Liturgický prostor kostela sv. Ducha v Ostravě-ZábřehuA

Všichni víme z vlastní zkušenosti, jaký vliv má liturgický prostor na formování víry, stejně jako na průběh samotné liturgie. Německý římskokatolický teolog Klemens Richter však upozorňuje, že vzájemný vliv platí i obráceně: „Každý podstatný posun důrazu při vyjadřování křesťanské víry vede ve svém důsledku ke změně ve ztvárnění liturgického prostoru. Tvářnost prostoru je nadto výrazem sebechápání obce a církve, odrazem zcela určitého pojetí církve, zcela určité ekleziologie.“1 Můžeme tedy shrnout, že nejen, že nás ovlivňuje místo, kde se liturgie koná, ale i my, jako součást církve máme možnost ovlivnit strukturu, symboliku či výzdobu tohoto liturgického prostoru. Takový interiér je určitou sebereflexí místní obce obzvláště v případě, že kostel „nezdědila“, ale byl pro ni  nedávno nově době postaven.

Takovou stavbou je i kostel sv. Ducha v Ostravě-Zábřehu dokončený v roce 2007. Architekt zde úzce spolupracoval s věřícími, a ti se pak také sami fyzicky pomáhali s výstavbou. Nemůžeme tedy říci, že by zde vzniklo něco, co nekoresponduje s tím, jaký liturgický prostor si místní obec přeje. Avšak je tomu tak skutečně? Jak ovlivňuje věkové a sociální složení věřících i jejich názor na liturgický prostor? Nebo jde spíše o vidění věci místním duchovním nebo o představu architekta?

Výstavba kostela a lidé – farníci

V době po II. světové válce se v Ostravě začala prudce rozvíjet těžba černého uhlí a těžký průmysl. V souvislosti s tím rychle narostl počet obyvatel a na okraji města v krátké době vznikla nová sídliště se specifickým sociálním složením. Prudce se mění i malá vesnička Zábřeh nad Odrou a stává se součástí nového městského obvodu Ostrava-Jih se 110 000 obyvateli.

Na rozdíl od rozvoje výstavby panelových domů byl v té době rozvoj náboženského života nemyslitelný. Místní vesnická fara byla konfiskována státem, malý zábřežský kostelík s kapacitou 120 sedících lidí zdaleka neodpovídal počtu obyvatel. Proto v druhé polovině šedesátých let, v době uvolnění politické situace, vznikla mezi farníky idea postavit nový farní kostel. V té době byl vybrán příslušný pozemek, byly organizovány sbírky a posuzovány první projekty. To vše však bylo záhy přerušeno vpádem vojsk Varšavské smlouvy. Poslední aktivitou bylo posvěcení základního kamene v roce 1969.2

Po roce 1989 se pozice církve zcela mění a místní farníci se začínají opět zabývat myšlenkou na výstavbu kostela. Všichni si dobře uvědomují nezbytnost a velké možnosti pastorace v městské aglomeraci. To je také důvodem, proč je spolu s kostelem naplánována i výstavba pastoračního centra s přednáškovým a společenským sálem, který by sloužil i jako klubovna, třída pro výuku náboženství či jen k posezení. Je rozhodnuto využít pozemek, který byl určen k výstavbě kostela již v roce 1968. V květnu 2004 je stavební pozemek znovu požehnán ostravsko-opavským biskupem Františkem V. Lobkowiczem a stavba začíná. Podílí se na ní i místní farníci se svými odpracovanými tisícovkami brigádnických hodin. Farnosti tak ušetřili nemalou část nákladů. Zbylé prostředky farnost získává především z vlastních sbírek a z darů jiných farností či dárců.

