Jste zde

Zlo nebo přece jen ten Zlý?

Jedná se o ďáblovo dílo? Ptají se lidé. A je to právě papež František, který často mluví o ďáblu jako o zosobnění zla, naposledy u příležitosti líčení masových případů sexuálního násilí v církvi. Přirovnání je to sice velmi názorné, ale nabízí se zamyšlení, zda spojení ďábla se zlem je jednoznačné.

„Ze všech stran na nás volá nouze války a brutálního násilí; nouze sociální nerovnosti, chudoby a hladu, nouze nemoci, nouze pochyb, nepřátelství a zklamání. Ale v základu vší této bídy se nachází jediná nouze: nouze zla, všeho zlého ve světě a zla v našem vlastním srdci.“ Padesát let je tomu, co tato slova napsal německý liberální starozákoník Herbert Haag (19152001). Stojí v úvodu do jeho malého, ale důležitého spisku „Rozloučení s ďáblem. O křesťanském zacházení se zlem“1.

Půl století poté co Haag vydal svoji knihu, nevypadá náš svět v podstatě jinak. Místa válek a katastrof mohou být různá, ale nouze, zlo je přítomno všude. Ano, pocitově připadá člověku současnost dokonce ještě horší než dřív, všude kolem můžeme pozorovat stále přibývající hrubnutí společnosti. I církev je otřásána novými informacemi o nesčetném sexuálním zneužívání způsobené kleriky.

Kdo zkoumá své svědomí, musí ve svém osobním životě rovněž až příliš často střízlivě konstatovat: člověk chce sice jen dobré – přinejmenším pro většinu z nás to platí, a přesto to skončí příliš často jako něco zlého. Nábožensky řečeno – hřešíme proti svému přesvědčení. Každému „normálně založenému člověku“ je zlo odporné, má naopak radost z dobrého. Herbert Haag kdysi potvrdil: „O to nepochopitelnější je, že se přesto necháme přimět k hnusnému, odpornému chování: k nelaskavému slovu, které může v srdci bližního celá léta hlodat, necháme se přimět ke krvavému, bezohlednému egoismu, ke strašné žárlivosti, k bezmezné nevěrnosti. A potom se nechápavě ptáme: ‚Jak to bylo možné?‘“ Je to pradávná, hořká zkušenost člověka, „že sami před sebou si nejsme nikdy jisti, nejsme si jisti před zlem, kterého jsme sami schopni“.

Odkud pochází to všechno? Vzhledem k nouzi a ke zlu na široké frontě je logické se tázat, zda to celé není nějaký „systém“. Existuje snad nějaký zlý princip, který stále cílevědomě postupuje, naprogramovaný na cíl udělat největší možnou škodu? A jestliže tedy má tato temná stránka takovou metodu, nestojí za tím nějaký konkrétní zloduch, zlo jako takové, zosobněné zlo jako „osoba“? Herbert Haag to vyjádřil takto: „Není překvapující, že nám tváří v tvář k této přitažlivé síle hříchu musí napadnout myšlenka, že zde se nemůže jednat o situaci, ve které se do hry míchají nějaké nekalé, cizí síly.“

Stres při službě bohům

Skutečně pachuť zlého nechala člověka téměř vždy přemýšlet tímto směrem. A v kulturách s nebem hustě bohy obydleným bylo možno fenomén zla vysvětlit poměrně jednoduše. „Pro takové náboženství jako třeba babylonské s mnoha božskými postavami nebyl se zlem a dobrem žádný vážný problém“, píše exegeta Christian Brüning v aktuální tematické brožuře k Neue Echter Bibel2 pod nadpisem „Otázka zla“. V kosmu s mnoha bohy, jako tomu bylo u Egypťanů a Řeků, přicházejí dobré skutky od dobrých bohů, zatím co zlí bohové jsou zodpovědni za všechno špatné.

Takové nebeské rozdělení úloh „odpovídá“ na otázku po původu dobra i zla. V tomto případě se člověk nedostane do nesnází, že by musel obhajovat dobrého boha kvůli utrpení ve světě. Problematika tak zvané theodiceie se zde neobjeví. Za to se objevují jiné problémy. „Stejně jako lidé nežijí ani bohové spolu ve svornosti, nýbrž jeden omezuje vliv druhého a bojuje proti němu“, vysvětluje benediktin Christian Brüning. „Pro člověka záleží tedy na tom, aby v případě potřeby přivolal na pomoc toho boha, který má větší vliv, nebo bohy proti sobě rozeštvat.“ Takové „obsluhování bohů či boho-služba“ je ale čirý stres: běda, když na nějakého boha zapomenu!

