Úvod do homiletiky
Smysl existence křesťana je institucionalizovaná diakonie:
·
služba Slovu a jeho aktuální inkarnaci;
·
služba božímu lidu.
Strategie homiletiky
- „Církev měla vždy v úctě Boží Písma
stejně jako samo tělo Páně, protože ustavičně přijímá se stolu slova Božího i
se stolu Kristova těla chléb života a dává ho věřícím.
. . Proto je třeba, aby veškeré kázání církve .
. . bylo živeno Písmem svatým a jím se řídilo." (Dei Verbum 21)
- „Veškeré duchovenstvo.
. . i všichni ostatní, kdo se věnují službě slova.
. . musí se zabývat Písmem svatým ve vytrvalé duchovní četbě a v
pečlivém studiu, aby se nikdo nestal marným hlasatelem slova božího jen navenek,
aniž by sám naslouchal ve svém nitru. . . Proto
ať ochotně přistupují k posvátnému textu. . . prostřednictvím
vhodných pomůcek. . . Ať však pamatují,
že četba Písma musí být provázena modlitbou, aby se stala dialogem mezi Bohem a
člověkem." (DV 25)
Základní formy služby svědeckým slovem
·
čtení - přednes biblického textu v rámci
bohoslužby;
·
homilie - promluva na biblický text,
oficiální hlásání božího slova v rámci bohoslužby. Patří ke stěžejním úkolům
biskupa; ten pověřuje místo sebe kněze, jáhny a asistenty. Homilie má svůj legitimní
střed Bibli nebo tajemství svátosti nebo slavnosti (nikoli
katechezi!). Pomáhá posluchačům porozumět smyslu konkrétního zvěstování a
identifikovat se s ním;
·
kázání - projev nebo proslov mimo bohoslužbu,
věnovaný zpravidla ideovému vedení; forma spíše už minulá, dosud sporadicky při
lidových misiích nebo katechezi. V rámci bohoslužby není legitimní formou;[1]
- promluva - civilnější a
obvykle i formálně volnější verse kázání pro nespecifikovaného posluchače,
např. v rozhlase, na pohřbu, při svatbě, při výročí;
·
čtení - přednes biblického textu v rámci
bohoslužby.
Smysl homilie
·
je stěžejním církvetvotmým aktem „martyria" - svědectví o živé
víře v evangelium záchrany v rámci velikonočního mystéria;
·
zpřítomňuje Krista v Duchu svatém[2]
, ovšem nikoli magicky, automaticky;
·
zprostředkuje setkání věřící obce s živým Vzkříšeným. Takovým setkáním
se děje spása[3];
·
budí povolání k diakonii[4];
·
budí víru posluchačů i svou
osobním vyznáním víry (ne moralizováním!)[5];
·
přináší prorocké slovo (těší, povzbuzuje, napomíná), ke kterému
byl homileta povolán už křtem a specificky potvrzen biřmováním a svěcením;
·
nabízí pastýřské slovo (proto např. zve k odpovědi v
oratio fidelium)[6]
Příspěvky souvisejících věd k homiletickému umění
Z etiky komunikace obecně:
·
Spásnému významu má odpovídat i kvalita lidské účasti. Proto by neměl
kazatel litovat čas, který spotřebuje solidní příprava[7].
·
Každá komunikace formuje člověka - posluchače i homiletu. Musí proto
komunikace souviset s obecnou lidskou etikou humanity. Ten
étos zavazuje ne méně než třeba církevní předpis.
etické zásady pro mluvu
·
mluva má a musí mít svůj poslední cíl,
který má být přípravou důkladně reflektován;
·
mluvit se má jen tehdy, kdy je co říci;
Čas lidí je vzácný. Pokud jej věnují interakci, očekávají jistě informace, ale
také setkání s osobností. Jejich uši lze také zavřít. „Kdo vás slyší.
. ." má také svůj vážný rub zavazující reprezentanta;
- V případě homilie je cílem správné porozumění
kérygmatu (to je víc než dobré pochopení sdělovaného obsahu Boží
lid má právo slyšet vykládané boží slovo;
·
Je třeba homilií nejen kvalitně informovat,
ale také formovat, sloužit lidskosti a
potřebě jednoty.
etický závazek osobnosti
·
role řečníka je role služebná.
