Gebeno z Eberbachu a jeho hildegardovské spisy

1. Klášter Eberbach a jeho převor Gebeno

Klášter v Eberbachu v Rheingau u Mohuče založil v roce 1110 mohučský arcibiskup Adalbert I. z Míšně pro řeholní augustiniánské kanovníky. Po setkání s Bernardem z Clairvaux v roce 1136 Adalbert I. věnoval klášter cisterciáckému řádu. První cisterciáci přišli právě z Clairvaux. Klášter se rychle rozrostl ve veliký konvent, který později sám zakládal filiální konventy. K Eberbachu náležela řada oblastních ženských klášterů a městských dvorů v Kolíně nad Rýnem a Míšni, v nichž se rozvinul obchod s vínem.¹ O tom svědčí i eberbašský mnich Konrád, který sepsal kolem let 1190/1220 velké dějiny řádu (Exordium magnum).²

V této době (1213) se objevuje i první zmínka o Gebenovi, mnichovi, který působil nejprve jako podpřevor (Subprior) a v letech 1215–1221 jako převor eberbašského kláštera. Od roku 1222 pak Gebeno sloužil jako hospitarius³ a cellararius.⁴ V roce 1220 Gebeno napsal spis Zrcadlo budoucích časů neboli Pět časů (Speculum futurorum temporum sive Pentachronon)⁵ s výtahy z knih a dopisů Hildegardy z Bingenu,⁶ aby dokázal, že jáchymovské⁷ očekávání blízkého příchodu Antikrista je mylné. Předtím musí totiž uběhnout ještě několik epoch, které mají být využity k rozjímání a reformě. V dopise Hildegardiným sestrám⁸ z roku 1220 Gebeno poukázal prostřednictvím výkladu Janova zjevení na dřívější období církevních dějin a na jedno nebezpečí současnosti, tj. kacířskou, zvláště katarskou herezi. Pozdější, asi do roku 1224 trvající, Gebenovy exegetické výpočty⁹ a výpisky¹⁰ chtěly tuto současnost blíže vymezit. Gebenovo dílo založilo Hildegardinu slávu prorokyně, a tak působilo po celý pozdní středověk, zejména u Heinricha z Langensteinu a Dietricha z Niemu.¹¹ Nyní se blíže seznámíme s Gebenovými spisy.

2. Zrcadlo budoucích časů neboli Pět časů

Existují dvě tištěné edice Gebenova díla.¹² První z edic tvoří jeho rámcové výpisky, které uveřejnil kardinál J. B. Pitra ve svém vydání Hildegardiných děl v roce 1882.¹³ Pitra nejprve uveřejňuje Gebenův úvodní dopis mistrovi Remundovi a mistrovi Reinerovi, kanovníkům od sv. Štěpána v Mohuči, v němž jim připomíná Hildegardin věhlas Bohem inspirované prorokyně a dopisovatelky významných světských i duchovních hodnostářů. Gebeno píše, že Hildegarda ve svých knihách „prorokovala užitečné a naším časům nezbytné (věci) o přítomném stavu Církve a o budoucích časech až k Antikristovi, a o tomto Antikristovi.“¹⁴ Gebeno poté vysvětluje motivaci, která ho vedla k sepsání svého díla a jeho pojmenování:

„Ale protože všechny knihy její jen málokteří vlastnit mohou, nebo číst ty které o budoucích časech a o Antikristu ve třech knihách svých, totiž Scivias, Knize o Božím díle, Knize dopisů, prorokovala, v této jedné knize větší z části jsem shromáždil, a tak jak nejlépe jsem mohl, do pěti časů jsem seřadil. Těchto pět časů kdo pečlivě a pilně rozlišovat by chtěl, a přítomný špatný stav Církve, a všechna budoucí nebezpečí, a příchod Antikrista jako v nějakém zrcadle uvidí. Proto jestliže se vám líbí, ať je zvána ona kniha Zrcadlo budoucích časů nebo Pentachronon svaté Hildegardy, to jest o pěti časech, protože v ní prorokuje o pěti časech. Penta totiž pět znamená, chronos pak čas…“¹⁵

