Je pro mne velkou ctí a radostí, že jsem byla
pozvána na tuto konferenci, abych promluvila o problémech mé
vlastní náboženské tradice, tedy ortodoxního křesťanství,
a jejího vztahu k dnešní globální pluralitní
společnosti. Protože hovořím jako socioložka a religionistka,
bude se můj metodologický přístup samozřejmě velmi lišit od
teologického rámce většiny příspěvků na tomto sympóziu.
Doufám proto, že tento text přispěje k metodologickému
pluralismu, podle mne mimořádně důležitému při zkoumání
nábožensky pestré globální situace a způsobů, jakými se s ní
vyrovnávají různé směry víry.
Náboženský pluralismus velmi úzce souvisí
s procesem a okolnostmi globalizace. Proto se chci nejdříve
krátce zmínit o globalizaci a jejím vlivu na vznik náboženské a
kulturní rozmanitosti. Potom se budu zabývat postojem ortodoxního
křesťanství k náboženskému pluralismu, postojem, pro nějž je
často charakteristická - jak výstižně řekla paní Elizabeth
Prodromou - určitá „víceznačnost". Dále se pokusím
postihnout historický a sociopolitický vývoj, který tuto
víceznačnost způsobil. Na závěr chci upozornit na práci
několika ortodoxních teologů, svědčící o postupné proměně
vztahů ortodoxie k dnešnímu pluralismu.
I. Náboženství a globalizace
V devadesátých letech minulého století se
stále větší počet vědců začal zabývat tématikou
„globalizace" ve snaze vysvětlit dynamický proces sílící
interakce a vzájemné závislosti států, institucí, organizací,
hnutí a lidí na celém světě. Tento proces je způsoben
„komprimací času a prostoru, jež se projevuje obrovským
zintenzivněním sociálních, ekonomických a kulturních kontaktů
a vzájemné závislosti". Především globálně fungující
komunikační a dopravní technologie umožnily těsnou interakci
různých kultur a náboženství a způsobily v oblasti
náboženství zřetelnou pluralizaci.
Obecně lze říci, že náboženství reagují na
globalitu jak univerzalisticky, tak partikularizací. Na jedné
straně globální systém vytvořil pozitivní klima pro univerzální
teologie a nadnárodní hnutí (různé teologie osvobození,
ekumenismus apod.). Na druhé straně těsné spojení náboženství
a kultury posílilo vědomí národní a osobní identity, což se
projevilo v určitých náboženských formách (např. v náboženském
nacionalismu, různých „fundamentalistických" náboženských
hnutích apod.). Výsledek současně probíhajících, avšak
protichůdných procesů homogenizace a partikularizace výstižně
definoval Roland Robertson dnes už populárním novotvarem
„glokalizace".
II. Ortodoxie a náboženský
pluralismus
Rozmanitost
náboženství je prastarý jev. V oblasti náboženství se vyvinuly
odlišné směry a) na základě odlišných svatých spisů a
teologických interpretací povahy božského a jeho zjevení ve
světě, jakož i povahy vztahů mezi lidmi a Bohem; b) na základě
odlišných náboženských zákonů, jež upravují vzájemné
vztahy lidí určité společnosti i vztah lidí k Bohu a z něho
vycházející struktury a hierarchie moci; c) na základě odlišných
kulturních a rituálních praktik; d) na základě odlišného
historického a geopolitického vývoje. Dnešní náboženský
pluralismus je ovšem ve svém globálním rozměru bezpříkladný,
a proto funguje - podle Philipa Jenkinse - jako „jeden
z transformujících momentů v dějinách náboženství
na celé planetě".
Východní
ortodoxie má na celém světě asi 250 miliónů členů (odhady se
různí) a je tudíž třetí největší křesťanskou konfesí.
Přibližně 100 miliónů ortodoxních křesťanů žije v zemích
bývalého Sovětského svazu. Druhou koncentrovanou oblastí je
jihovýchodní Evropa: Řecko, Rumunsko, Bulharsko, Srbsko, Černá
Hora a Kypr. Významné pravoslavné menšiny žijí i v západní
Evropě a ve východním Středomoří a rovněž v Africe,
Austrálii, Kanadě a USA. Ortodoxní křesťany najdeme i v Číně,
Japonsku a Indii. Ortodoxie je tedy skutečně globální a stále
více se globalizující víra a vyvíjí se v pluralistickém
kontextu.
