Částice Pána Boha

Michal Heller, kněz, profesor, známý fyzik, kosmolog, filozof přírody, laureát Templetonovy ceny 2008 hovoří o dialogu vědy s vírou a víry s náboženstvím

Ot.: Byl jste pozván do známého centra CERN ve Švýcarsku k účasti na debatě o vztazích mezi vědou a náboženstvím. Představuji si, že došlo k nějakým filozofickým problémům spojeným s objevem, již téměř jistým, tzv. Higgsova bosonu, zvaného též božskou částicí. Nalezli jsme stopu Pána Boha ve vesmíru?

Michal Heller: S Higgsovou částicí není víc filozofických problémů než s celým zbytkem fyziky. Na této konferenci se největším problémem ukázal být problém jazyka – jak mluvit o velkém třesku s filozofy a teology, aby se došlo ke vzájemné shodě.

Ale nejprve krátké objasnění: Higgsova částice je kvantem, vytvářejícím tzv. Higgsovo pole. Vedle standardního modelu elementárních částic Higgsovo pole proniká celý vesmír a elementární částice, z nichž je složena hmota, získávají hmotnost prostřednictvím interakce s tímto polem. Standardní model je dokonale experimentálně potvrzený. Doposud ale scházelo pouze věrohodné potvrzení existence Higgsova pole a bez něj by nebylo známo, odkud se bere hmota. Pokud se nám hmotnost spojuje s materiálnem, pak bez Higgsova pole by nebylo hmoty. A proto toto pole a jeho kvanty mají v sobě cosi z božské moci – vytvářejí hmotu. Ale to jsou jistě jen trochu metaforické úvahy,

Ot.: Lze to nějak dát do shody s biblickým popisem stvoření světa?

MH: Musím se zde odkázat na velmi starou metaforu dvou Knih. Jednou z nich je Kniha zjevení, kterou Bůh mluví k člověku. Potom je zde druhá kniha, skrze niž mluví Bůh – Kniha přírody. Otcové církve rádi tuto metaforu používali. Najdeme ji už u Augustina.

Ot.: Ale ve všeobecném chápání současné křesťanské kultury, ať už katolické, tak i protestantské, tato metafora zanikla. Nemáme už dvě knihy, ale jen jednu biblickou pravdu, obsahující celek božského poslání a ti, kdo se pokouší samostatně číst Knihu přírody, tj. různí fyzici, astronomové, biologové, evolucionisté, se často stávají falešnými proroky, dokonce bludaři.

MH: V tom, co říkáte, je hodně pravdy. Dnes náboženství často interpretuje sebe sama, jako by jednou provždy bylo všechno obsažené v Bibli. Ale domnívám se, že to souvisí s úpadkem úrovně teologie. Existují jistě i skvělí teologové, ale jsou i podprůměrní, kteří mají velký vliv na pastorační praxi, na katechetiku, na úroveň náboženského dialogu se společností. Bohužel se snižuje úroveň vzdělání v seminářích a úroveň duchovenstva všeobecně.

Bohužel je i nízká úroveň náboženského vzdělání u lidí, kteří se považují za věřící. Často bohužel zůstává jakoby zastuzené ve fázi přípravy k prvnímu svatému přijímání, navíc ještě zdeformovaná zapomínáním. Odtud se bere takové zjednodušené přesvědčení, že v Bibli je všechno. Když se podíváme do historie teologie, vůbec to není pravda. Vezměme si křesťanský starověk. Existovaly vedle sebe slavné biblické školy, největší v Alexandrii, druhá byla v Antiochii a tam se Písmo vykládalo alegoricky, ne doslovně. Stačí si přečíst tehdejší komentáře, třeba Pět komentářů Augustina ke knize Genesis. Tam je obsaženo důležité pravidlo, jímž se Církev řídila věky. Augustin píše, že pokud se v Písmu potkáme s tvrzením, které se zdá protivit  dobře ustálené světské pravdě – tehdy neexistovala věda v našem pojetí, ale „dobře ustálené pravdy" – potom máme za povinnost přijmout tuto pravdu za autentickou a uznat, že jsme dosud biblickému textu rozuměli nesprávně. Kdybychom to dělali jinak, pohané by se nám smáli.

Ot.: Mám dojem, že tato augustinovská tradice alegorického, metaforického výkladu Písma v dnešní církvi nepřevládá.

MH: Dnešní úroveň biblických studií je na velmi vysoké úrovni. Jsou v ní obsažena studia starověkých jazyků, archeologie, kriticko-literární analýza, sémiotika a mnoho jiných disciplín. Je proto škoda, že toto úsilí mimo okruh biblistů jaksi nedojde až k obecnému povědomí.

