Úterý po 1. neděle adventní

Bůh (i jeho spása) je jiný (1989)

Iz 11, 1-10; L 10, 21-24;

Zdá se mi, že je projevem božího milosrdenství, že se taková věc čte právě v době, kterou prožíváme. Všichni toužíme po nějaké spravedlnosti a zároveň se jí bojíme. A prorok - zdá se nám - tu slibuje, že bude konečně na světě pořádek a že ten prazvláštní výhonek kořene Jesse zvládne svou přesilou i tento svět. Měli bychom si při tom samozřejmě připomenout, že naplněním prorokových příslibů je to, co se v Ježíšovi už stalo, je to už skutečností. Ten náš svět se všemi jeho zauzleními už je vykoupen. Nečekáme jiného spasitele. A přece:

Podtrhněme sečtěme, co rozumí boží slovo naplněním: Ježíš z Nazareta nejen nikoho nezabil dechem svých úst, nejen na světě neprosadil spravedlnost. Ten svět po Golgotě vypadal jako před ní, jakoby Ježíš nepřišel. Jsme zklamáni? Podvedeni? Ale koho vlastně jsme tedy "vyšli na poušti uvidět"?!

Některým významům slov strašně rádi rozumíme jinak, než v tomhle světě fungují. Malujeme straky na vrbě. Jak toužíme, tak potom rozumíme. Jenže prorok nás nijak nepodvádí, jen čtěme bez předsudků; další text Isaiášův je paradox na paradox. I zvířata v pohádkách by jednala pochopitelněji. Snad to vše má upozornit, že naše představy jsou od Božího míru, od Boží spravedlnosti, od Božího "miluji tě" tak daleko, jako je Izajášova medvědice od medvědice našich zkušeností.

Všimněte si; ani starozákonní člověk nepochyboval, že ta zvířata stvořil Pán a že jim stvořitel dopřál docela jiné role, než dnes líčí prorok. Izajáš tím chce připomenout, že naše představy snadno a rychle přenášíme i tam, kde neplatí a platit nemají. Historický Izajáš samozřejmě ještě netušil, co vlastně se naplní v Ježíši Kristu. Ale my bychom tomu už měli rozumět dnes lépe. A jsme tedy dlužni své vlastní víře korekci představ, které s takovou samozřejmostí instalujeme do boží sféry.

Třeba v tom: Dnes toužíme po společenské spravedlnosti, toužíme, aby násilníci byli sraženi. Jenže vyžadujeme to od jakési svaté přesily, zatímco je to náš a právě náš úkol, jinak to nebude mít valný smysl. Mesiánský čas není jen tam, kde už násilí nepanuje. Je i tam, kde my slabí získáme odvahu vydat se v zájmu druhých.

Isaiášův had, čtete správně, neublíží dítěti, které ho svou rukou nevědomky dráždí. Ale jistě by nebylo dobré ani pro děti, ani pro dospělé, kdyby hadi neplnili své další role, vždyť je ani neznáme! Musíme se znovu a znovu učit, že Boží dar bývá jiný, než to, po čem prahne naše zkušenost; dokonce Boží dar je vždycky lepší než naše fantasie. Ale to lepší neznamená, že jím budeme hned nadšeni jako něčím nesporně lepším. Je to nárok kladený naši víře, aby se učila vidět nejen mezi řádky, ale i za skutečnostmi.

Už tím se děje cosi jako beztrestná hra dítěte s hadem. Svět bez konfliktů by byl přece iluzí skrze drogu vyvolanou. Také víra se může stát drogou, může opíjet lidskou duši; opium podává třeba Pacem in terris, když hřímá od státem dobře zajištěných oltářů o boji za mír tím, že překováme meče v radlice. Kdo to podle jejich výzev udělá, vezme svou odměnu. Je proto pravdou až vítězství ukřižovaného Mesiáše, teprve jeho zvěst není opiátem, ač je mocná.

