Zvykli
jsme si na stav rozdělení křesťanů a to může být jedním z
našich největších hříchů," uvažuje P. prof. Waclaw
Hryniewicz, vedoucí Katedry pravoslavné teologie Ekumenického
institutu Katolické univerzity v Lublinu (KUL).
Kam směřuje
ekumena více než po 40 letech po skončení II. vatikánského
koncilu? Co je možné považovat za úspěchy ekumenického dialogu,
co za neúspěchy a jaké výzvy před ní stojí?
Na II. Vatikánu začal po letech odporu a
neochoty odvážný proces otevírání římskokatolické církve
ekumenismu. Koncilní dokument o ekumenismu ale nelze považovat za
poslední slova ze strany naší církve na toto téma. Otevírají
se v něm témata, která si vyžadují další prohloubení a
upřesnění.
Jaká například?
Jedním z problémů je to, že v dekretu jsou
křesťanům jiných vyznání přiznány pouze „dílčí části
nebo elementy, jejichž prostřednictvím se konstituuje církev".
V římskokatolické církvi stále existuje přesvědčení, že je
v ní obsažena „plnost milosti a pravdy" a „plnost
spasitelných prostředků", zatímco jiní křesťané mají z
nich pouze „elementy". Tyto formulace brání skutečnému
chápání pravdy. Pravda má totiž osobní charakter. Pro křesťana
je pravdou především Kristus. On sám řekl: Já jsem cesta,
pravda a život (J 14,6).
Dekret o ekumenismu zavádí
pojem „hierarchie pravd". Poukazuje na to, že v katolické nauce
existuje určitý pořádek pravd z důvodu jejich svázanosti
se základy křesťanské víry. Není možné všechno stavět na
stejnou úroveň, není všechno stejně důležité. Pojem
hierarchie pravd odvádí pohled církve od sebe samé a vede jej k
základní pravdě křesťanství: ke svaté Trojici, ke Kristu, k
Božímu působení ve světě, k Duchu svatému, který dějiny
lidstva vede k definitivnímu naplnění. To jsou nejdůležitější
věci, které dávají pravou tvář křesťanství. V dekretu je
záležitost „hierarchie pravd" brána jakoby mimochodem, ale je
to velmi důležité téma, které bylo v době svého vzniku
považováno za revoluční. Je třeba z ní vyvodit důsledky.
Bylo sepsáno a podepsáno množství
dokumentů. Jak je možné shrnout jejich obsah a vtělit je do
života?
Někdy se s jistou mírou ironie říká, že
tímto způsobem vzniká „papírové ekumena". Dnes již mnozí
kriticky hledí na množení dokumentů, které později nedojdou
ohlasu v životě církve. Pozornost se obrací k tomu, že je třeba
dojít k jednotě ve „sladěné mnohosti". Ale jak překonat
doktrinální rozpory? Musí být ve vzájemném antagonismu? Jeden
úhel pohledu může obsahovat hluboký vhled a ten se může lišit
od toho, který je zprostředkován jiným pohledem. Proto se dnes
stále častěji mluví o „diferencované shodě". I nadále
zápasíme s popisem samotné vize jednoty, k níž mají křesťané
směřovat. Po 40 letech můžeme ovšem vidět, že bylo dosaženo
úspěchů v teologickém přístupu k ekumenismu a rovněž v
proměně mentality církve. Tento proces se neodehrává bez odporu
některých skupin, které se obávají ztráty vlastní věroučné
identity. Brání svou identitu způsobem, že se tato stává svého
druhu modlou. To ze své podstaty brání dalším krokům v dialogu.
Nepromeškali jsme příležitost jubilejního
roku 2000? Neměli jsme místo publikování deklarace Dominus Iesus
raději vyhlásit poselství, ve kterém by křesťané společně
vyznali svou víru v Krista?