Zde je také třeba zmínit klíčovou postavu místní komunity, faráře Vítězslava Řehulku, který potřeby farnosti tlumočil architektu Marku Štěpánovi, společně s ním liturgický prostor kostela dotvářel a byl také organizátorem dobrovolnických prací při výstavbě kostela. Jde o charismatickou osobnost, která se mezi farníky těší velké oblibě. Svědčí o tom nejen přeplněný kostel během bohoslužeb, ale i množství dětí i dospělých členů společenství, kteří za ním docházejí. Zažila jsem setkání se zhruba pětiletými dětmi, kterým vysvětloval funkci jednotlivých liturgických předmětů i návštěvu jejich rodičů, kteří s ním domlouvali výlet. Angažuje se i mezi místními motorkáři. O to překvapivější byl jeho konzervativní přístup k liturgii.

Člověk – architekt

S ing. arch. Markem Štěpánem měla místní diecéze již dobré zkušenosti.3 Sám jako věřící architekt se ve své kariéře zaměřil především na výstavbu a úpravu sakrálních interiérů.

Typickým znakem jeho práce je snaha o uplatnění moderních, symbolických tvarů či plochy bez dekoru. Jak sám říká, ne vždy pro ně nachází ve farnosti pochopení. Inspiraci čerpá z přírody, detailů výzdoby již existujících kostelů, z vlastních zážitků. Nazývá ji „dotek pláště Ducha svatého“.4 Důležitým je pro Marka Štěpána v liturgickém prostoru pocit komorní intimity. Hmota kostela by věřícího neměla rušit, spíše by ho měla inspirovat k modlitbě.5 Je zvláštní, že v této souvislosti architekt vůbec nezmiňuje hledisko shromáždění obce, liturgie.

Stavbu kostela sv. Ducha charakterizuje pomocí Mt 5,13–16: „Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře.“

A tomu také podle architekta odpovídá symbolika tohoto prostoru. Důležitým prvkem urbanistického řešení je vyvýšené čtvercové plato, jakýsi sakrální okrsek, a klíčovou je také práce se světlem v budově kostela.6 Světlo podle autora projektu modeluje celý vnitřní prostor, jednotlivé proražené otvory v mase zdi mají svůj sémantický význam a barvu (svatostánek, menza, kříž, kůr apod.). Hmotný charakter objektu kontrastuje s odhmotněným účinkem světla filtrovaného abstraktními fraktálními vitrážemi. Světlo se tak stává prvkem, který navozuje neexistenci rozhraní mezi smysly ověřitelným a tím, co je za hranicí hmotné skutečnosti.

Symboliku budovy chrámu autor popisuje takto: „Celý areál je koncipován jako slupky přechodu od vnějšího materiálního světa k vnitřnímu duchovnímu. Hmotné je zde symbolizováno obdélníkem hranatostí, sakrální křivkou oválem. Jednotlivé vrstvy jsou jako stupně ztišení. Plato – křížová cesta – zářez – vnější zeď kostela – věnec bočních prostor – vnitřní chráněné intimní jádro. Vlastní chrám je vytyčen elipsou – bipolárním útvarem s dvěma ohnisky, v řeči symboliky vztahem mezi těmito dvěma póly, vztahem člověka a Boha, vyjádřením lidského synovství, vyjádřením jednoty církve. V řeči geometrie má každý bod elipsy stejný součet vzdáleností od ohnisek.“7

Kostel – jeho architektura, interiér

To, že přístup ke ztvárnění objektu se z architektonického hlediska zdařil a projekt zábřežského kostela je unikátní, dokazuje citace z prestižní publikace Jiřího Vaverky o moderních sakrálních stavbách: „Nejnovější realizace a projekty nejsou ve svém okolí výraznou hmotovou dominantou, většinou vznikají v centrech sídlišť mezi mohutnými bytovými bloky, a upoutávají především kvalitou architektury, koncepce a prostoru, důrazem na detaily a snahou vrátit sakrální architektuře místo, které jí vždy náleželo. Připravované pastorační centrum s kostelem v Ostravě-Zábřehu je jedním z nejzajímavějších děl v oblasti sakrální architektury v novém tisíciletí.“8

