J.Š. Baar a úsilí o reformu církve

Portrét Jindřicha Šimona Baara v říjnových Getsemanech byl zaměřen na jeho působení kněze-spisovatele. Mail od pozorného čtenáře nás upozornil, že nebyla zmíněna jeho role v reformním hnutí katolických kněží. Baar se skutečně zúčastnil reformního hnutí kněžstva sdruženého v Zemské jednotě katolického duchovenstva (existovala v letech 1902–1907). Na ustavující valné schůzi Jednoty katolického duchovenstva 14. listopadu 1918 byl zvolen jeho předsedou. V dopise Sigismundu Bouškovi ze 4. prosince 1918 ke svému zvolení napsal: „V čelo kněžstva se mi nechtělo právě proto, že pány pátery znám. Někdo se musí stát však beranem, který vezme na sebe i hříchy, nespáchané. Dvakrát jsem se poděkoval, když mě volili po třetí a řekli že by to bylo ode mne zbabělé, kdybych volby nepřijal – tož jsem si na to žhavé místo sedl.“¹ Zároveň Bouškovi stručně popsal nejnutnější úkoly Jednoty: „1.) zjistit bezpečně poměr republiky k církvi a k nám českým kněžím – 2.) poměry ve škole a 3.) reformy naše.“ Potřebné církevní reformy shrnul v heslech: „Autonomie církve, farní obce (sbory) místo patron. úřadů, disciplína a celibát, bohoslužebná řeč, volba farářů – vikářů – biskupů.“ Tyto věci podle Baara „hoří“, existuje spousta jiných návrhů, které ale můžou počkat.

Zkušenost v této roli, v níž setrval jen tři měsíce, nakonec vedla k Baarovu velkému zklamání, nejenom poměry v tehdejší hierarchii ale především v samotném duchovenstvu. Zklamaný a unavený v únoru 1919 z funkce odstoupil. V dopise Sigismundu Bouškovi z 28. února 1919 vysvětluje svoji stručnou poznámku v dopisu z 18. února („Víš snad, že už předsedou nejsem.“): „Ano, předsednictvo se opravdu poděkovalo, protože výbor mu odhlasoval nedůvěru. Pro naše návrhy bylo 9, pro návrhy opposice 10 hlasů. Co zbývalo než jít. Lákají mě tam zpět, ale nepůjdu. Zkusil jsem mnoho a moje přímočárná, výbušná povaha proto není. Tam musí seděti had, diplomat, člověk chladné hlavy a žabí krve, mně to rvalo nervy a připravovalo bezesné noci! Toť se rozumí, že při Jednotě a jejím pokrokovém programu věrně vytrvám jako obyčejný pěšák – a nijak nechci tím demonstrovat nebo jakkoli na ten svůj vyhazov upozorňovat. Proto jsem nic do novin nepsal, na nic neodpovídám, ke všemu mlčím, vody se uklidní a v tichosti se to vyřídí. Není to žádnou chybou, protože Jednota už je řádně zřízena, vyzbrojena, má místnosti, list ba i sekretáře a bude pracovat automaticky – podle našeho programu. O to je postaráno.“

František Teplý v knize Ze života J.Š. Baara z roku 1935 vylíčil odchod Baara poněkud dramatičtěji, opíral se přitom o svoji korespondenci s Baarem.² Důvodem podle Teplého byl Baarův návrh, že výbor Jednoty s ohledem na různé řeči a polemiky na schůzích slavně prohlašuje, že trvá neochvějně na dogmatech katolické církve. Proti tomu byl prosazován návrh, aby se nejprve jednalo o jiných návrzích, které se týkaly personálních sporů (konkrétně návrh Josefa Kušky na vyslovení důtky Josefu Zahradník-Brodskému). Baar tuto situaci na schůzi dne 5. února 1919 popsal v dopise Teplému ze stejného dne. Když hájil Brodského byl překřičen: „V té chvíli zlomilo se ve mně cosi, u srdce mně zabolelo, umřela ve mně poslední láska, láska k Jednotě, láska ke stavu, jehož jsem členem a chtělo se mně zaplakat.“ (Marek, s. 109) Výsledek hlasování 9:10 (Teplý uváděl chybně 8:9) přijal Baar jako vyslovení nedůvěry a vzdal se: „Ještě jsem mluvil asi 10 minut, sebral kufříček s papíry a šel, odkud jsem přišel... Milý příteli! Je mi dobře. Jsem rád, že už tam nejsem.“ (Marek 110; Teplý, 364)

