Jste zde

316 - červen 2019

autor: 

Kněžství v centru obce věřících

Pražská obec Společná cesta, vedená biskupem Janem Konzalem, má kořeny v aktivitách podzemní církve v dobách komunismu. Konkrétně v té části podzemní církve, jejíž nejvýraznější postavou byl Felix Davídek a kde na kněze světili ženaté muže (a někdy i ženy, což se však pražské obce netýká). Třicet let po pádu komunismu si obec zachovává svou původní strukturu: společenství úzce propojených rodin, které se scházejí v domácím prostředí anebo v prostorách, jež nejsou prvotně myšlené jako bohoslužebné. Společně slaví svátosti, studují teologii, věnují se pastorační nebo charitativní práci. Je to vlastně skoro řeholní život, i když bez kláštera, hábitů a celibátu. V mnoha směrech proto je náročný a obdařený specifickými možnostmi (a ovšem vystavený specifickým pokušením), jaké lidé mimo duchovní stav obvykle neznají.

Pokud tedy Pavel Hradilek píše o hledání identity služebného kněžství v prostředí této obce, není to model, který by mohla následovat křesťanská farnost běžného typu. Přesto je to způsob výchovy duchovních, který by zejména pro tradiční církve mohl být inspirací. Protože model dnes převažující, tedy teologická fakulta a případně seminář odříznutý od života obcí, má slabinu, která nám v současné době působí problémy: nevychovává muže (a ženy) v centru křesťanské obce, ale vyrábí jedince, kteří umí být jen v jejím čele – a přitom obvykle nemají dostatečnou zkušenost, dostatečnou autoritu, dostatečnou sympatii, dostatečnou znalost, aby v čele obstáli. Soběstačné a sebevědomé obce, jako je ta pražská, své kandidáty vychovávají přímo ve svém středu a pro tento střed, a navíc je neodřežou od reality běžného života tolik jako akademické a seminární prostředí: ordinovaný člověk není jen nositelem duchovního úřadu, ale také pracujícím, který v civilním povolání opatřuje obživu rodině, i pomocníkem a partnerem ostatních členů obce.

Hlavní teoretické téma tohoto čísla je trest smrti. Je to aktuální otázka: katolická církev v osobě papeže Františka nedávno změnila postoj k trestu smrti a zcela ho odmítla, zatímco v Číně se tamní komunistický režim drží u moci také proto, že nemá zábrany zabíjet své poddané ve velkém.

Studie münsterského teologa Michaela Seewalda se zaměřuje na loňskou změnu katolického katechismu, v němž se nyní trest smrti zásadně odmítá, zatímco dříve ho církev připouštěla jako možnost. Proti novince se zvedl odpor amerických katolických fundamentalistů, kteří zákaz trestu smrti považují za falšování božího slova. Seewald pak rozebírá biblické a historické doklady, aby ukázal, že tomu tak není. Že křesťané se naopak k nejvyššímu trestu odedávna stavěli velmi rezervovaně.

O trestu smrti píše i Martin Gruber a začíná také dávno v minulosti, v hlubokém středověku. Totiž podivnou legendou o vraždě v okolí svatého Patrika, která končí popravou toho, kdo zabíjel svou rukou, a netrestá toho, kdo vraždu podnítil.

Text o středověkém vykládání Hildegardy od Miroslava Zvelebila je určen spíš pro opravdové milovníky historie. Z ostatních někoho možná zaujme tím, jak lidé tehdy aktualizovali proroctví a vztahovali je na svou dobu. I naše doba je v jistém smyslu apokalyptická a je potřeba poučeně hledat stopy Krista i Antikrista.