Anketa: Eucharistie/večeře Páně a ekumenismus

Na roli eucharistie/večeře Páně v ekumenickém hnutí se názory liší: pro některé je společné slavení eucharistie/večeře Páně možné, až po dosažení plné jednoty mezi křesťanskými církvemi, pro jiné je prostředkem na cestě k této jednotě.Tomuto problému chceme věnovat zvláštní prostor v časopise Getsemany, a proto jsme se obrátili na několik ekumenicky angažovaných křesťanů s prosbou o odpověď na dvě otázky:

1) Jaký je Váš názorna roli eucharistie/večeře Páně v procesu sbližování mezi křesťany?

2) Jakévidíte perspektivy v této otázce?

Pokud se někdoz vás čtenářů chce na toto téma vyjádřit, může napsat na adresu redakce nebo e-mailem na adresu editora: vanac@etf.cuni.cz. Výběr z případně došlých příspěvků uveřejníme v příštích číslech Getseman.

Darina Bártová, absolventka TKT ETF UK

ad 1) Samotný proces sbližování to nenahradí (není to samospasitelné). Ale pokud někde křesťané spolupracují a znají se, tak není důvod, aby spolu neslavili.

ad 2) Spíš kde jsou problémy: a ty jednoznačně vidím u denominací, které jsou tak pyšné na svou výlučnost, že ke svému stolu nikoho nepustí (např. v zájmu čistoty společenství). Nejde jen o pravoslavné, ale také o evangelikály. Cestou je asi co nejvíce se poznávat a odstraňovat nánosy předsudků.

Petr Dvořák, filozof, FFUK

ad 1) Domnívám se, že společné ekumenické slavení večeře Páně je nesmírně důležité pro prohlubování jednoty, nicméně rozlišuji večeři Páně obecně a katolickou eucharistii jako zvláštní případ. Zatímco první by bylo možné slavit ekumenicky a předsedat by mohl kdokoli k tomu ustanovený v libovolné většinové (main-line) církvi, u druhé, kterou na rozdíl od první charakterizuje víra v reálnou prezenci, je zapotřebí u všech eucharistii přijímajících jednoty s římsko-katolickou církví. Předsedat ve shodě se schválenou liturgií ji může toliko kněz k tomu platně ustavený katolickoucírkví. Takže společnou večeři Páně ano, katolickou eucharistii nikoliv.

ad 2) V odpovědi na první otázku jsem vyjádřil svůj osobní názor, nikoli stanovisko katolické církve. Zdali se podobná praxe stane normou i v katolické církvi, ukáže čas.

Pavel Filipi, teolog, děkan ETF UK

ad 1) Mezi lidmi, které jsem poznal, pozoruji dvojí autentický přístup k otázce společného slavení eucharistie.

- Jedni chápou a akceptují skutečnost, že nemohou společně slavit, jako zející ránu, která nám stále připomíná naše rozdělení, vede nás k pokání za ně a tím se stává mocnou pobídkou, abychom usilovali o jeho překonání. (Nemýlím-li se, takový je postoj i současného biskupa římského.)

–Druzí soudí, že není bezpečnější cesty k jednotě než sejít se u stolu Páně: tam křesťany reálně sjednocuje Ježíš Kristus, dárce a dar jednoty, Pán, jehož milost je silnější, než hřích rozdělení.

Ale vy se mě ptáte na názor můj. Z obojí pozice si beru poučení. Nepochybuji, že u stolu Páně se něco reálně děje, že zde dochází k nápravě vzájemných vztahů v moci a Duchu Krista, který nás hostí a dává nám svou milost. Nad tento dar nemůže být nic vyššího a všechny dohody či nedohody teologů jsou o dvě třídy níž. Zároveň však si uvědomuji, že eucharistie není „přípitek na bratrství“, stvrzující naši náladu vzájemné blízkosti a umožňující lacino zapomenout na bolest rozdělení historických útvarů křesťanstva. To prakticky znamená, že společné slavení by se nemělo stát rutinou, pravidelností, a mělo by být omezeno jen na některé příležitosti, jež svou ojedinělostí zvýrazňují vzácnost přijímaného daru nad jizvami trvajícího rozdělení. Snad se nemýlím, že takováto praxe by bylo vsouladu i se směrodatnými ekumenickými dokumenty římskokatolické církve, které konstatují, že (křtem) existuje mezi křesťany reálné společenství, i když nedokonalé. Nedokonalost této jednoty, její torzovitost, by právě byla vyjádřena tím, že společné slavení není „normálním případem“; její reálnost zase tím, že společné slavení je možné.