Elizabeth
Prodromou poukázala ovšem na to, že „studie zaměřené na
jednotlivé země a srovnávací studie o vztazích mezi církví
státem, jakož i práce o vnitřní proměně ortodoxních církví
přinášejí nepopiratelné důkazy, že reakce ortodoxie na
pluralismus jsou ambivalentní". Tato ambivalence postojů na výzvy
a možnosti pluralismu nevychází v žádném případě
z nějaké domnělé výjimečnosti ortodoxního křesťanství,
nýbrž ze specifického historického kontextu a odkazu.
Co
jsou ony dějinné danosti, omezující ortodoxní církve při
jejich setkání s pluralismem?
1. Byzantské teokratické dědictví
Od
4. stol. až do poloviny století patnáctého tvořily všechny
ortodoxní země Evropy, tedy nejen vlastní Byzantská říše,
nadnárodní společenství, které za svou hlavu v podstatě
uznávalo císaře. V 6. století rozšířil císař Justinián
učení o harmonickém soužití církve a státu (tzv. symfonia),
podle něhož je křesťanská říše, v jejímž středu stojí
křesťanský císař, pozemskou ikonou říše Boží. Cílem
oficiální politiky byzantského císaře bylo vymýtit pohanství;
jiná náboženství nebyla tolerována. Proto (jak vysvětluje
Aristotle Papanikolau) se ortodoxní teologie státu a kultury
vytvářela „v kontextu státu podporujícího ortodoxii, která
tudíž představovala hlavní princip kulturní jednoty". Dnešní
ortodoxní církve zdědily tento teokratický odkaz Byzance a ten
jim často brání, aby podporovaly demokratické zásady oddělení
církve a státu a multikulturalismu. Hluboké zhodnocení tohoto
dědictví a jeho nepřetržitého vlivu na ortodoxní sebechápání
dosud chybí. Stojí za povšimnutí, že největší církevní
sdružení ortodoxního světa, moskevský patriarchát, vždy
zdůrazňovalo ústy některých svých představitelů, zvláště
otce Vsevoloda Čaplina, že Byzanc nezmizela úplně, „nýbrž se
znovu zrodila v Rusku."
2. Osmanské dědictví
Od
pozdního 14. století do poloviny 15. století byla historická
ortodoxní území, patřící pod vládu Byzantské říše,
dobývána Osmany, a poté žila až do 19. stol. pod nadvládou
ne-křesťanskou. Tato osmanská éra bývá často vykládána buď
jako zcela negativní historická zkušenost, která rozvoj církve a
teologie na celá staletí zastavila, anebo z perspektivy
přehnaně pozitivní jako klidné a dokonce harmonické soužití
mnoha náboženství a kultur. Vyváženější interpretace se
soustřeďují na relativní administrativní a sociální autonomii
rozmanitých náboženských společenství, vedených příslušnými
náboženskými představiteli. V tomto státním útvaru
s převahou muslimů byli křesťané a židé občany druhé
kategorie, těšili se však jako „národy knihy" jisté ochraně.
V Osmanské říši žili ortodoxní křesťané v těsné
blízkosti lidí různých náboženských směrů, a byli tak
v denním styku s islámem, židovstvím i křesťanstvím
katolickým, arménským a koptským. Pro východní ortodoxii však
v této epoše platilo „rozdíl znamená podřízenost" -
žila „ve stínu mešity" (Sydney Griffith), a tak nebyla
životadárnou, nýbrž pouze přežívající vírou.