Je nasnadě, že Gebeno se v případě pojmenování svého díla inspiroval Hildegardinou vizí pěti zvířat ze Scivias III,11 i jejím rozvedením o konkrétní historické události v poslední vizi Knihy o Božím díle (Liber divinorum operum). Můj další výklad, který se opírá o Pitrovo fragmentární vydání Pentachrononu, při tom čerpám z „Epilogu“ disertační práce Charlese Michaela Czarskiho, Proroctví svaté Hildegardy z Bingenu.¹⁶

Czarski referuje, že Gebeno zmiňuje několik zajímavých důvodů, proč sepsal Pentachronon. Gebenovým původním záměrem bylo kompilovat antologii z Hildegardiných děl, aby vyvrátil předpovědi „falešných proroků“ o blízkém příchodu Antikrista nebo o tom, že Antikristus už byl počat, nebo se už narodil.¹⁷ Prvním „falešným prorokem“, jehož tvrzení si přál Gebeno vyvrátit, byl Jáchym z Fiore. Zprávu o Jáchymově proroctví o narození Antikrista získal Gebeno následujícím způsobem: Gebeno potkal opata Jana, kterého popsal jako zbožného a v Písmu vzdělaného Kalábrijce. Tento Jan tři roky před sepsáním Pentachrononu (tedy v roce 1217) pobýval dva týdny v Eberbachu, kde informoval Gebena o proroctví, které se týkalo nastávajícího zrození Antikrista. Jan také řekl Gebenovi, že se o tomto proroctví dověděl od kardinála, kterému tuto událost zase prorokoval a dokazoval Jáchym z Fiore.¹⁸ Krátce po návštěvě opata Jana přišla do Eberbachu fáma, že nějaká poustevnice pravila, že se už Antikrist narodil.¹⁹

Gebeno se proto rozhodl sepsat Pentachronon, aby vyvrátil tato podle něho falešná proroctví. Jeho záměrem bylo použít Hildegardina proroctví, která považoval za Bohem inspirovaná, k důkazu, že do příchodu Antikrista ještě zbývají čtyři věky, a že Antikrist přijde až ve věku pátém.²⁰

Gebeno také zamýšlel využít Pentachronon k Hildegardině varování soudobého řádového a světského kléru, že v důsledku jeho hříšnosti a zesvětštění v budoucnosti zakusí Boží trest v podobě násilné reformace.²¹ Gebeno také doufal, že použitím Pentachrononu jako prostředku této výstrahy přiměje řádový i světský klérus k nápravě.²²

Možná nejdůležitějším důvodem vzniku Pentachrononu bylo glorifikovat Hildegardu. Gebeno použil mj. Hildegardin životopis Vita sanctae Hildegardis (Život svaté Hildegardy) a dopisy v Riesenkodexu²³ jako zdroje Pentachrononu.²⁴ Vita sanctae Hildegardis a tato sbírka dopisů byla editována takovým způsobem, aby pozvedla Hildegardinu reputaci jako světice a prorokyně a zdůraznila její roli vysoce respektované korespondentky a rádkyně vedoucích politických a církevních špiček její doby.²⁵ Gebeno zopakoval Hildegardino tvrzení, že psala v souladu s Božím příkazem.²⁶ Gebeno dokonce tvrdil, že papež Evžen III. schválil její knihy,²⁷ ačkoliv tento papež viděl pouze nedokončenou verzi Scivias.²⁸ Gebeno doslova píše v prologu první knihy Pentachrononu:

„Kromě toho je třeba vědět, že knihy svaté Hildegardy přijaty a kanonizovány byly od papeže Evžena na koncilu v Trevíru za přítomnosti mnohých biskupů jak francouzských, tak německých, a svatého Bernarda, opata z Clairvaux.“²⁹

Tato pasáž mající svůj původ v Životě svaté Hildegardy bude později opakovaně citována, aby potvrdila Hildegardinu reputaci papežem uznané prorokyně.

