Jste zde

353 - listopad 2022

Šedesát let od zahájení II. vatikánského koncilu

Dne 11. října jsme si připomněli 60. výročí zahájení II. vatikánského koncilu, který byl pro katolickou církev přelomovou událostí v mnoha ohledech. Jeho svolání, oznámené 77letým papežem Janem XXIII. v lednu 1959, bylo nečekané. V říjnu 1958 zvolený papež byl považován za kompromisního a přechodného papeže, od kterého se toho příliš nečekalo. Navíc po prohlášeních I. vatikánského koncilu se o konání dalších koncilů už moc neuvažovalo. „K řízení církve sněm není nutný, poněvadž církev je zřízena na primátu biskupa římského a moci biskupské,“ uváděla dobová skripta pro výuku teologie na pražské teologické fakultě. Přelomová byla i organizace přípravy koncilu. Zatímco před I. vatikánským koncilem bylo rozesláno několik konkrétních dotazů ohledně programu jednání zhruba 50 vybraným biskupům, přípravná komise II. vatikánského koncilu rozeslala téměř 3.000 dopisů biskupům, řeholním představeným a teologickým institucím po celém světě s výzvou k předložení návrhů pro jednání koncilu. Přelomový byl i způsob jednání koncilu. V římské kurii si mysleli, že koncil bude spíše jen formálním setkáním, na kterém shromáždění biskupové schválí kurií připravené dokumenty. Biskupové na koncilu tento postup odmítli a výrazně ovlivnili jednání a výsledné dokumenty. Velkou pomocí byli teologičtí poradci, někteří z nich byli ještě pár let před koncilem církevními představenými různým způsobem umlčováni. Pořádali přednášky a besedy pro biskupy k projednávaným otázkám. Propojení pastorační zkušenosti biskupů s erudicí teologických poradců bývá považováno za jeden ze zdrojů obnovy, kterou koncil přinesl. V neposlední řadě k přelomovým událostem koncilu patří některá konkrétní prohlášení v dokumentech, a především styl jednání a vyjadřování církve. Tento nový styl, o kterém nedávno vyšel překlad článku amerického jezuitského historika Johna O'Malleye (1927-2022) v Magazínu Christnet, místo vymezování se vůči „druhým“ usiloval o hledání toho, co nás spojuje a vyzýval k dialogu.

Právě toto úsilí o změnu stylu ve vyjadřování a jednání církve, která je možná ještě důležitější než nějaké konkrétní vypracované dokumenty, je tím, co propojuje II. vatikánský koncil se současným synodálním procesem. Domnívám se, že synodální proces jde ještě dál než koncil, neboť počítá se zapojením laiků a usiluje o naslouchání i jejich hlasu. Zdá se, že 60 let od zahájení koncilu jsme svědky další přelomové události v katolické církvi. Zajímavé je, že papež František je prvním papežem, který se aktivně II. vatikánského koncilu nezúčastnil, ale zároveň nejvíc z pokoncilních papežů prosazuje jeho myšlenky v životě církve. Budoucnost ukáže, zda synodálním procesem katolická církev učiní „skok kupředu, který přispěje k prohloubenému pochopení víry a ke vzdělání svědomí“, jak vyjádřil očekávání od II. vatikánského koncilu papež Jan XXIII. ve své zahajovací řeči nazvané Gaudet mater ecclesia (Matka církev se raduje).

Komentáře

"Naslouchat hlasům laiků." Pro římské katolíky je synodalita tématem posledních let, pro nás české evangelíky životním prostorem od úplného počátku. Římským katolíkům fandíme a se zájmem je sledujeme. - To, co čtu jako prozatimní české výsledky, mi připadá jen jako takové nesmělé pootevření dveří. A po čase by naopak mohla mnohé zúčastněné přepadnout pochybnost, komu to vlastně dveře otevřeli. Protože rozjetá synodní dynamika může neznalému občas připomínat "žumpu" či "kecárnu". Jistě, že se všichni duchují, že to není světský parlament, že tady nemluví ze sebe, ale snad z Ducha svatého. Ale ten vane, kde a jak chce. (Sk 2:12n: Ti kdo je slyšeli žasli a v rozpacích říkali jeden druhému: „Co to má znamenat?“Ale jiní říkali s posměškem: „Jsou opilí!“)

Díky za zmínku, že pro české evangelíky je synoda běžná věc od počátku. Někdy zapomínáme, že zde nejsme sami, objevujeme objevené a přivlastňujeme si Ducha Svatého i vševědoucnost. U nás bylo zvykem mlčet a poslouchat, poslušnost a pokora i lhostejnost k dění okolo ( jen se nenamočit) se nazývala ctností.