ad 2) Perspektivy?Není tajemstvím, že v mnoha společenstvích společné slavení existuje a nepůsobížádné problémy ani vysluhujícím ani přijímajícím. Protestantské církve, obecněvzato, jsou zde otevřenější v přesvědčení, že tím, kdo ke své večeři zve, nenícírkev, nýbrž Kristus. Byl jsem již vícekrát svědkem toho, že rozpaky nad společným slavením pokládal církevní lid za „rabies theologorum“, za teologické rozmíšky, s kterými normální křesťan nemá nic společného. Biskupové v různých zemích o tom vědí a biskupské konference (včetně české) se pokoušejí dát kánonům co nejširší výklad, aby se nadále nezvětšovala proluka mezi reálnou situací „na bázi“ a církevním úřadem. Očekávám, že tento tlak zdola, pokud bude pokračovat, jednou zasáhne i nejvyšší magisterium. Jak dlouho to bude trvat, to se neodvažuji odhadnout, já se toho sotva již dožiju. Nevyzývám k žádné „ekumenické partyzánštině“. Ale vím, že cesta zpět je nemožná. Jen si představme: Jednoho dne se magisterium s ekumenickými špičkami dohodne, že společné slavení je možné, ale „dole“, ve farnostech a sborech nebude nikoho, kdo by měl touhu a chuť společně slavit.

Gerhard Frey-Reininghaus, tajemník Oddělení pro ekumenické a zahraniční styky Synodní rady ČCE

ad 1) Můj názor velice úzce souvisí s tím, co jsem zažil na ekumenickém poli v Německu. Byl jsem farářem v evangelickém sboru, který velice dobře spolupracoval s místním katolickým sborem. Spolupracovali jsme v oblasti socialní, spolu jsme se starali o uprchlíky, spolu jsme měli biblické týdny, naše staršovstva se scházela každý rok atd. A samozřejmě jsme spolu slavili také ekumenické bohoslužby k různým tématům a při různých příležitostech. Na pozadí toho všeho bylo pro nás samozřejmostí, že jsme se navzájem také pozvali ke stolu Páně, v evangelickém kostele pozvali evangelíci, v katolickém katolíci. A je to tak už dvacet let. A musím říci, že to společenství kolem stolu Páně prohloubilo naše ekumenické vztahy. A to bylo a je velice radostné. Nikdy bych nechtěl používat eucharistii jako medium k sbližovaní. Ale to vzájemné pozvání ke stolu Pane bych viděl v logice ekumenického společenství bratří a sester. V každém případě jsem jako evangelický farář velice rád, že mohu beztrestně pozvat naše sestry a bratry z jiných církví ke stolu Pane.

ad 2) Je to dlouhý proces na různých rovinách. A mam pochybnosti, jestli naše generace se dožije oficiálně povolené společné eucharistie. Ale myslím si, že ta praxe, kterou jsem zažil v Německu, že se sbory různých církví navzájem pozvou ke stolu Pane, se bude v Německu nadále více a více rozšiřovat. A očekávám podobný vývoji v českém ekumenickém společenství. Tam, kde spolupracujeme jako křesťané, kde spolu posloucháme boží slovo, tam bychom se měli nechat i pozvat od našeho společného Pána k jeho stolu. A mezitím mohou teologové vyjasnit další složité otázky kolem plného společenství a jednoty církví a společné eucharistie.