3. Gebenův výklad Zrcadla budoucích časů neboli Pentachrononu

Na začátku první knihy Pentachrononu se Gebeno zabývá Hildegardinými proroctvími o pěti obdobích symbolizovanými ířaty.³⁰ Gebenovým záměrem při prezentaci tohoto materiálu bylo dokázat, že se Antikrist objeví až ve vzdálené budoucnosti.³¹ Po kritice „falešných proroků“, kteří prorokovali blízký příchod Antikrista, Gebeno definoval „první čas“.³² Na rozdíl od Hildegardy, která považovala trvání prvního období posledního věku světa od Krista po vládu Jindřicha IV., Gebeno tvrdí, že první čas (symbolizovaný psem) je přítomný čas, který začal kolem roku 1100 a skončí v budoucnosti násilnou reakcí proti kléru.³³ Gebeno také tvrdil, že další čtyři časy budou následovat po prvním čase a že v pátém čase přijde Antikrist.³⁴ Takto Gebeno chápal svou vlastní současnost prostřednictvím Hildegardiny pozdní interpretace období symbolizované Psem.³⁵ Oproti Hildegardě Gebeno zdůraznil rok 1100 jako začátek jeho přítomnosti.³⁶

Gebeno rozčlenil další část Pentachrononu následujícím způsobem. Nejprve zdůraznil, že Hildegarda přijala proroctví z božské inspirace.³⁷ Pak se vrátil k tématu pěti časů.³⁸ Vysvětlil, že Hildegarda datovala začátek těchto časů od roku 1100, kdy křesťanstvo začalo trpět duchovním úpadkem.³⁹ Czarski poznamenává, že existují pouze dva důkazy, že Hildegarda použila rok 1100 jako označení začátku duchovního úpadku člověka. Prvním z nich je dopis v Riesenkodexu datovaný rokem 1163. Je otištěn jako Dopis X v Pitrově edici Hildegardiných děl na s. 348–351.⁴⁰ Tento dopis vypadá podle Czarskiho velmi podezřele, protože symbolismus, který je popsán na začátku tohoto dokumentu, není na jiném místě dopisu vysvětlen, což je pro Hildegardu neobvyklé, protože Hildegarda byla při výkladu svého symbolismu vždy pečlivá. Dále, část Hildegardina Vita II.16 (PL 197:102D), napsaná Theodorichem z Echternachu říká, že Hildegarda chápala rok 1100 jako začátek úpadku spravedlnosti a apoštolského učení.⁴¹ Gebeno použil Riesenkodex a Život svaté Hildegardy jako zdroje pro Pentachronon. To vysvětluje, kde Gebeno vzal koncept roku 1100 jako bod obratu k horšímu v duchovním postavení člověka.⁴²

Gebeno správně tvrdí, že Hildegarda chápala čas před érou úpadku jako těšící se duchovnímu blahobytu kvůli činnosti Krista a apoštolů. Po tomto krátkém popisu Hildegardina pohledu na šestý věk světa, Gebeno začíná vypisovat pasáže z jejích děl. Cituje Hildegardin popis vize pěti zvířat, Syna člověka, Církve a monstrózní hlavy Antikrista ze Scivias III,11. Czarski tvrdí, že Gebeno použil jen následující Hildegardin výklad psa, lva a koně. Vynechal Hildegardiny interpretace prasete, vlka, Syna, Církve a monstrózní hlavy Antikrista.⁴³

Gebeno poté tvrdí, že Kniha o Božím díle byla napsána později než Scivias, a že poskytuje obsáhlejší zprávu o látce ze Scivias. Poté Gebeno opakuje koncept prvního času, který trvá od roku 1100 do budoucí reformy kléru. Dále obsáhle cituje část Knihy o Božím díle, která popisuje období symbolizovaná pěti zvířaty.⁴⁴ Při tom začleňuje materiál o budoucí reakci proti kléru a životopis Antikrista.⁴⁵ Nakonec se Gebeno vrací ke Scivias a vypisuje Hildegardinu ranou zprávu o životě Antikrista, včetně vysvětlení jeho monstrózní hlavy a postavy Církve.⁴⁶