Lituji, že jsme se jako křesťané neshodli na
textu, který by byl společným vyznáním víry v Krista. Mělo jít
o společný text bez té nešťastné klasifikace, kdo si plně
zaslouží jméno církev a kdo je pouze církevním společenstvím.
Deklarace Dominus Iesus vnesla do našich vzájemných vztahů mnoho
napětí. Vím o tom z vlastních zkušenosti, protože jsem patřil
k redakčnímu kolektivu, který připravoval jiný důležitý
dokument Charta Oecumenica - směrnice pro spolupráci církví v
Evropě, který byl přijat 22. 5. 2001 v Štrasburku. Po uveřejnění
deklarace Dominus Iesus některé církve dokonce navrhovaly ukončení
práce na tomto dokumentu. Zejména evangelíci se ptali: když
nejsme považováni za církev, jaký smysl má vlastně další
spolupráce?
Katolická církev se do ekumenického dialogu
zapojila relativně pozdě...
Jiné církve tak učinily o více než 50 let
dříve. Ekumenické hnutí vzniklo tam, kde došlo k největšímu
rozbití - v protestantských církvích. Později se k nim
připojily pravoslavné církve a nakonec katolíci. Bylo třeba
dohánět zpoždění. Současné životní tempo je tak závratně
rychlé, že i v ekumenismu musíme spěchat. Objevují se problémy
etického rázu, jako např. legalizace a požehnání homosexuálních
svazků, fakt vysvěcení anglikánského biskupa homosexuální
orientace. Velké pnutí způsobují i kněžská svěcení žen.
A nebrzdí tyto záležitosti spíše
ekumenický dialog?
Praxe ordinace žen se v protestantských církvích
široce rozšířila. Od určité doby stejně postupují i
anglikánská církev a některé starokatolické církve. Tato
záležitost tvoří vážnou překážku v dialogu, protože církev
římskokatolická i pravoslavná rozhodně vyjádřily radikální
nesouhlas s touto praxí. V tomto případě se odvolávám na již
připomínanou hierarchii pravd. Vždyť svěcení žen není konec
světa! Je to jen konec jedné určité tradice v křesťanství.
Když záležitost pochází od Boha, pak nepomůže ani největší
odpor. Moudrý židovský učenec Gamaliel ze Skutků apoštolů
radil: Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se
samo; pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit - nechcete
přece bojovat proti Bohu (Sk 5,38-39).
A co když válčíme s Bohem?
Křesťanská tradice v sobě nese rozměr
kontinuity, ale má v sobě i okamžiky přervání kontinuity a
odchod od věkovitých doktrín nebo praktik. Ne všechno v
křesťanství má základ v evangeliu. Díky ekumenismu se můžeme
na dějiny křesťanství podívat kritičtěji, pokojně a s láskou
vůči sobě navzájem. Všechny sporné otázky musíme řešit v
duchu trpělivého a vytrvalého dialogu a ne konfrontace. Problémů
máme dost, ale velká idea „hierarchie pravd" nám pomůže
zachovat rovnováhu.
Pro většinu lidí jsou spory mezi církvemi
nepochopitelné, zejména pro mladé. Použiji otázku své
jedenáctileté dcery: Proč je tolik křesťanských církví, když
všichni věří v jednoho Boha?
Dětské otázky jsou často velmi náročné.
Zvykli jsme si na stav rozdělení v křesťanství, a to je možná
jedním z našich největších hříchů. Ale z druhé strany máme
i zkušenosti, že oddělení nemusí být vůbec až tak škodlivé.
Církve se dopracovaly ke svému bohatství tím, že každá četla
evangelium svým způsobem. Když se zabydlíme v rozdělení,
zjistíme, že naše lidská selektivnost nám nedovolí se na
křesťanství podívat jako na celek. Nechceme pak ani vědět, jak
někdo jiný prožívá svou víru a život s Bohem, jak někdo druhý
může uspořádat svou modlitbu, liturgii a obcování s Písmem
svatým. Když si zvykneme na rozdělení, budeme žít v izolaci a
sebeuspokojení. Vize křesťanství se stane ještě složitější,
když k tomu všemu přidáme nárok katolické a pravoslavné
církve, které se obě považují za jedinou pravou Kristovu církev.
