Zlo nebo přece jen ten Zlý?

Jedná se o ďáblovo dílo? Ptají se lidé. A je to právě papež František, který často mluví o ďáblu jako o zosobnění zla, naposledy u příležitosti líčení masových případů sexuálního násilí v církvi. Přirovnání je to sice velmi názorné, ale nabízí se zamyšlení, zda spojení ďábla se zlem je jednoznačné.

„Ze všech stran na nás volá nouze války a brutálního násilí; nouze sociální nerovnosti, chudoby a hladu, nouze nemoci, nouze pochyb, nepřátelství a zklamání. Ale v základu vší této bídy se nachází jediná nouze: nouze zla, všeho zlého ve světě a zla v našem vlastním srdci.“ Padesát let je tomu, co tato slova napsal německý liberální starozákoník Herbert Haag (1915–2001). Stojí v úvodu do jeho malého, ale důležitého spisku „Rozloučení s ďáblem. O křesťanském zacházení se zlem“¹.

Půl století poté co Haag vydal svoji knihu, nevypadá náš svět v podstatě jinak. Místa válek a katastrof mohou být různá, ale nouze, zlo je přítomno všude. Ano, pocitově připadá člověku současnost dokonce ještě horší než dřív, všude kolem můžeme pozorovat stále přibývající hrubnutí společnosti. I církev je otřásána novými informacemi o nesčetném sexuálním zneužívání způsobené kleriky.

Kdo zkoumá své svědomí, musí ve svém osobním životě rovněž až příliš často střízlivě konstatovat: člověk chce sice jen dobré – přinejmenším pro většinu z nás to platí, a přesto to skončí příliš často jako něco zlého. Nábožensky řečeno – hřešíme proti svému přesvědčení. Každému „normálně založenému člověku“ je zlo odporné, má naopak radost z dobrého. Herbert Haag kdysi potvrdil: „O to nepochopitelnější je, že se přesto necháme přimět k hnusnému, odpornému chování: k nelaskavému slovu, které může v srdci bližního celá léta hlodat, necháme se přimět ke krvavému, bezohlednému egoismu, ke strašné žárlivosti, k bezmezné nevěrnosti. A potom se nechápavě ptáme: ‚Jak to bylo možné?‘“ Je to pradávná, hořká zkušenost člověka, „že sami před sebou si nejsme nikdy jisti, nejsme si jisti před zlem, kterého jsme sami schopni“.

Odkud pochází to všechno? Vzhledem k nouzi a ke zlu na široké frontě je logické se tázat, zda to celé není nějaký „systém“. Existuje snad nějaký zlý princip, který stále cílevědomě postupuje, naprogramovaný na cíl udělat největší možnou škodu? A jestliže tedy má tato temná stránka takovou metodu, nestojí za tím nějaký konkrétní zloduch, zlo jako takové, zosobněné zlo jako „osoba“? Herbert Haag to vyjádřil takto: „Není překvapující, že nám tváří v tvář k této přitažlivé síle hříchu musí napadnout myšlenka, že zde se nemůže jednat o situaci, ve které se do hry míchají nějaké nekalé, cizí síly.“

Stres při službě bohům

Skutečně pachuť zlého nechala člověka téměř vždy přemýšlet tímto směrem. A v kulturách s nebem hustě bohy obydleným bylo možno fenomén zla vysvětlit poměrně jednoduše. „Pro takové náboženství jako třeba babylonské s mnoha božskými postavami nebyl se zlem a dobrem žádný vážný problém“, píše exegeta Christian Brüning v aktuální tematické brožuře k Neue Echter Bibel² pod nadpisem „Otázka zla“. V kosmu s mnoha bohy, jako tomu bylo u Egypťanů a Řeků, přicházejí dobré skutky od dobrých bohů, zatím co zlí bohové jsou zodpovědni za všechno špatné.