Jiří Hanuš, historik, Brno

ad 1) Role v procesu sbližování je samozřejmě zásadní. Existují sice symboly, jimiž lze vyjádřit přibližně totéž (vzpomínám si, že v Taizé je například k dispozici požehnaný chléb pro ty, kteří z nejrůznějších důvodů nechtějí či nemohou přijímat eucharistii!), hlubina významů a současně prostota večeře Páně je však díky biblickému svědectví a tradici jedinečná a v podstatě nezaměnitelná. Těm, pro něž je vzájemné poznávání a prohlubování vztahů přirozenou potřebou i radostíze sdílené víry, se stává eucharistie prostředkem vyjádření blízkosti, solidarity, vzájemného dávání a připomínkou božských darů.

Na základě svých zkušeností bych si dovolil vyjádřit přesvědčení, že sdílená eucharistie mezi křesťany je nejen možná, ale velmi žádoucí. Podmínkou je ovšem bezpodmínečné přijetí druhých s jejich způsoby vyjadřování, s jejich formami církevního iobčanského angažmá. Bojové linie totiž dnes nevedou ani tak mezi příslušníky různých křesťanských denominací (zdá se mi, že tato hranice padla v našem prostředí už v polovině šedesátých let), ale spíše mezi různými ideovými postoji. Společná eucharistie nabízí jedinečnou příležitost k možnému spojení lidí naprosto odlišných názorů a orientací – při dodržení základních principů, k nimž patří tradičně křest a ochota k vyznání víry – a toto spojení je nesmírně důležité, nehledě k tomu, že v tomto směru může být dnes církev nezastupitelná.

ad 2) Je bolestné, že u některých velkých církví (římskokatolická, pravoslavná) panuje i dnes v této věci nedůvěra, i když rozumím tomu, že eucharistie je považována v těchto konfesích za veliký poklad. Dnes však dokonce sílí přesvědčení, že sdílená eucharistie mezi křesťany bude možná až někdy v budoucnosti, až dospějeme k hlubší jednotě víry. Je třeba se neustále ptát těch, kteří mají tento názor, co si pod touto „hlubší jednotou“ vlastně představují (a je smutným faktem, že tento názor zastávají alespoň ve zmíněných církvích ti, kteří o věci de fakto rozhodují). Není například iluzorní vize těch, kteří pod výrazem „hlubší jednota“ rozumí pouze své vlastní, až příliš jednostranné pojetí církevních úřadů? Není iluzorní a konečně nepřesvědčivá vize těch, kteří odpírají eucharistii druhým jen proto, že jejich vlastní chápání skutečnosti je svázáno předsudky a dokonce případnou ideologií? To ale možná není to nejdůležitější: ze své zkušenosti vím, že odpíráním sdílené eucharistie u těch, kteří o to celým srdcem stojí, v žádnou budoucnost nevcházíme.Je to slepá ulička, která budoucnost uzavírá. Tato cesta do značné míry likviduje již uzavřená přátelství, již prohlubující se lidské vztahy, již dosaženou jednotu v poznání, že Bůh je velkodušný dárce. Povrchní ekumenismus se nepřekoná úzkostlivým budováním vlastní „identity“, plné pocitů výlučnosti a nadřazenosti, pocitů, které mají s křesťanstvím společného jen málo.

Daniela Knorrová, absolventka TKT ETF UK

ad 1) Domnívám se,že by společné slavení Večeře Páně mělo být součástí procesu sbližování. Proč? Vždyť je znamením, které nemáme plně ve svých rukou, a je to především Kristus, který nás hříšníky hostí. Také tam, kde se na společném díle podílejí křesťané různých denominací (např. práce v oblasti charity, vyučování apod.) by společné slavení eucharistie mohlo pomoci v růstu takovéto specifické obce křesťanů. A všude tam, kde křesťané různých denominací začnou více spolupracovat, by se tomohlo odrazit ve společném slavení. Společná eucharistie by tedy měla odrážet vzájemné hledání a spolupráci. Jsem toho názoru, že při společném slavení jakékoli liturgie se vlastně „učíme“ jak být věrnými a věrohodnými svědky evangelia.

ad 2) V současnosti nemám dostatek aktuálních informací, abych mohla na tuto otázku odpovědět.

