Krátký kurz homiletiky

Úvod do homiletiky

Smysl existence křesťana je institucionalizovaná diakonie:

 · služba Slovu a jeho aktuální inkarnaci;

 · služba božímu lidu.

Strategie homiletiky

• „Církev měla vždy v úctě Boží Písma stejně jako samo tělo Páně, protože ustavičně přijímá se stolu slova Božího i se stolu Kristova těla chléb života a dává ho věřícím. . . Proto je třeba, aby veškeré kázání církve . . . bylo živeno Písmem svatým a jím se řídilo." (Dei Verbum 21)
• „Veškeré duchovenstvo. . . i všichni ostatní, kdo se věnují službě slova. . . musí se zabývat Písmem svatým ve vytrvalé duchovní četbě a v pečlivém studiu, aby se nikdo nestal marným hlasatelem slova božího jen navenek, aniž by sám naslouchal ve svém nitru. . . Proto ať ochotně přistupují k posvátnému textu. . . prostřednictvím vhodných pomůcek. . . Ať však pamatují, že četba Písma musí být provázena modlitbou, aby se stala dialogem mezi Bohem a člověkem." (DV 25)

Základní formy služby svědeckým slovem

 · čtení - přednes biblického textu v rámci bohoslužby;

 · homilie - promluva na biblický text, oficiální hlásání božího slova v rámci bohoslužby. Patří ke stěžejním úkolům biskupa; ten pověřuje místo sebe kněze, jáhny a asistenty. Homilie má svůj legitimní střed Bibli nebo tajemství svátosti nebo slavnosti (nikoli katechezi!). Pomáhá posluchačům porozumět smyslu konkrétního zvěstování a identifikovat se s ním;

 · kázání - projev nebo proslov mimo bohoslužbu, věnovaný zpravidla ideovému vedení; forma spíše už minulá, dosud sporadicky při lidových misiích nebo katechezi. V rámci bohoslužby není legitimní formou;[1]

• promluva - civilnější a obvykle i formálně volnější verse kázání pro nespecifikovaného posluchače, např. v rozhlase, na pohřbu, při svatbě, při výročí;

 · čtení - přednes biblického textu v rámci bohoslužby.

Smysl homilie

 · je stěžejním církvetvotmým aktem „martyria" - svědectví o živé víře v evangelium záchrany v rámci velikonočního mystéria;

 · zpřítomňuje Krista v Duchu svatém[2] , ovšem nikoli magicky, automaticky;

 · zprostředkuje setkání věřící obce s živým Vzkříšeným. Takovým setkáním se děje spása[3];

 · budí povolání k diakonii[4];

 · budí víru posluchačů i svou osobním vyznáním víry (ne moralizováním!)[5];

 · přináší prorocké slovo (těší, povzbuzuje, napomíná), ke kterému byl homileta povolán už křtem a specificky potvrzen biřmováním a svěcením;

 · nabízí pastýřské slovo (proto např. zve k odpovědi v oratio fidelium)[6]

Příspěvky souvisejících věd k homiletickému umění

Z etiky komunikace obecně:

 · Spásnému významu má odpovídat i kvalita lidské účasti. Proto by neměl kazatel litovat čas, který spotřebuje solidní příprava[7].

 · Každá komunikace formuje člověka - posluchače i homiletu. Musí proto komunikace souviset s obecnou lidskou etikou humanity. Ten étos zavazuje ne méně než třeba církevní předpis.

etické zásady pro mluvu

 · mluva má a musí mít svůj poslední cíl, který má být přípravou důkladně reflektován;

 · mluvit se má jen tehdy, kdy je co říci; Čas lidí je vzácný. Pokud jej věnují interakci, očekávají jistě informace, ale také setkání s osobností. Jejich uši lze také zavřít. „Kdo vás slyší. . ." má také svůj vážný rub zavazující reprezentanta;

• V případě homilie je cílem správné porozumění kérygmatu (to je víc než dobré pochopení sdělovaného obsahu Boží lid má právo slyšet vykládané boží slovo;

 · Je třeba homilií nejen kvalitně informovat, ale také formovat, sloužit lidskosti a potřebě jednoty.

etický závazek osobnosti

 · role řečníka je role služebná. Vyžaduje zralou pokoru, zejména když posluchači nesouhlasí. Narcismus je trapný (. . .se rád poslouchá).

