Liturgický oděv (paramenta) se vyvinul z přání obléci si pro
liturgickou službu slavnostní šat. Původně se neodlišoval od obvyklého oděvu.
Až když za císaře Konstantina dostali klerikové hodnost státních úředníků,
dostalo se jim práva nosit určité úřední insignie a části oděvu vyhrazené
vyšším stavům. Po stěhování národů vznikl liturgický oděv, který se lišil od
běžného oblečení. Klérus si ponechal pro všední den i pro bohoslužbu starý
římský oděv: dlouhý spodní šat (tunika) a svrchní oděv (tóga, dalmatika), z
něhož se vyvinula alba a mešní roucho. Ve středověku dostaly pod vlivem
starozákonních vzorů tyto části oděvu hierarchický charakter: jednotlivé kusy byly
požehnány, alegoricky pojmenovány a za modliteb oblečeny. Zvláště slavnostně
byl oblékán biskup.
Ani dnes v zásadě nikdo nezpochybňuje, že každé slavnostní
shromáždění obce vyžaduje odlišení nositele úřadu oděvem kvůli jeho službě. I
reformace, která odstranila všechny středověké části bohoslužebného oděvu,
ponechala alespoň dlouhý talár. Liturgický oděv má vyznačovat toho, kdo koná
službu. V představeném má být poznat představený; jednotlivec má ustoupit
službě, kterou vykonává. K tomu jistě není v první řadě zapotřebí honosných rouch.
Také Všeobecné pokyny k římskému misálu vycházejí z toho, že
rozdílnost služeb při slavení liturgie je vyjádřena různými posvátnými rouchy
(VPŘM 297-310). Kněz přitom nosí při mešní oběti mešní oděv (kasuli) oblečenou přes
albu a štólu. Tato byla původně přehozem, chránícím proti počasí, ve 4. století
pak slavnostní součástí oděvu, později ji převzal klérus jako úřední oděv. Na
Západě byla po přelomu tisíciletí používána pouze při bohoslužbě. Dříve byly
tyto oděvy nepochybně honosně ozdobeny, nyní jsou ještě někde používány. Avšak
.krása a vznešenost rouch nezáleží v přemíře dodatečné výzdoby, ale v samotném
materiálu a střihu" (VPŘM 306). K tomu však mohou „biskupské konference určit a
Apoštolskému stolci předložit k potvrzení úpravy lépe odpovídající potřebám a
národnímu svérázu" (VPŘM 308). Rakouští biskupové tak např. učinili již na
začátku sedmdesátých let a vedle alby, štoly a ornátu povolili oděv, u něhož
odpadá zdvojení liturgického spodního a svrchního oděvu (alba a kasule) a který
může být nošen jako jediný liturgický oděv se štolou na civilním oblečení. I na
jiných místech se používá oděv s rukávy na způsob pláště, který zahaluje tělo,
přičemž alba jako spodní oděv je přebytečná. Toto roucho je většinou světlé,
nezná už změnu barev, které ukazuje případně štola. Protože tento oděv mohou nosit
biskupové i jáhni, splňuje jistě volání po jednoduchosti.
Potřeba takového znamení závisí jistě také na případné
velikosti shromážděné obce. Čím je skupina shromážděná k liturgii menší, tím je
možné být střídmější. Odpovídajícím způsobem se k tomu vyjadřují „Směrnice německé
biskupské konference pro slavení mše v malých skupinách (skupinové mše)"[1]
ze 24. září 1970, že „oděv, postoj a gesta účastníků musejí odpovídat
důstojnosti bohoslužby". Přitom „smyslem liturgického oděvu kněze je zvýraznit
službu kněze, který representuje v obci Krista a předsedá slavnosti. Nelze tedy
ani při slavení mše v malém shromáždění upustit od oblečení a liturgických
znamení, přiměřených bohoslužebnému konání. . . V
neobvyklých případech může být uznáno jako ještě dostačující charakteristické označení
kněze to, co se uznává při udílení jiných svátostí, přičemž ovšem nesmí nikdy
chybět štola".
Mnohé mluví i pro použití odpovídajícího oblečení při jiných
liturgických službách. Tak to uvádí liturgická kniha „Udílení komunia a slavení
eucharistie" ohledně oblečení pomocníků při podávání komunia: „Ti, kdo podávají
přijímání, nosí liturgický oděv obvyklý v tomto místě nebo oděv, odpovídající významu
jejich služby" (č.20). Pro to mluví i veskrze praktické důvody, neboť např.
lehké letní oblečení se nejeví jako vhodné pro tuto službu a v zimě se nedá
tato služba konat v zimním kabátu.
U liturgického oděvu se bezpochyby jedná o vysloveně druhotný
význam. Zde musí každá obec hledat svojí vlastní cestu.
Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur
Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s. 151-154, přeložil Ondřej Bastl.
[1] Text
směrnic viz Getsemany 11/1998.
Poslední komentáře