Jan Konzal, teolog

ad 1) Naštěstí nejsou názory na věc obecně vzájemně tak neslučitelné, jak by se to zdálo z položené otázky. Problém není autenticky uzavřen ani po dvou tisíciletích praxe církve resp. církví. Křesťanství je zvěstí nejsilnější a Nazaretskému nejbližší tehdy, kdy probouzí, kultivuje a chrání naději, kdy hájí otevřenost budoucnosti lidí. Hodnotit stupně unifikace (jsme či nejsme v dostatečné jednotě) je možné jen tak, že velmi odpovědně zpytujeme minulost. Spolu s Pavlemsi cením budoucnosti víc než minulosti a vyznávám také důvody takového postoje.

Večeře Páně slavená v církvi nabízí dvojí znamení: jednak znamení už dosažené více či méně virtuální jednoty v oblasti víry, liturgického života a církevní struktury, jednak znamení věrnosti reálnému úsilí o překonání nedokonalé jednoty církví. Také „prováděcí vyhláška“ – ekumenický direktář z r. 1993 v článcích 130, 131 umožňuje za určitých okolností interkomunio zřejmě z druhého důvodu. Ovšemvyžaduje, aby výjimky nepostrádaly opravdovou odpovědnost s obou stran, tedy přijímajícího i svátostí přisluhujícího. Takový postoj si jen cením. Jednotu křesťanů spolu s touhou po ní považuji za jeden z „kamenů úhelných“ petrovského „chrámu z živých kamenů“. Nicméně úkol je to těžký, možná tu a tambez vydatné boží milosti už dokonce přerostl lidské síly. Tím spíš si cenímznamení povzbuzujících, člověka ujišťujících o milostivé přítomnostiKrista v Duchu svatém – a svátost mezi ně rozhodně patří.

Význam slavení Večeře Páně jako znamení úsilí o jednotu různých není totiž vůbec nový, patří k nezpochybněné tradici církve, jak ukazuje mimochodem např. „fermentum“, zasílané starověkým biskupem jedné církve církvím sousedním v dobách, kdy nebylo o unifikaci forem v nauce nebo praxi církví ani potuchy a prostě se předpokládala všude, kde fungoval biskup s apoštolskou sukcesí. Svého druhu svědectví o autentizované funkci znamení nadějenabízí např. i známá scéna z 11. století, kdy papež Řehoř VII. po zarputilých bojích politicky i vojensky zlomil odpor císaře Jindřicha a v příslovečné Canosse císaři sám pak svátostí posloužil. Legitimovat takový akt následující drastické předehry císařovy kapitulace může jen naděje v budoucí podstatnou jednotu obou legitimních zástupců tehdejšího křesťanstva. A dodnes o takové roli těla a krve Páně v sektoru naděje svědčí tradiční viaticum, svátost „na (poslední) cestu“. Nebude vůbec náhoda, že viaticum nesmí ani římský katolík odmítnout udělit ani prosícímu věřícímu nepokrytě nesjednocenému s katolickou církví, pokud je takový akt odpovědný.

ad 2) Není vyloučeno, že se sjednocení takového druhu, aby uspokojilo i ty ustrašené anikomu kromě sebe nedůvěřující, vůbec v rámci našich dějin nestihne. Náš Hospodin umí odejít i z autentických chrámů, jak to zakusil vyvolený lid už před dvěma tisíciletími a nejen tenkrát. V dějinách církve je ovšem také řada nadějných znamení, že úspěšné úsilí o nápravu nějaké pohoršlivé nemoci církvelze s boží pomocí působit i zdola. Ještě dobře pamatuji doby, kdy byl římskému katolíkovi zakázána i společná modlitba s nekatolíkem. A dnes už víc než třicetlet se nejen dovoluje, ale přímo doporučuje. K takové změně smýšlení autoritd ošlo díky těm, kdo vzali na sebe odpovědnost za řešení třeba i odchylující seod povoleného, ale jednali tak v pokojně neústupné pokoře a s touhou posmíření. I v církvi bývá možné zahlédnout prapodivnou moc bezmocných.