3. Komunistické dědictví
Po
druhé světové válce se všechny ortodoxní země s výjimkou
Řecka staly součástí komunistického bloku. Náboženská
politika komunistických režimů se v jednotlivých zemích
lišila a v průběhu času měnila. Po dvou desetiletích
ustoupilo původní pronásledování omezené toleranci, kooptaci a
politizaci. Nejhorší útlak panoval v Sovětském svazu a
v Albánii, jen o něco mírnější byl v Bulharsku. V
polovině šedesátých let minulého století nastalo pro ortodoxní
církve v Rumunsku a Jugoslávii období značné liberalizace;
na jejich půdě se mobilizovalo a formulovalo rostoucí národní
uvědomění. Rozdíly mezi ortodoxními církvemi souvisejí s
kulturními rozdíly i s rozmanitostí vztahů mezi ortodoxií a
etnonacionálními identitami jednotlivých církví. Jak již bylo
řečeno, v důsledku tradičně těsných vztahů mezi státem a
církví a podřízenosti církve státu byly ortodoxní církve v
totalitárních režimech vystaveny častým represím. Kromě toho
mají ortodoxní církve jen volné vzájemné strukturální
spojení; chybí jim jak centralizovaná autorita, tak nátlakové
prostředky k ovlivnění situace jednotlivé církve
v příslušné zemi. V tomto směru se do jisté míry
podobají národním evangelickým církvím a výrazně se liší od
centralizované církve katolické, jíž její mocné
mezinárodní struktury a silná tradice vzdoru vůči státu
umožňovaly v boji s komunismem lepší obrannou
strategii.
Účastnit
se ekumenického hnutí nepřicházelo pro ortodoxní církve
v prvních dvaceti letech po druhé světové válce v úvahu.
V šedesátých letech se tyto církve staly s požehnáním
vládnoucích komunistických režimů členy Ekumenické rady
církví, přičemž důvodem pro jejich členství byla většinou
politická kalkulace. Na ekumenických shromážděních měli
představitelé církví vychvalovat pozitiva a výhody, které
komunismus přináší jejich společenství, a zamlčovat náboženské
pronásledování. Skutečné ekumenické vztahy se tedy na setkáních
Ekumenické rady církví pěstovaly hlavně v kuloárech,
prostřednictvím neoficiálních rozhovorů mezi ortodoxními
účastníky a delegáty ostatních křesťanských církví.
Snaha
státu podřídit si církve vedla v církvích
k institucionální a spirituální stagnaci a k posílení
prvků konzervatismu a provincionalismu. Vzhledem k tomu, že
ortodoxní křesťanství žilo v průběhu dějin nejprve v
režimu teokratickém (Byzanc), později ne-křesťanském (Osmanská
říše) a nakonec autoritářském (komunistický blok, junta
v Řecku), vytvořilo si jen slabé instituce a nepodporovalo
náboženský ani sociální pluralismus.
4. Demokratizace
Zkušenosti
s demokratickým režimem získávala ortodoxie v Řecku
demokratizovaném po roce 1974 a v ostatních ortodoxních zemích po
pádu komunismu v roce 1989. Demokratizace vytvořila v těchto
zemích svobodný, konkurenci zdůrazňující veřejný prostor a
umožnila rozvoj etnické, náboženské a kulturní heterogenity.
Dynamika mnoha prudkých změn - od centrálně plánovaného
hospodářství k liberálnímu tržnímu, od autoritářských
forem vlády k demokratickým, od náboženské nesvobody ke
svobodě náboženství - postavila ortodoxní církve především
v postkomunistických společnostech před obrovské problémy.
Ortodoxní
církve nebyly na sílící náboženský pluralismus vůbec
připraveny. Zvláště obtížné pro ně bylo čelit nastupující
konkurenci a nedostatku odpovídajících „teologických
myšlenek, finančních prostředků, institucionálních struktur a
lidského potenciálu" (Prodromou). Všechny tyto nutné
předpoklady chyběly v důsledku historického vývoje.
Co
jsou dnes hlavní organizační problémy bránící ortodoxii
smysluplně se vyrovnávat se současným pluralismem?
-
Nadále
přetrvává mentalita „obránců obléhané pevnosti",
související s bojem o přežití pod knutou autoritářských
a ateistických režimů; ortodoxní církve se uzavírají a
izolují, což jim silně brání v interní pluralizaci i
v konstruktivním přístupu k externí náboženské a
sociální heterogenitě. Církve často považují vnitřní i
vnější rozmanitost za ohrožení vlastní existence, proto
vnitřní rozmanitost silně tlumí, vnější ignorují nebo
otevřeně odmítají.