Židovstvo si našlo každopádně jinou cestu. Zastávalo totiž – možná že v nejstarších textech ještě ne, ale velmi brzy – přesvědčení, že je jenom jeden jediný Bůh. „‚Jahve, náš Bůh, je ten jediný Jahve‘ (Dt 6,4), tak zní základní dogma židovské víry až do dnes“, připomíná Herbert Haag. „Proto se nemohli Židé nikdy spřátelit s myšlenkou, že by vedle dobrého Boha existovat nějaký druhý, totiž zlý bůh.“

Toto přesvědčení byl rozhodující a osvobozující krok ve vývoji náboženství. Lidé se nemuseli od té doby stále strachovat, že nějakého „boha“ rozzlobí a přivolají na sebe jeho zlobu ve formě pohromy. Ale pro teologii vznikla, jak bylo již naznačeno, nová problematika. Christian Brüning to koncentruje ve své nové knize (Die Frage des Bösen3, Otázka zla) do otázky: „Jestliže ... máme uctívat jenom jednoho Boha a jenom jeden existuje – odkud pochází zlo?“ To nazývá autor právem základní otázkou monotheismu, víry v jednoho a jediného Boha. „Odpověď může být pouze: je to ten jeden a jediný Bůh. Jestliže jenom jeden Bůh přichází v úvahu, potom musí tento stejný Bůh být – bezpochyby – zodpovědný také za nemoci i uzdravení, za negativní i pozitivní, za dobro i zlo.“

Který přináší blaho – i pohromu

Ve Starém – v tak zvaném Prvním – zákoně jsou verše, které tento závěr zaostřeně zdůrazňují: „Toto praví Hospodin ... Já jsem Hospodin a žádný jiný není, kromě mě není žádný Bůh. ... Já jsem Hospodin a žádný jiný není! Já formuji světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím pohromu, já Hospodin to všechno působím.“4 Tato slova zapsal prorok, který je známý jako Deutero-Izaiáš a který působil koncem exilu v židovské obci v Babylonu (Iz 45).

Bůh přináší i pohromu. To je výpověď, kterou je možné přijmout jako logicky rozumnou. Ale je velmi obtížné s ní „souhlasit srdcem“, přiznává Herbert Haag. I nejnovější diskuse o prosbě proti pokušení v Otčenáši ukazuje, jak těžké je pro nás se vyrovnat s protikladnými, temnými aspekty našeho obrazu Boha. Neboť tak je to skutečně: Bůh chce blaho celého světa a všech lidí. Tento příslib se nachází i všude v bibli na předním místě. Přesto není možno oddiskutovat jisté napětí v obrazu Boha. Izrael byl „tak přesvědčen o působení Boha Jahve úplně všude ve světě, že se nerozpakoval také zlé jednání lidí tak nějak uvést do spojení s působením Boha ... Ano, raní izraelští teologové neměli žádné zábrany Bohu přisuzovat dokonce i svádění k hříchu,“ vysvětluje Haag.

U toho však jak známo nezůstalo. Pozdější náboženské cítění „tuto představu vůbec nesneslo,“ říká Haag. Počínaje knihou Job, to znamená od pátého nebo čtvrtého předkřesťanského století, se zlo už nespojuje bezprostředně s Bohem, „nýbrž je spojováno s jemu podřízeným tvorem,“ se Satanem. Bůh ho může používat, aby člověka zkoušel. K tomu poznamenává Haag kriticky: „Co se tím mění ..., zda Bůh sám zlo dělá, nebo zda si k tomu poslouží nějakým tvorem?“

Epizoda – víra v Satana

Protože tento pohled na skutečnost nemohl natrvalo uspokojit, stal se ďábel tradičně stále více samostatně činnou postavou a opět mocným protihráčem Boha. Satan byl teď jedním ze zlých duchů, jedním z těch mezitvorů, které Bůh kdysi stvořil jako dobré, ti ale pak zhřešili, a tím se stali tvory zlými. Bůh má v těchto představách zosobněného, osobního protivníka – sice ne na stejné úrovni, ale přesto takového, jež má vlivnou, svůdnou moc nad člověkem, že může i boží vliv zřejmě „vychytrale“ paralyzovat. I Nový zákon je prostoupen tímto chápáním světa, které musíme při snaze o porozumění respektovat. Lucernský novozákoník a přispěvatel do tohoto týdeníku5 Robert Vorhold v komentáři k Neue Echter Bibel píše: „Mnohé hovoří pro to, že Ježíš počítal s existencí ďábla a démonů stejně jako jeho současníci, kteří se stali jeho učednicemi a učedníky a následovali ho.“