sestra Edita Mendelová OP, teoložka

ad 1) Myslím si, že Eucharistie je to největší a nejdražší, co katolická církev má. Dále je to svátost jednoty, a tudíž i pravdy ve vztazích mezi křesťany. Z tohoto hlediska je pro mne nemožné, aby ať již při veřejných ekumenických bohoslužbách anebo soukromě byla slavena společná eucharistická bohoslužba. Neboť kromě pravoslavné církve a několika málo dalších církví se v protestantských církevních společenstvích povětšině neuchovala ani tato svátost ani svátost kněžství. Není tam, kdo by ji právoplatně vysluhoval. A předstírat jednotu tam, kde není, by byla lež nejen z dogmatického, ale především z lidského a morálního hlediska. Mne osobně to velmi bolí, že kdykoliv se účastním nějaké ekumenické bohoslužby, nemohu přistoupit také k večeři Páně. Ale v tomto případě mi je pravda nade vše. Existují sice výjimky – a ty jsou jasně popsány– ale mezi ně zvláště veřejné ekumenické bohoslužby nepatří. Ostatně současný papež, jemuž je ekumenický dialog tak drahý, se v této otázce zřetelně vyjádřilv nejnovější encyklice Ecclesia de Eucharistia vivit, která byla již přeložena i do češtiny, a společné přijímání zde zamítl. Můj názor se s ním shoduje z výše popsanýchdůvodů. Nevidím, proč a o čem dále diskutovat.

ad 2) Perspektivy vidím především v dalším pokračování dialogu mezi jednotlivými křesťanskými konfesemi, a to hlavně v oblasti dogmatu a morálky. Teprve takto vedená pravdivá debata, kdy se nezakrývají podstatné rozdíly, ale naopak se o nich hovoří, skýtá šanci i na přiblížení v otázce Eucharistie a také naději, že jednou se skutečně všichni sejdeme u společného eucharistického stolu už zde v pozemské realitě, a nikoliv až na věčnosti. Sama osobně se o něco takového pokouším a za to modlím, a proto z vlastní zkušenosti vím, jak je to těžké.

Pavla Sirůčková-Friedrichová, studentka TKT ETF UK

ad 1) Eucharistie je jedno ze společných dědictví všech křesťanů, i když je v různých denominacích slavena rozdílným způsobem. Proto může a má být společným pojítkem na cestě ke společné jednotě. Vždyť ani učedníci, když slavili s Ježíšem poslední večeři, nebyli nijak jednotní. Dokonce s nimi přijímal i Jidáš. A když bylo po večeři, začali se hádat, kdo z nich je asi největší. (L 22,24) Je ale také důležité, aby přijímající měl jistotu, že jepři společném slavení eucharistie u stolu Kristova vítán a ne přehlížen.

Znám postoje některých smíšených párů (ŘK – ČCE). Pokud je vysluhována Večere Páně v evangelickém kostele, katolíci přistupují k Večeři Páně a přijímají spolu s ostatními. Pokud jdou však do katolického kostela, evangelík nejde k přijímání. Domnívají se, že nejsou vítáni a jako druhý důvod uvádějí věrouku. Nemohou prý přijímat, když nevěří ve (fyzickou) přeměnu vína a hostie v tělo Páně.