Vyžaduje zralou pokoru, zejména když posluchači nesouhlasí. Narcismus je trapný
(. . .se rád poslouchá).
·
Lidská komunikace je pro člověka personálně důležitá
nezahrnuje jen slovo a racionální kvality,
ale také komunikaci s krásnem pomocí zážitku interpersonálního vztahu
·
je nutno čelit paranoickým tendencím;
kdo napadne moje názory, nemusí napadat moji osobu; neztotožňovat své názory
nebo i objevy s hodnotou vlastní osoby;
·
umění oslovit se nesmí zneužívat; je
nemravné připravit lidi o svobodu:
- Každá hereze má v
sobě také pravdu; ta si nezaslouží zesměšňování;
- řečí lze manipulovat
dav;
- obratný řečník
dokáže vzbudit davovou psychózu;
- sofistikou lze protivníka
nebo ideji v očích posluchačů znemožnit.
Z hermeneutiky - hermeneutický problém
·
Vše, co vůbec potřebuje vykládat, pojednává o spáse;
·
Spása je děním dodnes živým, neskončeným, eschatologickým. Co se
netýká spásy, nepatří do středu zájmu homilety.
·
Toto dynamické dění zvěstují slova fixovaná ve
zcela konkrétní kulturní etapě dějin středního východu před tisíciletími. Dnes
vyžadují reinterpretaci. I Ježíš sám skutečnost
reinterpretoval, kérygma dále formovaly redakce evangelistů;[8]
·
reinterpretace nemůže být libovolná, je vázána vírou církve (a
tedy i živou tradicí);
·
reinterpretace je povinností legitimních tradentů, vyplývající ze zákonitosti
tradování. Hermeneutický problém je pak v tom, jak verifikovat správnost resp.
pravdivost takové reinterpretace.
hermeneutické umění
proč řeč o umění:
·
Nelze posluchače získat pro myšlenku, které ještě neporozuměl ani sám
řečník.
·
Hermeneut má složitý tradovaný text nejen vyložit, ale
učinit jej opět jednajícím slovem, slovem dějícím se a
plodícím; -
Podaří sdělit vždy jen
méně, než rozumí sám autor, proto autor musí znát hodně;
·
tradice není muzeum, ale děje se. Martyria[9]
musí najít jazyk vhodný pro konkrétního adresáta.
·
Hermeneut vykládá a interpretuje v poslušnosti
hermeneutickému principu, jinak není čitelný a dále
tradovatelný.
- Hermeneut má právo i
povinnost vybrat si vhodný princip, tj. generální
hledisko, ze kterého nahlíží jak zdroj, tak cíl svého úsilí.
- Princip
vyjadřuje, kam směřuje to úsilí a zároveň tím předurčuje,
jak bude práci organizovat.
·
Pravdu vyznání dodá až trpělivost díla
ve spirále: Hermeneutika probíhá ve spirále,
ve které se prolínají, vzájemně podmiňují a podporují v dalších rovinách vyšší
dokonalosti všechny základní fáze:
- na základě
předběžného porozumění (před-sudku) otevřít dialog s věcí a zjišťovat původní
smysl (např. analýzou forem a dějin zprávy, ale také „citem víry" nebo „estetickým
citem"[10]);
- začlenit poznatky do
vlastního horizontu a sblížit horizonty subjektu a objektu,
- zpřesnit a
prohloubit před-porozumění a tím také lépe zacílit dialog s věcí;
- inetriorizovat věc
do svého vlastního horizontu; rozhodnout o efektivním množství publikovaných
dat i o jejich vnější formě;
- přetlumočit plnější
a správnější smysl určenému adresátovi. To nenastane, pokud
chybí schopnost vnímat pozici osloveného (empatie).
věrnost živému tradování:
·
subjekt - ten, kdo jedná;
·
tradentem křesťanské víry, nositelem tradice a autentickým místem pokračujícího
výkladu je veškerý boží lid - nejen hierarchie nebo
jinak pověřený nositel úřadu včetně magisteria[11]
proto svědek i kazatel musí umět napřed pozorně „naslouchat" víře celého
božího lidu (včetně magisteria, ale nejen magisteria);
·
objekt - to, s čím se jedná:
- Předmětem zjevení
není jakási neměnná pravda, ale zjevuje se osoba a její vztahy[12].
