Smrt a naděje

Stojíme na prahu Velikonoc, svátků Ježíšova utrpení, smrti a vzkříšení. Svátků nejslavnějších, protože připomínajících to nejdůležitější: Ježíš daroval své utrpení nám, a v našem utrpení je tak s námi. Ježíš zemřel rukama lidí jako jsme my, za lidi a pro lidi jako jsme my, pro mne a pro tebe, a jeho smrt nám přinesla nový život. Ježíš nezemřel definitivně a beznadějně - naopak svou smrtí vystoupil k Bohu a tuto cestu k Bohu svou láskou otevřel i nám, takže i my ke své smrti můžeme jít s nadějí, můžeme jít s ním.

Jsou to neslýchané, nepochopitelné věty. Jsou to pravdy, které se natolik vymykají běžné zkušenosti, že je nesmírně obtížné je lidským jazykem vůbec formulovat a je zhola nemožné je empiricky dokázat. Avšak zároveň jsou to základní zkušenosti křesťanství, fundamenty křesťanské víry, základy křesťanské naděje, pradůvody křesťanské lásky. Díky jejich prožití, procítění a přijetí dokázaly v průběhu dějin tisíce lidí snášet dobré i zlé s nadějí, láskou a pokorou, statečně čelit i samotné smrti a vydat tak svědectví své víře ve vzkříšení.

Velikonoce jsou svátky mimořádného protikladu: největší zármutek Velkého pátku, připomínající smrt, bolest, hřích a opuštěnost, stojí těsně vedle největší radosti nedělního rána, které znamená záchranu, vítězství života a boží láskyplné přitakání lidskému životu. To nejnižší a nejodpudivější, co v nás lidech je - vražda, zrada a zbabělost - stojí těsně vedle toho nejvyššího, čím se dotýkáme božství: vedle prozářené odpouštějící lidskosti Ježíše, vedle smutku statečných žen pod křížem, vedle radosti prázdného hrobu. Patří k Velikonocům vždy obojí, temnota i jas, jedno bez druhého by nebylo úplné. Když jsme se v těchto předvelikonočních Getsemanech rozhodli zaměřit spíše na temnou stránku utrpení a smrti, činíme tak my i autoři předkládaných textů právě s vědomím vzkříšení, s radostným očekáváním plného života a nevystihlé boží slávy.

Španělský teolog Andrés Torres Queiruga se ve svém textu zabývá křesťanskými pohřebními obřady, a to právě ve světle velikonoční víry. Není to klasický liturgický text o detailech modliteb, ale spíše výzva k obnově především postojů a víry, abychom se zbavili pověrečného a zvěcňujícího pohledu na zmrtvýchvstání Páně. Vzkříšení není žádný „zázrak", „div" ve smyslu hmotné resuscitace; a není to ani usmíření rozhněvaného Boha lačnícího po krvi nějaké oběti, který nepřijme ani jedinou duši do své náruče, dokud není jeho pomstychtivost ukojena - spíše naopak je Bůh věčný zachránce ze smrti a „vzkříšení Krista zjevuje plnost toho, co Bůh činí na svých synech a dcerách od počátku světa."

A mimoto se mi líbí Queirugovo východisko, realistické jak ve smyslu „beroucí na vědomí nedokonalou skutečnost", tak i ve starém významu „plně věřící v realitu božských tajemství": „Dřívější myšlení zdůrazňovalo především maximální (přesto vždy nedostatečnou) péči, kterou máme věnovat rozhovoru s Bohem z úcty k jeho nekonečné vznešenosti a dobrotě. Kromě toho vždy vycházelo z ideálu, to znamená z autentické „esence" slavnosti. Je už na čase být realisty a přiznat si, že naše konání je nevyhnutelně nedostatečné a naše víra ubohá a temná. Zázrak, který slavíme, je tady, zde, jako mystérium - musíme se jenom otevřít působení, které z něho vyzařuje."

Článek Lenky Martelliové Pastorační péče v nemoci a umírání pak připomíná rozměr utrpení a provázení trpících. I to je velikonoční téma a Velikonocemi projasněný text. - Přeji vám radostné svátky Kristova vzkříšení!