Reforma kurie a ekumena

Smí luterský farář a teolog zastávající funkci v rámci Ekumenické rady církví zaujmout stanovisko k reformě kurie katolické církve? Zcela určitě jde o problém interní organizace katolické církve, a proto je jediným správným postojem ekumenického partnera bezvýhradný respekt, bez ohledu na rozhodnutí, která budou v této souvislosti učiněna. Takto jsem uvažoval, když mne časopis CONCILIUM požádal o tento příspěvek.

Návrat k ekumenické perspektivě vyžaduje odvahu

Výzvu jsem nakonec přijal – i když na zmíněnou otázku nemám definitivní odpověď. Rozhodl jsem se zaujmout stanovisko, protože ať už budou rozhodnutí učiněná v souvislosti s reformou kurie jakákoli, ovlivní vztahy mezi křesťanskými konfesemi. A jedním z naléhavě nutných, i když velmi ožehavých úkolů v rámci těchto vztahů je snaha posilovat jednotu křesťanského společenství.

Není žádným tajemstvím, že z ekumenického hnutí se vytrácí ono počáteční nadšení, které vedlo např. ke svolání Konference světových misií (Edinburg 1910), k založení Ekumenické rady církví (Amsterodam 1848) a jejímu rozšíření o ortodoxní církve (na třetím shromáždění v New Delhi 1961) nebo k jednoznačnému zdůraznění ekumeny na Druhém vatikánském koncilu (1962–1965). Ten byl, jak známo, zcela prodchnut myšlenkou ekumenismu. Odrazilo se to nejen ve speciálním dokumentu k ekumeně (Unitatis Redintgratio), nýbrž i v jiných koncilových materiálech, např. v dogmatické konstituci o zjevení (Dei Verbum).

Dnes je tomu jinak – bohužel. Objevil se názor, že elán ekumenického hnutí pohasl, že církve, snažící se o posílení vlastní konfesní identity a institucionální organizace, soustřeďují své síly dovnitř a v ekumenickém úsilí polevují.

Myslím, že je to pravda jen částečně – vždyť v posledních desetiletích zaznamenala ekumena řadu nepopiratelných úspěchů. Obecně lze říci, že se dnes atmosféra mezi velkými konfesemi vyznačuje vzájemným respektem, v minulých staletích naprosto nemyslitelným. Je známo mnoho příkladů spolupráce mezi církvemi na regionální a místní úrovni, ale i mezi světovými institucemi. Řada bilaterálních teologických rozhovorů vedla k pozoruhodnému pokroku v oblasti dogmatiky. Výsledkem dialogu mezi luterány a katolíky bylo např. slavnostní podepsání Společného prohlášení k nauce o ospravedlnění (Augsburg 1999). Nauka o ospravedlnění – jablko sváru za reformace – byla přece po Lutherovi oním rozhodujícím článkem víry, s nímž stojí a padá sama církev (articulus stantis et cadentis Ecclesiae). Připomeňme i poslední zprávu římskokatolické a luterské komise pro jednotu s příznačným názvem Vom Konflikt zur Gemeinschaft (Od konfliktu ke společenství). Ta navrhuje, aby si výročí zahájení reformace v roce 2017 připomněli katolíci a luteráni společně. Text obsahuje poprvé – nehledě na různou akcentaci – společný pohled na reformaci v 16. století, shrnuje výsledky oficiálních katolicko-luterských rozhovorů za posledních padesát let (tj. od roku 1967 po jubilejní rok 2017) a přináší seznam teologických témat, jimiž by se měl bilaterální dialog v budoucnu zabývat.

Nadále existuje několik závažných teologických rozdílů. Ty z nich, které se týkají ekleziologie a církevní organizace, konkrétnímu uskutečnění vytoužené jednoty nejen stále brání, nýbrž ji očividně odsunují do vzdálené budoucnosti. Mnozí věřící nechápou, proč je církvím zatěžko přenést teologický pokrok do praxe, a trpí trvajícím odloučením v ústředních otázkách života z víry, zvláště rozdělením u stolu Páně. Cítíme, že v zájmu pastorace je nutné, aby v ekumenickém úsilí nepřevažovala malověrnost, nýbrž vytrvalost a – nebojme se to říct – něco z oné „smělé jistoty a radostné naděje“, k níž nás povzbuzují sami apoštolové (Žd 3,6).