Tato výrazná víra v satana a démony zůstala však v židovství „jenom krátkou epizodou“, vykládá Herbert Haag. Píše, jistě trochu polemicky, protože kvůli tomuto názoru sám zažil ze strany církevního úřadu dost nevraživosti: „O to horlivěji se křesťanství o toto pochybné dědictví staralo a je opečovávalo. A udělalo z učení o satanovi ústřední téma svého zvěstování. Tím se ale dalekosáhle radostná zvěst o božím království přeměnila v hrozebnou zvěst o ďáblu.“

Ďábel a mluvení o něm není však „ústředním tématem“ v církvi; jistě že ne. To platí zcela určitě pro období po druhém vatikánském koncilu, který víru v ďábla velmi silně potlačil, jak přiznává i Herbert Haag. Přesto je to pozoruhodné, jak často se o satanovi mluví. Už na samém začátku každého křesťanského života se to vyskytuje, při křtu. Rodiče a kmotr dostanou předloženu otázku, zda se odříkají satana „a všeho, co činí ... a všeho, čím působí“. Za křtěnce se všichni modlí, aby byl ochráněn před všemi „nástrahami ďábla“. A stále ještě patří rituální vyhánění zlého ducha, tak zvaný velký exorcismus, do církevní agendy.

Rozlišování duchů

Nápadně často se setkáme s mluvením o ďáblu u současného papeže. Právě ve svém nejnovějším velkém dokumentu „Radujte se a jásejte“6 o „povolání ke svatosti v dnešním světě“ se papež František zabývá podrobně zlem, věnuje tomuto tématu celou kapitolu. „Život křesťana je neustálý boj ... proti ďáblu, který je vládce zlého“. Nelze se nechat svést k tomu, „skutečnost tak zjednodušit, že prohlásíme, že všechny případy, které jsou popisovány v evangeliích, jednají o psychických poruchách a že tedy vlastně ďábel neexistuje nebo není aktivně činný“. Je to „personální tvor ..., který na nás dotírá“. Lidé si nesmí myslet, že ďábel „je mýtus, představa, symbol, obraz nebo nějaká idea“.

Mnohdy zní papežův způsob vyjádření daleko odcizeněji. Třeba když papež František napomíná věřící, aby „s ďáblem nemluvili“, protože se jedná o velmi inteligentní osobu s řečnickou převahou. Tak řekl papež koncem minulého roku v rozhovoru jedním italským televizním programem: „Když začneš se satanem hovořit, jsi již ztracen. Zamotá ti hlavu.“ Je lepší odejít.

Zcela konkrétně uvedl papež satana také v souvislosti se skandálem sexuálního zneužívání v církvi. Vypadá to prý tak, že „v této době“ vystupuje „velký žalobce proti biskupům na veřejnosti“. Chce „odhalit skryté hříchy, aby je každý viděl, ale především aby lid šokoval skandály“, řekl papež při homilii v úzkém kroužku ve Vatikánu.

Jistě hraje při tom papežovo latinskoamerické pozadí důležitou roli, když papež František tak často a tak plasticky mluví o ďáblu. Jezuita Klaus Mertes nabízí ještě jiný důvod: „Je to jezuitské zdůraznění, přesněji ražba ignaciánskými exerciciemi“. V centru duchovní cesty se nalézá jak známo rozlišování duchů, rozlišení „dobrého ducha“ od „zlého ducha“, říká Mertes v „Stimmen der Zeit“7. Tento metodický postup nazývá „mystická teologie“. Papež bere působení pokušitele na život lidí a v jejich srdci vážně. „Pro něho není žádné duchovní vnímání bez odvahy k rozlišování duchů“, říká ředitel koleje Sankt Blasien, Klaus Mertes: „Z tohoto důvodu není drastická mluva současného papeže, jakkoliv může znít v mnoha uších sekularizovaného Západu dost cize, v žádném případě žádný osobní vrtoch a také žádný rozpor s odbornou teologií.“

Dortmundský teolog Thomas Ruster to považuje dokonce za velmi správné, že papež mluví tak často o ďáblu. „Mluví nejen o lásce a dobru, nýbrž také o zlu – neboť to tvoří dohromady naši skutečnost.“