Boží slovo neslibuje straky na vrbě. Vůbec netvrdí, že se někdy tady na zemi může podařit prosadit dobrou vůli lidí tak, že se vzdají násilí, teroru, arogance mocných. Je iluzí, že lze na světě vybudovat spravedlivou společnost. Neříkám to proto, že by bylo snad zbytečné o tu společnost usilovat, naopak. Usilovat o ni máme, přestože se to nezdaří. Nejde totiž jen o svět, jde také o nás samé, jde o naši osobnostní formaci, jde o to, že uneseme neúspěch, abychom příště unesli i úspěch. Boží slovo člověka podpírá, aby nezdary ani zdary nepoužil proti té své budoucnosti, která bude tak prapodivně jiná než je dnešní zkušenost.

Tak přece jen přežil Ježíš na kříži i zápas se zoufalstvím: historický Ježíš z Nazareta si asi také představoval to Boží království trochu jinak, než ho zahlédl v okamžiku, když umíral. A na nás se chce, abychom rozuměli správně či aspoň správněji; chce to proto, že už tuhle nejasnou a mámivou cestu jako "prvorozený z lidí" ověřil a také zaplatil vůbec ne lacino.

A tak lze myšlenku adventu formulovat také tak: Taková draze placená zkušenost Nazaretského by neměla zůstávat ladem. My přece takový vzor vyluštění životních rébusů v životě totiž moc potřebujeme. Pro takové nebezpečné okamžiky mluví Izajáš. Neslibuje: neboj se, ono to všechno dobře dopadne. Prorok říká: spása, záchrana tvé obtíže, ta je jedině v Bohu. Není ve spravedlivé společnosti, ne v tvé spravedlnosti, ne v tom, co se tobě podaří; tvá záchrana je jedině v Bohu. Zato někde opravdu je, není to iluze frustrujících. Pro někoho je to víc šokující, než medvědice vedle telete, než šelma žvýkající trávu.

Je velice dobře, že k divnému Izajášovi se čte i Lukášův útěšný text: To, co jste viděli vy, co jste slyšeli, to toužili slyšet mnozí a neslyšeli. Všimněte si: text uvádí nejen krále - ti v Izraeli podobně jako jinde také za moc nestáli - ale i proroky. Také proroci toužili, ale viděli něco jiného, než po čem toužili; a neslyšeli to, co toužili zaslechnout. Ježíš v tomto citátu naznačuje příčinu: tak jako syna nepochopí nikdo lépe než otec, a otce nepochopí nikdo lépe než syn, tak se dočká jen nemilých překvapení nad svými úvahami ten, kdo dešifruje znamení těch nejdůležitějších věcí kolem sebe bez toho, aby sám sebe ponořil do osudů lidí blízkých, aby byl bližním vydaností v mezilidských vztazích.

Připadá vám to podezřelé, jakási konstrukce, pašující sem oblíbené téma včas i nevčas? Zaposlouchejte se do poslední věty našeho úryvku: "Pochopí ti, kterým to syn zjevil". A komu se Syn zjevuje? Nu vždycky jenom těm, kteří se mu otevřou. Vždyť jeho podobenstvím naslouchalo mnoho lidí, jen málo porozumělo. Bůh je prostě dalekosáhle jiný, než si mnozí přejí. Proto takovému Bohu (nebo Rahnerovsky: takové budoucnosti) prostě neotevřou.

Toto je adventní naděje i pro nás; události se kolem nás řítí, těžko dohlédnout, kam. Možná mezi lvice našich minulých zkušeností, možná mezi lvice izajášovské, jejichž chování ani nedokážeme odhadnout. Ať dopadnou události na našich ulicích a náměstích jakkoliv, spásou se stanou jen těm, pro které se neudály marně, které nějak stimulovaly vstříc k větší osobní zralosti. Svět možná z hlediska ekologického dopadne nakonec špatně; nedovedu si představit, že by z toho byla nějaká záchrana. Přesto nemusí být oloupen o smysl existence, bude-li světem, který přijme za svůj i Pán. A právě to je podstatou radosti vánoc.