Před biskupským sněmováním

„Uskutečnění závěrů 2. vatikánského koncilu v našich podmínkách“ – tak zní hlavní téma plenárního sněmu Katolické církve v České republice, jehož první zasedání se uskuteční začátkem července 2003 na Velehradě. Tzv. sněmovní fáze začíná více než sedm let od rozhodnutí ČBK svolat sněm (je to o rok dříve než bylo původně plánováno) a bude trvat několik let. Co vlastně můžeme od této velkolepě vyhlížející akce očekávat?

Jeden z možných přístupů ke sněmu prezentoval Tomáš Halík v diskusi po přednášce nazvané Druhý vatikánský koncil – konec katolicismu? kterou přednesl v rámci tradičních Dní Josefa Zvěřiny v Českých Budějovicích koncem května. Halík od sněmu nic neočekává, takže podle vlastních slov může být pouze příjemně překvapen. Důvody své skepse zmínil již v úvodu přednášky, když vysvětloval, že téma letošních Zvěřinových dní Druhý vatikánský koncil – nedokončený úkol? zvolila Česká křesťanská akademie úmyslně v souvislosti s chystaným sněmem. Podle Halíka se většina našich biskupů nesetkala s teologicky tvořivým prostředím, neboť na litoměřické bohoslovecké fakultě jim byly předkládány hotové soubory poznatků. Proto je zde nebezpečí, že koncilní dokumenty převezmou byrokratickým netvořivým způsobem. Bez dobré znalosti myšlenkového kontextu se může stát, že koncilní dokumenty se budou chápat jako stranická usnesení nebo příkazy „shora“, které je třeba „realizovat“. Halík zmínil, že jej k této spojitosti inspirovala i rétorika některých osob v rámci přípravné fáze sněmu. Jetřeba si uvědomit, že v tomto pokušení se skutečně nacházíme a že i toto patří k našemu postižení komunismem.

Přednáška Tomáše Halíka však neměla za cíl kritizovat chystaný sněm, nýbrž přinesla zajímavé zamyšlení nad koncilem, který podle něj znamenal přechod od katolicismu ke katolicitě. Halíkův názor na sněm jsem zmínil, neboť jej považuji za zajímavý hned ze dvou důvodů. Několik let byl sekretářem biskupské konference, takže toto prostředí zná. Podle svých vzpomínek pak to byl on, kdo již koncem 80. let přišel s nápadem připravit plenární synodu české církve, která by měla uskutečnit to, co nemohlo posrpnové okupaci dokončit Dílo koncilové obnovy: vnést koncil do české církve, a to tvořivě a kriticky, s vědomím všeho pozitivního i negativního, co pokoncilní vývoj přinesl světové církvi.

Bohatý program Dní Josefa Zvěřiny nabídl kromě několika přednášek, besed a tradičních diskusív pracovních skupinkách zajímavé srovnání. Programu se totiž zúčastnili také dva biskupové: Helmut Krätzl, vídeňský světící biskup a účastník koncilu, který přednášel na téma “ 40 let po koncilu – co se uskutečnilo a co ještě zbývá?” a Jiří Paďour, českobudějovický biskup, který vedl nedělní bohoslužbu a poté navštívil závěrečnou panelovou diskusi.

Biskup Krätzl zdůraznil, že je třeba si uvědomit především to, v čem koncil znamenal skok dopředu, resp. co nového přinesl. Sledujeme-li vývoj jednotlivých koncilních textů, spatříme dynamiku, která v sobě neseprvky pokroku, i když kompromisní podoba hotových textů tuto dynamiku mnohdy oslabila. Pokrok na koncilu si biskup vysvětluje hlavně dvěma skutečnostmi: působením Ducha sv. a působením řady mladých teologů ve funkci poradců starých biskupů. Na několika tématech (liturgie, chápání církve, manželství a sexualita, ekumenismus a náboženská svoboda) pak konkrétně poukázal nejen na to nové, co přinesl koncil, ale zmínil také nedůslednou realizaci záměrů koncilu v pokoncilním období. Z některých kroků římských úřadů vnímá skutečnost, že s realizací koncilu nejde vše tak, jak by asi mělo. Konkrétně zmínil některé dokumenty nebo blahořečení dvou tak odlišných papežův jednom dni (Jan XXIII. a Pius IX.). Nedalo mi, abych se jej nezeptal, co má dnešní římský katolík dělat, aby mohl být upřímně věrný výzvám koncilu i současnému učitelskému úřadu. Podle biskupa Krätzla je třeba římské dokumenty nechápat jako konečná vyjádření, nýbrž jako podnět k zamyšlení, zda se v některých otázkách nedošlo příliš daleko. Konstatoval však, že to není vždy jednoduché, např. ve vídeňské diecézi k dokumentům, týkajícím se ekumeny, svolávali krizový štáb za účasti teologů, na který byl pozván i Walter Kasper, aby vysvětlil postoj církve k ekumenickým otázkám.

V kontextu příprav českého sněmu, na kterém budou mít rozhodující hlas pouze biskupové,jsem byl zvědavý na účast biskupa Paďoura na českobudějovických Dnech. Zatímco biskup Krätzl se aktivně účastnil nejen přednáškou, ale i diskusí v pracovních skupinkách, kde se dále hovořilo o podnětech z jeho vystoupení, biskup Paďour přišel pouze na část panelové diskuse na závěr setkání. Jeho názor, který vyslovil v rámci jedné z odpovědí na otázku, že se účastníci setkání zabývají problémy poněkud povrchně, vzbudil u některých přítomných podiv, zvlášť když se nezúčastnil většiny programu.

Také na základě této skutečnosti jsem zvědavý, nakolik nadcházející sněm bude pouze sněmem biskupů nebo nakolik se podaří, aby se projednávala témata a podněty, které lidé považují za skutečně důležité a jež např. vzešly ze sněmovních kroužků. Osobně se domnívám, že o tom, co jsou problémy a bolavá místa české církve, se napsalo již velmi mnoho, existují různé výzkumy a analýzy. Nevím, nakolik může několikaleté jednání sněmu, jehož účastníci budou zavázáni mlčenlivostí a jehož výsledky podléhají schválení vatikánských úřadů, přinést něco nového. Velmi nízká úroveň teologického vzdělání laiků, kněží i biskupů, téměř nefungující vzájemná komunikace, polarizace uvnitř církve a do jisté míry zahleděnost do sebe a svých problémů jsou podle mého hlavní překážky úspěchu sněmovního procesu. Tyto překážky však automaticky neodstraní sebelepší rozhodnutí sněmu. Je třeba pokusit se v církvi obnovit atmosféru důvěry a spolupráce napříč různými názorovými skupinami.