O povaze vizí Hildegardy z Bingenu

V tomto článku přináším 102 let starý český překlad korespondence Guiberta (1124–1214), mnicha a pozdějšího opata benediktinského kláštera v Gembloux v dnešní valonské Belgii, s Hildegardou z Bingenu (1098–1179) z roku 1175. Tento začátek jejich dvouletého dopisování je zajímavý tím, že zaznamenává jedno z mála Hildegardiných svědectví o povaze jejích vizí, na které se Guibert (německy Wibert) v listu vyptává a o které magistru ženských klášterů na Rupertsbergu a v Eibingenu žádá. Po přetištění jejich dvou listů poskytuji svůj výklad těchto listů.

Tyto dva listy představují dokumenty o začátku jejich vzájemného vztahu, který trval až do Hildegardiny smrti 17. 9. 1179. Během oněch dvou let si oba dva vyměnili na 12 dopisů, z nichž jeden přiměl Hildegardu k sepsání exegetického díla Řešení třiceti osmi teologických otázek.¹ Guibert zase v listu svému příteli Bovovi napsal Hildegardin životopis.² V létě 1177 přijel Guibert osobně na Rupertsberg, údajně na Hildegardino pozvání. Jednomu příteli o svém pobytu v Hildegardině klášteře nadšeně píše: „Nejen ona, ale i všichni, kdo jí jsou podřízeni, mne přátelsky přijali. A nyní u ní dlím v krásném ovzduší míru a ve vší radosti a slasti. Její rady mne vedou, její modlitby posilují, její zásluhy povzbuzují, její přízeň mne nese a denně mne osvěžují rozhovory s ní.“³ Barbara Beuysová o souvislostech Guibertova pobytu píše: „Jeptišky jsou opět bez duchovního správce. Co se nabízí víc, než převést tuto funkci na mnicha a kněze Guiberta? Ale v září roku 1177 se objeví na Rupertsbergu opat z Gembloux a vyzývá Guiberta, aby se vrátil do svého domovského kláštera. Opat má na své straně církevní právo, ale Guibert se svým přáním zůstat zase silné přímluvce. Nejen že jeptišky projevují žal a zděšení a všemožně se za mnicha zasazují. V domě pro hosty na Rupertsbergu jsou toho času ubytováni dva prominentní přátelé a ctitelé prorokyně. Biskup z Lutychu a arcibiskup z Kolína opata z Gembloux přemluví, že je v souladu s Boží vůlí, aby vysoce nadané magistře a jejím jeptiškám věrného spolupracovníka a duchovního správce Guiberta ponechal.“⁴ Guibert se tak stal posledním Hildegardiným tajemníkem a zároveň zastal místo zpovědníka v jejím klášteře.⁵

Předkládaný český překlad anonymního překladatele poprvé vydal Josef Florián v 36. svazku periodika Nova et vetera v roce 1920 na stranách 1–12. Na straně 12 je uvedeno, že Guibertúv list a Hildegardina odpověď byly přeloženy z vydání Hildegardiných spisů od Jana Křtitele Pitry.⁶

Wibert mnich Hildegardě

Služebnici Kristově Hildegardě, kterou mu pro vynikající zásluhy i jméno s úctou jmenovati sluší, bratr Wibert, z gemblackých bratří poslední, by od Ženicha panen s nimi u věčné blaženosti přijal korunu slávy.

Neobyčejné a po všecka téměř století dosud neslýchané Ducha svatého dary tobě, ctihodná matko, předzvolené, my všichni, k nimž tvé spisy přicházejí, rozjímajíce, Původci daru za dary díky vzdáváme: neboť i když jich pro překážku svých hříchů přijmouti nezasluhujeme, přece skrze tebe, do níž jako do čisté nádoby vlity byly, ana jimi oplýváš a tečeš, kéž hojně jich čerpáme. Jsouť zajisté prsy tvé lepší než vína, vonící mastmi nejlepšími, když z pokojů kontemplací, do nichž tě Král věčný jako nevěstu často uvádí, k vnějšímu tě vracejíc táhneš nás za sebou po vůni mastí tvých čile běžící, činíc nás svými prsy účastnými svatých vidění, která zříš s odhalenou září za objímání Ženicha svého. Kdož pak by čta buď vidění sama nebo výklad vidění nekochal se v nich jako ve všelikém vidění? A okoušeje, jak libé jest tvé učení katolické a zdravé, nevykřikl nad tebou: Plást strdím tekoucí rtové tvoji, med a mléko pod jazykem tvým: rostliny tvoje ráj granátových jabloní s ovocem jablek? Opravdu, matko svatá, podle zaslíbení Páně: Řeky z života tvého plynou nám vody živé, anať k obveselení města Božího, kteréž jest Církev, stala jsi se v něm pramenem zahradním, studnicí vod živých, které s prudkostí plynou s Libanu. S Libanu zajisté, poněvadž nejsou od tebe; skrze tebe tekou nám s Libanu, s hory totiž bíle oděné a přeplněné všelikými ctnostmi; s hory, kterou Otec vyvýšil nejen nad pahrbky, ale i nad temena nejvyšších hor; s hory ssedlé a tučné, která ani tebe mezi ostatními horami, odkudž nám přichází pomoc, z nadzemských záplav požehnání svých bohatě svlažovati neustává.

