Jste zde

Homilie z kurzu IES ve Zdobnici

Ve dnech 10. - 26. září tohoto roku proběhl ve Zdobnici letní kurs Institutu ekumenických studií. Při úvodní liturgii posloužil homilií Jindřich Halama, při závěrečné Zbyněk Studenovský.

Milosrdenství

Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. (L 6, 27-36)

Výraz milosrdenství je jedním ze základních hesel křesťanského slovníku. Je to slovo, jehož užívá nejenom církev, ale které se užívá hojně a běžně i mimo ni. Ale přesto - a možná, že právě proto - není jisté, jestli mu správně rozumíme. Znamená-li pro nás milosrdenství a milosrdný to, o čem mluví bible, o čem mluví evangelia, nebo zda se spíš necháme vést obecným zvykem a významem a docházíme k něčemu docela jinému, než o čem mluví evangelista.

Způsob, jakým se slovo milosrdenství běžně užívá, mu dává nádech určité slabosti, menší hodnoty. Totiž ten, kdo milosrdenství potřebuje, je nějak postižený, pro někoho dokonce méněcenný. Člověk, jemuž se prokazuje milosrdenství, je ubožák. Schopný a hrdý člověk může milosrdenství prokázat, ale rozhodně o ně nestojí, od nikoho je nežádá. Nechce mít pocit, že je na někom závislý, že někomu něco dluží, i kdyby to byla jenom vděčnost

To však je pojetí, které má hned dvě velké chyby. Jednak není milosrdenství v bibli něčím, co by dával bohatý chudému, schopný neschopnému, silný slabému. Není to věc především darů a služeb (ačkoli i ty k milosrdenství patří), ale věc vztahu ke druhému člověku. Máme být milosrdní právě tak k žebrajícímu bezdomovci jako k úspěšnému a samolibému majiteli čehokoliv. Ten druhý to nepotřebuje o nic méně, i když o tom nechce vědět.

Druhou chybou je potom pominutí skutečnosti, že bez milosrdenství nemůže existovat žádné lidské společenství. Člověk, který nechce milosrdenství, který je považuje za cosi pro slabé, se nevyhnutelně izoluje, odděluje od druhých. Společnost lidí, kteří nechtějí milosrdenství, je shluk osamělých, kteří nemohou mít hlubší vzájemné vztahy.

Co tedy slovo milosrdenství v bibli a v křesťanském životě znamená? Znamená to mít soucit s druhými, být ochotni pomáhat, mít trpělivost a odpouštět? Jistě, i to všechno s milosrdenstvím souvisí, stejně jako řada podobných věcí. Ale základní charakteristikou milosrdenství není cosi činit, nýbrž určitým způsobem vnímat a přijímat lidi. Ježíš, když podle Lukáše káže o milosrdenství, mluví nejprve o lásce k nepřátelům, potom o činění dobrých skutků, a nakonec o souzení druhých. Milujte i nepřátele a nesuďte druhé. To je rámec, ve kterém je slovo o milosrdenství zasazeno.

Jde o to mít člověka rád a činit mu dobře. V tomto pořadí. Vztah je první a rozhodující, proto milosrdenství nemůže znamenat nějakou povinnost, kterou je třeba plnit. V Ježíšově době byly v Izraeli takto chápány almužny - jako záslužný skutek, jako projev mé dobroty, jako důkaz, jaký jsem dobrý člověk. Nejde o to, jaký mám k druhému vztah, ale o to, udělat dobrý skutek. To je ovšem postoj, proti kterému mluvili už proroci a Ježíš to připomíná znovu. Milosrdenství neznamená splnit normu slušného člověka, ale najít ke druhému člověku nový vztah. Vztah lásky, který znamená vždycky do určité míry ztotožnění. Máme-li někoho rádi, záleží nám na něm, na jeho problémech a trápeních, podílíme se na nich, stejně jako na jeho radosti. A Ježíš dává za příklad právě vztah k nepřátelům. Na něm se prověří, jestli známe milosrdenství, jestli víme, o čem mluvíme. V běžných záležitostech a vztazích dodržuje většina lidí jakousi normu slušnosti, vstřícnosti, laskavosti. Ale tam, kde jsou dobré důvody k hněvu, k nenávisti, kde všechna lidská konvence jde stranou, tam se projeví zřetelně, kdo žije z milosrdenství a kdo se jenom dobře ovládal.

