Na paměť Hanse Künga (1928-2021)

José Oscar Beozzo (nar. 1941), doktor sociálních dějin na univerzitě Sao Paulo a generální koordinátor Ekumenického centra pro evangelizaci a vzdělávání lidu, působí jako farář v brazilském městě Lins.

Když jsem v dubnu 2021 dostal zprávu o smrti Hanse Künga, napsal jsem pár řádek o jeho životní cestě, s nimiž bych Vás rád seznámil.

Už před Druhým vatikánským koncilem jsem četl jeho knihu Concile et retour à l’unité [Koncil a návrat jednoty], která byla roku 1962 vydána ve francouzštině. Zásadně mě ovlivnila. Byla jako čerstvý vítr otevírající nové obzory. Dlouhý název jejího německého originálu Konzil und Wiedervereinigung: Erneuerung als Ruf in die Einheit [Koncil a znovusjednocení: obnova jako výzva k jednotě], který vyšel v roce 1960 v nakladatelství Herder ve Freiburgu, francouzský vydavatel zkrátil na pouhá tři slova, která cíl knihy nicméně dobře vystihují.

Právě jsem začínal třetí ročník studia teologie na Gregoriánské univerzitě v Římě, když jsem Künga poprvé slyšel. Bylo to 27. října 1962 v Domus Mariae, velkolepém sídle italské Katolické akce žen na Via Aurelia 481, které při čtyřech zasedáních Vatikánského koncilu (1962-1965) sloužilo jako ubytovna pro brazilský episkopát. Přednáška, určená brazilským biskupům, byla pronesena ve španělštině a týkala se dějin mše. Tehdy se na koncilu začalo diskutovat o podobě liturgie.

O dva dny později, 29. října, jsem na témže místě vyslechl Küngův projev na téma Koncil a návrat k jednotě. Dom Helder Camara, tehdejší generální tajemník Národní brazilské biskupské konference, reagoval na Küngovo vystoupení těmito pozoruhodnými slovy:

„Zpravidla to bývá tak, že si o lidech, kteří píší knihy, uděláme určitou představu. Dojem z jejich přednášek se pak mnohdy nevyrovná tomu, co jsme četli. V knize autor argumentuje logicky, promyšleně, na základě fakt. Na konferenci bývá jeho projev méně uspořádaný a povrchnější.

Existují výjimky. Například Yves Congar na mě dělá pokaždé větší dojem. (Jemu se chci věnovat v některém z příštích dopisů). Teď bych rád podal svědectví o P. Hansi Küngovi, který dnes podruhé promluvil v Domus Mariae k brazilským biskupům.

Představte si mladého, ani ne čtyřicetiletého kněze, skvěle vypadajícího, sympatického blonďáka. Jeho pohled je vřelý, lidský…

Dnes přednášel o koncilu a návratu k jednotě. V Tübingen, nejvýznamnějším luterském centru na světě, položil prý kdysi univerzitnímu profesorovi, luteránovi, otázku: „Kdyby žil Luther dnes, vystoupil by z katolické církve, aby zahájit reformu? Nebo by se snažil prosadit reformu uvnitř církve?“ Dotázaný profesor nejprve upřesnil, že Luther z církve nevystoupil, nýbrž byl vyloučen, a pak potvrdil, že církev Lutherových časů nelze srovnávat s církví naší doby.

Hans Küng vyjmenoval řadu změn, které připravovaly cestu k jednotě: stále důkladnější, poučenější a diferencovanější zacházení s Písmem svatým (připomeňme si význam Mezinárodního dne Bible, stále nové překlady a častější používání Písma); liturgickou reformu, která přispívá k tomu, že lidé nacházejí lepší přístup k slaveným tajemstvím (mše, které přinášejí společenství radost); oceňování práce laiků; klidnější postoj církve ke kritice (nekatolickým pozorovatelům koncilu se málem točí hlava, když vidí, jak svobodně si církevní otcové počínají). […]

Položil jsem mu otázku, zda lze přítomnost pozorovatelů – vzhledem k jejich velkému počtu a reprezentativnímu charakteru – považovat za důkaz, toho, že jakožto naši bratři také věří v naše poctivé úmysly.

Hans Küng řekl opatrně „ano“, ale dodal, že si nedělá iluze – celá staletí plná předsudků, vzájemného ostouzení a nedůvěry (400 let v případě protestantů a 900 let v případě ortodoxních) se těžko mohou při setkání jednoduše rozplynout. (Tohle slovo používá často i papež Jan XXIII., stejně jako my: Kdo mluví o setkání, uznává, že nelze zůstat stát a čekat, až partner udělá první krok. Papež se nezdráhá přiznat, že na všem, co se stalo, neseme velkou vinu.)