Vždyť po Té, skrze jejíž porod docházíme všeliké spásy, zvláštní jest mezi ženami milost tvá, neboť i když se v Písmech čtou některé buď zpěvy nebo proroctví Marie, sestry Aronovy a Mojžíšovy nebo Debbořiny neb Juditiny, ty v této částce mnohem větším přetékáním Ducha jsouc zrosena, zdáš se nám přirovnání hodnou, co do vidění nebo zjevení nejvyšších tajemství Páně, mírně řečeno, kontemplatorům. O té bez ustání podivu a velebení zasluhující dobroty štědrého Vykupitele k pokolení lidskému, jemuž v Matce jeho skrze to pohlaví, kterým smrt byla vešla, život jest obnovován! A toutéž rukou, kterou nám podán byl morový nápoj záhuby, jest nám zase v tobě naléván spasnými naukami protijed osvobození.

Abych tě však ne opovážlivě, ale uctivě na opatrnost a vytrvalost ve svatosti upozornil, (anať napomenutí k pokroku nepotřebuješ, ježto jsi již vrcholu dokonalosti dostoupila), pomni matko, že poklad svůj dosud nosíš v nádobě křehké; a vzpomeň, že ne proutí a rákosí, které snadným nárazem se ohýbá, ale největší a věkovité stromy bývají mnohdy větry vyrvány. Pohleď na Davida, rozjímej Petra a nesmýšlej vysoko, nýbrž boj se. A čím větší jsi, ponižuj se ve všem, aby ti zachována byla bez úhony dokonce, ne které nemáš, ale kterou máš, milost. Věz, že na cestě plné osidel, plné nástrah nikdy nechybí nebezpečí, a opatrně kráčej, až dospěješ. Nikdy, dokud nebude skončeno účtování, které ti klásti jest před Věřitelem z hřiven tobě svěřených, nebuď bezpečna. A tím, co jsi přijala, nechtěj se chlubiti jako vlastním, nýbrž jakž psáno jest: Kdo se chlubí, v Pánu se chlub. A i když moci nebo síly nejhorší, jejížto sídlo se vypisuje v bedrách nebo v pupku břicha Leviathanova, není se ti již báti, poněvadž hlavu zlostníkovu, tj. nejhorší ponoukání k nezřízenosti, nohou čistoty jsi potřela, přece uveď si na paměť z Apokalypsy, že ocas drakův nejen hroudy zemské smetá, ale též třetí díl hvězd nebeských za sebou táhne. O jakýchsi koních se tam čte, že mají nejen v ústech, ale i v ocasích moc škoditi. Neboť ocasové jejich, dí, podobni hadům a těmi škodí. Pročež, matko svatá, když jsi již hlavě starého hada unikla, ať tě nezasáhne ocas, a pokud můžeš přispěním Božím, chraň paty, tj. konce života od lstivostí jeho. A nebojím se, i když tak mluvím, že mne z opovážlivosti pokářeš, anoť není mým úmyslem z nerozmyslu tě poučovati, ale ze zbožné úcty, kterou k tobě mám, tě napomenouti; a pak, nemoha si s tebou popovídati, poněkud jsem se rozepsal. Nuže to co se tebe týče.