Ot.: Zdá se mi, že pokud mluvíme o teorii evoluce nebo o fyzikálních teoriích, lze vidět, jak velké se vyvíjí úsilí, aby se „dobře ustálené pravdy“ naroubovaly na Písmo nebo se zamlčely či zpochybnily. Mnoho vzdělaných lidí, kteří svou víru berou vážně, má pocit nepřijetí, protivenství mezi těmito dvěma světy, nebo i oněch dvou Knih – vědy a náboženství.

MH: Ano, máte pravdu, i já mám mnohdy při svém působení pocit, že nemohu překročit jakousi stěnu odporu. Je ale zajímavé, že se to týká širokých vrstev společnosti a ne světa vědy. Tam je to naopak. Ve společnosti vědců za posledních 30 let výrazně vzrostl zájem o metafyzické a filozofické otázky. Takových iniciativ a diskuzí, jako byla tato debata v CERN, je čím dál více, ale iniciativa přitom vychází spíše ze strany vědců než teologů. Občas je obtížné nalézt teologa pro takovou diskuzi. Jak by se trochu báli.

To je spojeno se vzrůstajícími fundamentalistickými tendencemi mezi věřícími, pocit ohrožení, ohrožení v tvrzi, která je z mnoha stran napadána. Fundamentalismus je ve své podstatě neslučitelný s duchem křesťanství, ale přitom narůstá. A to nejen ve své krajní podobě, ale i v podobě blízké fundamentalismu, radikálních postojů ve společnosti. To vidíme kolem sebe.

Ot.: Kosmologie, současná fyzika, matematika – to jsou ale dost hermetické obory.

Např. papež Jan Pavel II. byl vědě velmi otevřený, zval nás, diskutoval, povzbuzoval a doufám, že to proniklo do vědomí naší hierarchie. Existuje např. vatikánský dokument ještě z 80. let proti fundamentalistické interpretaci bible. I papež Benedikt XVI. sdílel tento názor. Přečtěte si jeho slavnou promluvu z Řezna. Mluví zde o helénské tradici křesťanství, o Bohu racionálním, je to velmi hezký text.

Ot.: Dobře, jak je tedy třeba podle vašeho názoru číst biblickou zprávu stvoření světa?

MH: Kniha Genesis je literární kompozicí a ne příručkou kosmologie. Je to báseň s liturgickou funkcí. Tak je ji třeba vykládat, ne doslovně.

Ot.: A má tu něco význam pro fyzika? Naleznete v tomto literárním metafyzickém popisu nějaký pravdivý obraz počátku vesmíru?

MH: Ne, rozhodně ne. A současná teologie varuje před tím, aby někdo takovou ekvilibristiku zkoušel.

Ot.: Žádné stopy velkého třesku?

MH: Žádné. Celkové pojetí stvoření z nicoty se v hebrejském vědomí vytvářelo pomalu, objevuje se teprve až v knihách Makabejských, vzniklých v období invaze helenismu do Palestiny a napsaných v době, když se hebrejský kánon biblických knih prakticky ustálil. Židé neměli metafyzické tendence, byli spíše legalisté, vytvářeli rozmanité poznámky a komentáře. Metafyzická interpretace je řeckou specialitou.

Pojetí stvoření z nicoty zpracovává až rané křesťanství. První teologickou reflexí na toto téma se objevuje v dopisu z druhého století po Kristu, nazvaným Hermovým pastýřem. Ale pojetí stvoření nemá v sobě nic z nějakého božského velkého třesku. Je to zajímavé, že teologové diskutují, jestli je možné stvoření bez počátku a dochází k závěru, že podstatná je neustálá závislost na Bohu a ne sám počátek. Tomáš Akvinský napsal dílko s titulem „O věčnosti světa proti mumlajícím“ („De aeternitate mundis contra murmurandes“) a říká tam, že je možné si představit svět stvořený od věků, bez počátku, protože stvoření je vždy aktem trvalým a ne jednorázovou událostí. Vidíme z toho, jak velmi jsou zjednodušené běžně se šířící katechetické popisy stvoření v porovnání s tím, co je v teologii a v její historii.

Ot.: Ale když otevřeme Knihu přírody, tak jak je odkódovaná a zapsaná fyziky, dostaneme se do prostoru stejných pojetí, toho samého sporu, zda kosmos povstal z něčeho či z ničeho, jestli byl nějaký počátek nebo jestli, jak tvrdí superstar dnešní kosmologie Stephen Hawkins, zda je možný svět bez počátku. Vy rozvíjíte teorii neproměnné geometrie a jste někde mezi Tomášem Akvinským a Hawkingem. Jak se dělí fyzici v otázce počátku?