V nové situaci se ekumena musí otevřít působení Ducha

Ekumenické snahy jsou nutné ještě z jednoho, naléhavě pociťovaného důvodu. V posledních desetiletích jsme v náboženské oblasti zaznamenali dramatické změny. Uvnitř samotného křesťanství došlo ke značnému „migračnímu přesunu“, vytvořila se nová konstelace. Proces sekularizace probíhající v mnoha tradičně „křesťanských“ zemích, především evropských, způsobil, že stále méně lidí označuje sebe samy za křesťany, zatímco na jižní polokouli, zvláště v Africe, ale i v Asii, počet těch, kdo se hlásí ke křesťanství pozoruhodně stoupá. V nejlidnatější zemi světa, v Číně, křesťanů trvale přibývá přesto, že od tzv. kulturní revoluce, která přinesla radikální zákaz jakéhokoli náboženského přesvědčení, uplynulo teprve necelých padesát let. V Latinské Americe je zřetelně vidět posun uvnitř křesťanství – výrazně sílí vliv evangelikálů, jmenovitě letničních církví nebo novoletničního hnutí, na úkor církve katolické, která byla na tomto kontinentu v důsledku španělsko-portugalské kolonizace po několik staletí oficiální církví.

Početně už se letniční hnutí řadí k velkým křesťanským společenstvím – ortodoxii, katolicicmu a protestantismu. Vyznačuje se mimořádnou misijní horlivostí a obdivuhodnou schopností získávat nové stoupence. Zároveň má zřetelnou tendenci ke štěpení. Odráží tím na náboženské úrovni obecný proces kulturní fragmentarizace, tak typický pro postmodernu. Po sto letech ekumenického úsilí (považujeme-li za jeho začátek Světovou konferenci misií v Edinburgu 1910) je tedy křesťanstvo rozděleno silněji než kdy předtím. Všechno naznačuje, že tzv. „historické“ církve musejí být vnímavější vůči vanutí Ducha a připustit, aby se jejich pevně vžité struktury pohnuly. Je-li pravda, že letničním církvím se nedostává institucionální stability, pak právě tak platí, že historické církve nejsou dostatečně schopny proměny!

Vzhledem ke zmíněným tématům je s reformami uvnitř katolické církve, které musí papež František provést, spojováno především očekávání, že ekumena zaujme v každodenním provozu katolické církve opět ono důležité místo, které měla během Druhého vatikánského koncilu. Gesta by mohla leccos naznačit. Nová návštěva papeže na Světové radě církví v Ženevě by byla např. jednoznačným signálem, že ekumena hraje v katolické církvi významnou roli. To by bylo pro Radu prospěšné a pro její ekumenický program dokonce velmi prospěšné. Takové gesto by vyvolalo značnou odezvu v médiích a mimo jiné by bylo pro věřící a obce všech vyznání usilující o intenzivnější ekumenickou spolupráci novým povzbuzením.

Ve službě lidu Božímu: vzory a výzvy

Nicméně i v dnešní celkové situaci, pro niž jsou rozdíly a rozpory tak charakteristické, existují slibné příklady dialogu a spolupráce na multilaterální úrovni. V roce 2011 uveřejnily Ekumenická rada církví, Papežská rada pro mezináboženský dialog a Světová evangelická aliance společné prohlášení s názvem Křesťanské svědectví v multireligiózním světě – doporučení pro kodex jednání. Po nedávných sondovacích rozhovorech Křesťanského globálního fóra, které proběhly ve švýcarském Bossey, bylo právě jmenovaným partnerům rozšířeným o Světové letniční bratrstvo doporučeno, aby vypracovali podobný dokument, tentokrát pod titulem Křesťanské svědectví ve světě mnoha rodin křesťanské víry – orientace pro vzájemné vztahy. Dokument má stanovit kritéria pro vztahy mezi církvemi, a to především v situacích, kdy se některé církve domnívají, že ony jsou misijnímu příkazu evangelia věrny, kdežto jiné se cítí být oběťmi takového obracení na víru, pro něž nelze najít v evangeliu žádné oprávnění. Společné prohlášení širokého a reprezentativního spektra církví by bylo pro ekumenu a pro vzájemné porozumění mezi církvemi velkým krokem kupředu, i když pak ještě zbude obrovská práce: totiž dohodnutá kritéria uplatňovat v konkrétní praxi jednotlivých církví.

V bilaterálních a multilaterálních teologických rozhovorech je přirozeně nutno pokračovat. Vždyť jestliže se podařilo dospět ke společnému prohlášení k nauce o ospravedlnění, proč by nemělo být dosaženo srozumění i v jiných oblastech, např. v otázce úřadu? Avšak naléhavější než usilovat pokrok na úrovni teologických rozhovorů je pravděpodobně uvádět dosažené teologické závěry v život. Jak známo, papež František upozornil, že v pastoraci je třeba postupovat velmi citlivě. Jeho slova míří dovnitř katolické církve, ale platí právě tak pro ostatní konfese. Dříve než Ježíš Kristus začal své učedníky vyučovat ve víře, postavil se jim pln milosrdenství po bok, tj. vstoupil mezi lidi zbloudilé, vylučované, mezi ty, kdo nesou příliš těžké břemeno tělesného i duševního utrpení.