Takové nebeské rozdělení úloh „odpovídá“ na otázku po původu dobra i zla. V tomto případě se člověk nedostane do nesnází, že by musel obhajovat dobrého boha kvůli utrpení ve světě. Problematika tak zvané theodiceie se zde neobjeví. Za to se objevují jiné problémy. „Stejně jako lidé nežijí ani bohové spolu ve svornosti, nýbrž jeden omezuje vliv druhého a bojuje proti němu“, vysvětluje benediktin Christian Brüning. „Pro člověka záleží tedy na tom, aby v případě potřeby přivolal na pomoc toho boha, který má větší vliv, nebo bohy proti sobě rozeštvat.“ Takové „obsluhování bohů či boho-služba“ je ale čirý stres: běda, když na nějakého boha zapomenu!

Židovstvo si našlo každopádně jinou cestu. Zastávalo totiž – možná že v nejstarších textech ještě ne, ale velmi brzy – přesvědčení, že je jenom jeden jediný Bůh. „‚Jahve, náš Bůh, je ten jediný Jahve‘ (Dt 6,4), tak zní základní dogma židovské víry až do dnes“, připomíná Herbert Haag. „Proto se nemohli Židé nikdy spřátelit s myšlenkou, že by vedle dobrého Boha existovat nějaký druhý, totiž zlý bůh.“

Toto přesvědčení byl rozhodující a osvobozující krok ve vývoji náboženství. Lidé se nemuseli od té doby stále strachovat, že nějakého „boha“ rozzlobí a přivolají na sebe jeho zlobu ve formě pohromy. Ale pro teologii vznikla, jak bylo již naznačeno, nová problematika. Christian Brüning to koncentruje ve své nové knize (Die Frage des Bösen³, Otázka zla) do otázky: „Jestliže ... máme uctívat jenom jednoho Boha a jenom jeden existuje – odkud pochází zlo?“ To nazývá autor právem základní otázkou monotheismu, víry v jednoho a jediného Boha. „Odpověď může být pouze: je to ten jeden a jediný Bůh. Jestliže jenom jeden Bůh přichází v úvahu, potom musí tento stejný Bůh být – bezpochyby – zodpovědný také za nemoci i uzdravení, za negativní i pozitivní, za dobro i zlo.“

Který přináší blaho – i pohromu

Ve Starém – v tak zvaném Prvním – zákoně jsou verše, které tento závěr zaostřeně zdůrazňují: „Toto praví Hospodin ... Já jsem Hospodin a žádný jiný není, kromě mě není žádný Bůh. ... Já jsem Hospodin a žádný jiný není! Já formuji světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím pohromu, já Hospodin to všechno působím.“⁴ Tato slova zapsal prorok, který je známý jako Deutero-Izaiáš a který působil koncem exilu v židovské obci v Babylonu (Iz 45).

Bůh přináší i pohromu. To je výpověď, kterou je možné přijmout jako logicky rozumnou. Ale je velmi obtížné s ní „souhlasit srdcem“, přiznává Herbert Haag. I nejnovější diskuse o prosbě proti pokušení v Otčenáši ukazuje, jak těžké je pro nás se vyrovnat s protikladnými, temnými aspekty našeho obrazu Boha. Neboť tak je to skutečně: Bůh chce blaho celého světa a všech lidí. Tento příslib se nachází i všude v bibli na předním místě. Přesto není možno oddiskutovat jisté napětí v obrazu Boha. Izrael byl „tak přesvědčen o působení Boha Jahve úplně všude ve světě, že se nerozpakoval také zlé jednání lidí tak nějak uvést do spojení s působením Boha ... Ano, raní izraelští teologové neměli žádné zábrany Bohu přisuzovat dokonce i svádění k hříchu,“ vysvětluje Haag.