Ideje na skutečnosti zjevení v nejlepším případě odkazují[13]
jako znamení.
- Ježíš nám nezanechal
žádnou systemizovanou nauku ani morální kodex. Musíme se učit především
následováním, tj. z Ježíšových životních postojů, z událostí. dějin spásy.
·
smysl Bible nebo závazného učení:
- V Bibli ani v
dogmatu nejsme svědky teofanie (božího sebezjevení),
- ani Bible, ani výroky magisteria nám nezprostředkují přímé setkání s Bohem.
Jde o dějinně podmíněné nástroje, analoga - lidské svědectví o zjevujícím se
Bohu a lidské vyznání víry.
- Dějinně
vázané slovo tak odkazuje ke skutečnostem naddějinným a dějiny podmiňujícím[14].
- Tradice
pouze konzervující minulé „poklady" nestačí, protože takové
tradování nijak nepřeklene vzdálenost mezi prvým objektem a posledním subjektem[15].
Žádný člověk neporozumí nic z toho, co se příčí jeho světu nebo co je jeho
horizontu cizí.
·
služba tradovanému:
- tradici
se poslouží nikoli pouhým konstatováním autentizované formy tradice, ale
kvalifikovanou konfrontací autentických formulací s
přítomnou dobou.[16]
- Respekt ke kořenům:
Každou zjevující tradici spoluurčují i její dějinné kořeny,
sociální souvislosti, konkrétní situace tradentů, jejich
osobní záměry, způsob jejich řeči (i řeči víry). Zdrojem poznání a pomocí k
porozumění je tedy připomenout i
liturgii, spiritualitu, různá charismatická hnutí, církevní řády (včetně řádu
služeb) atd.
- Kritická
práce: Ne vše tradované je také legitimní
- ne vše opravdu
souvisí právě s dějinami spásy (to je smyslem reformních koncilů, např.
Tridentského a Vatikánského II).
Z exegeze - pravidla odpovědného výkladu
·
Přípravné studium není a nesmí být nezaujaté:
Prvé otázky textu kladené formuluje osobní zájem o konkrétní text, pak zájem
profesionální (teologický) a konečně homiletický. ·
Zaujatost se může projevit positivně i negativně;
subjekt proto musí vědomě hájit svou otevřenost (přístupnost) vůči
skutečnostem.[17]
- Setrvačnost:
Máme tendenci hledat potvrzení vlastních dosavadních
názorů spíš než slyšet výzvu ke změně svého dosavadního postoje; podkládáme
autorovi to, co napadlo při čtení jen nás samé.[18]
·
poslušnost duchu a liteře je poslušností smyslu a struktuře perikopy:
- základní
výpovědi textu se týkají církve, nikoli jednotlivce. I když biblický text i
výroky učitelského úřadu oslovují i jednotlivce, nejhlubší a základní odpovědi
textu se týkají společenství (církve), resp. meziosobních vztahů, vzájemné
komunikace, lásky, spojení, nedorozumění, zloby, ubohosti;[19]
- smysl textu je
v dějinách spásy; otázky po smyslu a
cíli života a dějin (odvaha věřit, naděje, sjednocování), které neselhávají ani
ve světě selhávajících vztahů (hřích, odcizení, smrt).[20]
- klíč ke smyslu výpovědi nutno
hledat objasněním originálního textu. Je třeba
zjistit:
- co autor textu skutečně
chtěl vyjádřit;
- jakou formu k tomuto
vyjádření použil;
- jaké historické
okolnosti spolupůsobily;
- jaké implicitní
informace mohl autor textu považovat za všeobecně samozřejmé pro všechny
současníky nebo aspoň pro adresáty, a které proto výslovně ani nezmiňuje.[21]
- správně zvolená
interpretace musí odpovídat obecné víře božího lidu:
- V interpretaci následující po objasnění je třeba
přihlédnout ke způsobu, jak daný text chápala i interpretovala v konkrétních
dějinných podmínkách církev (celek božího lidu).[22]
- Neomylnost bible přísluší
až celku kánonu, neomylnost výroků analogii
s apoštolskou vírou.
- Různorodost
jednotlivých výroků nutno integrovat kontextem; protichůdně mířící biblické
perikopy, resp. výroky magisteria je třeba smířit při uvážení jejich
konkrétního zaměření, stavby a historického kontextu.