Buďte milosrdní. Jak toho však dosáhnout? Jediná možnost, jak poznat pravou povahu milosrdenství, je poznat Boha jako Otce - buďte milosrdní jako váš Otec. Musíme nejen slyšet a věřit, ale z vlastní zkušenosti poznat, jak je milosrdný Bůh, jaká je jeho láska k nám. Z tohoto poznání lze potom žít. Poznat Boží milosrdenství znamená zároveň poznat, jak velice je potřebujeme, jak důležité je pro náš život a nejenom pro náš, ale pro každý lidský život, i ten bohatý, úspěšný a hrdý, který si připadá soběstačný.

Milosrdenství tedy neznamená sklonit se k někomu, kdo se nám nemůže rovnat, udělit mu cosi ze svého dostatku, udrobit mu ze své vlastní dobroty. Opravdové milosrdenství je vztah, ve kterém víme, že milost potřebujeme všichni stejně a všichni stejně zoufale. Silní jako slabí, zdraví jako nemocní, chudí jako bohatí. A Bůh je k nám ke všem také stejně milosrdný - jde jenom o to, abychom to poznali a uznali.

Jakmile nám připadá, že jsme o něco lepší než jiní, že potřebujeme přece jenom menší dávku milosrdenství, zatímco jiní by potřebovali mnohem víc, když uznáváme, že jsme sice nedokonalí, ale v jádru poměrně dobří, je s milosrdenstvím zle. Neboť v takové chvíli se začne dít to, čemu opakovaně podléhají všechna lidská společenství, ať jsou to dobročinné spolky nebo církve. Že totiž začneme „pomáhat" lidem, aby byli jako my. Nutit je, aby dělali to, co my pokládáme za dobré, ukládat jim podmínky a pravidla, jak mají být dobří, ne-li dokonce jak se mají za naši dobrotu odvděčit. Ježíš říká v jedné chvíli zákoníkům, že nakládají na lidi neunesitelná břemena. A má na mysli právě tento způsob jednání. Nutit jiné do naší spravedlnosti, nemilosrdně je polepšovat, dělat z nich dobré podle toho, jak se nám zdá.

Být milosrdný znamená mít takovou lásku k lidem, která je nechce popadnout a dovést k našim cílům, natlačit je do našich forem. Naopak, znamená to ochotu jít za lidmi tam, kam jdou oni a sloužit jim. Je-li základem naší víry Ježíš Kristus, jako Bohem poslaný zachránce, měli bychom se orientovat na něm. Co dělá Bůh? Popadne člověka a donutí ho změnit se, předělá ho, dožene ho tam, kde ho chce mít? Ne, Bůh jde za člověkem, stává se jedním z lidí, žije s nimi, slouží jim a nakonec je jimi zabit. Milosrdenství znamená dát se druhému, ne manipulovat jím.

Jako křesťané, tedy ti, kdo Boží lásku poznali, máme všechny předpoklady, abychom mohli být milosrdní. Dobrořečit těm, kdo nás proklínají, pomáhat a rozdávat a nehledět na zisk, chválu, odměny. Jsme se všemi lidmi spojeni společným údělem hříšníků, potřebujících Boží odpuštění. Jsme zcela závislí na milosrdenství, stejně jako všichni ostatní lidé. Jenže - my to smíme vědět. Uvědomujeme-li si to, žijeme-li s touto jistotou, můžeme být milosrdní. Můžeme prožívat zkušenosti, kdy se v lidských vztazích cosi nečekaně změní, kdy zažijeme nové, nějak plnější a opravdovější lidství. Ne jako plody naší zásluhy, jako výsledek našeho cílevědomého úsilí, ale jako dar a nadto dar překvapivý, nečekaný, někdy šokující. A možná i zahanbující, protože se objeví takovým způsobem, nebo z té strany, kde se toho nejméně nadějeme.

Být milosrdný, trpělivý, shovívavý, odpouštějící, bývá považováno za určitou slabost. Za nedostatek rozhodnosti a odvahy, možná dokonce za projev strachu. Ale opak je pravdou. Být milosrdný je projevem síly a jistoty. Jenom ten, kdo ví, že je bezpečný, že ho ten druhý nějakým úskokem, podvodem nebo lstí nemůže vážně ohrozit, si může dovolit být otevřený. Jenom tehdy, když vím, že mě ten druhý nemůže zničit, že mi nemůže hrubě ublížit, mohu s ním jednat beze strachu, v důvěře. I církev leckdy sahala k trestům, pronásledování, násilí a potlačování. Jsem přesvědčen, že to vždycky bylo znamením vnitřní slabosti, úzkosti, strachu, znamením, že něco není v pořádku.