MH: Věda, nebo přesněji řečeno vědecká metoda, je velmi přísná. Pokud se budeme držet vědecké metodologie, pak musíme striktně prohlásit, že věda neklade otázky, na které není možné odpovědět experimentálně. A proto, pokud se budeme držet tématu, otázky po počátku, po stvoření nejsou otázkami z oboru fyziky, protože na ně nemáme odpovědi, které by bylo možné experimentálně dokázat.

Ot.: Čili jinak řečeno věda začíná fází velkého třesku, protože ten už máme dobře popsaný a potvrzený v modelu standardní historie kosmu. Všechno, co bylo dříve, mimo – jak říkají fyzici – Planckova horizontu, to už není fyzika, ale metafyzika?

MH: Otázka po počátku přítomné fáze evoluce kosmu může být vědeckou otázkou, pokud jsme schopni ji posuzovat za pomoci standardních vědeckých metod. Ovšem otázka, jestli Bůh stvořil svět, překračuje rámec vědeckých metod. Ale to neznamená, že by to bylo iracionální, i když tak uvažovali pozitivističtí vědci, kteří dominovali ve světě vědy někdy do 70. let minulého století. Dnes naopak mnoho vědců fascinuje to, co je za obzorem vědeckých metod. Tím rovněž dokazují, že hranice racionality se neshodují s hranicemi vědeckosti, s hranicemi empirické vědy. Zamýšlejí se třeba nad tím, že pokud se fyzický svět vykládá pomocí přírodních zákonů, které objevujeme, odkud se vzaly tyto zákony? A to je právě místo, v němž fyzici překračují svoje metody. I fyzik je člověkem a chce vědět, jak to je.

Ot.: V tom případě se ještě vraťme k Bohu – Stvořiteli vesmíru. Jestliže se ukrývá, nebo též my ho ukrýváme za horizontem vědy, to znamená, že neexistuje žádná možnost ani potvrzení ani odvržení „hypotézy Boha“. To se nazývá agnosticismem a je to dost obecně vyznávaným „náboženstvím“ vzdělaných lidí.

MH: My fyzici jsme v lepší situaci než mnozí vzdělaní lidé, ba dokonce i vzdělaní teologové, protože se v naší činnosti dotýkáme bezprostředně racionality světa. To je nesmírně silný existenciální svědectví. Napadá mne jedna příhoda. Před mnoha lety jsem byl pozván britskou televizí BBC k debatě v jednom známém nedělním pořadu. Mezi diskutujícími byl i Richard Dawkins, autor „Imaginárního Boha“, prorok ateismu, člověk s dost agresivními názory. Nahrávání pořadu trvalo v jednom českém klášteře v Brně několik hodin. Nakonec se nás někdo zeptal, jaký je hlavní rozdíl mezi mými a Dawkinsovými názory, protože i on sám byl překvapený, že jsem nezpochybňoval např. teorii evoluce. Řekl jsem, že mezi námi vidím jeden malý rozdíl – in spelling (v pravopisu)… Co to znamená, ptá se Dawkins? Protože ty slovo rationality říkáš s malým písmenem, a já s velkým – odpověděl jsem. On chvíli přemýšlel a pak řekl: you are probably right, asi máš pravdu.

Ot.: Pokud je tento svět racionální, a to zakoušíme, znamená to, že my bychom tu Knihu přírody měli přečíst, v každém případě tu není nějaká základní nemožnost to učinit. A současně, jak ji čteme, stále důrazněji docházíme k závěru, že může být napsaná jazykem, který je pro nás nepřístupný a nesrozumitelný. Nejsme schopni přeložit do naší lidské řeči a do naší představivosti ani mikroměřítko, čili celou novodobou kvantovou fyziku se všemi jejími paradoxy a výstřednostmi ani makroměřítko, čili teorii relativity. Nemluvíme ani o vztazích mezi kvantovou teorií a teorií gravitace, která je takovým Svatým Grálem současné fyziky. Prostě nemáme jazyk, jakým bychom popsali Heisenbergovy a Einsteinovy teorie, nanejvýš tak Isaaca Newtona. Ale on žil v 17. Století. Otázka tedy zní: Na základě toho, co jsme již vyčetli z Knihy přírody, jsme schopni ji dočíst do konce?

