Hannah Arendtová a krize evropské kultury

Úvod

Můj text vychází zejména z eseje Krize kultury od Hannah Arendtové. Po stručné poznámce o autorčině životě a hlavních důrazech v jejím díle následuje poznámka o tématech esejů sdružených ve výboru Krize kultury. Po rekapitulaci obsahu eseje Krize kultury se zamýšlím nad literární formou a nad některými východisky i tvrzeními objevujícími se v esejích.

Život a hlavní důrazy Hannah Arendtové[1]

Hannah Arendtová se narodila v roce 1906 v Hannoveru a vyrůstala v Königsbergu (Královec) v dobře situované nenáboženské židovské rodině. Její otec záhy zemřel. O svém židovském původu se malá Hannah dozvěděla až od dětí na ulici, její matka s ní o tom nehovořila. . . Přesto postupně dospěla k přesvědčení, že je nutno přitakat židovství jako nepochybnému faktu vlastního života. Židovská otázka je takém jedním z jejích ústředních témat.

Od dětství se díky bohaté domácí knihovně seznamovala s díly evropských filosofů. Později studovala u profesorů Heideggera, Bultmanna a Jasperse filosofii, teologii a řečtinu. V roce 1933 musela před nástupem nacismu emigrovat, nejdříve do Francie, později do Spojených států, kde také převážně žila a pracovala až do své smrti v roce 1975. Značná část jejího díla je věnována analýze a kritice totalitních režimů.

Výbor esejů

Kniha Krize kultury je výborem čtyř esejů z anglické knihy Mezi minulostí a přítomností (Between Past and Future). Přestože v každém z esejů se autorka zamýšlí nad jiným problémem, mají eseje vnitřní souvislost. V doslovu ke knize píše Martin Palouš: „Duchovní a politická krize, kterou dnes evropské lidstvo prochází, otevírá mnohé pozapomenuté otázky a stává se příležitostí k radikálnímu zamyšlení. Tváří v tvář událostem a otřesům, které přináší evropský vývoj ve 20. století, nezbývá nic jiného, soudí Arendtová, než znovu promyslet elementární předpoklady politického života, znovu se tázat po základech, na kterých je zbudována politická skutečnost, obnovit vztah k dimenzím politiky, majícím své kořeny v přirozeném světě lidského života, projít ještě jednou všechny zásadní volby a rozhodnutí, které určily cestu lidstva - dříve pouze evropského a dnes již planetárního - dějinami."[2] V eseji Co je autorita se Arendtová zamýšlí nad obsahem a původem pojmu autorita. Znepokojuje ji ztotožňování totalitarismu s autoritativní formou vlády. Je třeba zkoumat, co byla autorita v minulosti. Není to forma násilí, naopak, síla se používá až tam, kde autorita selhala. Pravá autorita vyžaduje danou hierarchii, kterou uznává jak poroučející, tak poslouchající, a v níž má každý předem určené místo.

Krize autority je prvotně politická, zasahuje však až do oblasti předpolitické - do výchovy a vzdělání dětí. K tomuto tématu se Arendtová vrací podrobněji v eseji Krize výchovy a vzdělání. Když dospělí zavrhují autoritu ve výchově a vzdělání dětí, znamená to, že odmítají převzít odpovědnost za svět, do něhož přivedli své děti. Esej Co je svoboda pojednává o svobodě, která není pouze atributem vůle a myšlení, ale projevuje se ve veřejném, politickém (ve smyslu řecké polis) prostoru.

V závěrečném eseji Krize kultury uvažuje Arendtová o vztahu kultury, umění a společnosti. Podrobněji je tomuto eseji věnován následující oddíl.

Krize kultury

Od poloviny 20. století vzrůstá zájem o fenomén masové kultury, což je termín odvozený zřejmě z pojmu masové společnosti. Přestože byly původně tyto termíny používány pejorativně, získaly postupně vážnost a staly se předmětem početných studií.

