Jste zde

Efrém Syrský

Větší část našich vědomostí o Efrémovi pochází z legend nebo nejistého autobiografického materiálu. Podle syrských pramenů se narodil kolem roku 306 pohanskému otci a křesťanské matce. Efrém sám ale tvrdil, že oba jeho rodiče byli křesťané. Narodil se v Nisibisu v Mezopotámii, dnešním Nuasybinu v Turecku. Místní biskup Jakub (zemř. 338) pověřil Efréma, aby na nové teologické škole v Nisibě učil výklad Písma. Jiný tamní biskup Vologese (zemř. 361) zase ovlivnil Efréma svými asketickými ideály. Ve svých Nisibských zpěvech Efrém vypravuje o třech obléháních města Nisibis Peršany: v letech 338, 346 a 350. Odtud také Efrém uprchl poté, co vojska římského císaře Juliána Apostaty (zemř. 363) po své porážce vydala toto pohraniční město Peršanům. Efrém se pak usadil v Edesse (dnešní Urfa v jihovýchodním Turecku). Zde se Efrém stává nejslavnější postavou tzv. perské školy, na jejímž založení se podílel. Efrém byl zřejmě asketa žijící v celibátu jako „synové smlouvy“. Už během svého působení v Nisibě obdržel jáhenské svěcení. Rok před svou smrtí 9. června 373 organizoval pomoc v době hladomoru.

Efrém byl exegeta, kazatel, teolog a básník. Zanechal po sobě kázání proti heretikům, totiž polemiky s Bardaisanem (zemř. 222?), Máním (zemř. 273?) a Markionem ze Sinopé (zemř. 250?). Ve spisu Promluvy o víře polemizoval s ariány. Zachovaly se i Efrémovy listy (zcela jistě pravé jsou listy Publiovi a Hypatiovi). Efremova díla byla už za jeho života přeložena do řečtiny a arménštiny. Z jeho exegezí se dochovaly komentáře ke knihám Genesis, Exodus a ke Skutkům apoštolů, evangelní harmonie Diatessarón, krátký výklad pavlovských listů i zlomky velkého množství dalších biblických komentářů. Jeho básnická díla se dělí na mandrasy (strofické básně s odpověďmi) a memry (veršované promluvy beze strof a odpovědí). E. Beck zpracoval výčet Efrémových autentických duchovních spisů: Hymny o víře; Hymny proti heretikům; Nisibské zpěvy; Hymny o narození Páně; Hymny o panenství; Hymny o církvi; Hymny o ráji; Hymny o nekvašených chlebech; Hymny o ukřižování; Hymny o postu; Promluvy o víře; Promluva o našem Pánu; Komentář ke knize Genesis. K nim lze přidat i Arménské hymny.

Efrém odmítá racionalismus a odklání se od metody řecké filosofie, která užívá definice. Má velkou zálibu v paradoxech a obrazech, jako básník chce žít v přímém kontaktu se skutečností. Básně Efréma ukazují jako člověka zamilovaného do Boha; jeho Bůh se vyjadřuje prostřednictvím tvorů. Symboly, jichž Efrém užívá při popisu tajemství stvoření a dějin spásy, mají ohnisko v Kristu a jsou strukturovány triadicky. Symbol beránka pochází z Egypta; zkušenost s beránkem žije v církvi; a dovršení této duchovní skutečnosti nastane až v nebeském království. Ústředním obrazem Efrémových hymnů je panenství, jež představuje předchuť ráje, do něhož lze nahlížet jen díky delší asketické praxi. Modlitba, jež sjednocuje člověka s Bohem, je jako panna ve své komůrce, kde ji chrání eunuchové ticha a vnitřního pokoje. Efrém je jedním z prvních autorů, který vyslovil myšlenku duchovního sňatku duše s Kristem. Také ideu zkroušenosti Efrém zdůrazňuje nutností kajícnosti a slz. Byl velkým ctitelem Panny Marie a na eucharistii pohlížel jako na „prodloužení vtělení“, jež má svůj počátek právě v Nejsvětější Panně.

Efrém je nejvýznamnějším duchovním učitelem syrského křesťanstva, největším básníkem ze všech církevních otců. Jeho hymny se dodnes užívají v různých syrských liturgiích. Ovlivnil mj. kondaky Romana Sladkopěvce (6. stol.). Popis eschatologických skutečností, především Posledního soudu, inspiroval Danta (zemř. 1321), jediného básníka-teologa, s nímž můžeme Efréma srovnávat (R. Murray). Efremova mystika Kristova probodeného boku (srov. J 19,34) je mostem propojujícím východní zbožnost se západní úctou k Nejsvětějšímu Srdci. Papež Benedikt XV. v roce 1920 prohlásil Efréma za učitele církve. Efrém žil před rozkolem mezi syrskými křesťany, k němuž došlo po Efeském (r. 431) a Chalcedonském koncilu (r. 451), a je tedy jejich společným duchovním otcem, uctívaným jako „harfa Ducha svatého“. Na Východě se jeho svátek slaví 28. ledna, v latinské církvi spadá na 18. červen. Koptové Efréma připomínají 9. července.