Czarski píše, že Gebenovo uspořádání těchto vybraných pasáží ztěžuje čtenářovo pochopení období symbolizovaných pěti zvířaty. Gebenovi se navíc nepodařilo ukázat čtenáři, že období symbolizované Psem bylo ve Scivias umístěno do budoucnosti, zatímco v Knize o Božím díle toto období obsahuje současnost od doby vlády Jindřicha IV.⁴⁷

V Druhé knize Pentachrononu Gebeno čerpal z Knihy o Božím díle a Hildegardiných dopisů, aby představil její pozdější pohled na přítomnost, tj. první čas, nebo-li čas symbolizovaný Psem v jejích pozdních dílech.⁴⁸ Gebeno zde v krátkém úvodu uvádí, že první čas, který začal v roce 1100, je dobou duchovního úpadku. Tento první čas tak stojí v kontrastu k předcházejícímu období svatosti a duchovní síly. Zbytek Druhé knihy sestává z výpisků z Hildegardiných pozdních děl, která se zabývají „mužným věkem“ (tempus virile) v minulosti, věkem ženské slabosti a úpadkem spravedlnosti, církve a kléru v přítomnosti.⁴⁹ Gebenův výběr výpisků se vyznačuje velmi silným zájmem o Hildegardino proroctví o násilné reakci proti zkaženému a zesvětštělému kléru přítomnosti.⁵⁰ Czarski se domnívá, že Gebeno jako cisterciák měl dobrý důvod se o toto proroctví zajímat. Důvodem pro citování tohoto materiálu bylo varovat klérus jeho vlastní doby před nebezpečím, v kterém se nacházel, a upozornit ho na nutnost opuštění jeho světskosti, a tak získat Boží přízeň.⁵¹

Charles Michael Czarski uzavírá svůj výklad tvrzením, že Pentachronon Gebena z Eberbachu obsahuje výpisky vztahující se ke klíčovým symbolům a konceptům Hildegardiny eschatologie. Pentachronon velkou měrou přispěl k reputaci Hildegardy z Bingenu jako velké prorokyně a způsobil, že její proroctví se stala známými po celé středověké Evropě.⁵²

4. Dopis Gebena, převora z Eberbachu, dcerám svaté Hildegardy

Gebeno z Eberbachu napsal také v roce 1220 převorce kláštera na Rupertsbergu, paní N, dopis, v němž vzpomíná na svou nedávnou tamější návštěvu, při které řeholnicím představil Pentachronon. Sklidil při tom pokárání jedné ze sester, protože prý při jeho psaní porušil Hildegardina slova ze závěru Knihy o Božím díle,⁵³ aby žádný člověk nepřidával ani neubíral její knize to, co jí bylo vdechnuto z Ducha svatého, aby nebyl vymazán z knihy života.⁵⁴ Gebeno připouští, že něco podobného napsal už Jan Teolog v knize Zjevení (Zj. 22,18), nicméně se brání takto: „Cožpak tedy všichni vykladači Apokalypsy, kteří jistě mnohé vysvětlujíce přidali, jsou vymazáni z knihy života? Sotva, ale věříme, že svou prací přijali věčnou odměnu.“ Gebeno připomíná, že Glossa ordinaria k tomuto místu Apokalypsy říká, že to bylo řečeno kvůli heretikům, aby se neodvážili ve své špatnosti něco přidat nebo odebrat, tak jako se o to pokusil Arius v případě Janova evangelia: „Já a Otec jedno jsme…“⁵⁵ Gebeno se dále obhajuje slovy samotné Hildegardy: „Ať je naplněn rosou nebeského požehnání, kdo to proroctví byl obejmul, a kdo ho v srdci svém podržel; a kdo ho po rovných cestách nesl dále.“⁵⁶ Gebeno píše, že slova: „a kdo ho po rovných cestách nesl dále“, neznamenají nic jiného, než kdo to proroctví vysvětlil, tj. vyložil nebo osvětlil.⁵⁷

