Zkušenosti ze synodálních setkávání

Když papež František v říjnu 2021 vyhlásil začátek tříletého synodálního procesu jako procesu naslouchání všem pokřtěným, vzbudilo to ve farnosti¹ rozporuplné pocity. Na jedné straně nadšení, že někdo „hodně nahoře“ chce slyšet ty dole. Na druhé straně visela ve vzduchu frustrující zkušenost starších farníků ze zmařené práce plenárního sněmu katolické církve v letech 1997-2005. Dosavadní zkušenost s papežem Františkem však byla motivací, že to máme zkusit. Od samého počátku jsme počítali s tím, že samotné výstupy a dokumenty nejsou tak důležité jako samotné setkávání, vzájemné naslouchání a sdílení. Nefixovali jsme se raději na výsledek, ale na proces.

Při setkáváních nám hodně pomohla trojkolová metoda doporučená papežem Františkem. Čtení z Písma, modlitba k Duchu svatému, sdílení prokládané tichem. V prvním kole každý za sebe sdílel své zkušenosti spojené s tématem setkání, radostné i bolestné. Každý měl omezený čas několika minut, důležité bylo nereagovat, neopravovat to, co řekli ostatní. Pak ticho k rozjímání a reflexi. V druhém kole měl každý sdílet to, co v něm zarezonovalo. A zase časově omezený prostor. A zase ticho. V posledním kole pak každý shrnul, co považoval za nejdůležitější z toho, co zaznělo. Jednou větou, jedním slovem, nic víc. Každé setkání mi přišlo jako duchovní cvičení, vždy v bezpečném prostoru s maximálně 10 lidmi s možností se otevřít a mluvit beze strachu, co tomu druzí řeknou a mluvit i o kontroverzích. A začaly se dít věci.

První setkání jsme měli na společenství Chlapů a dodnes na něj rád vzpomínám. Ve společenství máme zajetou strukturu s bubnováním, Písmem, tichem, meditací, sdílením a modlitbou; a pak většinou jeden z nás připraví úvod k tématu, kolem kterého je pak slušně řečeno živá a otevřená diskuze plná názorových střetů. Tím, jak měl najednou každý stejný omezený prostor, byla úroveň reflexe tématu docela jiná. Ti výřeční netrpělivě a nervózně poklepávali nohou, že nemohou reagovat, ač by ke každému výstupu měli co říct, ti nemluvní naopak formulovali ke zvolenému tématu možná poprvé v životě nějaká slova. První kolo prostě neskutečně „drhlo“. Bylo krásně vidět, jak nejsme přirozeně připraveni naslouchat druhým, skrze které může promluvit Duch svatý. Ukázalo se, že máme potřebu „věci řešit“. Ale na každého se dostalo stejně. V druhém kole už to bylo lepší, na třetí už jsme si naordinovali pouhou jedinou větu. A nakonec to nejlepší shrnutí udělal tichý kamarád, který toho moc nenamluví, ale tak ohromně to sedělo. Všichni jen souhlasně pokývali hlavou, jako bychom byli najednou společné mysli na společné cestě. A to není málo.

Pozitivní zkušenosti nás postupně vedly k rozhodnutí, že jsme synodální setkávání začali ve farnosti používat jako adventní a postní duchovní cvičení. V principu se totiž jedná o duchovní proces, ve kterém působí Duch svatý. Jde o modlitbou vedenou reflexi naší společné zkušenosti v církvi. Předpokládá se určitá osobní proměna, ztišení, odhození předem připravených názorů do koše. Člověk do setkání vstupuje s pokorou naslouchat, odvahou mluvit a ochotou měnit své názory. Mluvit o tom, co v církvi funguje, co se osvědčilo i o tom, co nefunguje, předpokládá být otevřený ke změně, nemít hotové odpovědi a osvobodit se od předsudků.

Pár rad a zkušeností, které mi přijdou důležité a je potřeba si je stále připomínat. V synodálních setkáních nejde o vyřešení problémů církve a už vůbec ne tady a teď. Jde o soustředěnou práci, a ne o to „pokecat si“. Velký důraz je potřeba dát na ticho doporučované metodikou pro setkávání. Může být sice pro někoho až nepříjemné, ale je velice důležité. Je potřeba vést přítomné, aby mluvili o své zkušenosti a nikoli o tom, co kde četli a slyšeli. A je také potřeba utěšit druhé, že pokud ze setkání odejdeme zmatení a rozhození, tak to není špatně a nemusí to být poslední slovo. To důležité v nás kvasí, zraje a mění nás a třeba z toho někdy v budoucnu něco vyraší. Možná právě pocit, že jsme teď něco vyřešili – kdo, co a jak se má v církvi nebo farnosti změnit – může zrovna být známkou, že jsme to vzali ze špatného konce.

Myslím, že díky synodálním setkáváním se u nás ve farnosti nastartovaly procesy, jak spolu jednat, jak řešit spory, jak si důvěřovat, i když se pořád učíme. Velkým vkladem bylo, že se setkávání účastnili od počátku oba naši kněží. V bezpečném prostoru se dokázali otevřít, mluvit bez zábran i o kontroverzních a intimních tématech. Spousta z nás pak někdy zírala s otevřenou pusou, že „tohle jsme o nich netušili“. Myslím si, že do budoucna může být synodální cesta a její metodika velmi dobrým způsobem, jak ve farnostech společně řešit především těžká a rozdělující témata, která vyžadují opravdové naslouchání bez předpřipravených názorových zákopů. Zpětně viděno, synodální proces považuji za geniální tah papeže aktivizovat alespoň část církve a přinést do ní změnu kultury dialogu tím, že do často složitých mezilidských vztahů pustíme Ducha svatého. Cílem je koneckonců naše proměna, ne „těch druhých“. Pouze když se měníme my, mění se nakonec i naše církev.