Častým tématem úvah a polemik je v posledních letech zobrazování násilí v médiích. Součástí této problematiky jsou filmy s takzvaně „celými chlapy", kteří si nedají nic líbit a všechny přemohou. Proč to zmiňovat zde? Celý, dokonalý, je řecky teleios. A paralela našeho textu u Matouše uvádí právě „buďte dokonalí" místo Lukášova „buďte milosrdní." Snad z toho můžeme odvodit, že dokonalost, biblicky viděno, je v lásce, v milosrdenství.

Zdrojem, který nám otevírá podíl na této dokonalosti, je Boží milost v Kristu. Může a chce nás vést k tomu, abychom uměli v lásce přijímat i dávat. Abychom věděli, že milosrdenství potřebujeme jedni i druzí, všichni bez rozdílu. Někdy zjevně a naléhavě, někdy ne tak nápadně, ale vždycky. K tomuto zdroji nových vztahů mezi lidmi odkazuje Ježíšovo slovo: buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. To není rozkaz, to není zákon, ale upozornění, kde je možnost plnějšího života a lidštějších vztahů mezi námi. Nejmocnější jistota, z níž může lidský život dostávat sílu, je Boží láska v Kristu. Poznat ji znamená poznat milosrdenství, zjistit, jak velmi je potřebujeme, a učit se s ním žít.

Člověk se často ptá: Proč bych pomáhal, odpouštěl, staral se, když mně nikdo nepomůže, neodpustí, nestará se o mě? Proč bych prokazoval milosrdenství, když je od nikoho nemohu čekat? Evangelium je zvěstí, že někdo pomůže, odpustí, stará se. Ba dokonce už pomohl, odpustil a postaral se. Jestliže jsme evangelium přijali, víme to a máme tedy důvody i možnosti, abychom z milosrdenství, s nímž se setkáváme, rozdávali dál. Zdá se, že právě naše doba to potřebuje víc než naléhavě.

-jh-

Podobenství o dvou synech

Apoftegma ke sporu o Ježíšovu pravomoc

Když Ježíš přišel do chrámu a učil, přistoupili k němu velekněží a starší lidu a řekli: „Jakou mocí to činíš? A kdo ti tu moc dal?" Ježíš jim odpověděl: „Já vám také položím otázku; jestliže ji zodpovíte, i já vám povím, jakou mocí to činím. Odkud měl Jan pověření křtít? Z nebe, či od lidí?" Oni se mezi sebou dohadovali: „Řekneme-li, ,z nebe`, namítne nám: ,Proč jste mu tedy neuvěřili?` Řekneme-li však ,z lidí`, máme obavy ze zástupu; vždyť všichni mají Jana za proroka." Odpověděli tedy Ježíšovi: „Nevíme." Tu jim řekl i on: „Ani já vám nepovím, jakou mocí to činím." (Mt 20, 23-27)

Podobenství o dvou synech

„Co myslíte? Jeden člověk měl dva syny. Přišel a řekl prvnímu: ,Synu, jdi dnes pracovat na vinici!` On odpověděl: ,Ano, pane.` Ale nešel. Otec přišel k druhému a řekl mu totéž. Ten odpověděl: ,Nechce se mi.` Ale potom toho litoval a šel. Kdo z těch dvou splnil vůli svého otce?" Odpověděli: ,Ten druhý!` Ježíš jim řekl: „Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království. Přišel k vám Jan po cestě spravedlnosti, a vy jste mu neuvěřili. Ale celníci a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, ale ani potom jste toho nelitovali a neuvěřili mu."

(Mt 21, 28-32)

Jako novozákonník si nemohu odpustit o něco širší exegetický úvod, než je u homilie zvykem, ale slibuji, že zkrátím tu část, kde pak skutečně o něco půjde.

Naše dnešní čtení z Matoušova evangelia se skládá ze dvou částí. Tou první je apoftegma, neboli výrok připisovaný známé osobě, často zasazený do situace na kterou reaguje, popř. vyprovokovaný otázkou. Takto zpracované výroky byly v antice vždy jedním ze základních elementů pro sepsání biografie a ke stejným účelům posloužily i evangelistům. Druhou částí dnešního textu je podobenství, které k tomuto výroku připojuje pouze Matouš a jež jeho látku interpretuje a dále rozvíjí. Obě dvě části jsou v literární kompozici tohoto evangelia proneseny Ježíšem v chrámu a zařazeny za vyhnání prodavačů z chrámu a perikopu o prokletí fíkovníku. Důležité je si také uvědomit, že adresáty evangelia nejsou židovští velekněží a starší, ale matoušovská eklésia, církev (Mt 18,17).