Zůstává ovšem sporné, zda poměr mezi masovou společností a masovou kulturou bude tentýž jako předchozí poměr mezi společností a kulturou.

Společností byla v minulých staletích míněna pouze ta část obyvatel, která disponovala nejen bohatstvím, ale i volným časem, který bylo možno věnovat kultuře. Do této společnosti tvořené původně aristokracií, začali v průběhu 18. a 19. století pronikat příslušníci středních tříd a pohrdání ze strany aristokracie se snažili čelit prostřednictvím „kultury", která se stala nejvhodnějším nástrojem ke společenskému vzestupu. Na kulturní hodnoty tak ovšem tito příslušníci společnosti pohlíželi utilitárně.

„Slouží-li velká umělecká díla účelům sebevzdělávání a sebezdokonalování, jsou stejně zneužívána, jako slouží-li jiným účelům. Dívat se na obraz, aby si člověk prohloubil znalosti o určitém období, je snad právě tak užitečné a oprávněné, jako je užitečné a oprávněné zakrývat obrazem díru ve zdi. V obou případech se uměleckého díla užívá k cílům, které k němu bezprostředně nepatří. Všechno je v pořádku, pokud si člověk uvědomuje, že tímto užíváním, . . ., se pravý vztah k umění nevytváří. Nijak by nevadilo, že vzdělaný šosák četl klasiky, vadilo to, že je četl s motivem sebezdokonalení a nepřišlo mu na mysl, že Shakespeare či Platón říkají mnohem důležitější věci, než je jeho vzdělání."[3]

Z tohoto postoje pramenilo i rozšíření kýče 19. století. Došlo k rozkladu kultury, na nějž upomínají neoklasické, neogotické a neorenesanční stavby roztroušené po celé Evropě. V tomto období se kultura stala společenským zbožím, které může obíhat a být předmětem obchodu jako ostatní hodnoty. Krize kultury se prohlubuje poté, co většině obyvatel začíná zbývat čas, který nemusí věnovat práci ani spánku:

„Snad největší rozdíl mezi společností a masovou společností spočívá v tom, že společnost kulturu sice chtěla, že sice hodnotila a znehodnocovala kulturní věci a zneužívala je pro vlastní sobecké cíle, ale „nespotřebovávala" je. . . . Masová společnost naproti tomu kulturu nechce, chce zábavu, a zboží zábavním průmyslem nabízené tato společnost opravdu spotřebovává jako všechno konzumní zboží. . . . Slouží, jak se říká, k ukrácení času. Prázdný čas, který je třeba ukrátit, není, přesně řečeno totéž, co volný čas. . ."[4]

„Kultura se stává masovou ve chvíli, kdy se na kulturní předměty vrhne masová společnost."[5] Kulturní předměty se mění ve spotřební předměty prostřednictvím reprodukcí, filmového zpracování, přepisování. To neznamená, že se kultura masově šíří, ale že se pro poskytování zábavy postupně ničí.

„Kultura se vztahuje k předmětům a je fenoménem světa, zábava se vztahuje k lidem a je fenoménem života."[6] Umělecká díla zůstávají ve světě déle než cokoli jiného, mají proto ze všech věcí nejvíce světskou povahu. Nemají žádnou funkci v životním procesu společnosti. Nezhotovují se pro lidi, ale pro svět, který má přetrvat generace. Nespotřebovávají se jako konzumní zboží, neužívají se jako užitné předměty. Dokonce se úmyslně odstraňují z životního procesu, a jenom tam, kde se tak děje, vzniká kultura ve vlastním smyslu. Ve druhé části eseje autorka uvažuje o vztahu kultury a umění a o původu slova a pojmu kultura.

