141 - léto 2003

Varhanní prospekt. Dóm v Essenu, 1963

Varhany

Od počátků hrála pravděpodobně v liturgii svoji nezastupitelnou úlohu hudba. Po téměř celé první tisíciletí šlo však většinou o monofonní zpěv bez doprovodných nástrojů, který absorboval ještě prvky hudby pozdně antické a synagogální. Hudební nástroje sloužily většinou k doprovodu mimoliturgických „světských" písní. Tato situace se začíná měnit někdy na přelomu 8. a 9. stol. Z této doby máme zachován první popis polyfonní hudby a také první zprávy o pronikání varhan na Západ. Varhany byly s největší pravděpodobností známy i v antice a tradice jejich výroby a ovládání přežívala v Byzanci.

Zřejmě první varhany spatřil Západ v roce 757, kdy tento nástroj poslal císař Konstantin Kopronymos darem králi Pipinovi. O třicet let později dostal varhany darem od císaře Michala také Karel Veliký. Tyto varhany stály u kolébky všech ostatních královských nástrojů, protože se staly prototypem pro stavbu varhan v celé francké říši. Proslulost franckých varhan se brzy začal šířit po celé christianizované Evropě, takže např. již r. 873 žádá papež Jan VIII. biskupa Hanna z Friesingu, aby mu poslal jeden exemplář varhan a schopného varhaníka.

V interiéru kostela se varhany uplatňovaly zejména tzv. prospektem, tedy svojí pohledovou stranou, která často přebírala formy soudobých oltářů, a působila tedy v západní části kostela jako jakási ozvěna uměleckého ztvárnění presbyteria. V gotice míval varhanní prospekt výpravný řezaný nástavec a pohyblivá malovaná křídla, zatímco v baroku nabýval tvaru mohutné architektury, často zdobené sochami či reliéfy, která byla organicky svázána s výzdobou kostela. Varhany bývaly umístěny na kruchtě - tribuně situované zpravidla v západní části hlavní lodi (někdy také při presbyteriu či v příčné lodi), která byla přístupná zvláštním schodištěm.

V liturgickém prostoru reformačních církví je kladen důraz na těsnější sepjetí místa, vyčleněného pro hudební doprovod (nemusí vždy jít o varhany, častější je harmonium, nebo se počítá s přenosnými nástroji) s kazatelnou a oltářem. Podobně doporučují umísťovat zpěváckou kruchtu také katolické instrukce vycházející z II. vatikánského koncilu. Důvodem je zde hlavně snaha umožnit hudebníkům plnou svátostnou účast na liturgii. Mimoto se má umístění varhan (v případě, že s nimi projekt kostela počítá, což již ovšem nebývá pravidlem) řídit hlavně akustickými podmínkami. Umělecké ztvárnění současných varhan pracuje zejména s tzv. otevřeným prospektem, který působí převážně samotnou formou píšťal a jejich harmonickým uspořádáním.

Jan Klípa