Rozštěpením církví trpí zvláště nespočetné konfesně se lišící manželské páry a jejich rodiny. Copak lze skutečně ignorovat úspěchy, jichž bylo při rozhovorech na téma vzájemné eucharistické pohostinnosti mezi různými křesťanskými konfesemi dosaženo, lze proti ní něco namítat navzdory dogmatické jednomyslnosti, která mezi nimi panuje v otázce reálné přítomnosti Kristovy? Nemohli bychom eucharistickou pohostinnost chápat jako první krok k plnému eucharistickému společenství? Není snad někdy odmítána ze skrytých ne-teologických důvodů? Rozhodně je nutno uznat skutečnost, že lid Boží tuto pohostinnost na mnoha místech a ve zvláštních situacích spontánně praktikoval. Z hlediska pastorace by bylo žádoucí, aby se to mohlo dít s oficiálním souhlasem, jinak se tím nevyhnutelně přetěžuje svědomí zúčastněných.

Vraťme se ke Druhému vatikánskému koncilu a jeho mimořádnému počinu, jakým bylo aggiornamento. Mnozí protestanti – a někteří z ekumenických pozorovatelů koncilu – v něm s překvapením a radostí objevovali řadu teologických a spirituálních základních rysů, jejich vlastní tradici zvláště drahých, např. úctu k Písmu svatému, která je pro protestantismus tak zásadní. A nejen to: Bylo překonáno staré učení o dvou pramenech božského zjevení, jimiž jsou Písmo a tradice. Nově formulované pojetí říká, že zjevení nabylo podoby v samotném Ježíši Kristu, Božím Synu, který přišel k lidem, a že Písmo a tradice jsou objektivací tohoto jediného zjevení, a nikoli dva naučné komplexy, které by bylo nutno dodatečně sečíst. Díky tomu – a také díky pozitivnímu ocenění tradice (na rozdíl od církevních tradic v obecném smyslu), které už bylo formulováno v ekumenických rozhovorech s účastí protestantských církví – může být ona neblahá polemika o vztahu Písma a tradice, kterou protestanti a katolíci vedou po staletí, zcela principiálně překonána.

Protestanti vzali se zadostiučiněním na vědomí i koncilem zahájenou liturgickou obnovu, (srov. koncilový dokument Sacrosanctum Concilium), která např. zdůrazňuje roli Písma a kázání v bohoslužbě nebo zavádí mateřský jazyk. Taková opatření mají mimořádný vliv na život obcí – reformace je učinila již na svém počátku. Na základě ekumenických rozhovorů došlo mezitím k reformám liturgie i uvnitř protestantismu, takže bohoslužby různých konfesí se vzájemně připodobnily.

Jednota církví z nového pohledu – víc než organizační shoda

Jako nanejvýš prospěšné pro ekumenické vztahy bych rád vyzvedl další ekleziologické aspekty, jimiž se zabýval Druhý vatikánský koncil ve své dogmatické konstituci Lumen gentium; mám na mysli zvláště zdůraznění pojmu lid Boží a role místních církví. Významné rozdíly v oblasti ekleziologie budou přirozeně přetrvávat. Dokonce se zdá, že právě různé ekleziologické názory představují dnes největší překážku pro pokrok ekumeny. Zvláště chápání hierarchie se v katolické církvi velmi liší od pohledu protestantských církví na vedoucí úřad. Do jaké míry lze tyto rozdíly vysvětlit teologickým pojetím úřadu a do jaké míry vycházejí z konkrétní formy vedení příslušné církve? Ostatně Druhý vatikánský koncil v dokumentu Lumen gentium naprosto jasně konstatoval, že smysl hierarchického úřadu nelze spatřovat ve vládě nad lidem Božím, nýbrž ve službě lidu Božímu.

Zdá se tudíž přípustné a legitimní položit si otázku, jak užitečné a nutné je změnit vykonávání tohoto úřadu a organizační strukturu církve. Katolická církev připouští, že existuje „hierarchie pravd“. Reformace možná ještě radikálněji rozlišovala mezi podstatným a nepostradatelným na jedné straně a tím, co na druhé straně sice blahu církve prospívá, avšak nepatří k podstatě a je tudíž reformovatelné. Vyjádřeno latinskými termíny, jde o rozlišování toho, co je v církve esse a co je bene esse.