Máme co činit s ekumenou návratu do jediné
konkrétní církve?
Naštěstí si uvědomujeme, že se dnes neuvažuje
o ekumeně návratu do nějaké konkrétní církve, ze které jiní
odešli. Tento názor zastává snad jen oficiální pravoslavná
doktrína. Vracím se k otázce, proč máme tolik církví. Věřící
lidé hájili své porozumění pravdám víry a svou vizi církve.
Dříve bylo praktikováno vylučování heretiků ze společenství
věřících. Nebyli tolerováni ti, kdo hlásali mylné názory. Na
každém raném koncilu byli zavrhováni. Dnes po několika staletích
ukazuje dialog s tzv. předchalcedonskými církvemi, které
nepřijaly závěry chalcedonského koncilu (451), že ač jsme se
lišili terminologií a způsobem vyjadřování pravd, nejsou
rozdíly vůbec tak velké, jak by se zdálo. To jsou dějinná
neporozumění.
Při rozkolech v církvi hrály velkou roli i
lidské ambice. Vzpomeňme na zrušení anathemat z roku 1054 v rámci
II. vatikánského koncilu. Anathemata kardinála Humberta i
patriarchy Michaela Cerularia byla aplikována pod vlivem osobních
ambicí, bezdůvodných obvinění a ze zcela druhořadých důvodů.
Obě strany jednaly vůči sobě se vzájemnou nechutí, nedůsledně
a přezíravě.
A jak dnes vychovávat mladé lidi k
ekumenismu? Většina dokumentů o ekumenismu je napsána - slušně
řečeno - nestravitelným jazykem.
Ekumenické dokumenty jsou skutečně psány dost
kompromisním hermetickým jazykem, který je obtížně
pochopitelný. Každá věta je mnohokrát upravována a korigována.
Já již více než 25 let pracuji v různých ekumenických
grémiích, a proto velmi dobře vím, jak tyto dokumenty vznikají.
Často mluvíme o tom, aby se tyto dokumenty psaly zcela jiným
jazykem, přístupnějším a pochopitelnějším. Ale opravdu nevím,
kdo by to měl udělat a jak je překládat do čitelnějšího
jazyka, zvláště pro mladé.
Samy tyto dokumenty ale nenaučí
mladé základům ekumenismu. Nejdůležitější je naše vzájemné
svědectví. Mladí lidé musí vidět, že jejich pastýřům jde o
smíření mezi církvemi. Když hierarcha ukáže, že záležitost
ekumenismu je v jeho diecézi posuzována jako důležitá a
obohacující, pak za ním půjdou i druzí: duchovenstvo i věřící.
Díky ekumenismu může být naše křesťanství
plnější. Nestanu se horším katolíkem, když se otvírám lidem
jiného vyznání, když jsem schopen přijmout za své hodnoty,
kterými druhý intenzivně žije ve vztahu k Bohu i k druhým lidem.
Díky ekumeně se vnitřně obohacuji. Důležité je svědectví
našeho života. Potom i mladým bude snáze se přesvědčit o
ekumeně. Člověk se od druhého zapaluje tak, jako světlo svíčky
od druhé v noci Paschy. Díky Bohu, že se nyní v křesťanství
více akcentuje hodnota osobního svědectví než sám učitelský
úřad. V době devalvace psaného a mluveného slova by i
magisterium církve mělo více naslouchat lidem a učit se od nich.
Jak posuzujete stav
katolicko-pravoslavného dialogu? Co bylo již učiněno, z
čeho se můžeme těšit a jaké úkoly před námi stojí?