V další části dopisu Gebeno píše, že ho řeholnice napomínaly, aby napsal něco zvlášť o hereticích, o nichž Hildegarda prorokovala v dopise kolínskému kléru. Tímto dopisem je míněn Hildegardin List pastýřům církve v Kolíně nad Rýnem, v němž Hildegarda mj. psala o katarech. Gebeno tento dopis znal, protože z něho udělal výpis do Druhé knihy Pentachrononu.⁵⁸ Gebeno v této souvislosti píše, že od počátku křesťanů nebylo na zemi vídáno tolik klášterů jako v soudobém roce 1220. Během posledních sto třiceti let byly postaveny všechny kláštery cisterciáckého a premonstrátského řádu, vedle toho naplnily celou zemi kláštery benediktinů (de nigro ordine), řeholníků, kleriků a poustevnic. Gebeno se však obává, že po zmíněných hereticích zbyde jen samota pouště (solitudo deserti), protože jejich řáděním a podvody budou mnohé kláštery zničeny, a mnozí (lidé) a duchovní budou v počtu umenšeni, tak jak to předpovídala svatá panna Hildegarda.⁵⁹ Gebeno zde evidentně připomíná Hildegardin List pastýřům církve v Kolíně nad Rýnem, z něhož v dopise řeholnicím na Rupertsbergu hojně čerpá.

5. Spis o hereticích ze Zjevení a o 7 časech od Kristova kázání až po konec světa

Gebeno podle Czarskiho prokázal Hildegardě svou největší poctu ve spisu Item de eisdem hereticis ex Apocalipsis et de VII temporibus a predicatione Christi usque in finem seculi (Spis o hereticích ze Zjevení a o 7 časech od Kristova kázání až po konec světa), který Pitra i Santos Paz zařazují po Pentachrononu jako samostatný Gebenův spis.

Gebeno zde rozvijí exegezi sedmi polnic zmíněných v Janově zjevení 8–9.⁶⁰ Podle Gebena každá polnice označovala odlišné období v dějinách církve. Čtvrtá polnice představovala přítomnost, která začala v roce 1100. Gebeno akceptoval Hildegardinu interpretaci současnosti jakožto doby duchovního úpadku.⁶¹ Gebeno napsal, že poté, co zazněla čtvrtá polnice, autor Zjevení Jan „…uslyšel hlas orla letícího prostředkem nebe, volajícího mocným hlasem: ,Běda, běda, běda obyvatelům země!´ ze zbývajících hlasů polnic těch tří andělů, kteří ještě mají troubit!“⁶² Gebeno aplikoval tuto pasáž na přítomnost. Podle něho orel reprezentoval velké světce přítomnosti. Mezi těmito svatými, kteří mohli být přirovnáni k orlu, Gebeno jmenoval Bernarda z Clairvaux, Huga a Richarda od sv. Viktora, Tomáše Becketa a Jáchyma z Fiore.⁶³ Gebeno připustil, že neví, zda někdo z těchto světců prorokoval tři budoucí bědy. Ale cítil, že o tom není pochyb u svaté Hildegardy, která jako orel prorokovala tři budoucí bědy v Knize o Božím díle.⁶⁴ Podle Gebena si Hildegarda nejvíc ze všech světců přítomnosti zasluhovala být přirovnána k orlovi.⁶⁵

Gebeno také použil symbol orla ke srovnání mezi Janem, autorem Zjevení, a Hildegardou.⁶⁶ Letící orel byl vhodný symbol pro Jana Teologa i Hildegardu, protože každý z nich dosáhl mimořádných výšin pochopení tajemství, která jim Bůh zjevil. Navíc název Janova díla, tj. Apokalypsa, znamená „zjevení“ (latinsky revelatio), a „revelatio“ bylo podle Gebena zdrojem Hildegardných spisů. Gebeno si také všiml, že Jan Teolog byl panicem a Hildegarda byla pannou, a že jejich životy byly věnovány Bohu.⁶⁷