 · Lidská komunikace je pro člověka personálně důležitá nezahrnuje jen slovo a racionální kvality, ale také komunikaci s krásnem pomocí zážitku interpersonálního vztahu

 · je nutno čelit paranoickým tendencím; kdo napadne moje názory, nemusí napadat moji osobu; neztotožňovat své názory nebo i objevy s hodnotou vlastní osoby;

 · umění oslovit se nesmí zneužívat; je nemravné připravit lidi o svobodu:

 - Každá hereze má v sobě také pravdu; ta si nezaslouží zesměšňování;

 - řečí lze manipulovat dav;

 - obratný řečník dokáže vzbudit davovou psychózu;

 - sofistikou lze protivníka nebo ideji v očích posluchačů znemožnit.

Z hermeneutiky - hermeneutický problém

 · Vše, co vůbec potřebuje vykládat, pojednává o spáse;

 · Spása je děním dodnes živým, neskončeným, eschatologickým. Co se netýká spásy, nepatří do středu zájmu homilety.

 · Toto dynamické dění zvěstují slova fixovaná ve zcela konkrétní kulturní etapě dějin středního východu před tisíciletími. Dnes vyžadují reinterpretaci. I Ježíš sám skutečnost reinterpretoval, kérygma dále formovaly redakce evangelistů;[8]

 · reinterpretace nemůže být libovolná, je vázána vírou církve (a tedy i živou tradicí);

 · reinterpretace je povinností legitimních tradentů, vyplývající ze zákonitosti tradování. Hermeneutický problém je pak v tom, jak verifikovat správnost resp. pravdivost takové reinterpretace.

hermeneutické umění

proč řeč o umění:

 · Nelze posluchače získat pro myšlenku, které ještě neporozuměl ani sám řečník.

 · Hermeneut má složitý tradovaný text nejen vyložit, ale učinit jej opět jednajícím slovem, slovem dějícím se a plodícím; -

 Podaří sdělit vždy jen méně, než rozumí sám autor, proto autor musí znát hodně;

 · tradice není muzeum, ale děje se. Martyria[9] musí najít jazyk vhodný pro konkrétního adresáta.

 · Hermeneut vykládá a interpretuje v poslušnosti hermeneutickému principu, jinak není čitelný a dále tradovatelný.

 - Hermeneut má právo i povinnost vybrat si vhodný princip, tj. generální hledisko, ze kterého nahlíží jak zdroj, tak cíl svého úsilí.

 - Princip vyjadřuje, kam směřuje to úsilí a zároveň tím předurčuje, jak bude práci organizovat.

 · Pravdu vyznání dodá až trpělivost díla ve spirále: Hermeneutika probíhá ve spirále, ve které se prolínají, vzájemně podmiňují a podporují v dalších rovinách vyšší dokonalosti všechny základní fáze:

 - na základě předběžného porozumění (před-sudku) otevřít dialog s věcí a zjišťovat původní smysl (např. analýzou forem a dějin zprávy, ale také „citem víry" nebo „estetickým citem"[10]);

 - začlenit poznatky do vlastního horizontu a sblížit horizonty subjektu a objektu,

 - zpřesnit a prohloubit před-porozumění a tím také lépe zacílit dialog s věcí;

 - inetriorizovat věc do svého vlastního horizontu; rozhodnout o efektivním množství publikovaných dat i o jejich vnější formě;

 - přetlumočit plnější a správnější smysl určenému adresátovi. To nenastane, pokud chybí schopnost vnímat pozici osloveného (empatie).

věrnost živému tradování:

 · subjekt - ten, kdo jedná;

 · tradentem křesťanské víry, nositelem tradice a autentickým místem pokračujícího výkladu je veškerý boží lid - nejen hierarchie nebo jinak pověřený nositel úřadu včetně magisteria[11] proto svědek i kazatel musí umět napřed pozorně „naslouchat" víře celého božího lidu (včetně magisteria, ale nejen magisteria);

 · objekt - to, s čím se jedná:

 - Předmětem zjevení není jakási neměnná pravda, ale zjevuje se osoba a její vztahy[12]. Ideje na skutečnosti zjevení v nejlepším případě odkazují[13] jako znamení.