Tento dialog vyzývá k dalším krokům. To, čeho
bylo v minulých letech dosaženo, je základem k uskutečnění těch
nejtěžších kroků. Je třeba se těšit z prvního úseku tohoto
dialogu v letech 1980-89, čili v památném „podzimu vlády
lidu". V tomto desetiletí jsme se společně pokoušeli hledat to,
co nás spojuje: mysterium církve, svátosti, zejména pak
eucharistie, iniciační svátosti, svátost svěcení.
Někteří říkají, že to byl chybný přístup,
že bylo třeba začít řešit nejtěžší otázky. Nevím však, k
čemu by se došlo, kdybychom dialog začali např. od papežského
primátu. Druhá etapa dialogu začala r. 1989 a byla obtížná.
Státy středovýchodní Evropy získaly svobodu, na kterou jsme
nebyli připraveni. Potlačované katolické východní církve vyšly
z katakomb a tehdy se začaly konflikty.
Mnoho věroučných problémů má v těchto
státech politický charakter. Jak pak oddělit zdravé ekumenické
zrno od politických plev?
Je to věkovitý problém. Co bylo příčinou
největšího konfliktu mezi Východem a Západem - politika! V
roce 1204 křižáci dobyli a barbarsky vyloupili Konstantinopol.
Nesprávně spojujeme datum schizmatu s datem 1054. To je datum
především symbolické. Mnohem horší byly pozdější události.
Po vyjití řeckokatolické církve z katakomb, zejména na Ukrajině
a v Rumunsku, došlo ke mnoha konfliktům. Šlo mj. o vrácení
kostelů a církevního majetku, který byl získán pravoslavnou
církví po nucené likvidaci unie Stalinem v letech 1946 a 1948.
Kdyby byly obě církve prosté politických vlivů a národních
ambicí, potom by se i problémy církevního rázu řešily snáze.
V 90. letech minulého století byla katolická církev ze strany
pravoslaví osočována z propagace uniatismu a proselytismu. V roce
1993 byl v Balamandu v Libanonu přijat společný dokument o
uniatismu jako o metodě sjednocení církví, která by měla být
opuštěna a měla náležet již minulosti. Tento dokument vzbudil
mnoho kontroverzí jak mezi řeckokatolíky, tak i u pravoslavných.
Potom se sedm let nic nedělo. Potom při setkání Mezinárodní
smíšené komise, která se konala r. 2000 v Baltimore, opět téma
uniatismu ovládlo celé setkání.
Dalším problémem, kterým vrhl stín na další
dialog, bylo ustavení nových diecézních struktur katolické
církve na území Ruské federace. Po ostré reakci ruské
pravoslavné církve již nebyla šance na obnovení rozmluv. Začaly
konflikty. Někteří římskokatoličtí duchovní byli vyhoštěni
z Ruska. V takovém klimatu není možné vést dialog. Komise se
stala místem sporů a neměla co říci.
Největší konflikt v uniatismu vypukl
ohledně řeckokatolické ukrajinské církve. Jak se na něj dívat?
Je vůbec možné ho nějak vyřešit, když víme, že východní
katolické církve jsou živými, aktivně působícími
společenstvími?
Je to velmi delikátní a
složitý problém. Klíčovým tvrzením dokumentu z
Balamandu je to, že částečné unie (brestská, užhorodská aj.)
nevyřešily problém. Právě naopak, vyhrotily vůči sobě
pravoslavné a katolíky. Staly se příčinou utrpení milionů
lidí. Nemůžeme hledat jednotu na cestě takto chápaného
uniatismu.
