V desátém století pozorujeme do jisté míry opačný vývoj než ve století devátém. V průběhu devátého století se rozpadá Franská říše Karla Velikého a vzrůstající politickou roztříštěnost doprovází devastující nájezdy Normanů, Saracénů (tak byli obecně označováni muslimští nájezdníci) a Maďarů. Na přelomu devátého a desátého století tento vývoj vyvrcholil. V desátém století dochází k určité konsolidaci, stabilizují se starší i nové politické útvary, nájezdy ustávají, z části díky lepší organizací obrany a z části díky změnám ve způsobu života nájezdníků, kteří se usazovali (např. Normané v Normandii nebo Maďaři v Podunají). Císařskou korunovací Oty I. (936-973) v roce 962 byla opět obnovena idea římského císařství na Západě. Přestože se ambiciózní plány mladého císaře Oty III. (983-1002) a jeho nejbližších spolupracovníků na znovuobnovení římské říše na přelomu desátého a jedenáctého století uskutečnit nepodařilo, byly v desátém století v podstatě položeny základy dnešní Evropy a vytvořeny předpoklady pro její všestranný rozvoj, který se stal zřejmým v následujících stoletích.
Právě domnělé počátky dnešních států přitahovaly pozornost historiků v 19. a na počátku 20. století. Mnohdy docházelo nejenom k přenášení tehdejších představ o národu a státnosti do dávné minulosti, ale dokonce i k ideologické interpretaci nebo zneužívání historického bádání. Např. ve vládcích Otonské dynastie byly spatřovány první „němečtí králové" a odvolávali se na ně také zakladatelé nacistické „Třetí říše", kteří zneužili tisícileté výročí úmrtí Jindřicha I. (919-936) k oslavě nacionální a o „životní prostor" na východě usilující politiky. Dnešní historici jsou již k přenášení politických představ do tehdejších poměrů mnohem ostražitější. Vždyť tehdejší vládnoucí rodiny byly vzájemně velmi provázané a jak málo se v tehdejší době dalo mluvit o „německé" nebo „francouzské" politice, dokládá např. spor o regentství nad tříletým Otou III., nástupcem náhle zesnulého císaře Oty II. v roce 983. V té době hodnostně nejvyšší „francouzský" prelát, remešský arcibiskup, podporoval „německou" stranu, zatímco trevírský arcibiskup, tedy „německý" prelát, stranu „francouzskou", aniž by je někdo vinil ze zrady nebo z nedostatku „národního" uvědomění.
Také česká, polská i maďarská historiografie věnovala desátému století velkou pozornost, neboť v té době vstupují tyto tři středoevropské státy na mezinárodní scénu. I v tomto případě je třeba se při uvažování o minulosti vyhnout ahistorickým interpretacím a být kritický při přebírání dlouho tradovaných stereotypních výkladů. Např. důvody snad jedné z nejstudovanějších událostí českých dějin, smrti knížete Václava 28. září 935 (tento rok moderní bádání upřednostňuje před dříve tradovaným rokem 929), zůstanou zřejmě jen více či méně pravděpodobnými hypotézami. Petr Charvát k tomu ve své knize poznamenává: „Hypotéza o zlobě a padoušství Boleslavově těžko obstojí... Takže jak je třeba vysvětlovat skutek, který ve svých konečných důsledcích položil duchovní základ k celistvosti a jednotě českého národa? Přiznám se upřímně, že nevím. Jsou doloženy případy, kdy králové přišli o život v důsledku opilecké rvačky mezi dvořany. Nejsem si jist, zda zavraždění knížete Václava patří do této kategorie. Logický důvod k útoku na jeho život však nenacházím."