Pokud však jde o mne, jenž jsem uvázl v bahně hlubiny a jehož zahnojily a porušily se jizvy od tváře nemoudrosti mé, pro sladkost všemohoucího Boha prosím, rač mne počísti mezi rodinu svou a neodmítej stále pamětliva býti pamětlivého tebe; také pozdvihuje čistých rukou v modlitbě snažně prosím nezměrnou dobrotivost svatého Vykupitele, aby mi neváhal uděliti minulého zlého mého odpuštění, nynějšího napravení a budoucího uchránění. Ježto však mnich klášterní jsem a nenaskýtá se mi vhodné chvíle ani možnosti k tobě si zajíti, abych si s tebou o tom, co bych od tebe rád věděl, ústně pohovořil, prosím, račiž si toho, co ti v doručení tohoto listu důvěrně oznamuji, bedlivě všimnouti, a jak pro toto, tak i pro jiné potřeby mé, zjevení Ducha k užitku vyprošujíc, neváhej mi naznačiti, co bych měl v tom činiti.

Prosím také, abys si netížila na mé otázky svým psaním odpověděti. Přejeme si totiž věděti, já a mnozí se mnou, zda jest pravda, co u nás o tobě pověst roznesla, ačkoliv tomu nemohu lehce uvěřiti, že tedy tvá vidění, jakmile byla na tvůj rozkaz a podle tvé výpovědi písaři zaznamenána, z paměti tvé vypadnou, takže se vůbec nerozpomínáš, co jsi pověděla. Žádáme si také věděti, zda ta vidění diktuješ latinsky, anebo pronášíš-li je německy a jiný je překládá do latiny. Stejně usilujeme i to věděti, zda jsi se počátkům písma už od dětství učila a Písma svatá poznala horlivým čtením nebo jen z pomazání, které koho chce, o všem učí.

Poněvadž tedy na tvář tvou, paní má, božským jak věřím světlem zářící osobně patřiti nemohu, dejž mi aspoň písmem slyšeti hlas svůj, neboť hlas tvůj sladký jest mi; abych zvláště pro sebe tak nějakou památku na tebe měl, v které by jako v zrcadle odražený obraz tvář tvé svatosti mně zářila a jak užší tak hojnější pamětí v hrudi mé utkvěla.

Pán račiž ke cti a k prospěchu Církve své přítomnost svatosti tvé po dlouhou dobu, velebná matko, bez ourazu zachovati. Amen.

Pozdravují tě pan opat a převor náš s celou jim svěřenou matkou gemblackou církví, za blaho tvé Boha poníženě prosíce a snažně žádajíce, abys i ty totéž pro ně činila. Pozdravuji tě ještě srdečněji já, který jsem ti psal tento list, a mnozí jiní se mnou, kteří také pomoci tvých modliteb si vyprošují. Buď zdráva v Kristu, paní mně vždy předrahá.

Hildegarda o způsobu navštívení svého⁷

Těchto slov nepravím ze sebe aniž z jiného člověka, ale pronáším je, jak se mi jich v nadzemském vidění dostalo. Ó služebnice Boží, skrze zrcadlo víry, v níž Boha poznávaje spatřuješ, a ó synu Boží, skrze utvoření člověka, do něhož Bůh své zázraky vložil a vštípil: poněvadž jako bývá zrcadlo, v němž cokoliv se spatřuje, do své schrány vkládáno, tak jest i rozumná duše do těla jako do hliněné nádoby vpouštěna, aby skrze ni tělo k vidění bylo řízeno a aby duše skrze víru věci nebeské rozjímala; slyš, co nehynoucí světlo praví:

Člověk jest nebeský i pozemský: skrze dobré vědění rozumné duše nebeský a skrze zlé křehký a temný; a čím více se v dobrém poznává, tím více Boha miluje. Neboť jestliže obličej svůj v zrcadle pošpiněný a zaprášený spatří, hledí se očistiti a utříti; tak také pozná-li, že zhřešil a že zapleten jest do různých nicotností, vzdychej; poněvadž ví, že v dobrém vědomí jest poskvrněn, tož s Žalmistou Páně naříkej řka: Dcero babylonská bídná, blahoslavený, kdož odplatí tobě mzdu tvou, kterouž jsi platila nám. Blahoslavený, kdož uchopí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.