Řeckokatolické církve jsou živými
společenstvími, které působí již mnoho století a na sobě
nesou hluboké znamení mučednictví. Dokument z Balamandu výslovně
uznává, že mají právo na existenci. Jsme dále svědky
dramatické ekumenické situace ve vztazích s pravoslavím. Z jeho
strany se stále objevují výčitky, že právo řeckokatolíků na
existenci je chápáno jako záminka, tedy jako povzbuzování
aktivity těchto církví. Týká se to zejména touhy po větší
míře samostatnosti, mj. vytvoření patriarchátu ukrajinské
řeckokatolické církve. Pravoslavní tuto snahu chápou jako
ohrožení. V jejich očích se chtějí řeckokatolíci považovat
za autentické představitele východní tradice, reprezentované v
historii pravoslavnou církví. V duchu eklesiologie „sesterských
církví" (oficiální terminologický pojem po r. 2000) je třeba
se podívat na tyto záležitosti v jiném duchu.
Zcela zásadní otázkou v
katolicko-pravoslavných vztazích je problém papežského
primátu...
V dialogu s pravoslavím nebude problém tzv. unie
vyřešen bez vyrovnání se s otázkou papežského primátu.
Počátky unie je třeba chápat na pozadí eklesiologie, která
učila, že bez jednoty s papežem není skutečné církve:
skutečnou a jedinou církví Ježíše Krista je církev
římskokatolická a mimo této církve není spásy. Víme o
soteriologických motivacích zakladatelů unie. Někteří z nich
dokonce i ve svých předsmrtných testamentech dosvědčovali, že
toužili po unii s Římem, protože mimo ni, bez jednoty s papežem,
neexistuje spása.
Dnes se na tyto záležitosti díváme ve světle
plnější eklesiologie. Vidíme, že nejdůležitější je spojení
s evangeliem, s Ježíšem Kristem. To on je hlavou církve a dárcem
spásy. Není možné odpírat jméno pravé církve těm, kdo nemají
kanonické spojení s papežem. V oficiálních římskokatolických
dokumentech jsou pravoslavní ceněni mnohem příznivěji než
církve protestantské, které jsou označovány jménem církevních
společenství.
Problém primátu je třeba spojit s otázkou
dílčích unií a nestranně se na problém podívat z historické
perspektivy. Je třeba vidět motivace a očekávání lidí, kteří
se tohoto kroku odvážili, S pravoslavnými prosícími o jednotu s
papežem bylo v Římě nakládáno jako s tím, kdo přichází
téměř z eklesiologické pustiny. Podle tehdejších kriterií byli
tito lidé schizmatiky a museli skládat potridentské vyznání
katolické víry. V dialogu je třeba zkoumat historické a
teologické předpoklady vzniku unie a spojit je s vizí církve pod
vedením papeže. Problém uniatismu nelze vyřešit bez otázky
primátu papeže. Není známo, jak tento problém bude vyřešený.
Vyřešení je třeba hledat v trpělivém dialogu.
Máme již příklady řešení otázek
uniatismu?
Inspirací může být postoj melchitských
řeckokatolických biskupů v antiochijském patriarchátu. Vyjádřili
ochotu, že v případě dosažení jednoty s pravoslavnou církví
odstoupí ze svých biskupských stolců ve prospěch pravoslavných
hierarchů. Toto gesto připravenosti na dobrovolné omezení je
čímsi výjimečným v celém křesťanství. Je to cesta
následování Krista, který byl schopen „sám sebe zmařit"
tím, že přijal „způsob služebníka" (Flp 2,7). Kdyby více
církví našlo schopnost vlastního omezení, tak bychom mnohé
problémy vyřešili mnohem rychleji.
V současnosti se v mnoha iniciativách
řeckokatolické církve hledá spíše snaha o expanzi než zkouška
pokojné koexistence a chuti k porozumění. Když se naučíme
pokojně, upřímně a poctivě spolu hovořit, tak bude mít dialog
lepší šanci na pomyslný výsledek. Mluvím o tom z vlastního
přesvědčení. Možná se splní to, o čem snili východní
patriarchové ve své encyklice z roku 1848. Doufali, že jednou
nadejde čas dialogu. Psali: „Chceme jednotu Církve, ale beze
spěchu, po zralé rozvaze, a když toho bude třeba, po doptání se
na názor u lidí moudrých, zbožných, pravdu milujících a
nestranných biskupů, teologů a učitelů, kteří se v nynější
době z Boží Prozřetelnosti nalézají v každém z národů
Východu i Západu."
