuvěřili?` Řekneme-li však ,z lidí`, máme obavy ze
zástupu; vždyť všichni mají Jana za proroka." Odpověděli tedy Ježíšovi: „Nevíme."
Zdánlivě bystrá lišácká odpověď, pro kterou se nakonec rozhodnou,
však o pár veršů později Ježíši stejně nezabrání říci: ..
. .a neuvěřili jste mu." a dodat cosi o
celnících a nevěstkách, kteří na rozdíl od nich uvěřili.
Nemyslím si, že by bylo hlavním Matoušovým cílem pobavit
čtenáře či se jen ,svézt` po veleknězích a starších. Adresáty jeho příběhu jsou
křesťané, a to velmi pravděpodobně i křesťané z pohanů, žijící ve větším městě,
kteří jsou stále ještě v dialogu s židovskou komunitou. To, oč tu běží je
ukázání kontinuity božího jednání v dějinách a kontinuity mezi Janem Křtitelem
a Ježíšem, a mezi Ježíšem a církví. Pokud byl Jan poslán Bohem, pak tím spíše
Ježíš. Byl-li Janův křest z nebe, je i autorita Ježíšova z nebe a tak i ti,
které posílá Ježíš, jsou posláni tím samým Bohem jako Jan a proroci. V
rozhovoru v chrámě nejde tedy jen o učení Ježíšovo, ale i o to, jakým právem
učí prvokřesťanská obec.
Podobenství, které u Matouše Ježíš vypráví, „ilustruje"
jednání velekněží a starších a rozvíjí toto apoftegma. Jeden člověk má dva
syny, má také vinici a oba dva jednoho dne prosí, aby šli na vinici pracovat.
Jeden řekne okamžitě ,Ano, Pane`,
ale nejde, druhý odpoví ,nechce se mi`,
ale pak přeci jen jde. Kdo z nich splnil vůli svého otce? Jistě ten, který na
vinici pracoval a ne ten, který jen řekl ,Ano,
Pane`; velekněží a starší odpovídají správně. Nemohli nepoznat,
že oním ,člověkem` je v tomto podobenství Hospodin a vinicí Izrael (srov. Iz 5,
1n). Tím pak, kdo jedná ve schodě s jeho vůlí je ten, který jeho přikázání
plní, kdo jedná podle zákona, nikoli ten, kdo byť nadšeně, ale jen ,teoreticky`
s nimi souhlasí, a nakonec podle božích přikázání nejedná. Matouš zde však
tento starozákonní motiv nenechal jen tak, ale dále jej rozvedl a určitým
způsobem jej transponoval. Kdybyste se podívali například na začátek dvacáté
kapitoly jeho knihy, našli byste tam podobné podobenství: „Neboť
s královstvím nebeským je to tak, jako když jeden hospodář hned ráno vyšel
najmout dělníky na svou vinici. . ."
I u Matouše je Hospodin oním vinařem, avšak motiv vinice je spojen
s královstvím nebeským, o jehož příchodu
Ježíš zvěstuje radostnou zprávu (evangelium) a oním uposlechnutím otcovy vůle
není (jen) plnění přikázání, ale (i) víra.
Tu v našem příběhu tito velekněží a starší nemají. Neměli ji ani k Janu
Křtiteli a nemají ji ani k Ježíši. Tak dochází k oné paradoxní situaci, že
celníci a nevěstky, kteří zprvu řekli jako onen druhý syn ,nechce se mi`, ale
pak přeci jen šli, protože uvěřili kázání Jana Křtitele, předchází velekněze a
starší, kteří horlivě řekli ,ano`, ale pak nešli. Příklad sám o sobě dost
odstrašující natolik, aby každým zbožným otřásl.
Jak už jsem však zmínil, není náš text určen ke čtení
velekněžím a starším, kteří by snad toto podobenství měli slyšet a být jím
pohnuti k víře, ale matoušovské křesťanské obci a díky kánonu NZ i nám. Jistě
by bylo pěkné (a ne zcela neoprávněné) se nad ním potěšit, a říci: „Děkuji
Bože, že já víru v Ježíše mám a nejsem jako velekněží a zákoníci z tohoto
příběhu. Vždyť oni nevěřili ani Janu Křtiteli, já však věřím.
. ."
Dalo by se tu opravdu přestat touto modlitbou, kdyby v tomto
evangeliu nebyl jeden text tomu našemu dost podobný, který je zcela jistě a
nezaměnitelně adresován těm, kteří věří - Mt 7, 21-23: „Ne
každý, kdo mi říká ,Pane, Pane`, vejde do
království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích." Říkáme
často ,Ano, ano, Pane!`, ale ve skutečnosti zůstáváme tam, kde jsme, podobni
onomu prvnímu synu z našeho podobenství. Mohli bychom přidat list Jakubův,
který tuto víru bez skutků pojmenoval a nazval ji mrtvou
vírou. Vírou, která už nežije a vystačí si sama se sebou. To nás
nutí si toto podobenství o dvou synech, které Ježíš vypráví velekněžím a
starším, přečíst pořádně ještě jednou. Vzít jej pod lupu a podívat se, co se z
něj můžeme naučit, kde je onen bod obratu, ona pointa, kterou bychom neměli
přeslechnout.
Jeho příběh je postaven na malém rozčarování: Čtenář či
posluchač očekávající, že první syn, který řekne ,ano` to také tak myslí, je
hned vzápětí zklamán, což je umocněno tím, že ten, který řekne ,nechce se mi`,
nakonec na vinici jde. Zápletka této malé story je postavena na rozporu mezi
slovy a skutky. Její motiv je tak všední jako náš život, lidé něco jiného
říkají a zcela jinak pak jednají. Téma, o které v něm však jde, už tak všední
není. Myslím, že bychom společně dokázali vymyslet dostatečné množství jiných důvodů,
které druhého syna mohly vést ke změně rozhodnutí. Toto podobenství však uvádí
jen jeden jediný, vyjádřený v originálním textu slovesem metameló,
,já lituji`. Meló by se dalo parafrázovat slovy ,leží mi
něco na srdci` a s předložkou meta jako
,změním, proměním to, co mi leží na srdci`. Nevíme proč a co bylo druhému
synovi líto, zda to, jak se rozhodl, či to, že onen první bratr otce zklamal.
Jisté však je, že mu něco leželo na srdci, co se rozhodl změnit. Byla to
proměna, která vyšla zevnitř a nikoliv zvenčí. To co jej přivedlo nakonec na
vinici nebyla disciplína, ani otec, ani okolnosti, ale
,pouhá` metameleia, ,lítost`. Proto je možná dobře,
že existují situace, které se nás dotknou, které zkoušejí, zda ještě máme srdce
na kterém může něco ležet, kterého se může ještě něco dotknout. Možná je to
nepříjemné, ale právě to je znamením života. Německý básník a fotograf Ulrich
Schaffer, žijící v Kanadě, jednou napsal[1]:
„Mé srdce,
tento jedinečný sval těla a duše,
zpracovává dál abecedu světa,
při hledání svého jazyka."
Jestliže je život neustálou proměnou spojenou nejen s
hledáním, ale i s klopýtáním, pak víra, která žije, je jí tím spíše. Když už se
nás totiž nic nedotkne, když už není nic co bychom cítili, když už není nic, co
by nám leželo na srdci, pak je naše víra opravdu mrtvá, neboť mrtvý nejen, že
nic nepodniká, ale také se ho již nic nedotkne.
-zs-
[1] Ulrich Schaffer:
HerzArbeit (HeartWork), Kreuz-Verlag, Stuttgart 1998.
Poslední komentáře