Nabízí se zde samozřejmě otázka, zda člověk musí právě tak mluvit o skutečném nebezpečí. Je přece možné, že to vrhá divné světlo na křesťanství, které je už stejně mnohými současníky považováno za zpátečnické. K tomu přistupuje ještě další nebezpečí, když totiž člověk své zlé skutky odsune na zlého svůdce, podvádí sám sebe, protože odmítá svou vlastní odpovědnost. Tak to „bylo“ už v ráji: Adam přesunul svoji vinu za hřích na Evu a ta ji převedla na svedení hadem (v hadu byl později viděn ďábel). „Člověk se brání proti tomu, sám převzít odpovědnost za své zlé jednání“, podtrhuje také Herbert Haag. Ne že by papež František zamýšlel zbavení se odpovědnosti, když mluví o ďáblovi. Ale jako kolaterální škoda8 je takový podvodný závěr naprosto představitelný. A to by bylo samozřejmě zhoubné, právě v případě skandálu se sexuálním zneužíváním.

Naproti tomu je třeba si ještě jednou vzpomenout na svědectví bible. V učeném rozhovoru s farizeji a zákoníky o rituální čistotě prohlašuje Ježíš: „Z nitra lidského srdce vycházejí zlé myšlenky, smilnění, krádeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, ničemnost, lstivost, nestydatost, závist, urážky, pýcha, potrhlost. Všechny tyto zlé věci vycházejí z nitra“ (Mk 7,21n). Daleko lehčí by ale bylo, kdyby tyto pohnutky neexistovaly, pomyslí si někdo s povzdechnutím! Ale takový je člověk, tak jej Bůh stvořil: je svobodný, může volit a zároveň se z toho musí zodpovídat. Herbert Haag k tomu dodává: „V tom spočívá důstojnost člověka – ale také jeho nouze – že je totiž stále stojí před nutností volit mezi dobrem a zlem.“

To sice v posledku nevysvětluje, odkud zlo pochází, protože člověk chce být vlastně dobrý. Pochází z jeho genů, z osudového vývoje, z boje o přežití, ze strachu před – vlastní – smrtí? Tak zůstává otázka zla i nadále hádankou – nevyřešená nebo neřešitelná.

Český překlad článku „Das – oder doch der? – Böse“ od Stephana Langera, který vyšel v týdeníku Christ in der Gegenwart Nr. 39/2018, strana 423 a 424, pořídil a poznámkami opatřil Jiří G. Kohl.

1Haag, Herbert, Abschied vom Teufel. Vom christlichen Umgang mit dem Bösen. Benziger, Einsiedeln 1969; Neuauflage: Benziger, Zürich 2000, ISBN 3-545-70016-X

2„Neue Echter Bibel“ je ediční řada komentářů k bibli v naklatelství Echter ve Würzburgu.

3 Christian Brüning, Robert Vorholt, Die Frage des Bösen. Die Neue Echter Bibel – Themen Band 6. Würzburg: Echter Verlag. 2018. ISBN 978-3-429-04426-8

4Všechny biblické citáty byly převedeny do češtiny podle: Bible, překlad 21. století. BIBLION, o. s., 2009

5Týdeník „Christ in der Gegenwart“, Herder-Verlag, Freiburg

6„Gaudete et exsultate“ – apoštolský list papeže Františka z 19.března 2018 o povolání ke svatosti v současném světě.

7Měsíčník „Stimmen der Zeit“ německých jezuitů.

8pozn. red. Kolaterální škodou se ve vojenské terminologii myslí vedlejší škody, zejména na civilistech a nevojenských objektech.