Jedním z největších těžkostí v
porozumění s pravoslavím, zejména s ruským, je problém
proselytismu. Má totiž hluboké kořeny.
Otázku proselytismu nesmíme posuzovat bez historie vzájemných
vztahů, zejména ve 20. století po bolševické revoluci. Do doby
II. vatikánského sněmu se v římskokatolické církvi udržovala
iluze snahy obrácení všech odloučených křesťanů, včetně
pravoslavných. Oficiální doktrína hlásala, že katolicismus je
jediným skutečným náboženstvím Ježíše Krista, jedinou
skutečnou církví, která disponuje prostředky ke spáse. Když se
v Rusku začaly šířit revoluční nálady, tehdy se horliví
katoličtí misionáři začali zabývat výzvou k obrácení
pravoslavných Rusů. Již dříve zakladatel assumptionistů
Emmanuel d'Alzon v roce 1870
Poláky obviňoval, že stojí v cestě velkému dílu obrácení
Rusi na katolicismus, když záležitosti víry využívají na
obranu národa. Jiný francouzský assumptionista v té době psal:
„Revoluce otevře Církvi brány Rusi. Ruský kolos dostává
trhliny. Je třeba být připravený. Na poli vymýceném revolučními
bouřemi postavíme opravdový kříž." 20. století však iluzi
pokatoličtění Ruska nedalo za pravdu.
Rovněž jiná známá postava, lvovský
metropolita ukrajinské řeckokatolické církve Andrzej Szeptycki
neskrýval přesvědčení, že nemůže být řeči o skutečné
církvi bez jednoty s římským biskupem. Domníval se, že je jeho
povinností připravit způsoby obracení pravoslavných na
katolicismus. Podněcoval jej k tomu, jak sám přiznal, sám papež
Pius X.
Když v roce 1921 zasáhla Rusko vlna hladu, tehdy
sovětská vláda vsugerovala Vatikánu, že při zaslání pomoci
hladovějícím bude možné vyslat i katolické misionáře, pokud
by nepocházeli ze zemí nepřátelských sovětskému režimu.
Sověti tvrdili, že bolševici více důvěřují katolíkům než
pravoslavným, kteří touží po návratu starých pořádků.
Misionářům byla slibována svoboda morální a náboženské
výchovy věřících. Představitel kněží verbistů sidlící v
Římě Karl Fridrich psal 21. prosince 1921 generálnímu
představenému do Německa: „V informovaných kruzích se
všeobecně soudí, že zakrátko nadejde hodina milosti pro Rusko.
Někteří jsou ochotní předpokládat, že dojde k něčemu jako je
masová konverze ke katolické Církvi." Podobný postoj zastával
biskup Michel d'Herbigny,
který založil Collegium Russicum jako misijní centrum pro obracení
Rusů.
Pravoslavní Rusové nám tyto „iniciativy"
nezapomněli...
Nezapomněli a poukazují
na tato svědectví. Vedle historické zátěže je otázka
proselytismu i problémem strachu. Je to strach před
římskokatolickou církví, před silnějším, který v západních
zemích neprošel peklem stalinského režimu za 70 let bojovného
ateismu v takové míře, jako v Rusku. Ruská pravoslavná církev
(a nejen ona) vyšla z tohoto období strašlivě oslabená. A my od
ní teď očekáváme, že bude podobná vytrénovanému a skvěle
připravenému závodníku, který se neobává konkurence. Je třeba
mít více empatie vůči druhému, umět se postavit na místo
druhého. To je nezbytný požadavek dialogu. Mnoho pravoslavných
nedůvěřuje ekumenickým iniciativám římskokatolické církve.