V tomto procesu utváření Evropy, resp. jejího rozšiřování na východ v desátém století, sehrálo velmi důležitou roli křesťanství. Jeho přijetí bylo podmínkou pro plnohodnotné zařazení mezi tehdejší vládnoucí elitu. Poměrně názorně to ilustruje legendární příběh o křtu českého knížete Bořivoje (852/853-888/890) z 9. století, jak jej zaznamenal v legendě Život a umučení svatého Václava a báby jeho svaté Ludmily břevnovský mnich Kristián na konci 10. století. Vypráví, jak při své návštěvě na Moravě byl kníže Bořivoj sice pozván na hostinu, ale „nikterak mu nebylo dopřáno místa k sedění mezi křesťany, ale před stolem na podlahu mu kázáno se posaditi." Metodějovi se „zželelo tohoto příkoří" a řekl Bořivojovi: „Ach, že ty takový a tak mocný muž nestydíš se býti odstrčen od sedadel knížecích, ačkoli požíváš sám též důstojnosti knížecí, nýbrž raději pro ohavnou modloslužbu přeješ si s pasáky sviní na zemi ležeti... Odřekneš-li se model a démonů v nich přebývajících, staneš se pánem pánů svých a všichni nepřátelé budou podrobeni panství tvému a potomstvo tvé denně bude se množiti jako řeka převeliká, v níž se stékají vody rozličných potůčků." Po krátkém výkladu byl druhého dne Bořivoj se svou družinou pokřtěn a vrátil se do Čech s knězem jménem Kaich. Legenda dále ilustruje, že tento proces christianizace shora nebyl snadný, což je zřejmé ze zprávy o protikřesťanské reakci, resp. o odporu vůči knížeti, který „od mravů otcovských odstupuje". Bořivoj opět odchází na čas na Moravu, kde se „dokonale v učení Kristově obeznámil". Zajímavé na tomto vyprávění je také to, že některé okolnosti (např. zákaz společného stolování křesťanů a pohanů, poučení o víře až po křtu) odpovídají pokynům pro franské misionáře z konce 8. století.
Poměrně známé je také legendární vylíčení křtu kyjevského knížete Vladimíra (980-1015) v roce 988. Kronikářské zprávy mnicha Nestora z počátku 12. století se totiž staly námětem pro satiru na poměry v 19. století, kterou sepsal Karel Havlíček Borovský s názvem Křest svatého Vladimíra. Podle legendy se Vladimír rozhodl zavrhnout pohanství a přijmout křest teprve poté, co prozkoumal všechna tehdejší hlavní náboženství, jejichž představitele si zavolal, aby jej přesvědčili o přednostech své víry (islám, judaismus a západní i východní křesťanství). Legendární vyprávění zřejmě není bez historického základu, neboť kyjevští vládcové se nepochybně mohli s těmito náboženstvími setkat. Judaismus byl hlavním náboženstvím v chazarské říši, k islámu se hlásili volžští Bulhaři a Vladimírova matka kněžna Olga (+969), sama křesťanka, udržovala styky s Otou I., od něhož si vyžádala misionáře. Ve skutečnosti však měl kníže možnost svobodného výběru jen stěží, neboť vliv Byzantské říše byl dominantní, což bylo dáno také geograficky. Šlo o vyvrcholení dlouho trvajícího procesu, neboť byzantští misionáři působili v Rusku již v 9. století. Také ohledy zahraničně politické vedly Vladimíra k žádosti o přijetí křtu, neboť přijetí křesťanství mu zajišťovalo mezinárodní uznání jako rovnocenného panovníka. Žádost byzantského císaře Basilea II. (976-1025) o vojenskou pomoc Vladimír využil k získání jeho dcery Anny za manželku. Poté, co byl byzantskými posly po krátkém, asi tříměsíčním katechumenátu pokřtěn na svátek Zjevení Páně (6. ledna), vydali se ruští bojovníci na pomoc Konstantinopoli. Vladimírovi poslové odsud přivedli Annu a na začátku léta se konala svatba. Zřejmě v téže době došlo na Vladimírův rozkaz k hromadnému křtu kyjevského obyvatelstva v Dněpru, do něhož byly předtím skáceny pohanské modly. Skutečná christianizace ruské společnosti byla, podobně jako v dalších případech christianizace shora, dlouhým a pomalým procesem a pohanské představy se udržovaly ještě dlouho.
