1. neděle adventní A

Eschatologické smíření (1993)

Iz 2, 1-5; Mt 24, 37-44

Zdálo by se - a naše vstupní modlitba tuto domněnku jako by potvrzuje - že člověk má vyjít vstříc přicházejícímu Bohu a Pánu svými dobrými skutky. Jenže spása se neděje tak, že si ji předplatíme dobrým skutkem. Bůh není obchodník, a už vůbec ne hokynář. Bůh mnohé velkolepé dary nabízí zdarma, ale kdo s ním chce mocímermo obchodovat, zjistí, že se to hodně prodraží. Ty dobré skutky totiž nepotřebuje Bůh, potřebujeme je my, abychom vydrželi sami se sebou a vydrželi se svými bližními. A tuto praktickou stránku rádi povyšujeme na div ne boží pamlsky.

Nabízet Bohu vstříc libou vůni dobrých skutků není ostatně nezištné. Je totiž neskonale obtížnější vyhovět božímu požadavku, který dnes zvěstuje Izajáš: jděte na horu Hospodinovu a tam se naučte míru a smíru.

Izajášovy prapodivné obrazy konce všech věků totiž popisují velké smíření života kypícího dosud ve vší myslitelné různosti. Život zde i v božím království totiž nešetří protiklady. Jen vezměme třeba to podivné, co dosvědčuje dnešní úryvek evangelia: dva získávají zásluhy na poli, ale jeden Božím sítem projde, druhý ne. Totéž platí o ženách; jedna je přijata, druhá ne. Neříká se proč; jen vidíme, že dvojice s tak odlišným osudem se vždy věnovala původně téže záslužné činnosti.

A tak možná v dnešním úryvku Ježíš nahlas uvažuje, že naše klasické představy o zalíbení se Bohu jsou sice starobylé, (už v době Ježíšově takové byly), ale také nebezpečně naivní. Bůh si jistě nevybírá bez vkusu, ani podle toho, jak se mu zamane. Přesto kritéria soudu budou jiná, než je v náboženstvích obvyklé. (Každé náboženství vždycky ví, jak se to má zaonačit, aby se člověk líbil Bohu.)

Chce-li se tedy kdo připravit na Boží příchod podle návodu božího slova, měl by se naučit smiřovat se. Smiřovat se s Bohem vyžaduje smiřovat se se sebou, smiřovat se se svými přáteli, s bližními. Je to stále totéž umění nebo neumění: nastolit pokoj - šálom - uvnitř i vně své bytosti.

Musíme se takovému umění učit. Vyžaduje to dokázat se rozhodnout, zamířit na cíl společný se smiřovanou skutečností; moje já se poddává společnému cíli, přemáhá tak svou adamovskou autonomii, vlastně dobrovolně vydává energie vlastního srdce určitému cíli, který si nevybralo, ale přijalo. Tak putují zástupy na Sion, ač mají mnoho jiných a milovanějších hor. Tak se jde vstříc Pánu, který přichází: smířením potřeb a tužeb vlastního já s vůlí, která je ještě zřetelněji láskyhodná než ta moje.

A to snad je i tajenka hádanky, proč "jedna bude vzata a druhá ponechána" v den, kdy se Pán vlomí do našich dějin slávou a mocí: Vzata do náruče Boží bude ta, která už je schopna smíření s tím Bohem, který přichází. Ten Bůh totiž bude úplně jiný, než jej malují naše představy. Proto je tolik potřeba učit se smiřovat. Kdo se neučí, snadno selže v den těžké krize. Jidáše to stálo nejen život, ale i budoucnost; měl totiž příliš nesmiřitelné představy o Mesiáši a o boží moci. Petr u Cesareje málem přišel o své pořadí, Ježíš jej nazve dokonce Satanem.

Lidé dnes dovedou být kupodivu i velkorysí, dovedou obměkčit své srdce a darovat něco na Bosnu, kupodivu dovedou. Ale umění smiřovat se ze světa mizí jako jarní sníh. Smiřovat se nedovedeme, naše vydobytá autonomie (říkáme jí rádi svoboda, ale jde o svévoli) dala jedovaté ovoce. A jsme tedy stále osamělejší.

Také my katoličtí křesťané se v církvi už dávno nesmiřujeme; místo smíření si pořídíme ve zpovědnici potvrzení, že nám bylo právoplatně odpuštěno. K čemu také smiřovat se, když takzvaná zásadovost a principiálnost tolik lahodí hrdému duchu? Fundamentalismus je vždycky efektnější než nějaké dialogy. A tak místo smíření vyplodíme kompromisy, místo míru příměří. Semtam někomu i odpustíme, ale nesmí nás už příště znovu podráždit.

Odpuštění - pokud je pravdivé - odstraní překážky. Ke smíření však je odtud ještě dlouhá cesta, dlouhý a namáhavý proces. Prorok to přirovnává v zasypávání propastí a stavění mostů.

Smíření je už positivní lidský čin, bohoslužba sjednocování kosmu. A to se u nás českých katolíků - dle mého názoru - nijak nejen necvičí, ale ani neučí, třebaže právě toto umění bude rozhodovat o naší budoucnosti, i o tom, jaké to budou jednou ty naše vánoce. Není vůbec jisté, že svého přicházejícího Pána nemineme. Starozákonní boží lid minul svého spasitele i poté, co prošel exodem a dvojím strašlivým exilem, i poté, co jej usměrňovali učitelé zákona i proroci. Ten lid měl Zákon, proroky, chrám, kněžstvo i veleradu, třepení kolem čela i desátky z máty a kopru - vše v poctivosti vybudované podle boží vůle. Když potom přišel mesiáš, pár z toho lidu bylo vzato, většina národa ponechána.