Přičinila se o to celá století eklesiologie snahy o obrácení. V
obranné reakci pravoslavná strana často zdůrazňuje, že
katolická církev je heretická.
I v naší církvi ale existovaly výjimky,
lidé, kteří viděli katolicko-pravoslavné vztahy jinak...
Stále se vracím k osobě moudrého francouzského
jezuity Filipa de Régis (1897-1955). V roce 1992 byl publikován
jeho neobvyklý duchovní testament se zvláštní ekumenickou
aktuálností, výrazně kontrastující s duchem proselytismu
biskupa d'Herbignyho.
Francouzský jezuita zde před smrtí v r. 1955 předvídal přehnanou
misijní horlivosti katolíků, protestantů a jiných skupin
křesťanů, až nadejde čas svobody pro Rusko. Obával se, že to
přinese nenahraditelné škody pro smíření katolické a
pravoslavné církve. P. de Régis byl vážen pravoslavnými i
uniaty, Opakoval, že musíme být „více křesťany než
katolíky", v opačném případě se budou stále množit
konflikty.
Problém proselytismu vybuchl po ustavení
katolických diecézí v Rusku v roce 2002...
Konflikt se vyostřil oficiálním ustavením čtyř
katolických diecézí. Dokud tam existovaly pouze apoštolské
administratury ustavené po roce 1992, dokud se se dodržovaly zásady
dokumentu vatikánské komise Pro Russia a byly ve všech
záležitostech dotýkajících se obou stran tyto kroky konzultovány
- do té doby nebudily větší obavy. Po ustavení diecézí bez
jakékoli konzultace s ruskou pravoslavnou církví proti všem dříve
podepsaným dokumentům došlo k otevřenému konfliktu. V
katolicko-pravoslavné dohodě z Balamandu (čl. 22 a 29) se
doporučuje nevytvářet paralelní struktury církve v zemích
tradičně pravoslavných. Podobně v dokumentu Charta
Oecumenica, kterou katolická církev slavnostně podepsala, čteme:
„Zavazujeme se, že se budeme s druhými církvemi domlouvat o
našich aktivitách týkajících se evangelizace, aby se zamezilo
škodlivé konkurenci, tak i nebezpečí nového rozdělení."
Známý francouzský ekumenik, dominikán Hervé
Legrand napsal, že pokud budeme posuzovat případ formálního
vytvoření nových diecézí právnicky, pak skutečně papež z
hlediska své pravomoci není povinen o tom informovat druhé církve.
V symbolické rovině to ale bylo velmi nešťastné rozhodnutí.
Nezachovali jsme se vůči pravoslavné církvi jako sesterská
církev. Otázka struktur se ukázala důležitější než pokoj a
shoda mezi církvemi. Škoda, že k tomu došlo v posledních letech
života Jana Pavla II., což se stalo stínem na
katolicko-pravoslavných vztazích, tak dobře se rozvíjejících na
počátku jeho pontifikátu.
Můžeme se navzájem obohacovat, pravoslavní
a katolíci? Co by od nás pravoslavní očekávali a co bychom my
mohli načerpat od nich?