Desáté století bylo dobou horlivé misijní činnosti, která byla často součástí mocenské politiky. Christianizace byla považována za jeden z nejúčinnějších prostředků zajištění dobytých území nebo alespoň za prostředek pro zajištění sféry vlivu. Podobně jako v případě Kyjevské Rusi se tak dělo v kombinaci se sňatkovou politikou, kdy spolu s císařovou dcerou přišel na panovnický dvůr početný doprovod byzantských duchovních. Proto také mír, uzavřený mezi Byzancí a bulharským Petrem (927-969), jemuž byl přiznán titul basileus (car), doprovázel jeho sňatek s byzantskou princeznou Marií. Přestože Byzanc uznala existenci samostatného bulharského patriarchátu, znamenal uzavřený mír otevření Bulharska ještě většímu byzantskému politickému a kulturnímu vlivu. Spory i války s Bulharskem provázely byzantskou politiku i v dalších letech, ale onen kulturní vliv byl pro Byzanc nespornou výhodou. Za zmínku stojí rovněž skutečnost, že k rozvoji slovanského písemnictví v Bulharsku významně přispěli kněží slovanského obřadu, kteří byli brzy po smrti Metoděje a zákazu slovanské liturgie papežem v roce 885 vypovězeni z Velké Moravy. I zde se zřejmě setkávali s kritikou slovanské řeči, kterou museli obhajovat, jak dokládá krátký spis O písmenech vzdělaného mnicha Chrabra, který působil na přelomu 9. a 10. století. V něm mimo jiné argumentuje tím, že zatímco na řeckém překladu Starého zákona pracovalo sedmdesát mužů (podle legendy, proto se nazývá Septuaginta), „slovanské knihy přeložil jediný svatý Konstantin, řečený Cyril. Vynalezl písmo a přeložil knihy v několika málo letech, kdežto mnozí ostatní v mnoha letech... Proto jsou slovanská písmena svatější a ctihodnější, neboť je vytvořil svatý muž, zatímco řecká pohané Heléni."
Byzantské vojenské úspěchy v 10. století vedly k znovudobytí některých muslimy obsazených území. Vrchní velitel byzantského vojska Ioannes Kurkuas podnikl ve 40. letech úspěšné tažení na východ a dobyl řadu důležitých měst na řece Eufratu a v Mezopotámii. Své vítězné tažení dovršil dobytím města Edessy, které mělo nejenom strategický, ale i náboženský význam. Edessa se těšila mezi východními křesťany mimořádné úctě a byla jedním z nejvýznamnějších poutních míst, neboť zde bylo uchováváno „mandylion", což byl podle legendy „věrný a lidskou rukou nestvořený obraz Kristův", který podle tradice sám Kristus nadpřirozeným způsobem poslal edesskému králi Abgarovi. 15. srpna 944 byl tento obraz slavnostně převezen do Konstantinopole jako symbol vítězství křesťanské víry (tj. Byzance) nad islámem. Jiný úspěch zaznamenalo byzantské vojsko, v jehož čele stál Nikeforos Fokas, kterému se podařilo po urputném boji v roce 961 dobýt arabskou Krétu. V jejím hlavním městě Kandia (Chandax) byla nashromážděna kořist z mnoha pirátských výprav ve Středomoří, která nyní připadla Byzanci. Podle zpráv bylo město důkladně vypleněno a mnoho obyvatel bylo pobito nebo odvedeno a prodáno do otroctví. V Nikeforově armádě bylo rovněž mnoho duchovních, jejichž úkolem bylo nejenom posilovat morálku vojska během válečných akcí, ale také zahájit intenzivní misijní činnost mezi podmaněným obyvatelstvem, opět jako prostředek pro zajištění dobytého území.
Také na západě doprovázela christianizace dobyvačnou politiku. Ota I. (936-973) následoval příklad Karla Velikého, jenž kdysi přinesl jeho saskému kmeni křesťanství. Otův otec, saský vévoda Jindřich I. zvaný Ptáčník (919-936), byl po obdobích politické nestability zvolen roku 919 východofranským králem. Jindřichovi se podařilo do té doby roztříštěnou východofranskou říši usmířit, sjednotit a stabilizovat. Rozšířil územně svoji moc, podnikal nájezdy proti slovanským národům a Dánům a roku 933 porazil Maďary, kteří vpadli do říše. Položil tak základy nové dynastii. Ota se cítil být nástupcem a pokračovatelem díla Karla Velikého, což předvedl již při korunovaci v Cáchách roku 936, kdy společně s lotrinským vévodou sloužili vévodové francký, bavorský a švábský během korunovačních slavností saskému králi jako dvorští úředníci. Ota se chápal jako vůdce křesťanstva a byl odhodlán šířit víru za hranice své říše, samozřejmě podle tehdejší představy vojenské expanze a následné církevní misie. Podle kronikáře Widukinda při korunovační slavnosti podal