V Ježíšově výroku nejde jen o onu „epizodu" s prodavači a směnárníky minulého dne, ale především o jeho vztah k Janu Křtiteli a o to, jakým právem učí. Velekněží a starší lidu se zajímají o to, „v čí moci tyto věci činí" - od koho má pověření - a jsou si zcela jisti, že od nich to nebude. Zajímají se o Ježíše sice zcela legitimně, ale rozhodně ne bez postranních úmyslů, jak to pozorný čtenář může vycítit z jejich rozhovoru, když se dohadují, co mají Ježíši odpovědět na otázku, odkud měl pověření křtít Jan Křtitel. Osobně se nemohu zbavit dojmu, že celá kompozice obsahuje jisté prvky tragikomičnosti, kterou se čtenář, znající celé evangelium může dost dobře pobavit. Každý, kdo četl jeho začátek ví, že Ježíš stejně jako Jan Křtitel má pověření ,z nebe`; navíc, snad aby na to nikdo nezapomněl, dojde mezi tímto rozhovorem a událostmi v chrámu k oné zápletce s fíkovníkem, který byl Ježíšem před učedníky manifestačně ,usušen`. Aby to však nebylo vše, můžeme si ještě vyslechnout dohadování zaskočených velekněží a starších: „Řekneme-li, ,z nebe`, namítne nám: ,Proč jste mu tedy neuvěřili?` Řekneme-li však ,z lidí`, máme obavy ze zástupu; vždyť všichni mají Jana za proroka." Odpověděli tedy Ježíšovi: „Nevíme." Zdánlivě bystrá lišácká odpověď, pro kterou se nakonec rozhodnou, však o pár veršů později Ježíši stejně nezabrání říci: .. . .a neuvěřili jste mu." a dodat cosi o celnících a nevěstkách, kteří na rozdíl od nich uvěřili.

Nemyslím si, že by bylo hlavním Matoušovým cílem pobavit čtenáře či se jen ,svézt` po veleknězích a starších. Adresáty jeho příběhu jsou křesťané, a to velmi pravděpodobně i křesťané z pohanů, žijící ve větším městě, kteří jsou stále ještě v dialogu s židovskou komunitou. To, oč tu běží je ukázání kontinuity božího jednání v dějinách a kontinuity mezi Janem Křtitelem a Ježíšem, a mezi Ježíšem a církví. Pokud byl Jan poslán Bohem, pak tím spíše Ježíš. Byl-li Janův křest z nebe, je i autorita Ježíšova z nebe a tak i ti, které posílá Ježíš, jsou posláni tím samým Bohem jako Jan a proroci. V rozhovoru v chrámě nejde tedy jen o učení Ježíšovo, ale i o to, jakým právem učí prvokřesťanská obec.

Podobenství, které u Matouše Ježíš vypráví, „ilustruje" jednání velekněží a starších a rozvíjí toto apoftegma. Jeden člověk má dva syny, má také vinici a oba dva jednoho dne prosí, aby šli na vinici pracovat. Jeden řekne okamžitě ,Ano, Pane`, ale nejde, druhý odpoví ,nechce se mi`, ale pak přeci jen jde. Kdo z nich splnil vůli svého otce? Jistě ten, který na vinici pracoval a ne ten, který jen řekl ,Ano, Pane`; velekněží a starší odpovídají správně. Nemohli nepoznat, že oním ,člověkem` je v tomto podobenství Hospodin a vinicí Izrael (srov. Iz 5, 1n). Tím pak, kdo jedná ve schodě s jeho vůlí je ten, který jeho přikázání plní, kdo jedná podle zákona, nikoli ten, kdo byť nadšeně, ale jen ,teoreticky` s nimi souhlasí, a nakonec podle božích přikázání nejedná. Matouš zde však tento starozákonní motiv nenechal jen tak, ale dále jej rozvedl a určitým způsobem jej transponoval. Kdybyste se podívali například na začátek dvacáté kapitoly jeho knihy, našli byste tam podobné podobenství: „Neboť s královstvím nebeským je to tak, jako když jeden hospodář hned ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici. . ." I u Matouše je Hospodin oním vinařem, avšak motiv vinice je spojen s královstvím nebeským, o jehož příchodu Ježíš zvěstuje radostnou zprávu (evangelium) a oním uposlechnutím otcovy vůle není (jen) plnění přikázání, ale (i) víra. Tu v našem příběhu tito velekněží a starší nemají. Neměli ji ani k Janu Křtiteli a nemají ji ani k Ježíši. Tak dochází k oné paradoxní situaci, že celníci a nevěstky, kteří zprvu řekli jako onen druhý syn ,nechce se mi`, ale pak přeci jen šli, protože uvěřili kázání Jana Křtitele, předchází velekněze a starší, kteří horlivě řekli ,ano`, ale pak nešli. Příklad sám o sobě dost odstrašující natolik, aby každým zbožným otřásl.