Pak jsem se ještě zeptal, zda by nebylo možné a vhodné – přirozeně při veškerém respektu vůči sesterským křesťanským církvím – otevřít dveře ne-křesťanům, zejména židům (našim předkům, kteří byli po staletí našimi oběťmi) a mohamedánům (kteří už s námi mají leccos společného).

Küng ani na okamžik nezaváhal. Řekl, že je přesvědčen, že v případě židů by jasné přiznání minulých hříchů antisemitismu mělo obrovský význam. Už teď jsme dobří přátelé. Navrhl jsem, aby byli na plánovanou třetí přednášku (o biskupském úřadu) pozváni také zástupci Latinské Ameriky a Afriky, k niž mám velmi blízký vztah.“ ¹

Küng tehdy rovněž přijal pozvání, aby promluvil ke studentům na Colégio Pio Brasileiro, které je v č. 527 na téže ulici (via Aurelia), jen pár kroků od Domus Mariae. (Datum si nepamatuji, ale bylo to koncem října nebo začátkem listopadu 1962.) Jeho přednáška způsobila poprask a představitele domu vyděsila, neboť nadchla srdce a probudila fantazii stovek brazilských studentů teologie a filosofie, kteří podobně jako Küng snili o radikální proměně života církve.

Ztratil jsem v něm člověka, který byl pro mne na začátku koncilu zdrojem inspirace a s nímž jsem později, bohužel jen krátce, pracoval v kruhu vydavatelů časopisu CONCILIUM.

Kéž najde u Boha zasloužený klid, neboť od lidí uvnitř církve (od Jana Pavla II., Josepha Ratzingera/Benedikta XVI.) si musel nechat mnoho líbit. Od papeže Františka se mu ale dostalo přijetí a uznání, což pro něho na konci života a v nemoci znamenalo velkou útěchu.

Küng patřil – stejně jako Karl Rahner SJ, Yves Congar OP, Marie-Dominique Chenu OP a Edward Schillebeeckx – k onomu prvnímu týmu teologů, jenž nejvíce ovlivnil Druhý vatikánský koncil. Snad proto, že byl z této pětice velkých katolických teologů nejmladší, byl z nich nejsvobodnější a nejodvážnější.

V poznámce, kterou jsem věnoval Küngově první konferenci v Domus Mariae, jsem už citoval D. Heldera Camaru. V jeho okružních listech (Cartas Circulares) jsem pak objevil další komentáře ke Küngově osobnosti. Camara v nich neskrývá nadšení pro mladého švýcarského teologa. Několik příkladů:

„Dnes odpoledne zde přednesl Hans Küng, profesor Univerzity Tübingen (Německo) vynikající přednášku o dějinách mše. [...] Spojil v ní německou důkladnost s rakouskou elegancí.“

„Dnes bude mít Hans Küng další přednášku v Domus Mariae. (Jeho knihu, kterou Katolická akce představila v jednom z prvních Sdělení o koncilu, Vám brzy zašlu i s komentáři.) Je to sympatický člověk. Ze všech sil pracujme dále pro koncil!“

Ze třetího zasedání koncilu (1964) pochází Camarova další láskyplná zmínka o Küngovi, z níž je zřejmé, že je spojoval vzájemný obdiv:

„Přišel jsem do Domus Mariae krátce před koncem Küngovy přednášky a hovořili jsme pak spolu do 23:30 (podle mne je ze všech našich teologů nejodvážnější, což je zřejmé z jeho knih a ještě více z jeho mluveného projevu; on mě nazývá ‚prorok‘).“

Od 20. do 27. října 2007 pobýval Hans Küng v Brazílii a řídil řadu konferencí na renomovaných univerzitách ve spolkových zemích Rio Grande do Sul, Paraná, Rio de Janeiro a Minas Gerais, kde obdržel čestný doktorát spolkové univerzity Juiz de Fora. Setkali jsme se na University Candido Mendes v Rio de Janeiro při jeho přednášce pro 500 posluchačů a krátce poté na večeři, kterou na jeho počest uspořádal rektor školy Dr. Candido Mendes. To bylo naše rozloučení.

Organizátor akce Luiz Alberto de Souza si položil otázku: Čím mohla etická tradice, jež vznikla z latinskoamerické a karibské zkušenosti, přispět ke Küngovu neochvějnému hledání světového étosu a k úsilí o dialog mezi náboženstvími v zájmu světového míru? A sám si odpověděl: „Východiskem, z něhož se může zrodit nový přístup, je křik chudých a naléhavost otázek spravedlnosti a rovnosti.“

Z časopisu Concilium 2021/5 přeložila Helena Medková