Jste zde

Hledání identity služebného kněžství

Nedávno absolvovali zájemci z naší obce exercicie s tématem povolání. Vedl nás pastorální teolog, univerzitní učitel, který nám mj. ukázal trendy při hledání současné podoby ordinované služby. Upřímnost exercitátora a naléhavost, s jakou problém předestřel, mne inspirovala k nějaké reakci. Ačkoli to není téma, které by mě nějak tížilo, a ani jsem se jím hlouběji nezabýval, rozhodl jsem se reflektovat zkušenosti Pražské obce skryté církve a po jejím zániku v r. 2007 obce Společná cesta. Beru to jako malý příspěvek k hledání budoucnosti celé církve.

Pozornost II. vatikánského koncilu se soustředila v Konstituci o církvi (Lumen gentium) zejména na nositele obecného kněžství tvořící boží lid, na laiky, řeholníky a z ordinovaných služebníků zejména na biskupy. Kněžím bylo věnováno relativně méně místa (odstavec v kapitole o službě biskupů). Kněžstvím se zabývají i dekrety O službě a životě kněží (Presbyterium ordinis), O výchově ke kněžství (Optatam totius) a části dekretu O pastýřské službě biskupů v církvi (Christus Dominus). Dílem nepřinesly zásadní změny, dílem ani ty, které by změny mohly přinést, nebyly naplněny. Nepodařilo se překonat model tridentského kněze. Kněze vychovaného ve zvláštním internátním zařízení (seminář), poslaného biskupem na územně ohraničené území (farnost), kde je pro obyvatele autoritou, zpovědníkem i duchovně doprovázejícím, který vzděláním ostatní převyšuje. Model přestává být použitelný. Jednak je nedostatek zájemců o kněžskou službu, jednak farnosti přestávají existovat (ve městech si lidé volí, který kostel navštěvují, na venkově je vzdálenost z jednoho konce „farnosti“ na druhou mnohdy desítky kilometrů).

Současné pedofilní či efebofilní aféry ukazují na stinné stránky tohoto modelu. Kněz vnímaný jako odborník na všechno, jako autorita ve všem, si mohl dovolit kdejakou špatnost a bylo mu to tolerováno jak ze strany farníků (obětem nevěřili) tak biskupa (situaci „řešil“ tím, že kněze přeložil a tak mu umožnil ve zločinech pokračovat).

Před 45 lety jsme museli (nebo to bylo darováno?) tento model opustit. Kněz, kolem kterého jsme se scházeli, přišel o „státní souhlas“. Hledali jsme jiný model existence církve a když přišla v r. 1989 revoluce, už jsme se nechtěli ke starému modelu vracet, neboť jsme mezitím objevili nové kvality. Pokusím se nový model v pěti bodech charakterizovat.

Člen obce

Bereme vážně stanovisko německého katolického teologa prof. Neunera, který považuje dělení církve na laiky a klérus za překonané. Daleko důležitější je pro nás být členem křesťanské obce, než jednotlivé služby v ní (byť ordinované). I kněz je členem obce, který velkou většinu svého poslání vykonává na základě svého obecného kněžství vycházejícího ze křtu. Náš biskup říká „kněz nemá větší moc, ale širší pověření“. V oblasti diakonie nejsou mezi knězem a ostatními vůbec žádné rozdíly, v oblasti svědectví může mít specifické poslání např. při katechezi svátostí. V oblasti liturgie (někdy) předsedá, což je specifická služba zahrnující přednášení předsednických modliteb a zejména umožnění, aby ostatní mohli liturgii slavit. Kněz není primárně autoritou, ta je svěřena plénu obce, radě, předsedovi. Kněžství není jediná služba, v obci se uplatňuje řada dalších služeb. Nároky být křesťanem, členem křesťanské obce, jsou větší, než být knězem.

Člen presbyterátu

Ordinované kněžství nechápeme jakou nějakou výsadu jednotlivce. Je sdílenou odpovědností. Kněží jsou spolu s biskupem a jáhny součástí presbyterátu. Presbyterát biskupovi radí, přednáší témata k řešení, upozorňuje na nedostatky, realizuje rozhodnutí biskupa.

Příprava na kněžství

Příprava se děje uprostřed obce. Teologické vzdělání má podobné jako ostatní, kteří jsou toho schopni. V některých oborech (pastorálka vč. „zpovědnice“, liturgika, právo) je však zapotřebí specifické doplnění. Kněžství si nikdo nevolí sám, ale je k němu přizván biskupem, presbyterátem. Pochopitelně se bere ohled na celou obec, pro kterou má kněz sloužit. Když někdo přišel, že „chce být knězem“ nikdy nepochodil.

Civilní povolání

Občanské povolání je u kněze pravidlem. Obvykle je vysokoškolákem, nejčastěji technického směru (totalita humanitním oborům příliš nepřála). Jednak se musí něčím živit, jednak poznává zblízka prostředí, ve kterém většina lidí žije.

Manželství

Kněžská služba je svěřována pouze ženatým (mužům). To neznamená, že by nebyla možná služba celibátní, ale takový případ se nevyskytl. Souhlas manželky před vstupem do presbyterátu není jen formální. Nároky na ni jsou vysoké. Napětí mezi rodinou a službou obci se mohou vyskytnout a ne vždy je správné dát přednost rodině (a naopak). V optimálním případě se na službě nějakým způsobem spolupodílí.

Dovedu si představit (i když bezprostřední osobní zkušenost nemám) i kněžskou službu žen (pokud by byla obcí přijata). Stejně tak službu homosexuála, ovšem měl by mít, podle mého názoru, trvalého partnera.

Často dnes slýcháme stesky o nedostatku kněžských a řeholních povolání. Myslím, že v tom hlavní problém není. Byl by to problém, pokud bychom chtěli uchovat církev ve stylu 19. století. To, že kněžská povolání nejsou, bychom měli brát jako výzvu se modlit za povolání být křesťanem, křesťankou. To ostatní je již snáze řešitelné.

Komentáře

Zažil jsem několik ženatých kněží ještě za totality a musím říct, že to byli svědci. (O některých jsem se to dozvěděl později.)
V Královéhradecké diecézi dokonce někteří z nich dostali později "svoji" farnost. Jeden ženatý kněz funguje ještě dnes.
Dnes má poměrně hodně lidí KTF. Vysvětit takového ženáče by byl určitě přínos. Když by zaskakoval 1-2x za měsíc,
dělal by to zadarmo a byla by to změna.
Osobně si myslím, že pro samotné slavení Večeře Páně není nutné velké vzdělání. Když to bude starší muž, který vychoval řádně děti a absolvuje roční kurz, po celoživotní praxi by to mohlo stačit. Určitě bych preferoval v menších místech takové bohoslužby, aby se udržovalo společenství.
Co je na té službě nejtěžší, tak výklad textů, které ale může udělat někdo jiný,
či se přesunout na biblickou hodinu během týdne. Toto je nyní nejslabší článek bohoslužeb, který nejde rychle změnit, není k tomu vůle a většinou ani vzdělání.
Taky jsem měl tu čest, se na jedné besedě potkat s paní Ludmilou Javorovou. Je to žena, která má jiskru. Vůbec nemluvila
o svém kněžství, ale o vizi církve. Proč nevyužíváme potenciál jedné poloviny lidstva a pohrdáme dary, které
se tam ukrývají? Jak takové mrhání zdůvodníme před Pánem?