234 - leden 2012

Erasmus Rotterdamský

Jistě není náhodou, že největší humanistický vzdělanec Erasmus (1467-1536) pocházel z Rotterdamu. Pozdně středověké Nizozemí se vyznačovalo početnou a dynamickou měšťanskou společností, jež měla rozvinuté vlastní kulturní preference více, než její současníci jinde v Evropě.

I nemanželskému synu kněze se tu mohlo dostat nejlepšího humanistického vzdělání, byť talentovaný mladík zřejmě záhy přerostl svým učitelům přes hlavu a na školu si nezachoval úplně příjemné vzpomínky.

Druhým rozhodujícím faktorem byla tradice nizozemského hnutí devotio moderna, s jehož působením se mladý Desiderius Erasmus také setkal. Pro hnutí byl charakteristický důraz na osobní vztah k Bohu, ovšem i poněkud mechanistické pojetí modlitby, což vedlo Erasma k tomu, aby hledal jiné pojetí duchovního života.

Vstup do augustiniánského řádu v roce 1487 neznamenal ještě začátek svébytné životní cesty. Na tu se Desiderius Erasmus vydal v roce 1493, kdy se stal sekretářem cambraiského biskupa Jindřicha z Bergenu, díky němu se dostal na pařížskou univerzitu, procestoval velkou část západní Evropy a dostal se do okruhu největších učenců. Svou kariéru nehledal ani v církvi, ani v diplomatických službách, stal se možná prvním profesionálním literátem od antických dob.

Již první Erasmova díla, jako sbírka citátů starověkých autorů Adagia, dále Enchiridion (Rukověť křesťanského rytíře) a Chvála bláznivosti, dosáhla velmi vysoké prodejnosti, aniž by autor musel v čemkoli ustupovat ze svých postojů nedogmatického, vnitřně pro-žívaného křesťanství, jež se má projevovat nepokryteckou morálkou.

Ať Erasmus Rotterdamský dlel kdekoli, v jeho domě se sbíhala korespondence s celým učeným světem. Erasmus se cítil být apoštolem vzdělanosti. Ač vysvěcený klerik, považoval se za laika, měšťana mezi měšťany, k nimž se obracel. Vzdělaní měšťané převažovali mezi jeho čtenáři, byl přesvědčen, že skrze ně dosáhne nápravy církve. Za nejlepší společenské uspořádání Erasmus ve shodě s tím považoval svobodnou městskou republiku. Jeho rostoucí prestiž však našla ohlas i na panovnických dvorech, nastupujícímu císaři Karlu V. dedikoval spis Výchova křesťanského vladaře.

V letech 1507-1516 se Erasmus Rotterdamský soustředil na přípravu kritické edice řeckého Nového zákona a na jeho nový latinský překlad. Jeho zpracování základního textu křesťanství se stalo východiskem řady biblických překladů do národních jazyků a také jedním z nástrojů reformace.

Následující léta jsou obdobím čilé intelektuální výměny s Martinem Lutherem, avšak nakonec zůstane Erasmus mimo hlavní proud reformace a konec jeho života je poznamenán hořkými spory s bývalými přáteli. Třecích ploch bylo více. Erasmus se s Lutherem neshodoval především v otázce svobodné vůle člověka, kterou stavěl velmi vysoko. Také mu byla zcela cizí Lutherova vázanost na světskou moc i jeho ochota podpořit násilné prosazení reformace či naopak potlačení jejích radikálních projevů v selské válce. Když město Basilej v roce 1529 zavedlo reformaci, Erasmus Rotterdamský jej opustil a přesídlil do blízkého císařského Freiburgu v Breisgau; do Basileje se Erasmus opět vrátil teprve v roce 1535.

Ve třicátých letech šestnáctého století byl Erasmus chápán jako neformální vůdce „třetí strany", těch, kteří se odmítli jak připojit k protestantům, tak také pokračovat s papežskou stranou a nechat vše při starém. Byl dokonce žádán, aby se postavil do čela nové církve. Jeho pojetí reformy církve, o kterou usiloval po celý život, však žádalo zachování soudržnosti církve. Náprava měla vycházet zevnitř.

Erasmus ještě mohl zažít mnoho příkrých útoků ze strany protestantů. Další útoky přišly po jeho smrti (zemřel v Basileji 12. července 1536). Také potridentská katolická církev odsoudila jeho díla jako „vejce, z nichž vzešlo kacířství" a zařadila je na seznam zakázaných knih. Stal se však neformálním patronem mezinárodní komunity intelektuálů, kteří hledali cesty, jak překonat konfesní rozdělení Evropy.

Pavel Kůrka