 - Ježíš nám nezanechal žádnou systemizovanou nauku ani morální kodex. Musíme se učit především následováním, tj. z Ježíšových životních postojů, z událostí. dějin spásy.

 · smysl Bible nebo závazného učení:

 - V Bibli ani v dogmatu nejsme svědky teofanie (božího sebezjevení), - ani Bible, ani výroky magisteria nám nezprostředkují přímé setkání s Bohem. Jde o dějinně podmíněné nástroje, analoga - lidské svědectví o zjevujícím se Bohu a lidské vyznání víry.

 - Dějinně vázané slovo tak odkazuje ke skutečnostem naddějinným a dějiny podmiňujícím[14].

 - Tradice pouze konzervující minulé „poklady" nestačí, protože takové tradování nijak nepřeklene vzdálenost mezi prvým objektem a posledním subjektem[15]. Žádný člověk neporozumí nic z toho, co se příčí jeho světu nebo co je jeho horizontu cizí.

 · služba tradovanému:

 - tradici se poslouží nikoli pouhým konstatováním autentizované formy tradice, ale kvalifikovanou konfrontací autentických formulací s přítomnou dobou.[16]

- Respekt ke kořenům: Každou zjevující tradici spoluurčují i její dějinné kořeny, sociální souvislosti, konkrétní situace tradentů, jejich osobní záměry, způsob jejich řeči (i řeči víry). Zdrojem poznání a pomocí k porozumění je tedy připomenout i liturgii, spiritualitu, různá charismatická hnutí, církevní řády (včetně řádu služeb) atd.

 - Kritická práce: Ne vše tradované je také legitimní

 - ne vše opravdu souvisí právě s dějinami spásy (to je smyslem reformních koncilů, např. Tridentského a Vatikánského II).

Z exegeze - pravidla odpovědného výkladu

 · Přípravné studium není a nesmí být nezaujaté: Prvé otázky textu kladené formuluje osobní zájem o konkrétní text, pak zájem profesionální (teologický) a konečně homiletický. · Zaujatost se může projevit positivně i negativně; subjekt proto musí vědomě hájit svou otevřenost (přístupnost) vůči skutečnostem.[17]

• Setrvačnost: Máme tendenci hledat potvrzení vlastních dosavadních názorů spíš než slyšet výzvu ke změně svého dosavadního postoje; podkládáme autorovi to, co napadlo při čtení jen nás samé.[18]

 · poslušnost duchu a liteře je poslušností smyslu a struktuře perikopy:

 - základní výpovědi textu se týkají církve, nikoli jednotlivce. I když biblický text i výroky učitelského úřadu oslovují i jednotlivce, nejhlubší a základní odpovědi textu se týkají společenství (církve), resp. meziosobních vztahů, vzájemné komunikace, lásky, spojení, nedorozumění, zloby, ubohosti;[19]

- smysl textu je v dějinách spásy; otázky po smyslu a cíli života a dějin (odvaha věřit, naděje, sjednocování), které neselhávají ani ve světě selhávajících vztahů (hřích, odcizení, smrt).[20]

• klíč ke smyslu výpovědi nutno hledat objasněním originálního textu. Je třeba zjistit:

 - co autor textu skutečně chtěl vyjádřit;

 - jakou formu k tomuto vyjádření použil;

 - jaké historické okolnosti spolupůsobily;

 - jaké implicitní informace mohl autor textu považovat za všeobecně samozřejmé pro všechny současníky nebo aspoň pro adresáty, a které proto výslovně ani nezmiňuje.[21]

• správně zvolená interpretace musí odpovídat obecné víře božího lidu:

- V interpretaci následující po objasnění je třeba přihlédnout ke způsobu, jak daný text chápala i interpretovala v konkrétních dějinných podmínkách církev (celek božího lidu).[22]

- Neomylnost bible přísluší až celku kánonu, neomylnost výroků analogii s apoštolskou vírou.

 - Různorodost jednotlivých výroků nutno integrovat kontextem; protichůdně mířící biblické perikopy, resp. výroky magisteria je třeba smířit při uvážení jejich konkrétního zaměření, stavby a historického kontextu.