·
Autentické světlo na celé dějiny spásy zpět
i vpřed vrhá událost života, smrti a oslavení Ježíše Krista.
·
pravdu odkrýváme v dialogu, vedeném nejen s
osobou, ale i s textem nebo událostí. K dialogu dojde až tehdy, kdy druhé
straně dovolíme promluvit, tj. chceme-li naslouchat i jiným než svým vlastním
myšlenkám.
- křesťan klade textům
také nové otázky, vyrůstající z jeho současné situace;
- ověřuje správnost
svého (předběžného) porozumění porovnáváním svého postoje víry s postoji
Ježíšovými i postoji církve.
pomůcky exegeze - minimální výbava:
Pro každou odpovědnou (i tu „jen praktickou"!) exegezi je
třeba disponovat pomůckami. Každý, komu nestačí hlásat sama sebe, ale chce
umožnit porozumění byť jen božímu slovu v Písmu, musí mít trvale k dispozici:
·
úplné Písmo Starého i Nového zákona v jazyce,
který bezpečně ovládá; (velmi užitečná je možnost porovnat různé překlady v
různých vydáních);
·
komentáře aspoň k nejčastěji používaným novozákonním
knihám; komentář lze jen stěží nahradit dostatečně rozsáhlým poznámkovým aparátem
přímo v Písmu[23],
anebo příručkou praktické exegese[24];
·
konkordance: Nenabízí-li komentář či
poznámkový aparát souběžné a souvztažné výroky či události v dalších knihách či
partiích Písma, je třeba pravidelně konfrontovat studované místo s texty
vyhledanými podle konkordance[25];
- biblický slovník:
současné významy pojmů rádi podkládáme autorům jako domněle jejich. U
důležitých pojmů nutno přihlížet k původním obsahům.
Z rétoriky:
Společenské konvence o struktuře obecného projevu
·
Kvalitní projev je struktura značně složitá; politik se jí dlouho
učí.
·
Problémy s širším nebo komplikovaným obsahem nebo rozsahem musí
nejprve v sdělujícím „uzrát". Používá se k tomu svébytných schopností vlastního
podvědomí a to chce čas[26].
·
projev má svou fázi přípravy, fázi formalizace, přednesu a fázi závěrečnou.
Všechny fáze mají vzájemně srovnatelný význam
příprava projevu:
-
shromáždit data
-
rozhodnout o zaměření projevu;
- odhadnout postoj
posluchačů k danému tématu; limitující faktory známe předem, a proto je hledíme
při přípravě minimalizovat.
formalizace projevu
·
Každé téma lze buď vysvětlit, popsat, vyprávět nebo
prokazovat jeho správnost.
·
O účinnosti záměru rozhodne i forma, tedy
délka, struktura a gradace výsledného textu.
·
Je třeba vybrat formu přiměřenou posluchačům nebo
jejich rozhodující vrstvě, o kterou má řečník přednostní zájem, anebo
převažující náladě mezi posluchači.
·
Nutno rozhodnout, jaká bude role textu[27]:
jen pojistka, vodítko, zavazující předloha slovo od slova.
·
Psaná předloha uklidňuje; to dovolí lépe vnímat reakci posluchačů.
·
Ani doslovná předloha se nemá jen předčítat[28],
s výjimkou pasáží, kde jde o naprosto přesné vyjádření (např. právní problémy).
tempo a rytmus řeči
- Vedle sdílení informace se implicitně sděluje např. signál
začátku (kdy hovořící přenese zrak z oslovené osoby na písemnou předlohu) a
opačný signál konce.
- Mezi hovořícím a posluchači existuje výměna podvědomě vysílaných
signálů, která se pokouší regulovat tempo hovořícího tak, aby jeho informace
měly správnou frekvenci a mohly být plně registrovány.
vlastní projev
začátek projevu
·
má klíčový význam:
- řečník musí překonat
vlastní trému a uvolnit se
- má navázat
kontakt s posluchači. (Hledá se konvence pro signál startu a další
signály)
.- nabídne zajímavý
vhled do tématu (už v úvodě usilovat o posluchačovu pozornost)
Hlavní část
·
musí mít kriticky promyšlenou osnovu;
- osnova se odvíjí od
jednoduššího ke složitějšímu,
- anebo respektuje
časovou posloupnost popisovaného děje.