U toho však jak známo nezůstalo. Pozdější náboženské cítění „tuto představu vůbec nesneslo,“ říká Haag. Počínaje knihou Job, to znamená od pátého nebo čtvrtého předkřesťanského století, se zlo už nespojuje bezprostředně s Bohem, „nýbrž je spojováno s jemu podřízeným tvorem,“ se Satanem. Bůh ho může používat, aby člověka zkoušel. K tomu poznamenává Haag kriticky: „Co se tím mění ..., zda Bůh sám zlo dělá, nebo zda si k tomu poslouží nějakým tvorem?“

Epizoda – víra v Satana

Protože tento pohled na skutečnost nemohl natrvalo uspokojit, stal se ďábel tradičně stále více samostatně činnou postavou a opět mocným protihráčem Boha. Satan byl teď jedním ze zlých duchů, jedním z těch mezitvorů, které Bůh kdysi stvořil jako dobré, ti ale pak zhřešili, a tím se stali tvory zlými. Bůh má v těchto představách zosobněného, osobního protivníka – sice ne na stejné úrovni, ale přesto takového, jež má vlivnou, svůdnou moc nad člověkem, že může i boží vliv zřejmě „vychytrale“ paralyzovat. I Nový zákon je prostoupen tímto chápáním světa, které musíme při snaze o porozumění respektovat. Lucernský novozákoník a přispěvatel do tohoto týdeníku⁵ Robert Vorhold v komentáři k Neue Echter Bibel píše: „Mnohé hovoří pro to, že Ježíš počítal s existencí ďábla a démonů stejně jako jeho současníci, kteří se stali jeho učednicemi a učedníky a následovali ho.“

Tato výrazná víra v satana a démony zůstala však v židovství „jenom krátkou epizodou“, vykládá Herbert Haag. Píše, jistě trochu polemicky, protože kvůli tomuto názoru sám zažil ze strany církevního úřadu dost nevraživosti: „O to horlivěji se křesťanství o toto pochybné dědictví staralo a je opečovávalo. A udělalo z učení o satanovi ústřední téma svého zvěstování. Tím se ale dalekosáhle radostná zvěst o božím království přeměnila v hrozebnou zvěst o ďáblu.“

Ďábel a mluvení o něm není však „ústředním tématem“ v církvi; jistě že ne. To platí zcela určitě pro období po druhém vatikánském koncilu, který víru v ďábla velmi silně potlačil, jak přiznává i Herbert Haag. Přesto je to pozoruhodné, jak často se o satanovi mluví. Už na samém začátku každého křesťanského života se to vyskytuje, při křtu. Rodiče a kmotr dostanou předloženu otázku, zda se odříkají satana „a všeho, co činí ... a všeho, čím působí“. Za křtěnce se všichni modlí, aby byl ochráněn před všemi „nástrahami ďábla“. A stále ještě patří rituální vyhánění zlého ducha, tak zvaný velký exorcismus, do církevní agendy.

Rozlišování duchů

Nápadně často se setkáme s mluvením o ďáblu u současného papeže. Právě ve svém nejnovějším velkém dokumentu „Radujte se a jásejte“⁶ o „povolání ke svatosti v dnešním světě“ se papež František zabývá podrobně zlem, věnuje tomuto tématu celou kapitolu. „Život křesťana je neustálý boj ... proti ďáblu, který je vládce zlého“. Nelze se nechat svést k tomu, „skutečnost tak zjednodušit, že prohlásíme, že všechny případy, které jsou popisovány v evangeliích, jednají o psychických poruchách a že tedy vlastně ďábel neexistuje nebo není aktivně činný“. Je to „personální tvor ..., který na nás dotírá“. Lidé si nesmí myslet, že ďábel „je mýtus, představa, symbol, obraz nebo nějaká idea“.

Mnohdy zní papežův způsob vyjádření daleko odcizeněji. Třeba když papež František napomíná věřící, aby „s ďáblem nemluvili“, protože se jedná o velmi inteligentní osobu s řečnickou převahou. Tak řekl papež koncem minulého roku v rozhovoru jedním italským televizním programem: „Když začneš se satanem hovořit, jsi již ztracen. Zamotá ti hlavu.“ Je lepší odejít.

