Svátek sv. Marka 25.4.

1 Pt 5, 5-14; Mk 16, 15-20

Ovoce víry v evangelium, petrovská služba (1994)

Když vyznával svou víru Marek, vzniklo tak svědectví, kterému poprávu říkáme evangelium; je totiž nepochybně dobrou zprávou. A ta víra je natolik ryzí, že se stává božím slovem o víře, naději a lásce.

Také o dnešním svátečním úryvku platí, že kvalita víry se pozná podle ovoce. Ta Markova se osvědčila, nebál se zapsat takové přísliby.

Naše katolická víra by totiž měla být pro druhé evangeliem, zvoucí dobrou zprávou. Jsme ovšem svědky něčeho jiného: Naši současníci čtou naše stopy a nic je nepudí následovat nás. Spíš naše víra často působí tak, že si ti lidé kolem nás řeknou: „Zaplaťpámbu, že s tím náboženstvím nemám nic společného; naštěstí mně doma vychovali jinak, naštěstí jsem těm kněžím nenaletěl..." Je vůbec vírou to, co my žijeme, nese--li to ovoce tak odlišné od toho, které slibuje Markovo evangelium?

Bylo by bláhové vymlouvat se, že pravda je nepohodlná, pravda má vždy odpůrce. To platilo i o pravdě Ježíšově, a přesto se stala mnohým evangeliem. Nenese-li naše víra to pravé ovoce, které podle božího slova správná víra nést má, bude cosi v nepořádku. „Jed hadů vám neuškodí. Budete uzdravovat nemocné" - to přece jen příliš kontrastuje s naší církevní praxí, která už po staletí spíš upozorňuje, co uškodí, co je nebezpečné, co se nesmí.

Ježíš ovšem netvrdí, že každý musí vzbudit svou vírou právě jen taková sympatická znamení. Přesto však - zdá se mi - těch posilujících znamení máme kolem sebe nějak podezřele málo. Myslím znamení pravé víry.

To, co dělá naši církev viditelnou, je trochu jiného druhu. Naše církev dbá na mravnost, naše církev dbá na spravedlnost a právo, ale kupodivu je to v podivném rozporu s tím, co říká Petr v dnešním úryvku svého dopisu.

Je to tím divnější, že Petr má být tou skálou, na které má být vzdělána církev. Týž Petr v dnešním úryvku říká, že člověk má spoléhat na svoji víru - víru v Ukřižovaného. A z té má čerpat svou naději, z té se má radovat. A nebude třeba pak obhajob ani soudů o lesy a obrazy, o luxusní hospody a historické poklady. Rozhodně by se neměla Kristova církev hájit "líp", než se hájil náš Pán; ten na ránu do obličeje řekl: Proč mne biješ? Týž člověk souzený na hrdelním soudě velerady mlčí, mlčí i před nepřítelem. Docela jiná taktika odpovídá zřejmě docela jinému stylu víry, bohužel. Ten Nazaretský nepochybně své pře prohrál, ale jeho věc tím zvítězila. My své soudní pře možná vyhrajeme, ale věc evangelia utrpí nenahraditelné škody.

Opravdu, i Petr míval jinou představu o úspěchu a jinak snil o soudcovské stolici v božím království. Nicméně Ježíšovi uvěřil, že takové smýšlení je třeba změnit a začít věřit v evangelium. Stal se jiným Petrem a opravdu radikálně změnil smýšlení, dokázal-li napsat tak mírumilovný úryvek. Právě proto také mohl být tou skálou, kterou dřív nebýval.

Dvacet století už má církev jako dar petrovskou službu. (Petrovskou službu si dokáží katolíci hájit víc než horské kázání.) Ne vždy za ta století ovšem sloužil nástupce Petra božímu lidu; častěji vyžadovali hierarchové právě opačné směrování moci a pomoci a hledali si zastání jinde než v názorech svého apoštolského předchůdce.

I naše doba má svého Petra, povolaného být oporou slabým. Lidé však od nás odcházejí ne uzdraveni, ale se srdcem plným podivného smutku z toho, čemu se u nás dává přednost. Tak je poučujeme, že hříchu světa se prý čelí tak, že k břemenům existence se přidají další a další ustanovení, další osidla nebo smyčky, jak by řekl svatý Pavel. Obtěžkáni dalšími a dalšími povinnostmi mají prý klopýtající doběhnout vstříc Kristu bezpečněji a rychleji... Všichni trpíme, ale pro jistotu se také "zdokonalujeme" a necháme zdokonalovat svou vrchností, svou péčí, svým snažením, dalšími a dalšími závazky a zásluhami, které si dobrovolně i nedobrovolně dáváme. A ovšem i závazky, které navalujeme na své bližní.

Díky Bohu za každoroční připomínky lidí tak nesporně Kristu oddaných, jakým byl Marek. Vystačil s pozoruhodně jednodušší naukou, zato jí dokázal o to víc důvěřovat. Zdá se totiž, že boží lid má už od samého počátku tendence svoje putování za Ohnivým sloupem komplikovat. Sobě i druhým. Nejde o to, zda se vyjadřujeme složitě či přesně; jde o to, že evangeliu jako evangeliu neomylně rozuměla jak srdce Nikodémů, tak těch výdělečných žen, které šlapaly ulice galilejských a samařských měst. Rozuměla víře na Ježíšův způsob jako pozvání, které i jim vonělo. Ti všichni shledali tenkrát, že je to euangelion. My máme nauku od té doby mnohem vytříbenější. Daleko jsme v dokonalosti přesáhli svého Mistra. Jen se jaksi nedostává těch znamení, která nechyběla ani těm nejobyčejnějším křesťanům tehdy. A nejen tehdy, také v dalších generacích, v dalších stoletích. Máme dokonalejší náboženství. Evangelium jsme kdesi zapomněli.