Což jest: Lidská žádost byla zohavena pěnou hadovou. Tať také chuda a nuzná jest, poněvadž ve spekulativním vědění postrádá důstojného očekávání, totiž že po slávě života věčného, které skrze dobré svědomí okouší, hledáním tolik netouží. Blahoslaven však jest ten, kdo podrží to, co z Boha živo jest, a jehož vědomí ho učí, že Bůh stvořiv také vykoupil; a který pro to osvobození, kterým Bůh ho osvobodil, všeliký zlý návyk hříchů svých ničí a všelikou bědu a chudobu, kterou v nebeském bohatství má, na skálu tu, kteráž jest tvrzí blaženosti, vrhá. Neboť když člověk ví, že má blátivou shnilinu, a nikterak se od chutnání hříchů zdržeti nemůže, nejčernější ptáci ho včecka zaneřáďují; avšak on tehdy skrze rozumnou duši, které ani nevidí aniž ji poznává, věrou v Boha důvěřuj. A přes to, i když člověk ví, že takový jest a v nekonečném životě žije, přece se zdržeti nemůže, aby často nezhřešil; protož, ach jak podivuhodný a žalostný to hlas, že Bůh takové nádoby hliněné někdy zázraky svými jako hvězdami posází, a přece ony nemohou hříchů zanechati, leč kolik se jim milostí Boží zachrání. Petr zajisté jist nebyl, jenž ohnivě slíbil, že Syna Božího nikdy nezapře; tak ani mnozí jiní svatí, kteří v hříších padli, kteří však později prospěšnějšími a dokonalejšími se stali, než by bývali byli, kdyby nebyli padli.

Ó služebníče věrný, já chuděra podoba ženská v pravém vidění tato slova opět pravím tobě. Když se Bohu zalíbilo, aby tělo mé jakož i duši v tomto vidění pozdvihl, přece bázeň z mysli a ze srdce mého neustupují, poněvadž vím, že člověk jsem, jakkoliv od dětství svého zavřena jsem. Avšak mnozí moudří byli zázraky tak znaveni, že přemnoho tajností vyjevili a z marnivosti je sami sobě připsali a proto padli. Ale kteří při vystoupení duše moudrost od Boha čerpali, a sebe za nic nepovažovali, ti sloupy nebes stali se. Jakž i s Pavlem se událo, jenž ostatní učedníky předčil kázáním a přece sebe jako za nic neměl. Také Jan Evangelista byl pln jemné poníženosti, pročež mnoho z Božství čerpal.

A odkud to, jestli já chuděra se nepoznávám? Bůh kde chce působí k slávě jména svého a ne pozemského člověka. Jáť zajisté stále třesoucí se bázeň mám, poněvadž neznám v sobě žádné bezpečnosti nějaké možnosti; ale pozdvihuji rukou svých k Bohu, abych jako pírko, které postrádá všeliké tíže sil a které ve vzduchu poletuje, od něho byla držána: aniž také toho, co vidím, dokonale věděti mohu, pokud v službě tělesné jsem a v duši neviditelné, poněvadž v těchto dvou jest člověk v nedostatku.

Od maličkosti své pak, kdy kosti a svaly a žíly mé ještě utvrzeny nebyly, toto vidění v duši své až do této chvíle stále vidím, ana již více než sedmdesát let mám, a duše má, jak si Bůh přeje, nahoru na výsost oblohy a do změn nestejného ovzduší jakož i mezi různé národy se rozšiřuje, ač v dalekých krajích a místech ode mne vzdáleni jsou. A že toto takovým způsobem v duši své vidím, proto také podle změn oblakových a jiných tvorů to spatřuji. Toho však ani vnějšíma ušima neslyším ani myšlením srdce svého, aniž toho jakým přispěním svých pěti smyslův přijímám; ale jen v duši své, majíc vnější oči otevřeny, takže v nich nikdy jsem nezakusila ochablosti extase, nýbrž ve stavu bdělosti ve dne i v noci to vidím. A stále nemocemi jsem upoutána a krutými bolestmi mnohonásobně tak sevřena, že mně hrozí smrtí, ale Bůh mne až dosud křísil.

Tedy světlo, které vidím, není místní, nýbrž mnohem a mnohem světlejší než oblak, který slunce nese; a nemohu v něm pozorovati ni výšky ni délky ni šířky a jest mi jmenováno stínem živoucího světla. A jako slunce, měsíc a hvězdy ve vodě se ukazují, tak mně se v něm odrážejí písma, řeči, ctnosti a některá díla lidská zobrazena.

Cokoliv pak v tomto vidění uzřím nebo čeho se dovím, to si dlouho pamatuji; takže si vzpomínám, kdy jsem to viděla a slyšela, a spolu to vidím, slyším, vím a jako mžiknutím tomu, co vím, se učím; ale čeho nevidím, toho nevím, ježto jsem neučena; jsemť v sprostnosti vyučena čísti jen písmena. A to, co píši ve vidění, vidím a slyším; a nekladu jiných slov než ta, která slyším, a pronáším to slovy latinskými nepilovanými, jak je ve vidění slyším; neboť nejsem v tomto vidění učena psáti, jako píší filosofové; a slova v tomto vidění nejsou jako slova, která znějí z úst lidských, nýbrž jako plamen blýskavý a jako oblak čistým vzduchem se pohybující.