-
Ze
znovu zdůrazňovaného propojení náboženské a národní
identity se rodí další exkluzivistické postoje. Jestliže být
Bulhar, Srb nebo Rumun znamená být ortodoxní křesťan, pak jiní
věřící (muslimové, židé, evangelikálové atd.) nejsou
považováni za členy národa. Náboženská heterogenita je
pociťována i jako ohrožení politické a sociální stability.
Ortodoxní církev je např. přesvědčena, že stát má omezovat
činnost zahraničních misionářů i nových náboženských
hnutí, a často obviňuje evangelické a katolické církve
z proselytismu.
-
V postkomunistických
zemích se v rámci ortodoxního teologického vzdělávání
zpravidla zanedbává oblast srovnávací religionistiky,
mezináboženského dialogu a ekumeny. Pokud se vůbec mluví o
jiných náboženstvích, pak pouze v duchu tradiční
negativní apologetiky, která vylučuje objektivní pohled a
diskusi. Zavedení srovnávací religionistiky, zdůrazňující
dialog, by bylo důležitým krokem k vnímání a oceňování
kulturní a náboženské plurality a pomohlo by chápat různost
jako pozitivní výzvu, a nikoli jako nežádoucí ohrožení.
Ortodoxní
křesťanství přesto není žádný kulturní monolit, který by se
kulturní a náboženské diverzifikaci dnešní společnosti bez
výjimky uzavíral. Svými sociálními a politickými postoji a svou
rolí ve veřejném životě se od církví v postkomunistických
zemích nápadně liší živá ortodoxní společenství v Západní
Evropě, Severní Americe a Austrálii, která těží z dlouhé
zkušenosti s demokratickými systémy a se životem
v heterogenním společenském prostředí. Ještě důležitější
je skutečnost, že se ortodoxní křesťanství opírá o významný
soubor teologických doktrín, které jako úhelné kameny vymezují
teologický rámec, ospravedlňující konfrontaci s pluralismem
a výzkum. K těmto doktrínám patří učení o člověku
stvořeném k obrazu Božímu a z něho vycházející
pojem osobní svobody a odpovědnosti; dále soteriologie, která
hlásá, že Kristus zemřel pro všechny; a především učení o
trojjediném Bohu, zdůrazňující mnohost v jednotě.
Tvrzení,
že ortodoxní země se z širšího evropského rámce vylamují a
že ortodoxii je demokracie cizí, je kontraproduktivní - slouží
především různým typům rétoriky „boje mezi kulturami".
Když Alfred Stepan srovnává enormní roli, kterou sehrál římský
katolicismus a protestantismus v nedávných hnutích odporu
v civilní společnosti, s rolí ortodoxie, soudí, že o
tom, zda je demokratický potenciál ortodoxie využíván nebo ne,
rozhoduje postoj státu a jeho politické reprezentace k demokracii,
protože ortodoxie je na národní stát vázána mimořádně silně.
Freedom
House sestavil v letech 2001/2002 světovou studii, která řadí
ortodoxní země mezi demokracie. Podle Elizabeth Prodromou tato
studie ukazuje, „že v podmínkách pluralismu, který uznává
osobní svobodu a lidská práva, ortodoxie může existovat a
dokonce vzkvétat". Zavedením pojmu „multiple modernity"
podnítila autorka novou konceptualizaci ortodoxních názorů na
modernitu a v důsledku toho i na pluralismus. Teoretici jako
Samuel Eisenstadt a Stephen Graubard vážně zpochybňují klasické
sociologické výpovědi, které identifikují modernitu se
sekularitou a historickým vývojem na Západě. Namítají, že
modernita má různé formy a projevy a že to není proces jednotný,
univerzální. V tomto smyslu může ortodoxie vyvinout
konstruktivní chápání své vlastní specifické zkušenosti
s modernitou.
Po
přijetí Kypru (2004), Bulharska a Rumunska (2007) do Evropské unie
vzrostl počet ortodoxních křesťanů v EU z 10 na 35
miliónů. Výklady kulturologů o křesťanských kořenech Evropy
často jako by implikovaly, že tyto kořeny jsou spojeny se západním
křesťanstvím v jeho katolické a protestantské tradici.