Komentáře

Úvodem si dovolím konstatovat, že články, ve kterých autor (teolog) nám poskytuje jakousi rešerši na dané téma bez vlastního a zdůvodněného názoru, jsou pro mne neuspokojivé. Pozoruhodné je, že se autor neobtěžuje citovat toho nejpovolanějšího – Ježíše, který nám v evangeliu nechal dostatek materiálu na dané téma. Proto nabízím několik poznámek, které zdaleka nemohou být vyčerpávající.
Je Bůh zodpovědný za utrpení člověka? Rozhodně ne, dle našich běžných představ. Nejprve si musíme připomenout, že Bůh dal člověku svobodnou vůli. Člověk může Boha přijmout a také odmítnout. Pakliže člověk Boha odmítne, nemá právo si na něho stěžovat. Přijme-li člověk Boha, tak s tím souvisí také jeho odpovědnost. Často se se zapomíná na to, že člověk a také Bůh mají své kompetence. A aby byl Bůh spravedlivý, tak tvrdě respektuje kompetence člověka. Když člověk při přímluvách a prosbách nerespektuje tyto kompetence, jednoduše není vyslyšen. Jaký je pro člověka stanoven úkol? Bůh má přání a chce po člověku osobní růst, aby si vytvořil kvalitní postoj vůči němu (vybudoval lásku) a aby dosáhl co nejvyšší úrovně nebešťana t.j. aby měl na tom co největší podíl (viz např. podobenství o rozsévači, podobenství o hřivnách, dopis církvi Laodicejské); aby nebyl na úrovni zvířete. Pak ale, pokud člověk nezná, nebo nerespektuje tento úkol (pozor, neznalost zákona neomlouvá), znamená to např., že nestojí o správné poznání Boha, a proto ho Bůh vydal (Ř 1,28). Když člověk nestojí o správné poznání Boha, tak tím se vlastně otevírá Zlému (viz podobenství o vyčištěném domě, silákovi a silnějším). Minimálně přichází pokušení. Ježíš říká, že pokušení je nutné. Proč? Protože člověk by se cítil spokojen sám se sebou, přestal by růst a začal by (nevědomky) degenerovat.
Dalším problémem může být, že je člověk slepý a nepečuje o to, aby dobře viděl (viz "běda vám slepci"). Vzpomeňte si na Ježíšovu výtku: „Říkáte ´vidíme´, a proto váš hřích trvá“. A tato věta má tvrdou platnost (Jn 9,41). Takže hřích je symptomem špatného ´vidění´. Člověk si myslí, že to, co považuje za dobré, je opravdu dobré, ale ono to tak není v Božích očích. A odtud pak vyrůstají hříchy. Když člověk nestojí o správné poznání Boha, tak tam začínají hříchy. A tam, na tom začátku se přímo hřích neobjevuje. Slepota je velice dobře popsána v evangeliu, a když člověk nevěnuje pozornost tak závažné věci, tak vlastně nestojí o správné porozumění evangeliu. Kdo nerozeznal, že Hitler je gauner (a takových bylo hodně), byl slepý. Důsledky toho každý zná.
Často si autoři nevědí rady s přírodními katastrofami, ale už se nezabývají např. událostí - spadlá věž v Siloe z evangelia, nebo proč Ježíš pláče nad budoucím rozbitím Jeruzalému (Ježíš není hysterik). Války, kterých lidstvo zažilo velice mnoho, jdou jasně na vrub lidí, i když se mnozí zaštiťovali křesťanstvím. Lidé jasně nedodržovali jak Starou tak Novou Smlouvu. Jistě, mnozí byli slepí.
Úkolem lidí je dorůst, aby si zasloužili toho ´za cokoli budete prosit, dostanete´. V Mt 16 je celá řada slibů. V Mt 21 a Mk 11 stojí: „Budete-li mít víru jako zrno hořčičné, řekněte hoře, poslechne vás“. S tím je nutné počítat. Ježíš říká: „Uzdravujte nemocné, křiste mrtvé“ a tím dává tu moc učedníkům. Je to otázka, která se týká nás všech. V Janově evangeliu stojí (Jan 14,12): „Kdo věří ve mne, bude dělat skutky jako já, ba ještě větší, protože jdu k Otci“. Uvědomme si, že když Ježíš říká učedníkům: „Uzdravujte nemocné, křiste mrtvé“, tak neříká, že to smí dělat pouze do určitého věku člověka. Proto potřebujeme dorůst na plnohodnotné a ne polovičaté křesťany, ve kterých bude Ježíš působit. Tohle je cíl. Když nemáme Evangelium dořešené a pochopení a vztah k Bohu dotažené, pak Bůh má důvod, nechat lidi trpět. Vidíme, že v evangeliu nám Ježíš nabízí obrovské dary (charismata). Bohužel čteme evangelium tak, jako by tam nebyly. Umíme se modlit ve jménu Ježíše Krista (Jan 14,14 – „Budete-li o něco prosit v mém jménu, já to udělám“)? Ježíš přitom jasně požaduje porozumění jeho