098 - září 1999

O moudrosti a odcházení

Jan Spousta

Štampach odešel. Nebo se nechal odejít. Zlobil, překážel, pochyboval - a tak si nakonec musel vybrat buď místo zcela na okraji vlastní církve, anebo působení v jiném společenství. Zvolil druhou možnost. Přeji mu, ať se mu pod novou střechou daří lépe, ale je mi to velice líto. I když „hlasování nohama" někdy bývá poslední možností, jak svůj hlas uplatnit, nesvědčí nikdy o ničem dobrém. - Jestliže Ivan odešel veřejně, kolik je sester a bratří, kteří se za podobných okolností vytrácejí zcela tiše?! Nerozesílají prohlášení, nevstupují do jiných církví. Jen se stáhnou do sebe, přestanou se zajímat, odcizí se. I o nich bychom teď měli přemýšlet. Jistě, ke zralému lidství by měla patřit i schopnost nést, snášet a Bohu přednášet kromě bídy vlastní i bídu své rodiny, církve, národa. Ale jařmo bývá i k neunesení - ne vždy vinou toho, kdo je musí nést.

Jak se mimo jiné dočtete v jednom z textů na toto téma, v prohlášení iniciativy Kairos 98, bylo mi po Ivanu Štampachovi předáno jeho „jařmo" mluvčího této skupiny. Kéž by má práce pro ni alespoň trochu přispělak tomu, aby lidé už nemuseli odcházet.

K tématu dále přinášíme původní Štampachovo prohlášení, zaslané mj. na naši adresu, a úvahu J. Vokouna o normalizaci v polistopadové církvi. Text Jiřího Hanuše o pasti středu mi připomněl šaldovskou esej z roku 1967, v níž literární kritik Jan Lopatka zhodnotil dobovou reformně marxistickou duchovědu: „U nás, kde universální kulturní kvalitou se stala moudrost. Moudrost, která ví, že po noci přijde den, . . . která se nemusí namáhat, aby se obeznámila alespoň s částí předmětu nějakého sporu. K čemu taky, když má psychologicky účinné hledisko geometrické proporcionality. Je-li vysloven názor, opřený o poznání materiálu, tedy názor jednostranný, hned tahle moudrost ví, že všechno je složitější, protože na druhé straně je třeba vidět zase jiné okolnosti." (J. Lopatka, Šifra lidské existence, Torst, Praha 1995, s. 198-199.) A stále žije tato moudrost, tato vykastrovaná dialektika, vedoucí neomylně a bez nutnosti přemýšlet do centra veškeré pravdy a pravověří, pokud jen správně zaškatulkujeme „pravou" a „levou" úchylku. Žije nejen mezi salonními marxisty šedesátých let, ale zřejmě i v jistých neotřesitelně středových kruzích české katolické církve. Sekyrnická moudrost, vyhledávající úchylky a úchylkáře, aby mohla ospravedlnit vlastní existenci.

Přednáška Martina Prudkého o antijudaistickém čtení bible by měla zpochybnit samozřejmost, s níž si my křesťané vykládáme některé texty Starého zákona. Kromě funkce spíše odstrašující - tedy upozornění, jak bychom svoji bibli opravdu neměli číst - je i inspirující. Nový výklad dávno běžných textů, nový pohled na ně, se někdy podobá práci brusiče kamenů: ze zdánlivě obyčejného oblázku se vynoří blyštivé drúzy krystalů, zazáří nové barvy, vznikne krása.

Další autor, Michael Barnes, se vydává ke kořenům eucharistického společenství. Ukazuje univerzální význam základních symbolů společného jídla nebo lámání chleba. Konfrontací s praxí jiných náboženských světů prohlubuje naše vnímání specificky křesťanského pojetí eucharistie.