Pro římské chápání bylo podstatné spojení kultury s přírodou ve smyslu přeměny divoké přírody v krajinu obydlenou lidmi a zároveň ve smyslu péče o památky minulosti. Smysl slova „kultura" však v sobě nese i řecký vliv, tj. postoj k dílům umělců, způsob, jak člověk zachází s věcmi světa, cosi jako vkus. Tato těžce vymezitelná vlastnost - schopnost dobře usuzovat, rozeznávat a rozlišovat, správný způsob, jak zacházet s krásnými věcmi, činí člověka schopným pečovat o věci světa a má mnoho společného s politikou. S politickými „produkty" (slovy a skutky) sdílejí umělecké výtvory potřebu určitého veřejného prostoru, kde by se mohly ukazovat a být spatřeny. Tak na sobě politika a umění navzájem závisí.

Kantova Kritika soudnosti obsahuje analýzu krásna z hlediska soudícího diváka a vychází přitom z fenoménu vkusu. Soudnost je způsob myšlení odlišný od logického usuzování. Vyžaduje „možnou shodu s druhými", schopnost vidět věci nejen z vlastního hlediska, ale i v perspektivě ostatních usuzujících osob.

Vkus není soukromým pocitem, neboť očekává souhlas od ostatních. Vkus rozhoduje, jak má vypadat tento svět, nezávisle na užitečnosti a našich životních zájmech. Soudy vkusu nenutí k souhlasu pomocí fakt či doložených argumentů, ale tak, že přesvědčují, musí se ucházet o souhlas druhých, a to mají společné se způsobem přesvědčování o politických názorech. „Kultura a politika patří tedy k sobě proto, že tím, oč zde běží, není objektivní vědění či pravda, spíše soudy a rozhodnutí: rozvážná výměna názorů na věci, jež se týkají veřejného života a společného světa, a rozhodnutí, co v něm dělat, jak tento svět má nadále vypadat, jaký druh věcí se v něm má nadále zjevovat."[7]

Vkus rozhoduje nejen o tom, jak má svět vypadat, ale také o tom, kdo v něm k sobě patří - když v sobě lidé objevují příbuznost v otázkách, co se jim líbí a co nelíbí. „Právě zde se zjevuje ono „kdo" člověk je, spíše než vlastnosti a individuální talenty, které můžeme vlastnit."[8] „Rozhodně si můžeme pamatovat to, co Římané - první lidé, kteří brali kulturu tak vážně jako my - považovali za znak kultivované osoby: je jí ten, kdo ví, jak si vybírat společníky mezi lidmi, věcmi, myšlenkami, v přítomnosti stejně jako v minulosti."[9]

Zamyšlení nad esejem

Esej Krize kultury i další eseje soustředěné v knížce totiž předkládají vždy více pohledů na dané téma, věci probírají z různých hledisek a v různých souvislostech. Témata se opakují v textu na různých místech s lehce posunutými důrazy, takže lze těžko vysledovat, odkud kam se uvažování ubírá. Celý text působí dojmem volně plynoucích myšlenek zaznamenaných na papír.

V televizním rozhovoru z roku 1964 odpovídá Arendtová na otázku, zda ji zajímá, jestli její práce nějak ovlivňuje lidi: .Psaní je pro mne hledáním porozumění. . . . Co je pro mne důležité, je myšlenkový proces sám o sobě. . . . A jestli ostatní porozumí - ve stejném smyslu jako jsem já porozuměla - to mi dává pocit uspokojení."[10]

Jestliže se tedy spolu s autorkou snažím určitému problému porozumět, napadá mě řada myšlenek, otázek i námitek, z nichž některé se pokusím vyjádřit:

Analyzovaný stav společnosti se týká první poloviny 20. století. Je ještě stále možné vnímat eseje jako aktuální pro současnou společnost, nebo se jedná už pouze o jakýsi historický dokument?