Později své působení v čele Jednoty Baar charakterizoval slovy: „Na schůzi předsednictva jsem hrál roli hloupého Honzy z pohádky... všude jsem jako míč ve fotbalu... Odhlasovali, co chtěli, všichni svorně.“ (Teplý, 368). Baar od Jednoty očekával splnění snů: „Katolické moderny, svých čistých, krásných snů, mladých a svěžích, jak je nosila hlava a milovalo srdce od počátku kněžského života.“ Na schůzích Jednoty zažíval, že je to „zvěřinec politických šelem“. Uznal, že se do takového světa, kterému vévodí politika a šarvátky, nehodí. Stáhl se z veřejného života, chtěl žít v tichu, klidu a samotě, napsat ještě nějaký ten román, proto si v březnu 1919 podal žádost o odchod na trvalý odpočinek. „Mé zdraví je událostmi poslední doby úplně rozvráceno, trpím silnou nervosou a budu asi musit odejít do pense,“ napsal Bouškovi 27. dubna 1919. Rezignoval i na místo ve výboru Jednoty a odešel do Klenčí pod Čerchovem, kde jeho matka (zemřela v roce 1915) v roce 1912 z našetřených úspor koupila dům. V dopise Bouškovi z 9. října 1919 napsal: „Léčím své nervy a chodím na valné hromady šumavské jako je Čerchov, Haltrav, Hrádek atd – o ničem jiném zatím nemyslím, nemluvím a nepíši.“ S nadsázkou tak psal o svých výletech na vrcholy v okolí.

V literární práci v Klenčí našel „penzista“ Baar smysl svého života a pilně se jí věnoval. František Teplý vzpomínal: „Baara jsme nazývali ‚obráceným pensistou‘. Zpravidla výslužník po životní dráze odpočívá – Jindřich usilovně pracoval. Vstával od jara se sluníčkem, psal až do pošty, posnídav obyčejně stoje. Přehlédnuv korespondenci dne, šel se podívat na své včeličky-dušičky, aby jim nic nescházelo. Dopoledne někdy i při včelíně četl noviny, knihy, po obědě, zejména v zimě, vycházíval na silnici, do lesů, na návštěvy a nezdržel-li ho nějaký strejc-vejklada, vrátil se, psal až do západu slunce, když měl ‚flandu‘ (= pilno), pokračoval i při lampě. Do hostince na ‚křap a klep‘ chodíval jen s návštěvou, anebo když potřeboval z paní Johanesky vytáhnout jakýsi zapadlý děj.“ (Teplý, 439)

S odstupem času Teplý konstatoval, že volba Baara do čela Jednoty byla chybou. Baar byl sice většinou kněžstva oblíbený spisovatel, ale scházely mu vlastnosti organizátora a diplomata. Na druhou stranu Teplý oceňoval Baarovy návrhy na potřebné církevní reformy, které nalezl už v jeho poznámkách ze starší doby. Řada z nich se objevila v zásadním dokumentu Jednoty, který byl vydán v roce 1919 s názvem Obnova církve katolické v Československé republice. Naopak málo známý a už tehdy málo pochopený byl Baarův Návrh na zřízení českého exarchátu, který sepsal na Štědrý den roku 1918.

Pro svoji oblibu byl Baar Jednotou katolického duchovenstva na jaře 1919 navrhován na uprázdněný pražský arcibiskupský stolec. Samotný Baar tuto myšlenku odmítal a podle Teplého delegaci Jednoty, která v červnu 1919 cestovala na jednání s papežem do Říma, řekl, aby za arcibiskupa navrhli Karla Kašpara (Teplý, 363). Očekával totiž, že v neklidné době po vzniku Československa se biskupem nemůže stát nikdo jiný než osvědčený odchovanec vatikánských teologických učilišť „doctor romanus“. Baar se nemýlil, i když nakonec byl v září 1919 jmenován pražským arcibiskupem jiný „doctor romanus“, František Kordač. Karel Kašpar byl jmenován královéhradeckým biskupem a pražským arcibiskupem se stal až v roce 1931 po vynucené rezignaci Františka Kordače.

Velmi krátká etapa Baarova života spojená s reformním úsilím v rámci katolické církve v Čechách je zajímavá jak některými jeho návrhy, tak především jeho špatnou zkušeností s jednáním duchovenstva. Nakonec nebyl první ani poslední, jehož reformní ideály ztroskotaly na „materiálu“, se kterým musel pracovat.