258 - březen 2014

Tajemství přírody

„Hranice racionality se neshodují s hranicemi vědeckosti, s hranicemi empirické vědy,“ říká kněz a fyzik Michal Heller v rozhovoru o vztahu vědy a víry, jímž začíná toto číslo Getseman. Neshodují se v tom smyslu, že hranice empirické vědy nejsou zároveň hranicemi smysluplného myšlení, jak věřili pozitivisté; že i mimo tuto nesmírně širokou, a přece tak úzkou oblast našeho poznání lze přemýšlet, hledat, tázat se a očekávat odpověď. Odpovědi čistě empirické vědy se mohou vždy odvolávat pouze na čistě empirická fakta. Vysvětlovat hmotu hmotou, strukturu strukturou, pohyb pohybem. Naše otázky však míří za hranice toho, co mohou zachytit přístroje. Proč jsme na světě? Jak se zde máme chovat? Kam směřovat? Nic z toho nelze odečíst z holé, empirické přírody kolem nás.

Existují lidé, kteří tvrdí, že mohou cíl života nebo správnou lidskou morálku stanovit na základě nějaké vědecké teorie, ať rasové, ekonomické, psychoanalytické či evoluční. Ti však buď nechápou meze dosahu vědeckých teorií, nebo vědomě lžou. Jsou to prostě šarlatáni, zneužívající složitost a obtížnou pochopitelnost některých teorií. Kdyby někdo chtěl morálku předepisovat na základě Newtonova zákona gravitace nebo utěšovat pozůstalé trojčlenkou, všichni by se mu vysmáli, směšnost evoluce či empirické psychologie jim ve stejném kontextu ovšem uniká...

Podobná výtka ovšem míří i na adresu lidí, často věřících, kteří příliš snadno hovoří o přirozené morálce a přirozeném právu. V okamžiku, kdy tyto pojmy začnou považovat za něco, co je opravdu zapsáno v přírodě nebo lidské přirozenosti a lze to tam snadno a nepochybně přečíst, stávají se rovněž šarlatány. Neznamená to, že příroda mlčí nebo že by normální lidské svědomí mohlo „přirozeně“ schvalovat vraždu. Ale příroda nám dává zakusit tajemství, jak o tom hovoří Michal Heller. I v tom konec konců je – jak můžeme věřit – odrazem svého tajemného Tvůrce.

Další texty čísla: Miroslav Zvelebil se věnuje se korespondenci pražského biskupa Daniela s Hildegardou z Bingenu. I v drobném napomenutí hierarchovi najdeme zajímavý vhled do myšlení největší německé středověké mystičky a umělkyně.

Luterán Walter Altmann zkoumá ekumenický dopad reforem římské kurie. Je to tak správné: ekumena neznamená mlčet k interním záležitostem druhých, ale laskavě a s porozuměním o nich společně přemýšlet.

A konečně připomenu úvahu Andrey Zimové Liturgický prostor kostela sv. Ducha v Ostravě-Zábřehu. Jde o jeden z největších kostelů vystavěných v porevolučním Česku, dílo architekta Marka Štěpána. Žel jeho interiér je přes moderní tvarosloví tradiční, nasměrovaný k oltáři v čele. A jak autorka píše, „kostel sv. Ducha je umístěn mezi ubytovnou, která slouží i jako hodinový hotel, a restaurací s obsluhou nahoře bez,“ dodejme v centru bezduchého ostravského sídliště. Uprostřed toho se vznáší na svém vyvýšeném podstavci jako hranatá lodice spásy v nepřátelských vlnách, jako betonová pevnost obklopená příkopem a střežená obrannou věží. Jako by ostravská církev byla v neustálém duchovním válečném stavu.