Zadání ovšem nebylo jednoduché. Předpokládaná kapacita prostoru byla 650 osob a bylo také potřeba stavbu vhodně začlenit do okolní zástavby panelových domů. „Velmi těžko můžeme postavit v panelové zástavbě kostel, který by byl dominantou svou velikostí či klasickou symbolikou, proto byl volen tvar elipsy, která zjemňuje vjem z okolních kubických staveb.“9 Jedná se tedy o atypickou stavbu, která obsahuje několik částí: kostel, pastorační centrum a věž. Vše se nachází na vyvýšeném betonovém platu. Elipsovitý půdorys kostela má osy 31 x 25 m, s jedním podzemním a pěti nadzemními podlažími. Štíhlá železobetonová věž s třemi zvony a vnitřním schodištěm je vysoká 30 metrů. Součástí stavby je rovněž i příslušenství pro jeho chod – garáže a parkoviště.

Liturgický prostor kostela je elegantně jednoduchý. Dlažba v celém interiéru (v lodi, presbytáři a i přilehlých prostorách) je stejná. Autor se pro její barevnost nechal inspirovat za tepla válcovaným ocelovým plechem, který je typickým produktem zdejších železáren a válcoven. Z této základny pak vyrůstají hranolové objekty liturgického inventáře – menza, křtitelnice, ambon a sedes. Jsou vytvořeny vždy z monolitního kusu kamene, ze světlého dunajského vápence a jejich barva tedy ostře kontrastuje s tmavou podlahou. Jejich symbolika je pro Marka Štěpána typická. Hmota menzy na svém povrchu obsahuje pět výřezů – ran, podobně jako Tělo Kristovo na Golgotě. Čtyři z nich jsou po obvodu, pátý v samém jejím jádru. Již od počátku byl připraven pro ostatky Jana Pavla II. Povrch menzy je vyleštěný, zatímco výřezy jsou opracovány hrubě. Imaginární prázdný prostor výřezů je naznačen stejným vápencem na podlaze.

Křtitelnice stojí uprostřed kostela i celé komunity věřících tak, aby právě křtěného mohlo vidět celé společenství.10 Je zde symbolem toho, že celá obec je zodpovědná za jeho výchovu, že od samého počátku je pokřtěný její součástí.

Svatostánek není spjat se zemí, „levituje“ na konzole opět ze stejného vápence. Tělo svatostánku je z tlustého skla. Na jeho pravé větší části je znázorněn Starý Zákon, na levé, kterou lze otevřít, Nový Zákon. Starý Zákon je znázorněn barevným hořícím keřem, ze kterého se ozývá Hospodin slovy „Jsem, který jsem“. Strana Nového Zákona je v přirozených zelených barvách skla s velkými pozlacenými písmeny alfa a omega. Za posuvnými dveřmi Nového zákona je trvale umístěn eucharistický chléb. V místě svatostánku je celá hmota kostela proražena ven svislým průrazem pro jasné vyznačení jeho polohy.

Kostel jako liturgický prostor

Podívejme se nyní na celou stavbu z liturgického hlediska. Architekt se ji očividně snažil oddělit od ostatní zástavby (vyvýšený prostor, příkop, několik plášťů). Není to snad pravým opakem toho, čím by tento prostor měl být? Pozváním pro váhající, prostor zvoucí k návštěvě, k účasti.

Interiér – a především oválný tvar vnitřního prostoru – byl velkou příležitostí pro centrální uspořádání, které by po II. vatikánském koncilu mělo být stále běžnější. Ve všeobecných pokynech k Římskému misálu (IGMR)11 najdeme: „Jakkoli má prostor kostela naznačovat hierarchické členění obce a rozmanitost služeb, musí tvořit uzavřený celek, aby byla zřetelně vyjádřena jednota veškerého svatého lidu.“

Musím přiznat, že když jsem prvně viděla oválnou dispozici stavby, očekávala jsem uvnitř „komuniální prostor“ se dvěma ohnisky, ambonem a oltářem. V důsledku jsem byla zklamána tradičním „divadelním“ uspořádáním, které známe ze starších kostelů.