katechezi. Kdo je zodpovědný za špatné čtení Bible, za to, že nerozumíme Bibli a kdo má z toho radost? Kolik utrpení by bylo odstraněno, kdybychom v křesťanství měli Eliášovské typy, kteří mají dar uzdravovat nemocné, křísit mrtvé (s tím souvisí také např. "Eliáš přijde a napraví všechno")? Přitom uzdravování není podmíněno věkem nemocných. Jenže charismata takového kalibru si jednoduše nevyprosíme. To vyžaduje také splnění podmínek, které jsou dobře popsány v evangeliu. Kdybychom měli několik jedinců takového kalibru, měli bychom stovky křesťanských církví, nebo pouze jednu? Nemohli by např. vyzvat kněze jiných náboženství na boží soud, jak to udělal Eliáš s Baalovými proroky (1K 18,17-40).
Ježíš začal první kázání na aktuální téma: „Čas se naplnil, království Boží se přiblížilo, čiňte Metanoia a věřte evangeliu". Metanoia je změna smýšlení a ne posty a množení modliteb a pozor, to je kompetence člověka. Věřit evangeliu znamená věřit dle Ježíšova vkusu, což je často na hony vzdálené naší představě, co je víra. O možnosti vzniku Božího království (reálně) běžný křesťan neuvažuje. Zpravidla to redukuje na ´království Boží je ve vás´, nebo to odsune na život po pozemské smrti. V modlitbě bychom měli mít postoj: „Bože, chceme, abys Ty byl naším králem (a ne císař pán, nebo ten, či onen prezident ap.)". V Otčenáši máme: „Přijď království Tvé, buď vůle Tvá, jako v nebi, tak i na zemi“. Jsou snad v nebi nemoci a katastrofy? Z toho plyne: Byly by snad v reálném Božím království katastrofy, kterým by se nedalo vyhnout, nebo nemocní křesťané, které by nebylo možné uzdravit? Ještě po 2000 létech odříkáváme Otčenáš, jako naučenou básničku bez toho, abychom si uvědomovali, co stojí za jednotlivými prosbami, přáními a prohlášeními. Před mluvením prázdných slov Ježíš důrazně varuje (Mt 6,7). Kolik křesťanů rozumí Otčenáši? Naše spokojenost je až zarážející. K prosbě: „Přijď království Tvé, buď vůle Tvá, jako v nebi, tak i na zemi" patří také např. postoj: „Bože, chtěli bychom se mít tak dobře, jako nebešťané, k tomu také musíme znát Tvou vůli tak jako ji znají nebešťané a podle ní jednat …. My tady na zemi chceme klid, mír, pohodu. Dej nám vše, co potřebujeme, abychom byli my tady na zemi zrovna tak šťastni jako vy tam v nebi. My bychom to štěstí a pohodu chtěli už tady na zemi.“ Všimněme si, že jednu z klíčových věcí, jako je Metanoia (Mk 1,15), církev doposud nevyřešila. Tu a tam se v homilií o Metanoia mluví, ale ve skutečnosti se nedělá. Nahrazuje se půsty a množením modliteb. Bez Metanoia jakákoli snaha o Boží Království musí nutně krachnout. Satan dělá všechno možné pro to, aby se lidé (církev) nedopracovali k pořádnému Metanoia. Nepřemýšlivý a stádovitý křesťan se ani o Boží Království, ani o možnosti získat charismata, vůbec nezajímá. Všichni potřebujeme projít procesem Metanoia. V přímluvách prosíme Boha, aby změnil své rozhodnutí, nebo jednání, aby zařídil to, nebo ono, ale ne o pomoc, abychom se v první řadě změnili my (udělali Metanoia).
Křesťané mají běžně kritérium: „Byl to hřích, nebyl to hřích?”. Orientace na odstraňování hříchů a ne jejich příčin (např. kvůli postoji „vidím“, nebo špatnému čtení Písma) je cesta vedoucí do slepé uličky. Ježíš říká, že všechny hříchy budou odpuštěny, i kdyby se někdo rouhal proti Synu člověka, pouze hřích proti Duchu Svatému nebude odpuštěn. A to je samozřejmě cílem ďábla, aby ti, kdo se dostanou do jeho pasti, se nakonec dopustili hříchu proti Duchu Svatému. A samozřejmě, aby jich bylo co nejvíce. Všimněme si, že se o tomto hříchu téměř nemluví. Někdo má v sobě frázi převzatou z katechismu, které možná ani nerozumí a to může být zrádné. O tom, že je to popsáno v evangeliu, se nemluví a tak si lidé poměrně často, i když nevědomky, zahrávají s tímto neodpustitelným hříchem.
Neměli bychom také zapomenout na problematiku pokrytectví. Máme toho kolem sebe, včetně křesťanů, skutečně hodně. Stačí se dobře dívat a posoudit. Přitom pokrytectví je předstupněm hříchu proti Duchu Svatému (Mt 12,31-32), který jde proti rozvoji osobnosti. A k tomu už není co dodat.