·
Pokud projev polemizuje, nejprve uvede kladnou
tezi, pak teprve polemiku s protivníkem.
závěr projevu
-
často rozhodne, jaký dojem si posluchač
odnese o celku projevu.
- shrnuje
hlavní myšlenky a vyzvedne preferované postoje k nim.
- nesmí
být delší než 2-3 minuty, jinak projev zpětně přetíží.
(
pokračování
v příštím čísle)
[1] Není
dovoleno využívat eucharistické slavnosti k cyklické katechezi (s výjimkou 25
doby
postní,
kde jsou biblické perikopy od pradávna voleny jako příprava katechumenů resp.
neokatechumenů)
nebo k propagaci církevních zájmů; k tomu je nutno volit některou
z
dalších forem shromáždění božího lidu.
[2] Sacrosanctum
Concilium 7, Dei Verbum 25, Lumen Gentium 4.
[3] K. Rahner
[4] SC 10
[5] srov. SC 9
[6] Pozor
na běžnou záměnu pojmů: Velká většina pastýřských listů má podle svého obsahu
charakter
výzvy, napomenutí nebo deklaraci určitého postoje biskupské konference.
Sensu
stricto není po koncilu takové hlásání v rámci mše legální, patří zásadně na
konec
bohoslužby.
Mimo eucharistickou bohoslužbu lze naopak legálně použít k lekcím i
nebiblický
text, tedy i pastýřský list. Není ovšem správné přečíst předepsané biblické
lekce a místo jejich vysvětlení resp.
interpretace nabídnout kázání.
[7] DV 23, 24, 25
[8] DV 12
[9] 1 J 1, 1-4
[10] Srov. J. Gadamer
[11] srov. DV 8
[12] DV
6, 8
[13] „Katolická
pravda musí své pojmové vyjádření vždycky přesahovat, což platí tím spíš
o
formulaci v rámci koherentního systému" (H. de Lubac); srov. k tomu učení
Tomáše
Akvinského o „analogia"
[14] N. Lohfink
[15] srov. DV 8
[16] srov. DV 8
[17] E. Coreth
[18] J. Smolík
[19] W. Kasper
[20] Edw.
Schillebeeckx
[21] J. Smolík
[22] Přitom hranice
božího lidu se nekryjí s hranicí vlastní 46 církve
[23] Např.
v českém ekumenickém subskribovaném vydání. Rozhodně to však neplatí o
rozsahu ani obsahu poznámek ve vydáních
Colově, Sýkorově, Petrů.
[24] Výborně
poslouží „Kážeme Krista", několikadílná příručka pro praktickou homiletiku
v evangelických sborech CČE, Praha 1994
[25] Kromě
toho se doporučuje vést si kartotéku, v níž se pod označením úryvku či věcného
problému
shromažďují záznamy o komentářích, případně o korekcích názorů v komentáři
publikovaných.
.
[26] Podvědomí
se do hry zatáhne cíleně tak, že problém se po rozumové analýze a snaze
věc
objasnit jakoby dočasně odloží a donutíme se soustředit se na jinou věc. Podvědomí
dosavadní
pozná ní přetřídí, zkombinuje a vposledku nabídne do vědomí jakoby
„nápad"
ucelenější a vytříbenější, než bylo poslední stadium vědomého řešení. Jinou
metodou
spolupráce s podvědomím je tzv. zamlžování: v nepřehledném problému se
úmyslně
zpočátku zanedbávají detaily zkoumané struktury a zjednodušená verze se
nechá
v podvědomí „zrát"; tam se dál zjednodušuje tak dlouho, až je rozumem
uchopitelná.
Rozum
potom zvolí strategii přiměřenou porozumění této hrubě zjednodušené
struktury;
teprve potom se porozumění precizuje i ohledem na vynechané detaily a
zvolí se vhodná taktika komunikace.
[27] To souvisí s
praktickou stránkou rukopisu: poznámky se strukturují jinak než souvislý text a
dbá se na výrazné rozlišení pro letmou orientaci
[28] Začátečník by měl
mít k dispozici úplný text připravené předlohy; ten se doporučuje i těm
zkušenějším, kteří budou přednášet spatra a od předlohy se víc nebo méně
odchýlí.
Poslední komentáře