Již jsem zmínila, že se věřící sami podíleli na posuzování projektu a na výstavbě kostela. Lze tedy říci, že to, co vzniklo, s největší pravděpodobností odpovídá jejich přání a představám o smyslu bohoslužby, o tom, jak liturgický prostor pro toto společenství má vypadat. Tedy nejspíše.

Až během rozhovoru s místním farářem Vítězslavem Řehulkou jsem pomalu začala chápat, jakým způsobem byl celý interiér koncipován a co je důvodem tohoto konzervativního řešení. Jedna z variant projektu architekta Marka Štěpána dle vyjádření faráře centrální uspořádání obsahovala, ale pro místní sbor se jevila příliš radikální. Velkou část sboru tvoří starší lidé, ale také samotný Vítězslav Řehulka je z tohoto pohledu velmi konzervativní duchovní. V osobním rozhovoru mi sdělil, že se změnami po II. vatikánském koncilu nesouhlasí a zdají se mu mimo smysl liturgie. Mnohem bližší je mu tradiční způsob mše, ad orientem, kdy je kněz otočen směrem k oltáři a zády k věřícím. Je v jejich čele a současně jedním z nich ve směřování ke Kristu, který je z východu očekáván. Jiné uspořádání kostela nežli tradiční se tak jen těžko setká s pochopením.12

Podívejme se nyní na změny v liturgii i pojetí liturgického prostoru po II. vatikánském koncilu. Klemens Richter je shrnul ve své práci „Od ,kostela-cestyʻ k prostoru křesťanského společenství“ takto: (Koncil)... „Potvrzuje sice christologicko-eucharistickou orientaci i pneumatologický obraz obce jako chrámu Ducha svatého, a tudíž aktivní účast všech na liturgii, avšak koncepci vycházející výlučně z významu oltáře doplňuje výrokem o způsobech Kristovy přítomnosti v jeho obci. Tím se zdůrazňuje přítomnost Krista ve shromážděné obci a v hlásání Písma. To znamená předně zesílení významu míst pro samotné věřící, kteří se mají podílet na liturgickém dění, a rovněž znovuzavedení místa pro bohoslužbu slova, které neexistovalo od raného středověku. Koncilní formulace ,stůl slova Božíhoʻ (Sacrosanctum Concilium čl. 51) a ,stůl těla Kristovaʻ (tamtéž, čl. 48; srovnej Dei Verbum čl. 21) vedly ke vzniku nového funkčního místa v liturgickém prostoru – ambonu. Toto jsou závažné inovace:

• koncentrace na jediný, volně stojící oltář, bez postranních či vedlejší oltářů;

• oddělení oltáře a místa k přechovávání eucharistie, přičemž Institutio Generalis doporučuje vztyčit svatostánek ve zvláštní kapli;

• zavedení pevného místa pro hlásání slova Božího, čímž se kazatelna stává zbytečnou;

• zavedení stálého křesla pro představeného liturgie – to dosud existovalo jen pro biskupa jako katedra;

• změna ritu přijímání, v jejímž důsledku přestávají být funkční klekátka a mřížky;

• přeložení místa pro křest (pokud možno s tekoucí vodou) do zorného pole obce.“13

Pojďme tedy ve světle těchto informací zhodnotit liturgický prostor kostela sv. Ducha:

Podíváme-li se na umístění (jediného) oltáře, menza z dunajského vápence se nachází ve východní části prostoru při čelní stěně na vyvýšeném stupni, v jakémsi presbytáři. Rozhodně nejde o bezbariérový přístup a oddělení od společenství je zde naznačeno i odlišnou úrovní podlahy. Na druhou stranu vyvýšená pozice alespoň částečně umožňuje věřícím v zadních lavicích sledovat, co se během večeře Páně děje. (Ale že to není jednoduché, vím z vlastní zkušenosti.)