Jak už jsem však zmínil, není náš text určen ke čtení velekněžím a starším, kteří by snad toto podobenství měli slyšet a být jím pohnuti k víře, ale matoušovské křesťanské obci a díky kánonu NZ i nám. Jistě by bylo pěkné (a ne zcela neoprávněné) se nad ním potěšit, a říci: „Děkuji Bože, že já víru v Ježíše mám a nejsem jako velekněží a zákoníci z tohoto příběhu. Vždyť oni nevěřili ani Janu Křtiteli, já však věřím. . ."

Dalo by se tu opravdu přestat touto modlitbou, kdyby v tomto evangeliu nebyl jeden text tomu našemu dost podobný, který je zcela jistě a nezaměnitelně adresován těm, kteří věří - Mt 7, 21-23: „Ne každý, kdo mi říká ,Pane, Pane`, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích." Říkáme často ,Ano, ano, Pane!`, ale ve skutečnosti zůstáváme tam, kde jsme, podobni onomu prvnímu synu z našeho podobenství. Mohli bychom přidat list Jakubův, který tuto víru bez skutků pojmenoval a nazval ji mrtvou vírou. Vírou, která už nežije a vystačí si sama se sebou. To nás nutí si toto podobenství o dvou synech, které Ježíš vypráví velekněžím a starším, přečíst pořádně ještě jednou. Vzít jej pod lupu a podívat se, co se z něj můžeme naučit, kde je onen bod obratu, ona pointa, kterou bychom neměli přeslechnout.

Jeho příběh je postaven na malém rozčarování: Čtenář či posluchač očekávající, že první syn, který řekne ,ano` to také tak myslí, je hned vzápětí zklamán, což je umocněno tím, že ten, který řekne ,nechce se mi`, nakonec na vinici jde. Zápletka této malé story je postavena na rozporu mezi slovy a skutky. Její motiv je tak všední jako náš život, lidé něco jiného říkají a zcela jinak pak jednají. Téma, o které v něm však jde, už tak všední není. Myslím, že bychom společně dokázali vymyslet dostatečné množství jiných důvodů, které druhého syna mohly vést ke změně rozhodnutí. Toto podobenství však uvádí jen jeden jediný, vyjádřený v originálním textu slovesem metameló, ,já lituji`. Meló by se dalo parafrázovat slovy ,leží mi něco na srdci` a s předložkou meta jako ,změním, proměním to, co mi leží na srdci`. Nevíme proč a co bylo druhému synovi líto, zda to, jak se rozhodl, či to, že onen první bratr otce zklamal. Jisté však je, že mu něco leželo na srdci, co se rozhodl změnit. Byla to proměna, která vyšla zevnitř a nikoliv zvenčí. To co jej přivedlo nakonec na vinici nebyla disciplína, ani otec, ani okolnosti, ale ,pouhá` metameleia, ,lítost`. Proto je možná dobře, že existují situace, které se nás dotknou, které zkoušejí, zda ještě máme srdce na kterém může něco ležet, kterého se může ještě něco dotknout. Možná je to nepříjemné, ale právě to je znamením života. Německý básník a fotograf Ulrich Schaffer, žijící v Kanadě, jednou napsal[1]:

„Mé srdce,

tento jedinečný sval těla a duše,

zpracovává dál abecedu světa,

při hledání svého jazyka."

Jestliže je život neustálou proměnou spojenou nejen s hledáním, ale i s klopýtáním, pak víra, která žije, je jí tím spíše. Když už se nás totiž nic nedotkne, když už není nic co bychom cítili, když už není nic, co by nám leželo na srdci, pak je naše víra opravdu mrtvá, neboť mrtvý nejen, že nic nepodniká, ale také se ho již nic nedotkne.

-zs-



[1] Ulrich Schaffer: HerzArbeit (HeartWork), Kreuz-Verlag, Stuttgart 1998.