Také podoby tohoto světla nijakž nemohu poznati, jako ani do koule sluneční dokonale pohlížeti nedovedu. V témže světle vídám někdy, a ne často, jiné světlo, které mi jmenováno jest světlem živoucím: a kdy a jak je vidím, toho pověděti nedovedu; nu a při tom, kdy je vidím, všeho zármutku a vší úzkosti bývám zbavena, takže tehdy mám jako způsoby prostého děvčete a ne staruchy ženy.

Také pro trvalou sesláblost, kterou někdy trpím, stýskává se mi slova a vidění, která mi tam bývají ukazována, povídati; avšak když duše má je chutnajíc vidí, bývám tak obrácena v jiné způsoby, že, jak jsem nahoře pravila, všeliké bolesti a zármutku zapomínám. A co tehdy v takovém vidění vidím a slyším, to duše má jako z pramene čerpá, který však zůstává pln a nevyčerpatelen. Duše má však nepostrádá žádné chvíle zmíněného světla, které se zve stínem živoucího světla, a vidím je, jako spatřuji oblohu bez hvězd v jasném oblaku, a v něm vídám, co často mluvím a co tážícím se z blesku zmíněného živého světla odpovídám.

Nuže ve dvou způsobech, totiž duše a těla, sama sebe neznám a jako za nic se nepovažuji a na živého Boha patřím a všecko toto jemu zůstavuji, aby On, který ni konce ni začátku nemá, v tom všem mne uchoval od zlého. Proto také ty, který na tato slova se tážeš, se všemi těmi, kteří si je věrně slyšeti žádají, za mne se modli, abych ve službě Boží vytrvala.

Ale také ty, synu Boží, kterýž Boha ve víře hledáš, a který od něho žádáš, aby tě spasil, dej pozor na orla, dvěma křídly svými k oblaku letícího, kterýž však, poškodí-li si jedno, sedí na zemi a vznésti se nemůže, ač by se rád k letu povznesl: tak i člověk létá dvěma křídly rozumu, totiž věděním dobrého a zlého, takže pravé křídlo jest vědění dobrého a levé vědění zlého jest, a zlé dobrému slouží a dobré se zlým tříbí a jest řízeno a ve všem se jím stává moudrým. Ó milý synu Boží, Bůh křídla vědění tvého k správným cestám povznes, takže olizuješ-li hřích, ježto ti chutná, an tak jsi narozen, že bez hříchu býti nemůžeš, přece skutkem ho nepojídej, a tehdy dobře poletíš. Neboť nebeská harmonie pro člověka tak si počínajícího Bohu zpívá chválíc ho, že člověk popelný Boha tolik miluje, že pro Boha sám sebou dočista pohrdá. Takovým způsobem, svědomitý vojíne, v tomto zápase buď, abys v nebeské harmonii býti mohl, aby i tobě Bůh řekl: Ty jsi ze synův Israelských, ježto očima mříže a úsilím nebeské tužby patříš na horu vysokou. Ale také všichni, kteří v psaní tvém mně poslaném poznamenáni jsou, skrze Ducha Svatého tak ať se spravují, by psáni byli v knize života.

Přeloženo z nových listů svaté Hildegardy vydaných kardinálem J. Kř. Pitrou.

Výklad Guibertova listu

Guibert uctivě zdraví Hildegardu a vůbec poprvé se jí představuje. Koruna slávy je možná narážka na 1 list Petrův 5,4, kde jeho autor mluví o věnci slávy jako odměně presbyterů při druhém příchodu Ježíše Krista. Guibert děkuje Bohu za nevídané dary, kterými Duch svatý obdaroval Hildegardu, jejíž spisy doputovaly do Guibertova kláštera v Gembloux. Hildegarda je tak zprostředkovatelka vlité milosti, kterou si mniši pro své hříchy nezasluhují. Guibert dále využívá erotický jazyk Písně písní 1,1–3, aby řekl, že Hildegardiny spisy přitahují čtenáře k účasti na vizích, jichž se jí dostává od Ježíše Krista. Řečnicky se ptá a přirovnává její vize k velkému bohatství a plodovými motivy z Písně písní 4,11–13 vyjadřuje nadšení z toho, co Hildegarda přináší. Ztotožňuje Hildegardu s člověkem, který uvěřil v Ježíše, protože z jejího nitra plynou vody živé (srov. J 7,38) k radosti církve, aby se znovu vrátil k Písni písní (4,15) motivem vod plynoucích z libanonských hor, stvořených a přeplněných ctnostmi Bohem Otcem. Prameny vod z těchto hor přitékají skrze Hildegardu, aby ji a ostatní lidi pomáhaly svlažovat Otcovým požehnáním.