Svatostánek se nachází v odděleném prostoru, v severovýchodní části kostela. Jeho netradiční korpus je z tlustého skla a barevně jsou zde odlišeny dvě části. Červená – symbol Starého Zákona – a nazelenalá – symbol Nového Zákona –, která současně slouží jako vstup do schrány, kde je umístěna Eucharistie. (Je škoda, že se poblíž svatostánku nenachází vhodné místo pro modlení.)

Ambon i sedes z dunajského vápence pro představeného liturgie jsou na vyvýšené ploše z pravé, resp. levé strany oltáře. Křtitelnice ze stejného materiálu je umístěna uprostřed kostela, do středu společenství. Slouží současně jako kropenka k připomenutí si křtu každým nově příchozím. Křest ponořením však neumožňuje.

Lavice jsou pevně přimontované, a příliš velkou variabilitu v prostoru neumožňují. Jak jsem již zmínila, jsou sestaveny za sebou, jako v divadle. Kromě nich zde však architekt (záměrně) ponechal poměrně dost místa pro stojící věřící. Z vlastní zkušenosti vím, že i tento prostor je během bohoslužeb zaplněn a větší množství lavic by kapacitu kostela pouze zmenšilo.

V kostele jsem byla svědkem dvou naprosto odlišných liturgií. Během první, tradiční, kdy v lavicích seděli především starší lidé, schóla i instrumentalisté byli na kůru v jihovýchodní části kostela. Naopak během rodinné bohoslužby již stáli vedle oltáře ve východní části kostela. Také druh hudby i samotní hudebníci se v obou případech lišili. Každá z těchto liturgií měla zcela jinou atmosféru, která odpovídala i věkovému složení věřících. Při rodinné bohoslužbě byly texty písní promítány na stěnu kostela a věřící zpívali společně se schólou a hudebníky. I jinak byla účast farníků při této bohoslužbě mnohem aktivnější.

Netroufám si posuzovat, jak moc by jiné uspořádání liturgického prostoru změnilo pocity věřících během liturgie. Je třeba však zmínit, že vzhledem k věkovému složení farníků by se takový interiér z valné většiny nejspíše nesetkal s pochopením a vzhledem k pohledu místního faráře vlastně ani nemohl být uskutečněn.

Jde o velice dobře fungující farnost v těžkých podmínkách. Sociální struktura obyvatelstva této části Ostravy je velmi specifická. Jde o bývalé či současné dělníky, kteří pracovali či pracují v místních železárnách nebo jiných provozech. Není třeba nic rozvádět, pokud zmíním, že kostel sv. Ducha je umístěn mezi ubytovnou, která slouží i jako hodinový hotel, a restaurací s obsluhou nahoře bez. Práce faráře zde má svá specifika. I to vše může být důvodem, pro odmítnutí netradičního uspořádání interiéru.

Závěr

Bylo by velice snadné nazvat celou stavbu promarněnou příležitostí pro nový typ liturgického prostoru. Byť to byl vlastně první pocit, který jsem po vstupu do interiéru kostela měla. Postupně jsem si však začala uvědomovat estetiku celého prostoru, jeho jednoduchou eleganci a praktičnost. Vše nevýznamné odpadá. Je třeba zmínit, že architekt Marek Štěpán zde odvedl dobrou práci. Pěkná je symbolika i provedení svatostánku, stejně jako oltář i křtitelnice.

Ač podle sdělení faráře Vítěslava Řehulky architekt Marek Štěpán centrální uspořádání prostoru nabízel, v našich kostelech je vzácnou výjimkou. Dobré příklady takových interiérů známe ze zahraničí, především z Německa a i zde je v poslední době při výstavbě nových kostelů preferováno „divadelní“ uspořádání.