Czarski uzavírá svůj výklad tvrzením, že Gebeno daleko předstihl editora Hildegardiných dopisů a autory jejího Vita (Života) při svém portrétu Hildegardy jako světice a božsky inspirované prorokyně.⁶⁸ Z Gebenova hlediska byl Hildegardin dar proroctví hoden srovnání s darem autora Janova zjevení

6. Gebenovy výpisky z Hildegardiných spisů

První Gebenův výpisek pod názvem Taková budou znamení před tím schizmatem, kdy biskupové a klerici budou vyhnání ze svých míst,⁶⁹ pochází z Knihy o Božím díle, z deváté kapitolky jediné vize druhé části tohoto díla.⁷⁰ Kontext tohoto úryvku tvoří Boží sdělení o ďáblově záměru zneužít člověka proti Bohu a pak zničit i člověka. Ďáblovým působením muži potlačují plodivou lásku k ženám a hoří touhou po jiných mužích. Protože je výpisek poměrně krátký, uvedu ho zde celý v mém překladu:

„Až se v lidech navzájem spojí tyto hříchy, rozuměj nenávist, vražda a sodomský hřích, tehdy bude ustanovení zákona Božího rozděleno, a církev bude otřesena jako vdova. A knížata, šlechtici a bohatí lidé budou vyhnáni ze svých míst sobě podobnými a podřízenými lidmi, a budou utíkat z města do města. A šlechtictví jejich rodu bude přivedeno k nicotě a z bohatých se stanou chudí. Všechny tyto věci nastanou, až starý had sykotem nastrojí různost mravů a různost oděvů mezi lidmi, kteří ho budou napodobovat, odhazujíce tyto a přitahujíce tamty, zatímco se budou stále obnovovat a měnit v uvedených skutcích.“

Tento úryvek Gebeno nijak nekomentuje, leda jeho názvem, který předesílá schizma v církvi sociálními nepokoji, které zasáhnou církev i bohatou šlechtu. Hildegarda zde měla patrně na mysli soudobý mocenský zápas mezi císařem Fridrichem Barbarossou a papežem Alexandrem III. Dá se však také říct, že Hildegarda zde prorokuje nějakou budoucí revoluci, způsobenou strukturálním hříchem proti Božímu přikázání o lásce k bližnímu.

Druhý Gebenův výpisek Kdy bude velké schisma?⁷¹ se odvolává na Hildegardin dopis klerikům do Trevíru,⁷² který je datován roky 1160–1161, kdy Hildegarda v Trevíru kázala na druhé ze svých kazatelských cest, a to nejen klerikům, ale i širokému publiku. Hildegarda dopis napsala na žádost převora trevírské katedrály sv. Petra, aby mu a jiným klerikům poslala své kázání. List obsahuje Hildegardino varování před Boží pomstou kvůli zkaženosti církevních funkcionářů.⁷³

Z celého dopisu trevírským klerikům Gebeno však třikrát vypsal tuto jedinou větu: „Hoc muliebre tempus non tamdiu durabit quamdiu hucusque perstitit“,⁷⁴ kterou Baird a Ehrman v kontextu překládají: „A více než polovina tohoto zženštilého věku už uplynula.“⁷⁵ Gebeno chce pomocí tohoto citátu určit, kdy skončí přítomný zženštilý čas, tj. kdy nastane násilná reforma kléru, a proto se v názvu výpisku ptá, kdy bude velké schisma, které má tento věk podle Hildegardy ukončit.