 · Autentické světlo na celé dějiny spásy zpět i vpřed vrhá událost života, smrti a oslavení Ježíše Krista.

 · pravdu odkrýváme v dialogu, vedeném nejen s osobou, ale i s textem nebo událostí. K dialogu dojde až tehdy, kdy druhé straně dovolíme promluvit, tj. chceme-li naslouchat i jiným než svým vlastním myšlenkám.

 - křesťan klade textům také nové otázky, vyrůstající z jeho současné situace;

 - ověřuje správnost svého (předběžného) porozumění porovnáváním svého postoje víry s postoji Ježíšovými i postoji církve.

pomůcky exegeze - minimální výbava:

Pro každou odpovědnou (i tu „jen praktickou"!) exegezi je třeba disponovat pomůckami. Každý, komu nestačí hlásat sama sebe, ale chce umožnit porozumění byť jen božímu slovu v Písmu, musí mít trvale k dispozici:

 · úplné Písmo Starého i Nového zákona v jazyce, který bezpečně ovládá; (velmi užitečná je možnost porovnat různé překlady v různých vydáních);

 · komentáře aspoň k nejčastěji používaným novozákonním knihám; komentář lze jen stěží nahradit dostatečně rozsáhlým poznámkovým aparátem přímo v Písmu[23], anebo příručkou praktické exegese[24];

 · konkordance: Nenabízí-li komentář či poznámkový aparát souběžné a souvztažné výroky či události v dalších knihách či partiích Písma, je třeba pravidelně konfrontovat studované místo s texty vyhledanými podle konkordance[25];

• biblický slovník: současné významy pojmů rádi podkládáme autorům jako domněle jejich. U důležitých pojmů nutno přihlížet k původním obsahům.

Z rétoriky:

Společenské konvence o struktuře obecného projevu

 · Kvalitní projev je struktura značně složitá; politik se jí dlouho učí.

 · Problémy s širším nebo komplikovaným obsahem nebo rozsahem musí nejprve v sdělujícím „uzrát". Používá se k tomu svébytných schopností vlastního podvědomí a to chce čas[26].

 · projev má svou fázi přípravy, fázi formalizace, přednesu a fázi závěrečnou. Všechny fáze mají vzájemně srovnatelný význam

příprava projevu:

 - shromáždit data

 - rozhodnout o zaměření projevu;

 - odhadnout postoj posluchačů k danému tématu; limitující faktory známe předem, a proto je hledíme při přípravě minimalizovat.

formalizace projevu

 · Každé téma lze buď vysvětlit, popsat, vyprávět nebo prokazovat jeho správnost.

 · O účinnosti záměru rozhodne i forma, tedy délka, struktura a gradace výsledného textu.

 · Je třeba vybrat formu přiměřenou posluchačům nebo jejich rozhodující vrstvě, o kterou má řečník přednostní zájem, anebo převažující náladě mezi posluchači.

 · Nutno rozhodnout, jaká bude role textu[27]: jen pojistka, vodítko, zavazující předloha slovo od slova.

 · Psaná předloha uklidňuje; to dovolí lépe vnímat reakci posluchačů.

 · Ani doslovná předloha se nemá jen předčítat[28], s výjimkou pasáží, kde jde o naprosto přesné vyjádření (např. právní problémy).

tempo a rytmus řeči

- Vedle sdílení informace se implicitně sděluje např. signál začátku (kdy hovořící přenese zrak z oslovené osoby na písemnou předlohu) a opačný signál konce.

- Mezi hovořícím a posluchači existuje výměna podvědomě vysílaných signálů, která se pokouší regulovat tempo hovořícího tak, aby jeho informace měly správnou frekvenci a mohly být plně registrovány.

vlastní projev

začátek projevu

 · má klíčový význam:

 - řečník musí překonat vlastní trému a uvolnit se

 - má navázat kontakt s posluchači. (Hledá se konvence pro signál startu a další signály)

.- nabídne zajímavý vhled do tématu (už v úvodě usilovat o posluchačovu pozornost)

Hlavní část

 · musí mít kriticky promyšlenou osnovu;

 - osnova se odvíjí od jednoduššího ke složitějšímu,

 - anebo respektuje časovou posloupnost popisovaného děje.