To je věčná otázka ekumeny, co se mohou
křesťané od sebe navzájem učit. Myslím, že nestačí poukázat
na krásu liturgie a zpěvu. Nutná je celostní vize synodálnosti
církve. Sami pravoslavní teologové přiznávají, že zásada
synodality není ani v pravoslaví plně realizována. Svědčí o
tom čas od času se vyskytující antagonismy mezi jednotlivými
autokefálními církvemi. Ani jeden z nás plně neaplikuje
eklesiální ideály, které si sami klademe. Můžeme se mnohému
naučit při pohledu na zkušenosti věků a ze svědectví těch,
kteří nedošli k pravdě řídíce se rozhodnutím jednoho
jedince, ale všech důležitých autorit církve. To je i smysl
řeckého slova sýnodos - společná cesta. Logika
pravoslavné synodálnosti se musí proniknout s více centrální
logikou římskokatolické eklesiologie a musí ji korigovat. Tehdy
se může jednou zrodit nová kvalita eklesiologického myšlení,
inspirovaná zásadou vzájemného se pronikání vědomí
(perichóresis). Nedostižným vzorem je nám v tomto ohledu
křesťanské učení o Svaté Trojici a o vzájemných vztazích
božských osob. Ne bezdůvodně se dokumenty prvního desetiletí
katolicko-pravoslavného dialogu odvolávají na tajemství jednoty a
plné vzájemnosti božských osob.
Jiným darem pro nás může být
mysterijně-mystické bohatství pravoslavné církve. To, že Východ
lépe umí „zemřít v Bohu", může být lékem na aktivismus
Západu. Pomáhá získat schopnost kontemplace, mlčení a vnitřního
ztišení, které z našeho života stále více vykazujeme pryč.
Pronikání našich tradic a vzájemné obdarovávání se je
budoucností křesťanství. Bez něj nevznikne plnější syntéza
víry. Je třeba se učit namáhavé znalosti vzájemného
porozumění a naději. Tento proces živoucí výměny nemůže být
naordinován svrchu. Musí se i rodit zdola mezi věřícími lidmi.
Vzájemné obdarovávání se je krásným svědectvím universalismu
evangelia.
Připomeňme si také, že přes dlouhý proces
vzájemného odcizování vznikly dva konfesně odlišné bloky
katolíků a pravoslavných teprve v 18. století. Latiníci
zpochybnili platnost svátostí vysluhovaných východními křesťany,
kteří nejsou v jednotě s papežem. Římská Kongregace pro šíření
víry zakázala věřícím v r. 1720 účastnit se svátostí
pravoslavné církve. Odpovědí byl dokument východních patriarchů
z r. 1755, že křest v latinské církvi není platný a katolíky
náleží považovat za pohany.
Ekumena učí, že jsme odkázáni jedni na druhé,
že vytváříme stále se učící společenství církví. Když
budeme mít pokoru být Kristovými učedníky, pak i církve budou
schopnější učit se od sebe navzájem.
Vaším největším motivem teologie jsou
slova „Bůh je láska". Co k tomu říci z ekumenického pohledu?
Slova „Bůh je láska" nabádají k reflexi,
jakou vizi Boha jsme hlásali v průběhu věků. Jejich dvojí
výskyt u Jana (1J 4,8.16), obzvláště ctěného v tradici východní
církve, zní jako ohromná výzva k pohledu vzhůru a uvědomění
si, jaký je opravdu Bůh křesťanů, jak se k nám chová, jak je
schopen léčit, jakým je pedagogem. Pokud je Láskou, pak je
nejlepším Otcem a nejlepším lékařem. Usiluji o to, abych byl ve
své vizi Boha důsledný. Jdu cestou naděje a hlásám to přes
všechna protivenství. „Bůh je láska" - to je ukazatel pro
křesťanské jednání. Ale to velké slovo láska je třeba doplnit
zástupem menších slov. Slovo láska může ohromně zdevalvovat.
Pak ztratí svou svěžest a nosnost. Je třeba jej doplnit o menší
každodenní slova, která jsou stejně blízká naší lidské
zkušenosti. Mluvme o potřebě porozumění, důvěry a náklonnosti
člověka vůči člověku. Mluvme i o náklonnosti Boha vůči
lidem. V tradici křesťanského Východu má Kristus titul
Filanthropos - ten, který miluje lidi, který je přítelem lidí,
učitelem přátelství k lidem.
Otázky
kladla KAI (Katolická informační agentura). Z polštiny
přeložil Pavel Kouba. Redakčně kráceno.
Poslední komentáře