7. Kritické vydání díla Gebena z Eberbachu

V roce 2004 vyšlo ve Florencii první úplné kritické vydání Gebenových děl, jež jsem zmínil výše (2). Jeho editorem a autorem rozsáhlého úvodu je Španěl José Carlos Santos Paz.⁷⁶ Jazyková bariéra mě v tomto případě nutí obrátit se na nedávnou francouzskou recenzi tohoto edičního počinu, kterou napsala Laurence Moulinier-Brogi.⁷⁷

Moulinier-Brogi píše, že José Carlos Santos Paz předkládá první kritickou edici Zrcadla budoucích časů, doprovázenou filologickou studií o zdrojích a příkladnou rekonstrukcí rukopisné tradice, textovými problémy v Zrcadle budoucích časů, ale zabývá se též životopisem autora a vlivem jeho díla.⁷⁸ V erudovaném a více než třísetstránkovém Úvodu, rozděleném do pěti kapitol (z nichž je poslední věnována principům kritického vydání), si Santos Paz klade otázku: byl Gebeno autorem jedné kompilace, nebo napsal i jiná díla?⁷⁹

Santoz Paz rozdělil Gebenovy spisy do dvou skupin: výpisky, které náležejí jak k Pentachrononu, tak i jeho spisy o duchovním životě ve společenství, a komentáře jako je dopis řeholnicím, krátké pojednání o Janově zjevení nebo jeho krátká zpráva o schizmatu, jíž Santos Paz vybavuje své vydání.⁸⁰

Santos Paz prozkoumal i Gebenovy zdroje, které nepocházejí od Hildegardy, a z Gebenova uspořádání hildegardovského materiálu je zřejmé, že Santos Paz přináší podstatnou analýzu a identifikaci kodexů, které Gebenovi posloužily. Textová analýza, kterou Santos Paz provedl, mu dovoluje tvrdit, že ani Riesenkodex, vytvořený jako kánon Hildegardiných děl opisovaných za jejího života v klášteře na Rupertsbergu, ale ani Scivias z opatství Eberbach, nebyly jeho skutečnými předlohami (s. XXXI). Trpělivé srovnání Gebenova textu s různými svědectvími knihy Scivias mu dovolují usuzovat, že žádný z kodexů dochovaných k dnešnímu dni nebyl skutečnou předlohou kompilátora, a že rukopis z Troyes, nebo kodex jemu podobný, zůstává tím nejlepším kandidátem pro Gebenovu předlohu (s. XXXVI).⁸¹

Santos Paz rozlišuje dva stavy Pentachrononu, z nichž je známa první neúplná a provizorní redakce v mnoha rukopisech. Tato nejrozšířenější, nejznámější redakce byla ta první, jejíž známé a zde inventarizované rukopisy jsou početnější než rukopisy druhé redakce. Santos Paz ale také ukazuje, že tyto dvě redakce se vyznačují zásahy a křížením, jak například vyplývá z rozboru mnichovského rukopisu Pentachrononu.⁸²

Čtvrtá kapitola úvodu je cenným katalogem: Santos Paz zde poskytuje inventář 108 zachovaných rukopisů, uvádí seznam ztracených rukopisů a vypočítává „pochybné“ rukopisy, které, aniž by je šlo skutečně zahrnout do Gebenova díla, obsahují tituly jako Visio (Vidění) nebo Prophetia Hildegardis (Proroctví Hildegardy), kterými byla Gebenova kompilace často pojmenována. Moulinier-Brogi při této příležitosti zdůrazňuje, že tento velký počet rukopisů Pentachrononu kontrastuje s malým počtem exemplářů Hildegardiných vlastních děl: první a slavné vizionářské dílo Scivias se dochovalo jen v jedenácti úplných rukopisech. Ví se o čtyřech dochovaných exemplářích Knihy o Božím díle a o pěti kodexech Knihy o zásluhách života.⁸³

José Carlos Santos Paz uzavírá své vydání Gebenova díla dvěma vzácnými přílohami: první verzí 24. kapitoly Pentachrononu, jež je převážně inspirována Hildegardiným Listem pastýřům církve v Kolíně nad Rýnem,⁸⁴ a výpisky z druhé redakce Pentachrononu podle mnichovského rukopisu (Ms. München, BSB, clm 2619).⁸⁵ Svazek je vybaven rejstříkem rukopisů a autorským rejstříkem společným s rejstříkem anonymních děl.⁸⁶