Zcela konkrétně uvedl papež satana také v souvislosti se skandálem sexuálního zneužívání v církvi. Vypadá to prý tak, že „v této době“ vystupuje „velký žalobce proti biskupům na veřejnosti“. Chce „odhalit skryté hříchy, aby je každý viděl, ale především aby lid šokoval skandály“, řekl papež při homilii v úzkém kroužku ve Vatikánu.

Jistě hraje při tom papežovo latinskoamerické pozadí důležitou roli, když papež František tak často a tak plasticky mluví o ďáblu. Jezuita Klaus Mertes nabízí ještě jiný důvod: „Je to jezuitské zdůraznění, přesněji ražba ignaciánskými exerciciemi“. V centru duchovní cesty se nalézá jak známo rozlišování duchů, rozlišení „dobrého ducha“ od „zlého ducha“, říká Mertes v „Stimmen der Zeit“⁷. Tento metodický postup nazývá „mystická teologie“. Papež bere působení pokušitele na život lidí a v jejich srdci vážně. „Pro něho není žádné duchovní vnímání bez odvahy k rozlišování duchů“, říká ředitel koleje Sankt Blasien, Klaus Mertes: „Z tohoto důvodu není drastická mluva současného papeže, jakkoliv může znít v mnoha uších sekularizovaného Západu dost cize, v žádném případě žádný osobní vrtoch a také žádný rozpor s odbornou teologií.“

Dortmundský teolog Thomas Ruster to považuje dokonce za velmi správné, že papež mluví tak často o ďáblu. „Mluví nejen o lásce a dobru, nýbrž také o zlu – neboť to tvoří dohromady naši skutečnost.“

Nabízí se zde samozřejmě otázka, zda člověk musí právě tak mluvit o skutečném nebezpečí. Je přece možné, že to vrhá divné světlo na křesťanství, které je už stejně mnohými současníky považováno za zpátečnické. K tomu přistupuje ještě další nebezpečí, když totiž člověk své zlé skutky odsune na zlého svůdce, podvádí sám sebe, protože odmítá svou vlastní odpovědnost. Tak to „bylo“ už v ráji: Adam přesunul svoji vinu za hřích na Evu a ta ji převedla na svedení hadem (v hadu byl později viděn ďábel). „Člověk se brání proti tomu, sám převzít odpovědnost za své zlé jednání“, podtrhuje také Herbert Haag. Ne že by papež František zamýšlel zbavení se odpovědnosti, když mluví o ďáblovi. Ale jako kolaterální škoda⁸ je takový podvodný závěr naprosto představitelný. A to by bylo samozřejmě zhoubné, právě v případě skandálu se sexuálním zneužíváním.

Naproti tomu je třeba si ještě jednou vzpomenout na svědectví bible. V učeném rozhovoru s farizeji a zákoníky o rituální čistotě prohlašuje Ježíš: „Z nitra lidského srdce vycházejí zlé myšlenky, smilnění, krádeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, ničemnost, lstivost, nestydatost, závist, urážky, pýcha, potrhlost. Všechny tyto zlé věci vycházejí z nitra“ (Mk 7,21n). Daleko lehčí by ale bylo, kdyby tyto pohnutky neexistovaly, pomyslí si někdo s povzdechnutím! Ale takový je člověk, tak jej Bůh stvořil: je svobodný, může volit a zároveň se z toho musí zodpovídat. Herbert Haag k tomu dodává: „V tom spočívá důstojnost člověka – ale také jeho nouze – že je totiž stále stojí před nutností volit mezi dobrem a zlem.“

To sice v posledku nevysvětluje, odkud zlo pochází, protože člověk chce být vlastně dobrý. Pochází z jeho genů, z osudového vývoje, z boje o přežití, ze strachu před – vlastní – smrtí? Tak zůstává otázka zla i nadále hádankou – nevyřešená nebo neřešitelná.

Český překlad článku „Das – oder doch der? – Böse“ od Stephana Langera, který vyšel v týdeníku Christ in der Gegenwart Nr. 39/2018, strana 423 a 424, pořídil a poznámkami opatřil Jiří G. Kohl.