Guibert považuje Hildegardu za druhou ženu po panně Marii, obdařenou milostí Ducha svatého k poznání nejvyšších Božích tajemství, které nedosáhly ani starozákonní prorokyně Miriam, Debora nebo Judita. Hildegarda se spolu s pannou Marií jako žena podílí na obnově života lidstva, který pokazila Eva. Přesto však Hildegardu vyzývá k pokoře, aby jí tato milost nebyla odňata, přičemž se odvolává na apoštola Pavla (Ř 11,20; 1K 1,31). Připomíná Hildegardě obrazy Leviatana z knihy Job a draka z Janova zjevení, které v jeho napomínání tvoří starozákonní a novozákonní varování před pýchou. Guibert říká, že Hildegardu napomíná ze zbožné úcty, kterou k ní chová.

Prosí Hildegardu, aby jej považovala za svého přítele a stále na něho vzpomínala jako na někoho, kdo vzpomíná na ni. Žádá ji o zjevení Ducha ohledně své snahy o odpuštění minulých hříchů, jejich napravení v přítomnosti a budoucího vyvarování. Dále žádá vizionářku, aby mu a jeho bratřím odpověděla na několik otázek týkajících se jejích vizí:

1. Je pravda, že si po zaznamenání svých vizí písaři na ně už nevzpomíná, protože jí vypadnou z paměti?

2. Zda diktuje své vize latinsky, nebo německy a písař je překládá do latiny?

3. Zda se naučila číst a psát písmena už v dětství?

4. Zda poznala svatá Písma horlivým čtením, nebo jí byla jejich znalost vnuknuta božskou inspirací?

Guibert zdůrazňuje, že se jako mnich nemůže s Hildegardou setkat osobně, a proto chce mít na ni alespoň písemnou památku. Svěřuje Hildegardu do Boží péče a pozdravuje ji od opata a převora opatství v Gembloux s jejich přáním, aby se i ona za ně u Boha přimlouvala. List uzavírá Guibertova osobní zdravice.

Tolik překlad tohoto listu z Pitrova vydání Hildegardiných dopisů. V druhém svazku anglického překladu Hildegardiných listů⁸ však Guibert v závěru jmenovitě uvádí navíc pozdrav svého spolubratra stejného jména, kterému dopis diktoval, a dále připojuje pozdravy od mužů, které Hildegarda zná osobně: pána Sigera de Waura a Nikolase, mladého rytíře z Niel, kteří ji oba navštívili v postní době, dále poustevníka Franka, bratra Roberta z Hory sv. Guiberta, pána Emma, kněze farního kostela, a jistého mladého muže, jehož jméno jí sdělí doručovatelka tohoto listu, kterou Guibert v dalším listu Hildegardě nazývá sestrou Idou. Druhý, zde nezveřejněný Guibertův list Hildegardě ze srpna roku 1175,⁹ vyjadřuje zklamání nad tím, že Hildegarda odložila zodpovězení Guibertových otázek, a poté klade otázky nové v naději, že je Hildegarda zodpoví všechny. Zde jsou očíslovány průběžně, navazující na předchozí:

5. Zda Hildegarda přijímá své vize ve snu během spánku, nebo k ní přicházejí ve vytržení během bdění?

6. Zda nechává své panenské jeptišky nosit koruny podle božského zjevení, nebo jen pro ozdobu?

7. Jak si má Guibert vykládat rozdíly mezi těmito korunami, neboť slyšel, že tyto koruny nejsou všechny stejné?

8. Jak má být vyložen titul její knihy Scivias? Znamená Znát cesty, nebo existuje lepší překlad?

9. Zda Hildegarda napsala ještě jiné knihy?

V závěru listu se Guibert Hildegardě zpovídá z toho, že ač je knězem oblékajícím řeholní šat, jedná bez kněžské čistoty, poslušnosti a pokory závazných pro mnicha. Zatímco zpívá hymny v chóru nebo slouží u oltáře, jeho mysl se obrací k bláznivinám a nechutnostem. Proto prosí Hildegardu, aby se za něho přimluvila u Boha, stejně jako za jeho nejmenovaného přítele, o kterém se jí zmínil v prvním listě.