8. Disertační práce Magdy Haytonové⁸⁷

Nakonec se zde chci zmínit o nedávno napsané disertační práci o Pentachrononu a jeho recepci ve středověku, kterou napsala Kanaďanka Magda Haytonová pod názvem Inflexe prorocké vize : přetvoření apokalyptiky Hildegardy z Bingenu, představené ve zhuštěném znění Pentachrononu.⁸⁸ Práce, kterou vedl Joseph Goering, sleduje recepci děl Hildegardy z Bingenu tak, jak byly šířeny, přetvářeny, rozpracovány a využívány ve 13. a 14. století, zejména cisterciáckými autory a univerzitními mistry v Paříži a na jiných místech.

Haytonová rozpoznává tři odlišná období přepracování: zaprvé je to specificky „cisterciácký apokalyptický“ moment 13. století, který byl svědkem rozšířeného opětného pročítání a přepracovávání Hildegardiných spisů v převážně francouzských a německých cisterciáckých klášterech. Druhý moment ve 13. století – také převážně spojovaný s cisterciáky – vidí sbližování Hildegardiny apokalyptické vize s vizemi Jáchyma z Fiore. Třetí okamžik představuje Hildegardin mocný vliv na teologa a koncilního vůdce 14. a 15. století Petra z Ailly, kde Haytonová ukazuje, jak podstatně Hildegardin hlas formoval teologickou sebereflexi pozdně středověké církve.

Zbývá dodat, že dr. Magda Haytonová v současné době působí na Univerzitě McGilla v Montrealu, kde v Centru pro výzkum náboženství připravuje knihu s názvem Inflexe prorocké vize : Hildegardovská apokalyptika a náboženská kultura 13. století (Inflections of Prophetic Vision: Hildegardian Apocalyptism and Religious Culture in Thirteenth Century).

9. Shrnutí

Za vznikem Gebenova spisu Pentachronon a jeho dalšího díla je třeba spatřovat snahu eberbašského kompilátora postavit se dobovým „falešným prorokům“ (zejm. vlivu Jáchyma z Fiore), kteří hlásali brzký příchod Antikrista, a dále varovat současníky před nebezpečím katarské hereze, která v Gebenově době už byla potírána inkvizicí a křížovými výpravami (1209–1229), v čemž lze spatřovat naplnění Hildegardina proroctví o „bloudícím lidu“ z Listu pastýřům církve v Kolíně nad Rýnem.

Za tímto úsilím je zřetelná skutečnost, že Gebeno z Eberbachu byl Hildegardiným obdivovatelem, který svým dílem šířil její věhlas světice a prorokyně, a to i přesto, že Hildegarda v jeho době ještě nebyla formálně kanonizovaná. Přitom se Gebeno dopouští částečného zkreslení Hildegardiných proroctví. A to jejich zkracováním (Magda Haytonová mluví o inflexích, „ohýbání“) a posouváním prorokovaných událostí vpřed po lineární časové ose, ale také užíváním odlišných slovních výrazů (například tam, kde Hildegarda používá výraz „věk“, jenž představuje delší časovou jednotku podle Augustinovy chronografie, Gebeno používá výraz „čas“ i tam, kde Hildegarda pracuje s výrazem „období“, jednu z částí posledního věku světa.

Gebena z Eberbachu zvláště zajímá Hildegardino proroctví o násilné reformě kléru ze strany laiků, ke kterému má dojít v blízké, tedy i v Gebenově budoucnosti. Zdá se, že Gebeno se snaží tuto reformu odvrátit, protože apeluje na církev, aby se polepšila. Přes výše uvedené odchylky má Gebeno zásluhu na rozšíření povědomí o Hildegardě z Bingenu jakožto prorokyni v celé středověké Evropě, a to i v předhusitských a husitských Čechách.