Pokud však ostravské společenství jednoho dne dojde k závěru, že by dalo přednost komuniálnímu uspořádání, lze interiér relativně snadno upravit. Lavice lze odšroubovat a přemístit, stejně tak menzu s ambonem lze (již ne tak snadno) posunout do středu prostoru.

To vše lze však provést pouze v okamžiku, kdy proběhne i posun v myšlení společenství a konkrétních zástupců církve a kdy všichni usoudí, že taková změna bude ku prospěchu věci. Vždyť jak již víme: „Tvářnost prostoru je nadto výrazem sebechápání obce a církve, odrazem zcela určitého pojetí církve, zcela určité ekleziologie.“14

Literatura a jiné zdroje

KLÍPA Jan (ed.) Liturgický prostor v současné architektuře, Praha: Síť 2009.

RICHTER Klemens: Kirchenraume und Kirchentraume. Die Bedeutung des Kirchenraums fureine lebendige Gemeinde, Freiburg-Basel-Wien. Herder 1998, Překlad Helena Medková, ze sborníku Liturgický prostor v současné architektuře, Praha: Síť 2009.

RICHTER Klemens: Od kostela „cesty“ k prostoru křesťanského společenství. Getsemany, duben 2010.

Institutio Generalis Missalis Romani, Editio tertia, 2002.

VAVERKA Jiří: Moderní sakrální stavby církví a náboženských společností na území Čech, Moravy a Slezska. Brno, Jota 2004.

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1098528273-krestansky-magazin/3132... 14.12.2013

http://www.earch.cz/cs/kostel-ducha-svateho-v-ostrave-zabrehu 14.12.2013

1RICHTER Klemens: Kirchenraume und Kirchentraume. Die Bedeutung des Kirchenraums fureine lebendige Gemeinde, Freiburg-Basel-Wien. Herder 1998, Překlad Helena Medková, ze sborníku Liturgický prostor v současné architektuře, ekumenické nakladatelství Síť 2009.

2Symbolické je, že tento základní kámen byl posvěcen Vasilem Hopkem, řeckokatolickým biskupem z Prešova, mučedníkem komunistického režimu, který byl v roce 2004 Janem Pavlem II prohlášen za blahoslaveného.

3Ing. Arch. Marek Štěpán se v té době již podílel na úpravách sakrálních interiérů – dřevěný kostel v Ostravě-Hrabové, sv. Václav v centru Ostravy, kostel sv. Ducha ve Starém Zubří...

4 http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1098528273-krestansky-magazin/3132...

5 http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1098528273-krestansky-magazin/3132...

6Ing. Arch. Marek Štěpán se v jednom ze svých rozhovorů také vyznává z obdivu k architektu Janu Blažeji Santinimu-Aichelovi, který byl mistrem v práci se světlem a jehož barokní kostel na Zelené hoře je dnes památkou UNESCO. (viz http://www.asb-portal.cz/?article_print=2090)

7Viz http://www.earch.cz/cs/kostel-ducha-svateho-v-ostrave-zabrehu

8VAVERKA Jiří: Moderní sakrální stavby církví a náboženských společností na území Čech, Moravy a Slezska. Brno, Jota 2004.

9Viz http://www.earch.cz/cs/kostel-ducha-svateho-v-ostrave-zabrehu

10Je však pravdou, že sedící vpředu se za tímto účelem musí celkem nepohodlně otáčet.

11Institutio Generalis Missalis Romani (257)

12Zde je však třeba položit si otázku, do jaké míry je úkolem architekta i osvěta a snaha seznamovat stavebníka s novými trendy v koncepci prostoru.

13RICHTER Klemens: Od kostela „cesty“ k prostoru křesťanského společenství. Getsemany, duben 2010.

14RICHTER Klemens: Kirchenraume und Kirchentraume. Die Bedeutung des Kirchenraums fureine lebendige Gemeinde, Freiburg-Basel-Wien. Herder 1998, Překlad Helena Medková, ze sborníku Liturgický prostor v současné architektuře, ekumenické nakladatelství Síť 2009.