Zmíním se ještě stručně o problematice slibů proroků. Kdyby před 100 lety někdo řekl, že židé budou mít svůj stát, tak by tomu nikdo nevěřil. Sliby proroků se týkají reálného života, kdy v dobrém společenství dojde k výraznému zvýšení sociální úrovně. Porovnejme nevolnictví a náš způsob života. A to je rozdíl víc než 200 let. Ale tím spíš, když budeme žít tak, aby byl Bůh s námi spokojen, a budeme mu předkládat takovou víru a zbožnost, jakou si on přeje a ne jakou my máme „na skladě“, tak Bůh nám může výrazně zvýšit životní standard. Jistě, vývoj jde dopředu, ale mohl by jít ještě rychleji a také i ten náš.
Přestože výše uvedené poznámky nejsou zdaleka vyčerpávající na dané téma, postačují k tomu, aby se člověk zamyslel nad tím, že Bůh má zřejmě dostatek důvodů na to, aby dával člověku přímo nebo nepřímo najevo, že s ním není spokojen, aby se člověk "probudil" a zamyslel se nad tím, co znamená a jaké možnosti skýtá nabídka stát se Božím dítětem. Dokud na to člověk nebude dbát, otevírá prostor pro Zlého. Člověk by si neměl dělat iluze, arzenál Zlého je obrovský. V porovnání s člověkem má obrovskou moc, může přepsat paměťová centra, způsobit člověku nemoc, dokonce ho zabít a je jenom věcí Božího milosrdenství, co mu Bůh dovolí. Cílem Zlého je dostat co nejvíce lidí pod svůj vliv, aby se nedostali do nebe, ale byli zanecháni. A je-li člověk zanechán, tak to jde na vrub jeho zodpovědnosti. Dovolím si říct, že Zlý má obrovskou radost, když "jílkem" nadělá člověku v hlavě náboženský zmatek a ten se pak stává tzv. neprůstřelným. Zavrženec je zavržený ne proto, že by mu Bůh nedal roucho, ale proto, že Bůh mu ho dal a on ho odmítl (Mt 22,11) a to odmítnutí bylo právě spjato s hříchem proti Duchu Svatému. Podobně v podobenství o hřivnách (Lk 19,11-27) služebníci dostali po jedné hřivně. Jeden vytěžil deset, druhý pět a třetí přinesl jednu hřivnu, kterou měl zakopanou v šátku. Víme, že ten, co měl jednu hřivnu a netěžil z ní a byl ještě drzý. Proto je zavržen. Podobně to dopadlo se služebníkem ve druhém podobenství o hřivnách (Mt 25,14-30). V pekle si „topí“ zavrženci sami sobě. V pekle je drží jejich mentalita, myšlení. Každý se tam cítí ukřivděný, že se mu ukřivdilo a pořád křivdí. Dokonce z toho viní i Boha. Jsou tam právě lidé s hříchem proti Duchu Svatému. Vzpomeňme si na pokoušení Ježíše ďáblem na poušti. Při jednom z nich ďábel říká Ježíšovi: „Tohle všechno ti dám, když se mi pokloníš“. Tohle je ta zrůdná motivace a nesaturovaná pýcha, která ho drží v pekle.
Ne strach z pekla, ale touha po Bohu, po nebi by měla být u křesťana hlavním motivem. Častá představa nebe ze zbožných obrázků byla a možná ještě je, že P. Bůh stojí, nebo sedí na trůnu a všichni se mu v různých pózách uklánějí; a to miliony a miliardy let a pořád říkají: „Svatý, svatý, svatý....“. To by přece Boha nebavilo a trochu přemýšlivého člověka takové nebe nemůže přitahovat. Bůh nepotřebuje parádičky. Vrchol Boží činnosti je něco dělat a mít kolem sebe skvělé spolupracovníky. V nebi nebešťané přijali Boží pravidla hry, a proto si každý dělá, co chce a proto je tam také pohoda. Modelově, v orchestru se hudebníci nejdříve dohodnou, co budou hrát a pak každý hraje to svoje. Mám zkušenosti ze svého výzkumného pracoviště, kde je opravdu pohoda, svoboda a každý si dělá, co chce, co ho baví. Ten, kdo to v životě zažil, nepotřebuje podrobnější výklad. Kdo to ale nezažil na vlastní kůži, tak to těžko pochopí. Důležité je, že jakékoliv soužití vyžaduje určitá pravidla hry. Pravidla soužití, nebo spolužití v nebi jsou daná a uznává je jak Bůh, tak také andělé a nebešťané. A právě proto, že tato pravidla jsou všeobecně přijatelná, každý, kdo je přijme, si může dělat, co chce. Je plně svobodný a v nebi je klid.
K závěrečné větě pana Langera („Tak zůstává otázka zla i nadále hádankou – nevyřešená nebo neřešitelná“) si dovolím zodpovědně říct, že když autor projde pořádným procesem Metanoia a bude pořádně číst Bibli, otázka zla přestane být hádankou.

