Sobota po 2. neděli adventní

Angažmá ve společnosti (1989)

Sir 48, 1-4, 9-11; Mt 17, 10-13;

Eliáš se chválí, ale všimněte si, že se chválí podmínečně. Sirachovec Eliášovi přiznává, že je rozhodující silou, že není jemu rovna. Ale na závěr tohoto čtení se naznačuje, že by bylo nemoudré spokojit se jen tou spravedlností, která soudí Baalovo kněžstvo a soudí je úspěšně i proti mocné královně Jezabel.

Je dobré, když současná doba v celospolečenském měřítku hledá spravedlnost a pravdu, je dobré, že si slibuje jejich vítězství. Přesto těžiště křesťanské úlohy zde a teď není v tom, aby nám konečně přiznali práva po desetiletí odpíraná. Měli bychom pochopit, že otevírající se prostor nesmíme vyplnit triumfalismem, ale chopit se příležitosti splnit konečně naše nejvlastnější povinnosti vůči společnosti. To je mnohem významnější posun také mnohem obtížnější úloha než vydobýt zpět uloupená práva. A proto je také správné připojit se dnes k těm ostatním, kteří reformují stát tak, aby vůbec mohl vykonávat své povinnosti. Ale běda každému, kdo v tomto otevřeném prostoru nebude umět být křesťanem; Sirachovcova moudrost nepostačí. A křesťan tu není pro eliášovskou spravedlnost.

Křesťan je tu jako svědek evangelia. Je třeba si teď intenzivně připomínat, že Eliášova horlivost je oprávněná jedině jako akt předposlední. Posledním slovem pro záchranu tohoto světa, pro záchranu jeho struktur, pro záchranu života, je slovo Ježíšovo.

Toto slovo, to si musíme znovu a znovu připomínat, zaniká v rámusu tohoto světa, v rámusu panujícím i v našich srdcích. Eliáš je ten, který má předcházet, nikdy ne uzavírat dějiny. Jsou totiž skutečnosti, které světu nemůže zpřístupnit nikdo jiný než ti, kteří uvěřili Ježíšovi; běda, mají-li křesťané dnes starosti o věci jiné, které zajisté dodá - a kvalitněji než my amatéři - do světa odborník na to či ono.

Věříme-li evangeliu, musíme přijmout i praktickou zásadu, jak se taková věc dělá. Ježíš jistě hodně mluvil, ale ještě víc, mnohem víc jednal. A konec konců, to, proč ho vzýváme jako Mesiáše, jako zachránce, jako střed lidských dějin, není ani jeho slovo, ani jeho čin. Je to spíš to, že vydržel ve své roli od Otce svěřené, vydržel věrně a poslušně. Tak zní radostná zvěst: Kdyby moje království bylo z tohoto světa...

Dneska prožíváme spoustu různých radostí. Nezapomínejme, že světu je třeba dosvědčit i radost, kterou nezná, protože pramení jen z víry. Bojím se ovšem, že i tahle speciální role se může změnit v opak než požehnání. Viděl jsem třeba v Metru vyvěšovat náboženské letáky, kterým současní lidé nemohou rozumět. Naprosto správně však porozumí každý, když se s ním zachází slušně, ohleduplně, laskavě; když se zastaneme někoho, kdo sám není schopen čelit situaci. Tím přece zřetelně zazní Ježíšovo poselství. Ideologií už tady bylo moc; není divu, že lidé odmítají ideologiím i jen naslouchat - ani těm, které mají pravdu. Je potřeba činů plných Kristovy oddanosti věci. A také jeho samozřejmosti, se kterou vidí budoucnost jako budoucnost Otcovu.