Augsburské vyznání (Confessio Augustina), formulované Melanchthonem, které Luther schválil a protestantská šlechta v roce 1530 předložila císaři Karlu V., se nakonec stalo základním krédem luterských církví. Jeho účelem bylo vyslovit vyznání reformátorů, odpovídající víře apoštolů a církevních otců, a poskytnout v tomto smyslu stručnou verzi křesťanské víry. Jeho sedmý článek říká: „Učí se rovněž, že je jedna svatá církev, která potrvá věčně. Církev pak je shromáždění svatých, kde se učí čisté evangelium a náležitě se vysluhují svátosti. A k pravé jednotě církví dostačuje soulad v učení evangelia a ve vysluhování svátostí, aniž by bylo třeba, aby se všude dodržovala stejná ustanovení, služby nebo obřady ustanovené lidmi. Jak praví Pavel: Jedno [jest] tělo a jeden Duch, jakož i povoláni jste v jedné naději povolání svého. Jeden Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech (Ef 4,4–6).“

Proto mohly luterské církve přijmout různé organizační struktury, jejichž smyslem bylo bene esse dotyčné církve, aniž by tato rozmanitost narušila jejich vzájemnou jednotu. Církve reformace proto sledují současné náběhy k reformám v katolické církvi se zájmem a sympatiemi. Opatření ve prospěch decentralizace, zdůrazňující kolegialitu a usilující v oblasti vedení církve samotné o vysokou spoluúčast, jsou vnímána jako důležité kroky ve prospěch (bene esse) nejen samotné církve, nýbrž i ekumenických vztahů.

V encyklice Ut unum sint vyzývá papež Jan Pavel II. k úvahám o způsobu výkonu samotného papežského úřadu a sám se tématem zabývá. Jeho výzva byla nepochybně upřímná; byl o významu této iniciativy přesvědčen. Když jsem se v roce 1997 jako prezident Latinskoamerické rady církví účastnil celoamerické synody ve Vatikánu, prokázal papež ekumenickým hostům čest a pozval je na společnou večeři do své rezidence. Jedním z témat, na něž chtěl při této příležitosti slyšet názor ekumenických účastníků, byla otázka papežského úřadu. Pro ekumenické vztahy je skutečně důležité rozlišovat mezi symbolem jednoty a zákonodárnou mocí papeže. Čím více bude výkon papežského úřadu decentralizován, čím více bude posilována kolegialita, tím větší sounáležitost budou cítit nekatolíci se svými katolickými sourozenci.

Toto zjištění vyvolává v širším smyslu i otázku zastoupení laiků v rozhodujících grémiích církevního vedení a organizace. V protestantských církvích je dělba moci mezi ordinovanými nositeli úřadu a neordinovanými členy lidu Božího věc běžná a nesporná – byť se uskutečňuje podle různých modelů. Jak dalece bude katolická církev v průběhu reformy kurie schopna zabývat se problémem účasti laiků na vedoucích místech? Možný vývoj v této oblasti budou protestantské církve nesporně sledovat s velkým zájmem.

Ecclesia semper reformanda – společný koncept

V interview, které papež František poskytl při návratu z návštěvy Světového dne mládeže v Brazílii, hovořil o nadcházejících změnách ve strukturách katolické církve; použil v této souvislosti termín ecclesia semper reformanda. To zní církvím reformace velice důvěrně: jejich tradice spojuje tento pojem se samotným Lutherem. I když se v této formulaci v Lutherových spisech nikde nevyskytuje, protestantská teologie jej v posledním století často připomínala – objevuje se např. ve spisech vynikajícího švýcarského reformního teologa Karla Bartla. Zvláštní výbor Světového luterského svazu používá ve své zprávě k pětistému výročí reformace přesně tato slova, když zdůrazňuje nutnost stálé aktualizace a obnovy církve a také ekumenický – tedy rozhodně nikoli výlučný či dokonce samolibý – charakter oslav pětistého výročí. Na druhé straně vyzvedává, že reformy nepředstavují žádný zlom uvnitř církve, nýbrž musejí být naopak považovány za stále aktualizovaný a nevyhnutelný návrat k jejím apoštolským počátkům. Obsahovým rozlišovacím kritériem při posuzování změn, k nimž církev sahá, zůstává svědectví apoštolů. V tom tedy panuje mezi církvemi významný soulad.

Souhrnně řečeno: Ohlášená reforma Římské kurie (jakkoli je vnitřní záležitostí katolické církve a zasluhuje plný respekt ze strany ne-katolíků bez ohledu na to, jaká rozhodnutí přinese) může vést k novému přiblížení a novým příležitostem k prohloubení ekumenických vztahů. Jde tedy také, přinejmenším nepřímo, o důležitý krok v rámci snah o jednotu, kterou Bůh svým učedníků svěřil a jejíž udržení, resp. znovunastolení jim ukládá i dnes.

Z němčiny přeložila Helena Medková