Výklad Hildegardina listu¹⁰

Na úvod svého dopisu Hildegarda píše, že říká slova, kterých se jí dostalo ve vizi. Potom se obrací přímo ke Guibertovi, aby mu připomněla, že Boha poznává vírou a skrze stvoření člověka z duše a těla. Lidská duše řídí tělo a skrze víru vidí nebeské věci. Potom Guibertovi sděluje, co jí říká Světlo z vize.

Následuje mravoličné pojednání o vztahu člověka k Bohu s výkladem narážky na 1K 15,47nn a citace Ž 137,8n. Hildegarda v souvislosti s Petrovým zapřením Ježíše nepřímo připomíná augustinovský motiv tzv. šťastné viny, čímž dává Guibertovi útěchu za vyznání jeho nedokonalosti.

Potom Hildegarda začíná mluvit o sobě a povaze svých vizí. „Chuděra podoba ženská“ (paupercula feminea forma) je časté Hildegardino platónsky laděné a pokorné označení jí samotné. Boží pozdvihnutí Hildegardina těla a duše v nynější vizi by neodstranilo z její mysli a srdce bázeň, protože ví, že je pouhý člověk od dětství uzavřený v klášteře. Poukazuje na dynamičnost pokory a marnivosti u lidí inspirovaných Bohem: ti kdo svou moudrost připsali Bohu a své autorství znicotnili, podepřeli nebesa, zatímco ty, kteří si na Boží moudrost připsali „autorská práva“ či „duševní vlastnictví“, čekal pád. Odkazuje na apoštoly Jana (srov. Zj 1,1–2) a Pavla (srov. 2K 12,11; Ef 3,8) jako na příklady těch pokorných.

Následující sebezpytující Hildegardinu otázku Baird a Ehrman překládají: A jak by Bůh mohl konat skrze mne, jestliže bych si nebyla vědomá toho, že jsem jen ubohé malé stvoření?¹¹ (Et unde hoc esset, si ego paupercula me non cognoscerem?) Hildegardino vědomí vlastní maličkosti ji činí prostředníkem Božího konání nikoli pro slávu pozemského člověka, ale pro slávu Božího jména. Hildegarda se stále třese v bázni před Bohem, protože v sobě samé nenachází nic jistého. Vztahuje se k Bohu, aby ji držel jako lehké poletující pírko, což je Hildegardin častý příměr jí samotné. Říká, že nemůže dokonale vědět ani to, co vidí na vlastní oči, protože tělo a duše člověka jsou poškoditelné (defectus est). Tímto sebezápřením Hildegarda reaguje na Guibertovo varování před pýchou.

Následují slavné pasáže citované v mnoha antologiích¹² pojednávajících o mystických zkušenostech člověka, ve kterých Hildegarda nejprve odpovídá na 5. otázku z Guibertova 2. listu. Sedmasedmdesátiletá Hildegarda zde tvrdí, že od raného dětství až do současnosti okouší dar vizí. Podle Boží vůle se její duch rozšiřuje do horizontálního a vertikálního prostoru, takže její vize mají kosmický rozměr, závislý na změnách počasí a proměn jednotlivých stvoření. Hildegarda nazírá věci duchem, tedy duševním zrakem, nikoli pěti smysly či myšlenkami. Přitom však vnímá za plného vědomí, bez žádné výjimečné extáze. Tato duševní námaha je doprovázena tělesnými nemocemi a bolestmi na hranici smrti. Dnes bychom řekli, že se jedná o zátěžovou situaci.

Hildegarda přechází k motivu světla (lumen), které osvětluje její vize. Ačkoliv je toto světlo jasnější než oblak, skrze nějž svítí slunce, pojmenovala jej „stínem živoucího světla“ (umbra viventis luminis), v němž se jí zobrazují záležitosti týkající se konkrétních lidí. Toto světlo nelze postihnout fyzikálními rozměry.