Existenci zla i Zla nedovedu vysvětlit, ale vzemu si na pomoc necírkevní jing a jang. Černé není bez bílého, bez zla bychom nechápali termín dobro. Je součástí každého z nás, i světců. U někoho je více vidět to, u někoho něco jiného, někdo má svůj rub důmyslně ukrytý ve svém podvědomí, někdo ne. Řídce se vyskytující posedlost některých, při které lidé disponují nepřirozenou silou je věc jedna a Exorcisté dokazují, že Zlo je osoba, zlo, které je součástí každého z nás je věc druhá. Rodiny, které přišly o maličké děti, a dnešní Jóbové, kteří žili s Bohem a přece přišli krutým způsobem o všechny, těm se lehce neříká že Pámbůh dal, Pánbůh vzal, jméno Boží budiž pochváleno a ne všichni poté zůstali věřícími. A říci, že do svého života vpustili zlo, nebo nebyli dostatečně obrácení a proto se jim stalo to, co se stalo, by bylo úmyslným kopnutím do Krista ukřižovaného. Příběh o Jóbovi je příběhem o lidech okolo něj. Co však škodí všem, je snaha vysvětlit zlo v životě našimi hříchy, malou vírou a neobrácením, když jsem se sama potýkala s bolestí, pak biblické výroky, že "Kdo prosí, tomu bude dáno" byly pro mne výsměchem a urážkou, budovaly příkop mezi mnou a lidmi, které po modlitbě přestal bolet zub a taková banalita byla pro ně potvrzením, že je jejich víra dobrá, zatímco já ještě nedorostla. V takových dobách je lépe být před mlčícím Bohem sám a s nevěřícími, kteří pohladí pohledem, či po rameni a neubližují frázemi. Naše snaha vše vysvětlit je jen dílem strachu z nejistoty, nalinkování-si zjednodušujících odpovědí v dobré víře, že to pomůže. Nepomůže, uškodí - trpící jsou vyčleněni z církve a věřící s běžnými problémy zapomenou, že mají otevírat srdce a spolunést břemena. Není zde jen církev - máme otevírat srdce a spolunést břemena všech, kteří nám přijdou do cesty. Lidé s otevřeným srdcem to dělají, věřící i nevěřící, a jejich otevřenost je mnohem cennější než naše, neočekávají posmrtnou odměnu.
Nemám představu nebe, ale znám svaté. Při některých nemocnicích jsou ubytovny matek. Zde večer přicházejí matky, které dny, týdny i měsíce tráví se svými těžce nemocnými dětmi převážně s rakovinou v nemocnicích, za rodinou jezdí jen na návštěvy. Některé jsou zde opakovaně, když se nemoc vrací. Jsou rodiny, které se starají o dvě těžce postižené děti. A věřte, že by vás poslali někam s úvahou, zda za to mohou a zrovna tak s úvahou, že je vlastně Bůh obdaroval velkou důvěrou. Svatí jsou mezi námi, nejde o víru, nebo o to, co církev považuje za znak svatosti a je naše škoda, že se od nich neučíme.

"Často si autoři nevědí rady s přírodními katastrofami," .. pan Mikula, autor předchozího komentáře, zřejmě taky ne, proto od tohoto problému rychle utíká.
Ano .. i koncentráky lze vysvětlovat člověkem a hříchem. Ale třeba zemětřesení, tsunami, hurikány, .. asi ne. A zde je je potřeba zvážit, zda křesťan potřebuje představu "dobrého Boha" a obezličku "zlého Zlého" k vysvětlení zla. Anebo se smíříme s tím, že nemůžeme pochopit Boha an sich a ani jeho úmysly a důvody, a akceptujeme to starozákonní "Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a TVOŘÍM ZLO, já Hospodin konám všechny tyto věci." ( Iz 45:7 ČEP)