 · Pokud projev polemizuje, nejprve uvede kladnou tezi, pak teprve polemiku s protivníkem.

závěr projevu

 - často rozhodne, jaký dojem si posluchač odnese o celku projevu.

 - shrnuje hlavní myšlenky a vyzvedne preferované postoje k nim.

 - nesmí být delší než 2-3 minuty, jinak projev zpětně přetíží.

(pokračování v příštím čísle)

---

[1] Není dovoleno využívat eucharistické slavnosti k cyklické katechezi (s výjimkou 25 doby

postní, kde jsou biblické perikopy od pradávna voleny jako příprava katechumenů resp.

neokatechumenů) nebo k propagaci církevních zájmů; k tomu je nutno volit některou

z dalších forem shromáždění božího lidu.

[2] Sacrosanctum Concilium 7, Dei Verbum 25, Lumen Gentium 4.

[3] K. Rahner

[4] SC 10

[5] srov. SC 9

[6] Pozor na běžnou záměnu pojmů: Velká většina pastýřských listů má podle svého obsahu

charakter výzvy, napomenutí nebo deklaraci určitého postoje biskupské konference.

Sensu stricto není po koncilu takové hlásání v rámci mše legální, patří zásadně na konec

bohoslužby. Mimo eucharistickou bohoslužbu lze naopak legálně použít k lekcím i

nebiblický text, tedy i pastýřský list. Není ovšem správné přečíst předepsané biblické

lekce a místo jejich vysvětlení resp. interpretace nabídnout kázání.

[7] DV 23, 24, 25

[8] DV 12

[9] 1 J 1, 1-4

[10] Srov. J. Gadamer

[11] srov. DV 8

[12] DV 6, 8

[13] „Katolická pravda musí své pojmové vyjádření vždycky přesahovat, což platí tím spíš

o formulaci v rámci koherentního systému" (H. de Lubac); srov. k tomu učení Tomáše

Akvinského o „analogia"

[14] N. Lohfink

[15] srov. DV 8

[16] srov. DV 8

[17] E. Coreth

[18] J. Smolík

[19] W. Kasper

[20] Edw. Schillebeeckx

[21] J. Smolík

[22] Přitom hranice božího lidu se nekryjí s hranicí vlastní 46 církve

[23] Např. v českém ekumenickém subskribovaném vydání. Rozhodně to však neplatí o

rozsahu ani obsahu poznámek ve vydáních Colově, Sýkorově, Petrů.

[24] Výborně poslouží „Kážeme Krista", několikadílná příručka pro praktickou homiletiku

v evangelických sborech CČE, Praha 1994

[25] Kromě toho se doporučuje vést si kartotéku, v níž se pod označením úryvku či věcného

problému shromažďují záznamy o komentářích, případně o korekcích názorů v komentáři

publikovaných. .

[26] Podvědomí se do hry zatáhne cíleně tak, že problém se po rozumové analýze a snaze

věc objasnit jakoby dočasně odloží a donutíme se soustředit se na jinou věc. Podvědomí

dosavadní pozná ní přetřídí, zkombinuje a vposledku nabídne do vědomí jakoby

„nápad" ucelenější a vytříbenější, než bylo poslední stadium vědomého řešení. Jinou

metodou spolupráce s podvědomím je tzv. zamlžování: v nepřehledném problému se

úmyslně zpočátku zanedbávají detaily zkoumané struktury a zjednodušená verze se

nechá v podvědomí „zrát"; tam se dál zjednodušuje tak dlouho, až je rozumem uchopitelná.

Rozum potom zvolí strategii přiměřenou porozumění této hrubě zjednodušené

struktury; teprve potom se porozumění precizuje i ohledem na vynechané detaily a

zvolí se vhodná taktika komunikace.

[27] To souvisí s praktickou stránkou rukopisu: poznámky se strukturují jinak než souvislý text a dbá se na výrazné rozlišení pro letmou orientaci

[28] Začátečník by měl mít k dispozici úplný text připravené předlohy; ten se doporučuje i těm zkušenějším, kteří budou přednášet spatra a od předlohy se víc nebo méně odchýlí.