Je adekvátní při snaze o porozumění naší (i české) společnosti, vztahu ke kultuře a politice odvozovat pojmy a postoje od římského a řeckého chápání? Jak silný otisk zanechává toto tradiční chápání v našem politickém prostoru, když současné generaci (včetně lidí činných ve veřejné sféře) téměř chybí faktická znalost řecké a římské kultury?

A ještě konkrétněji k eseji Krize kultury: Připadá mi, že v eseji poněkud chybí jasnější vymezení pojmů, které jsou používány - kultura, umění, svět, život, apod.

Od doby, kdy Arendtová tento text psala, se „masová kultura" ještě mnohem víc rozšířila zejména prostřednictvím televize. Zneužívání kulturních hodnot by se dalo najít třeba v televizních reklamách, které také využívají odkazů ke „kulturním předmětům". Na druhé straně ovšem možná vznikají v tomto prostoru nová relativně trvalá umělecká díla - filmy, dokumenty.

Snad se tímto způsobem mohou zařadit mezi trvalé kulturní hodnoty i umělecká díla, jejichž přirozeností je pomíjivost, jako např. divadelní představení, koncerty - prostřednictvím filmového záznamu.

Jestliže i v minulých staletích byla kultura (spíše asi ve smyslu umění) záležitostí úzké vrstvy obyvatelstva, nevím, proč bychom se měli obávat o osud „uměleckých předmětů". Vždyť i dnes jistě zůstává jakási elitní skupina, které je milejší román než jeho zestručněné filmové zpracování, opera než muzikál na motivy opery, obraz v galerii než jeho reprodukce na pohlednici.

Pojem „kultura" by snad bylo lépe chápat ve výrazně širším smyslu, než .umění", případně by se spíše než o kultuře dalo hovořit o „kulturách" nejen etnických, ale i sociálně rozvrstvených. Vyjdeme-li totiž z předpokladu, že pravým účelem kulturních - uměleckých předmětů není poskytovat vzdělání, nebo zábavu, ale prožitek krásy a vztah k věcem světa (podle Arendtové asi přibližně původem řecké chápání), proč upírat lidem, všelijak se lišícím, právo nalézat toto v něčem, co podle klasických kritérií žádným uměním není.

Připuštění existence více „kultur" by odpovídalo i tvrzení, že se lidé „třídí" přirozeně podle svého vkusu, což si myslím, že odpovídá i běžné zkušenosti. Vkus skutečně rozhoduje o tom, „kým" člověk je bez ohledu na své profesionální zařazení - třeba milovníkem umění, nebo zahrádkářem (viz římské pojetí zemědělské kultury), fanouškem hokejového týmu nebo fanouškem ekumenické teologie.

Na okrajích knihy vypůjčené z knihovny teď budu muset vygumovat řadu svých dalších poznámek k jednotlivým autorčiným tvrzením. Bylo by jistě zajímavé moci si o nich podiskutovat přímo s paní Arendtovou. To už ale možné není, a tak se musíme spokojit s vnitřním dialogem, ke kterému čtení eseje provokuje.

Literatura

Arendtová, H., Krize kultury, Mladá fronta, Praha 1994

Arendt, H., Essays in Understanding, Harcourt Brace & Company, New York 1994

Filosofický slovník, Nakladatelství Olomouc, Olomouc 1998

[1] Arendt, H., „What Remains? The Language Remains": A Conversation with Günther Gaus,

Essays in Understanding, str. 1-23.

[2] Arendtová, H.,1994, Krize kultury, str. 155-156

[3] Arendtová, H.,1994, Krize kultury, str. 127.

[4] tamtéž, str. 129.

[5] tamtéž, str. 131.

[6] tamtéž, str. 132.

[7] Arendtová, H., 1994, Krize kultury, str. 148 -149.

[8] Arendt, H., „What Remains? The Language Remains": A Conversation with Günther Gaus,

Essays in Understanding, str. 3.

[9] Arendtová, H., 1994, Krize kultury, str. 149.

[10] tamtéž, str. 152.