Pro mne osobně je společná eucharistie vždy hlubokým zážitkem, který mě duchovně spojuje s druhými křesťany. Bez ohledu na církevní příslušnost. Po takovémto prožitku boží milosti, pociťuji i větší spojení se svými přáteli z jiných církvích. Že nás nespojuje pouze pouto lidské, ale i božské.

ad 2) Pevně věřím, že Bůh nám dá milost slavit a přijímat jeho tělo a krev v kterékoliv denominaci. Věřím, že se toho ještě dožiji. A jak k tomu přispět? Tím, že se o tom ve svých sborech a farnostech budeme bavit, proč je to důležité. A pokud dojde k domluvě sboru nebo farnosti na tom, že toužíme po tom, aby s námi slavili i věřící z jiných denominací, zvát je ke společnému slavení. Bez ohledu na to, zda naše „církevní hlavy“ učinily dohody o společném vysluhování.

Petra Skálová, absolventkaTKT ETF UK, asistentka na Ekumenickém institutu v Tübingen

ad 1) Eucharistie je centrem života křesťanských církví, proto je jedním z nejdůležitějších témat v procesu sbližování křesťanů. Jsem přesvědčenao tom, že pastorální situace v mnohých křesťanských obcích splňuje předpoklady nutné pro vzájemné pozvání ke stolu Páně. Za základní předpoklady považujiiniciační svátosti (především křest), ne porozumění nauce o transsubstanciaci.– Vždyť na „hosty“ by neměly být kladeny vyšší požadavky než ty, které jsou kladeny na domácí.

ad 2) Přála bych si pro liberální i konzervativní stranu „eucharistických sporů“ vytříbenější schopnost diferenciace (intercommunio x intercelebrace).Přála bych si, aby se společné slavení eucharistie při definovaných příležitostech (interkonfesní svatba, biřmování vkonfesně pestré rodině...) / v definovaných společenstvích (ekumenické skupiny...) smělo vymanit z ilegality. Víc než toto si od blízké budoucnosti (bohužel) neslibuji.

Zbyněk Studenovský, absolvent HTF UK, student doktorského studia NZ na univerzitách v Mnichově a Hamburku

ad 1) Společné slavení eucharistie je nejen základním předpokladem tohoto sbližování, ale především vyjádřením oné jednoty, která nám Kristem byla dána (Jan 17), a které tudíž jako jedné z mála dosaženo být nemusí.

ad 2) Čekání na „plnou jednotu křesťanských církví“ bez společného slavení eucharistie je podle mého názoru utopií, nebo lépe řečeno, rovná se očekávání parúsie, kdy bude této jednoty bezpochyby dosaženo.

Petr Šandera, brněnský biskup CČSH

ad 1) Společné slavení večeře Páně by nemělo být až posledním krokem, možným teprve podosažení plné jednoty. Ostatně zůstává otázkou, co si které společenství pod pojmem „plná jednota“ představuje. Myslím, ze večeři Páně můžeme chápat takéjako posilující pokrm na cestě k jednotě. Jistě je to složitá otázka, ale v procesu ekumenického dialogu je možné dospět do takové situace, za které jespolečné slavení večeře Páně možné a dokonce žádoucí. Tuto situaci je třeba nějak blíže specifikovat např. základním společným pochopením eucharistie vycházejícím z Písma, tradice a ekumenických dokumentů.

Osobně je mi blízké stanovisko prof. Jorissena, podle kterého je svátostné společenství mezi církvemi možné už nyní.

ad 2) Jsou církve mezi kterými je společenství večeře Páně nejen umožněno, ale i realizováno. Přesto i tak je potřeba prohlubovat vzájemný dialog i mezi církvemi, které sdílení svátostí deklarovalya praktikují, existuje řada dalších otázek a problému.

Vaše otázka vsak zřejmě míří k reakci na letošní papežskou encykliku Ecclesia de Eucharistia. Ta zřejmě snahám o pokrok v dialogu nepomůže. Nad podobnými dokumenty si člověk klade otázku po dialogu – jeho východiscích, kritériích a cílech – vůbec. Promítá se tu asi jedna zezákladních otázek ekumenismu: otázka zachování či obava ze ztráty vlastní identity v rámci ekumenického procesu.

Osobně vidím stále jako perspektivní východisko tzv. konvergenční dokumenty z Limy (1982). Je škoda, že jejich zásady nebyly skutečně přijaty a včleněny do života církví.