Sv. Cecilie - 22.11.

Oz 2, 16b.-22; Mt 25, 1-13;

(1993)

Zásluha a pošetilost; věrnost

Má snad být sv. Cecilie ta, která vedena chytrým sobectvím není ochotna rozdělit se s bližním o svůj olej? Takový výklad může napadnout jen toho, kdo nechá ladem dnes nabízený úryvek starozákonní. Starý dobrý prorok Ozeáš totiž nabízí lepší klíč k porozumění evangeliu i klíč k tajemství, kohože si to Ženich oblíbil a proč.

Možná to někomu připadá jako nepochopitelně tvrdý rozsudek. Vždyť nakonec ani jim nechyběl olej v lampě, obstaraly si jej rychle, a dokonce za většího snažení, mají tedy větší zásluhu. Ženich už meškal mnoho hodin a svatba trvala potom ještě i několik dní. Co se tedy hrozného stalo? V čem je vlastně pošetilost těch panen? Přesto jim ženich nekřivdí, opravdu jej zklamaly. Zklamaly jej ovšem v čemsi velmi důležitém pro svatbu eschatologickou, svatbu s Beránkem: Ukázalo se, že na ně není spolehnutí. A právě tomu se právem říká nevěrnost. Marně kupí někdo zásluhy, jestliže soudce konstatuje o těch zasloužilých, že jsou nevěrné a že je na svatbě nechce.

Věrnost je často neviditelný, ale klíčový parametr mezilidských vztahů; deklaruje se jen nepřímo, totiž tím, že vzbuzuje důvěru; na věrného se může jeho bližní bezpečně spolehnout, díky věrným dokážeme i my věřit. Věrný je ten, kdo je schopen vytvořit bližnímu pocit bezpečí. Věrnost musí plodit schopnost důvěřovat a v posledku i věřit. Důvěru nejen vůči Bohu, ale i vůči Bohu.

Věrnost je kořením převzácným; bez něho chutná podivně i sama láska. Ty panny se ukázaly nemoudré, ale především nevěrné: právě ve chvíli, kdy se na ně ženich spolehl, musel zjistit, že šlápl do prázdna.

Také náš dnešní Ozeáš tluče na strunu věrnosti. Není divu: boží lid je nevěstou, která nikdy nebude mít všech pět P., vždycky bude v něčem defektní, vždyť do hodovní síně je povolali od plotů. Ženich ovšem ví, co dělá; nevyžaduje nevěstu bezúhonnou, vždyť sám si ji vyzdobí, říká. Zato od nevěsty žádá s veškerou vážností, aby se na ni mohl spolehnout vždy a všude.

Spolehnout se můžeme i na toho, komu k dokonalosti leccos chybí, pokud to ovšem sám pravdivě přiznává. Nepřizná-li, je taková kamufláž mnohem větším malérem, než samotné selhání.

My také příliš neoplýváme tou moudrostí, o které je řeč v dnešním čtení z Matouše; také sháníme olej na poslední chvíli, ba po dvanácté, protože máme mnoho jiných starostí než tu jedinou. Sháníme zásluhy, zříkáme se máty a kopru, nechodíme s opilci. Jenže vkus Ženicha zůstává tím definitivně rozhodujícím na Svatbě. Hospodin svůj lid nenechává na pochybách, co se jemu líbí především: věrnost lidských srdcí. Nežádal dodatečnou výzdobu zásluhami, nepotrpí si na družinové pokřiky typu "otce máme Abraháma". Chce věrnost. Není divu, že jej pak nevěrnost roztrpčuje k přísnosti, která by mohla udivit.

Věrnost je koneckonců něco z toho mála, co my svému Pánu můžeme nabízet opravdu ze svého.

Jak se děje věrnost u těch, kdo zároveň nejsou nevinní? V Ozeášových slovech se mi zdá prosvítat klíč: "Bude poslušná, jako ve dnech své mladosti". Poslušnost milovanému naštěstí neutrpí ani špatnou minulostí, pokud ji ovšem nezatajujeme. Podstatou každé poslušnosti je schopnost svoji vůli sjednotit s vůlí, kterou odpovědně pokládáme za legitimně směrodatnou. V dobách zamilovanosti mládí není žádný problém sjednocovat vůle těch, kteří si vzájemně chtějí být radostí, to přece známe. Ale později se už taková spolehlivá poslušnost osvědčí jako radikální projev věrnosti.

Tak se totiž zakládá každá skutečná věrnost: na jednotě srdcí. Pokud já toužím přesně tak, jako ten, kdo mi přichází vstříc, může se na mne spolehnout. Toto je také kardinální problém lidské svatosti podle Bible, tedy vyňatosti pro konkrétního nezaměnitelného Hospodina: věrnost pevně kotvená v jednotě srdcí, v jednotě zvané poslušnost.

Jistě jste nepřeslechli paradox: na jednu stranu říkám, že má být člověk věrný, tj. má být na něj spolehnutí, zároveň však tvrdím, že selhání Hospodinu nevadí, o ozdobu se postará on sám. Nevěsta-Izrael selhala nemálo, dokonce byla nevěstou cizoložnou. "Přemluvím svůj lid, nevěrnou nevěstu," říká Hospodin skrze proroka. Také Jeremjáš ji srovnává s divokou oslicí. Ale Hospodin ji učiní poslušnou. To je pochopitelně hlas naděje. Ještě to tu není, teprve se to očekává, ale obě strany již chtějí.

Jsme-li zváni na svatbu, pak jsme zváni odevzdat svoje já bližnímu a přijmout bližního za své bezprostřední Ty; podaří-li se to, pak je mnoho poctivých důvodů pro veselí. Přesto jít na svatbu jen kvůli svému veselí a nikoli kvůli ženichovi, to by bylo zřetelnou známkou budoucí nevěrnosti povýšené přímo na princip. Těch pět družiček vydalo o sobě právě takové nešťastné vysvědčení. Takto vlastnoručně puncované vyznávající pak ženich odmítá znát, měl přece o nich docela jiné představy, jinou naději. Právem a popravdě rozhoduje, že na jeho svatbu tito cizí lidé nepatří.

Také my jsme postupně nashromáždili řadu náboženských povinností; dokonce ani ne pro radost, ale jako polehčující okolnosti, které mají zvrátit náš poslední soud v náš prospěch. Ani jsme si nevšimli, že tím nám Ženich docela zmizel ze scény. A když jej nakrásně zahlédneme, ani pak nespěcháme vstříc Ženichovi, ale podle všeho dosavadního v něm rozpoznáme už jen Soudce, který nás nachytal bez oleje; na takového spíš zbrojíme, než abychom jej toužebně vyhlíželi. Tak se ovšem chovají ti z pozvaných, kterým evangelium říká "pošetilí". Jejich nevěrnosti nemá smysl léčit, jsou pro ženicha mrtvi.