Ortodoxní Řecko, člen EU od r. 1981, bylo v rámci EU často
označováno jako výjimečný případ; stejný stereotyp se dnes
aplikuje na Rumunsko a Bulharsko. Zda bude tento názor v důsledku
silnějšího početního zastoupení ortodoxie v EU
zpochybňován a jak se bude ortodoxie podílet na definici společné
evropské identity, to ukáže teprve čas. Nutno připomenout, že
ortodoxní křesťané v jihovýchodní Evropě mají za sebou
staletí konfrontace a soužití s muslimy (i když ortodoxie
sama do teologických debat o mezináboženské koexistenci a
pluralismu vstupovala spíše zdráhavě). Ortodoxní křesťané a
muslimové si vytvořili určité postupy a způsoby soužití,
naučili se překonávat vzájemné rozdíly a napětí
každodenního života. Tuto praktickou zkušenost mohou ortodoxní
křesťané nabídnout, když dnes hledáme způsob, jak se
vyrovnávat s rostoucím počtem muslimského obyvatelstva
v západní Evropě.
III. Názory ortodoxních teologů
na pluralismus
Při
hledání postoje k nekřesťanským náboženstvím vycházeli
ortodoxní teologové z Písma a ze spisů církevních otců. Jedním
z prvních, kdo se zabývali otázkou jinověrců, byli Leonidas
Filippides (který trvá na tom, že z Božího plánu spásy není
nikdo vyloučen) a Gregory Papamichael, později Anastasios
Yannoulatos a John Karmiris.
Metropolita
John Zizioulas poukazuje na to, že ortodoxie - na rozdíl od
římského katolicismu a protestantismu - nemá k pluralismu
žádné oficiální stanovisko. Odkazuje na Vladimira Losského,
který rozlišuje dva druhy oikonomie, pneumatologickou a
christologickou, z nichž se vyvinuly dva postoje. Podle
pneumologického pojetí se jiná náboženství nalézají v oblasti
působení Ducha svatého, avšak mimo Krista. Podle druhého,
eschatologického pojetí zjeví teprve nový Kristův příchod, kdo
je spasen. Toto chápání umožňuje stavět se vůči nekřesťanům
otevřeněji, ani relativisticky, ani synkretisticky. Každé
náboženství může v jiných náboženstvích uznávat
pozitivní prvky, ale mělo by je hodnotit ve světle vlastní víry.
Mezináboženský dialog vychází tedy z poznání, že „druzí
mi mají co říci". Společným zájmem a častým popudem
k dialogu s jinými náboženstvími je řešení otázek
globalizace, životního prostředí, nových technologií apod.
Otec
John Garvey zastává podobné názory. Podle něho jsou ortodoxní
postoje - ve srovnání s postoji jiných náboženství -
značně různorodé; sahají od stanoviska misionářského až po
apologetické. Ortodoxie o sobě tvrdí, že vyučuje pravdě v její
plnosti; netvrdí však, že má monopol na pravdu. Ortodoxní
křesťané jsou proti relativismu, avšak jsou schopni přiznat
pravdu i jiným náboženstvím především proto, že se různá
náboženství v etických a spirituálních principech shodují.
Mezináboženský dialog přináší vzájemné poučení a tedy
obohacení; nemá proselytické cíle.
Otec
Thomas Hopko zdůrazňuje, že některých reakcí na moderní
pluralismu se ortodoxní křesťané musejí vyvarovat:
-
Popírat
existenci postmoderního pluralismu by mělo „smrtelné následky",
protože pluralismus je neoddiskutovatelný.
-
„Bylo
by osudovou chybou, kdyby se ortodoxní křesťané domnívali, že
oni a jejich církve jsou vůči postmoderně imunní a jejím
vlivem nedotčení", protože jsou jejímu mocnému vlivu
vystaveni stejně jako všichni ostatní.
-
Ortodoxní
křesťané nesmějí na postmoderní pluralismus reagovat odmítáním
dnešního světa a hledáním útočiště ve vlastním uzavřeném
světě.
Otec
Hopko však varuje před prostým akceptováním pluralismu jako
názoru zcela slučitelného s ortodoxním učením. Vyzývá
ortodoxní křesťany, aby středem svých snah učinili Krista a
konali jen to „co se Duchu svatému a nám zdá být dobré ...