Hildegarda přechází k zodpovězení otázek z Guibertova 1. listu. Dlouho si pamatuje, co ve vizi viděla, slyšela a poznala, protože se tomu okamžitě naučila. Bez vizí neví nic, protože nechodila do školy. Přesto se naučila alespoň číst a psát, takže dokáže latinsky zapsat, co vidí a slyší latinsky ve vizi. K tomu dodává, že to, co slyší, nejsou slova od člověka, ale slova, která znějí jako řeč přírodních živlů.¹³

Hildegarda opakuje, že nemůže poznat podobu „stínu živoucího světla“, protože je oslňující jako slunce. Přesto v tomto světle občas vidí samotné „živoucí světlo“ (lux vivens), jehož povaha se vymyká jejím vyjadřovacím schopnostem.¹⁴ Vzácné vidění tohoto světla má regenerativní účinky na její mysl a zdraví, dává jí nový život a zbavuje ji psychické zátěže.

Hildegarda pak říká, že samotné sdělování obsahu vizí ji v její slabosti vysiluje, přesto ve chvílích, kdy její duše vidí vize, je tak transformována do výše zmíněného změněného stavu, že zapomíná na všechny svoje bolesti a trápení. Přijímání svých „audiovizuálních“ vizí přirovnává k čerpání či pití vody z nevyčerpatelného pramene (anima mea quasi ex fonte haurit). Její duše stále vidí stín živoucího světla jako její oči vidí denní oblohu v jasném oblaku. To, co v něm vidí a slyší z živoucího světla, sděluje lidem, kteří se jí na to ptají. Hildegardiny vize tak mají sociální rozměr, protože se týkají potřeb druhých lidí.

Tím Hildegarda končí zprávu o povaze svých vizí a přechází k zodpovězení dalších Guibertových otázek z jeho 2. listu, což v českém překladu chybí, protože Pitrovo vydání čerpá z wiesbadenského Riesecodexu, který tuto část vynechává. Kritická edice Hildegardina listu však pokračuje v textu, který nyní přiblížím.

Hildegarda zodpovídá 8. otázku z Guibertova 2. listu, když píše, že její první vizionářská kniha musela být pojmenována Scivias (Cestyvěz v překladu Jakuba Demla),¹⁵ protože byla zrozena cestou živoucího světla, nikoli podle lidské nauky. Pokud jde o koruny panenských jeptišek, na které se Guibert ptá v 6. a 7. otázce, Hildegarda odpovídá, že všechny církevní řády mají své odznaky podle nebeského jasu, panenství však svůj odznak – kromě černého závoje a znamení kříže – nemá. Proto ve vizi viděla, že patřičným odznakem panenství má být bílá rouška k pokrytí hlavy panny. Neboť tato rouška znamená bílý oděv, který v ráji měl a následně ztratil člověk. Na hlavě panny má být navíc čelenka složená ze tří barev, která symbolizuje svatou Trojici. K této čelence mají být připojeny další čtyři, z nichž přední nese Beránka Božího, pravá cheruba, levá anděla a zadní člověka, neboť ti všichni náležejí k Trojici. Hildegarda pokračuje, že tento odznak bude chválit Boha, protože On prvního člověka oblékl jasnou bělostí. O tom všem Hildegarda píše v knize Cestyvěz, kterou napsala podle pravdivé vize, stejně jako jiné knihy, na kterých doposud pracuje, čímž odpovídá na 9. Guibertovu otázku.

V závěru dopisu, který už opět sleduje český překladatel, Hildegarda opakuje, že před živým Bohem znicotňuje sebe sama jakožto jeho stvoření, aby ji uchránil před zlem. Obrací se na Guiberta z Gembloux a na všechny, které on jmenovitě zmiňuje ve svém 1. listu, aby se za ni modlili.

V dalším odstavci se Hildegarda zřejmě obrací k nejmenovanému Guibertovu mladému příteli, nazývajíc jej synem Božím. Přirovnává člověka k orlovi a jeho křídla k vědění dobrého a zlého, které obě mají smysluplnou funkci sloužící správným cestám. Přimlouvá se za něho u Boha, aby nehřešil skutkem a dobře žil, což znamená být pokorný a milovat svého Stvořitele víc než sebe, i když to má podobu zápasu. Potom nabádá všechny ostatní, které Guibert zmiňuje, aby jednali tak, že budou zapsáni v knize života (srov. Zj 20,12). Tím končí český překlad Hildegardina listu.

V textu, který není vynechán v Riesencodexu, Hildegarda dále píše, aby Guibert varoval pána Sigera de Waura, že má poslouchat spíše Boha než svou manželku, a tak bude šťastný on i jeho žena. Tímto doporučením celistvý Hildegardin list končí.