MH: Já se stále divím, že jsme byli schopni přečíst až tolik, protože z vývojového úhlu vidění by nám stačilo povědomí velmi primitivní mechaniky, abychom uměli uhnout hlavu, když na nás letí kámen nebo nůž. K čemu je nám znalost kvarků nebo pohybů vzdálených galaxií? To nepomáhá evoluci v ničem a občas to i škodí, protože člověk si nevydělává na živobytí, ale jen se honí za nějakým tajemstvím. Prostě se divím. A divil bych se ještě víc, kdyby komplikovanost našeho myšlení byla až tak velká, že bychom byli schopní tyto komplikace skutečnosti zjednodušit. Jistě, pokud chceme lépe porozumět, musíme ji nějak přeložit do našeho jazyka. Prakticky to znamená překlad z jazyka matematiky.

Ot.: Protože Kniha přírody je napsaná matematickým jazykem. Ano?

MH: Přinejmenším to, co jsme z ní až dosud vyčetli.

Ot.: Ale já mám dojem, že jazyk matematiky není z tohoto světa. V kosmologických teoriích se objevují např. vesmíry vícerozměrné nebo i s několika stovkami rozměrů. Pro člověka, který je stvořen do trojrozměrného prostoru, je to nepředstavitelné. Proto víra, že naším povoláním je porozumění božskému plánu, odhalení Knihy přírody, se hatí, protože možná nikdy nebudeme schopni pochopit smysl těchto námi odkrytých matematických formulací.

MH: V matematice je porozumění shodné s osvojením si. Vícerozměrné prostory si osvojíme relativně snadno. Ale to jistě vůbec nemění názor, že matematika „není z této země“. Pokud se setkám s problémem a on má takové, a ne jiné matematické řešení, s tím si jinak neporadím. Nemám nad tím moc. Dává mi to zakusit tajemství, ale ne nesmysl. I tehdy mám volbu: přijmout, že žiji v nesmyslném světě, nebo nejsem schopen mu porozumět, ačkoli má smysl, který je pro mě nepochopitelný. Volba nesmyslu by byla disharmonií, pištěním při srážce s racionalitou světa. Svět by byl schizofrenní, pokud by zůstával racionální ve své přírodní vrstvě a iracionální v člověku, který je zvláštní, vědomou částí přírody. Prostřednictvím člověka by se ten nesmysl všude vkrádal. To je jistě logicky možné přijmout, může to tak být, ale já osobně takovou disharmonii odmítám, stavím se za smysl, i když mu nerozumím až do konce.

Ot.: Znamená to tedy, že soulad kosmu, jeho racionalita a smysl potřebují odraz v jednotě, že je třeba sloučit hvězdné nebe nad námi a vnitřní morální pravidla?

MH: Hezky řečeno. Prostého rolníka klečícího u kříže u cesty a fyzika spojuje stejné hledání smyslu, i když různými jazyky popisují své zkušenosti a svět, který je obklopuje. Domnívám se, že náboženství bylo člověku dáno Bohem, aby mu nějak pomohlo v tomto dramatickém hledání smyslu. Třeba se nějací slavní fyzici a vědci dokáží obejít bez náboženství, protože svým rozumováním docházejí k nějakým odpovědím, ale běžný člověk to má jednodušší, pokud věří.

Ot.: A náboženství má nějaký vliv na váš vztah k vědě?

MH: Má, a velký. Kdybych nebyl nábožensky založený, pak věda by pro mne byla hrou s přírodou, vyrýváním kousků vědění. Ale já mám pocit, že jsem si sedl ke hře s Bohem, který vládne smyslu a tajemství – a to je fascinující …

Ot.: A když se zabýváte fyzikou, nedošel jste k názoru, že náboženství nemá vztah k Bohu, že s celou svou tradicí, ortodoxií, liturgií, emocemi je tak nějak protibožské, protože brání v úsilí porozumět, vyčíst, hledat onu racionalitu, že dává odpovědi často příliš prosté, jen tak ledajaké, zdánlivé, vlastně iracionální. Jinak řečeno: neškodí náboženství v poznání Boha?

MH: V jistém smyslu je věda snazší než náboženství. A bohužel náboženství často v lidském podání škodí, neboť je snadné jej zfalšovat. Vědu lze obtížněji zfalšovat, protože má rozmanité mechanismy, kterými se brání a mimo to je v mnoha záležitostech neutrální a člověka se nedotýká tak těsně jako náboženství.

Náboženství je velmi nestabilní struktura. Často operuje s obrazy, které snadno podléhají zkreslení. Kolik je psychických poruch z důvodu náboženství! Jistě existuje i vědecká mánie, ale mánie náboženská je mnohem nebezpečnější i viditelně. Příkladem toho jsou fanatismy, všechny ty války a konflikty, kterými se náboženství kompromitují. Náboženství je obtížnější než věda, ale to neznamená, že by věda byla člověku méně potřebná.

Z polštiny přeložil Pavel Kouba