Musíme posuzovat náš svět společně a ve snášenlivosti, hledat
společného ducha a vymýšlet společný pracovní plán."
Otec
Radovan Bigovic říká toto: „Ortodoxní církev, která
považuje náboženskou toleranci za náboženskou lhostejnost,
nedostatečnou angažovanost, nejistotu a relativizaci vlastní
víry ve jménu nějakého univerzálního náboženství, se vůči
toleranci stavěla často skepticky a nezřídka ji redukovala na
náboženskou a církevní diplomacii a taktiku: tolerujeme jiné
směry víry, abychom posílili vlastní pozice. Někdy v ní
viděla přizpůsobování církve a náboženských institucí
světským institucím. Otázka ekumenismu, náboženské tolerance a
dialogu je dnes jedním z nejdůležitějších problémů; má
ontologické, antropologické a existenciální dimenze. Účastní-li
se ortodoxní církev ekumenického hnutí a dialogu
s ne-křesťanskými náboženstvími, nejde přitom o taktiku a
diplomacii, nýbrž se tím uskutečňuje poslání církve,
manifestuje se její identita jako taková. Je to problém
soteriologický, související s úkolem církve usilovat o
spásu všech lidí ... Pro církev je to příležitost upevnit
vlastní tradice, dogmata, kánon a nauku."
Podle
arcibiskupa Anastasia Yannoulatose je základem teologie pluralismu
zásada přijímat druhé takové, jací jsou; přitom je třeba
respektovat jejich svobodu věřit, jak věří, a jejich práva
vycházející z jejich lidství. Kromě toho „akceptujeme, že
Boží péče a zájem se týká celého světa ... Měli bychom si
přiznat, že neznáme celé Boží tajemství, ani jeho nekonečnou
lásku." Arcibiskup Anastasios vyzývá, abychom z ortodoxního
pohledu pěstovali pochopení pro jiná náboženství. Dívá se na
pluralismus nejen z christologické, nýbrž z trinitární
perspektivy. „V ortodoxní církvi sdílíme názor, že Boží
smlouva se odedávna vztahovala na jiné národy, na celé stvoření.
Chápeme rovněž, že Duch působí ve svobodě, kterou my neznáme."
Závěr
Společenské
a teologické problémy, na něž ortodoxní křesťanství naráží,
když se snaží vyrovnat se s dosud nevídaným pluralismem, by
bylo třeba vidět v širším kontextu nové definice vztahu
mezi náboženstvím, státem a společností. To platí zejména pro
postkomunistickou Východní Evropu, kde žije většina ortodoxních
věřících. Postoje ortodoxie vůči náboženskému pluralismu se
v procesu hledání nových definic pohybovaly mezi odmítáním,
tolerancí a pokusy o pozitivní stanovisko. Důležitou pomůckou
při vypracovávání produktivních modelů a strategií pro
konfrontaci se stále diferencovanějším světem jsou také
teoretické i z praxe vycházející poznatky západoevropské a
americké ortodoxní diaspory, která má s liberální demokracií a
kulturním pluralismem delší zkušenost.
Ortodoxní
církve dlouho váhaly a zdráhaly se uznat stále intenzivnější
globální provázanost různých národů, kultur a civilizací,
natož ji konceptualizovat. V nové realitě náboženského
pluralismu je očividně nezbytné kriticky analyzovat globalizaci,
vyrovnávat se s náboženskými rozdíly a znovu promýšlet
náboženské identity ze souhrnnějšího pohledu. Vidět
v pluralismu „setkání různých angažmá" (Diana Eck), a
nikoli hrozbu relativismu, který ve jménu univerzality
podceňuje specifika - to by mohl být produktivní přístup
k problému. Navzdory dějinnému dědictví, jež přístup
ortodoxie k pluralismu ztěžuje, má ortodoxní křesťanství
plodnou spirituální tradici, zdůrazňující jak osobní svobodu a
odpovědnost, tak mnohost v jednotě. Z tohoto významného
pramene může čerpat, když hledá teologicky odpovídající rámec
pro výklad pluralismu a bázi pro nutný dialog ve společném
veřejném prostoru.
Z
Concilia přeložila Helena Medková
Poslední komentáře