mohučský arcibiskup novému vladaři meč se slovy: „Přijmi tento meč a vyžeň jím všechny nepřátele Kristovy, pohany a kacíře, na základě tobě propůjčené božské plné moci a na základě moci celé říše Franků, k upevnění míru všech křesťanů." Hned v roce 937 založil v Magdeburku klášter svatého Mořice jako základnu pro misii směrem na východ. V následujících letech zakládal řadu biskupství coby opěrné body dalšího misijního působení (např. v roce 948 Brandenburg a Havelberg, v roce 968 Magdeburg, Merseburg a Míšeň, v roce 972 Oldenburg atd.). Přehnaná očekávání spojená se zakládáním biskupství se nenaplnila a christianizace postupovala pomalu. Naopak se Otovi podařilo porazit 10. srpna 955 nad řekou Lechem poblíž Augsburku zdrcujícím způsobem Maďary, jejichž ničivé nájezdy do říše poté ustaly. Italským tažením připojil k říši italské království a v Římě přijal v únoru roku 962 z rukou papeže Jana XII. (955-964) císařskou korunu. Slovanská misie však vyústila v katastrofu poté, co císařův syn a nástupce Ota II. (973-983) utrpěl na jihu Itálie v roce 982 zdrcující porážku od Saracénů. Polabští Slované to využili k povstání a zničili biskupství braniborské a havelberské a císařskou misijní politiku, založenou na násilném postupu, vrátili o několik generací nazpátek. Úspěšnější se nakonec ukázal postup, který se uplatnil v Čechách, v Polsku i v Uhrách, tedy přesvědčení, že christianizace nových území nemusí být nutně spojena s jejich bezprostředním začleněním do říše. V těchto zemích se navíc střetával vliv křesťanského Východu a Západu. Otova církevní politika nakrátko zasáhla až do Kyjevské Rusi, když se kněžna Olga obrátila na Otu s žádostí o vyslání misijního biskupa pro její zemi. Roku 961 byl vyslán biskup Adalbert (v letech 968-981 byl arcibiskupem v Magdeburku) v doprovodu dalších kněží. Ve svém poslání však neuspěli a zanedlouho se opět vrátili do říše.
Křesťanství se šířilo také na sever Evropy. První významný pokus o christianizaci severských zemí podnikl již v 9. století mnich Ansgar (801-865), který působil v Dánsku a ve Švédsku. Normanské nájezdy, které v roce 845 zničily misijní biskupství v Hamburku, však počátky této misie v podstatě zlikvidovaly. Když Ota I. ovládl pevninské Dánsko, zřídil zde v roce 947 tři nová biskupství, která podřídil Brémám, kam bylo přeneseno sídlo zničeného hamburského arcibiskupství. Po proniknutí křesťanství na dánské ostrovy je přijal také dánský král Harald Modrozubý (+985/986). Kolem roku 1000 přijal křesťanství norský král Olaf Tryggvesson a o několik let později (asi kol. roku 1008) také švédský král Olaf Skottkonung, což bylo zásluhou zřejmě anglických misionářů. Také v těchto zemích se jednalo o misii shora a změna vnitropolitických poměrů vedla k protikřesťanské reakci.
Tento způsob přijetí křesťanství, tj. politickým rozhodnutím panovníka shora, zapříčinil, že ve střední a východní Evropě nedošlo ke vzniku říšských biskupství. Zdejší vládcové považovali biskupy za své podřízené, zcela závislé na jejich vůli. Tuto představu ilustruje vyprávění Kosmovy kroniky o biskupu Šebířovi (1030-1067), který si získal oblibu knížete Oldřicha (1012-1033), neboť „býval knížeti nerozdílným druhem při lovu. Býval první při ruce při zabíjení divokého kance; uměl mu uříznouti ocas, očistiti jej a připraviti, jak to míval kníže rád, a podával jej pánu, jakmile přišel, k jídlu." Proto mu prý kníže Oldřich často říkal: „Šebíři, pravím ti upřímně: za tenhle lahodný zákusek zasluhoval bys biskupství." Což se také nakonec stalo. Dlužno dodat, že Šebíř byl dobrým biskupem.
V západní části Evropy se naopak z biskupů stávali nejenom duchovní autority, ale především feudální pánové s vlastními statky, podanými a někdy i politickými ambicemi. Také zde považovali panovníci biskupy za své bezprostřední poddané, mnohdy však také za silné a mocné spojence. Provázanost biskupů a opatů či abatyší významných klášterů s panovnickými rody byla zřejmá a mnohdy poskytovala panovníkům potřebnou oporu v jejich sporech s domácí šlechtickou opozicí. Např. významné arcibiskupství v Remeši se stalo strategickým opěrným bodem pro vládnutí v západofranské říši (mimo jiné i kvůli právu arcibiskupa pomazat nového krále), proto se v 10. století stalo jeho obsazení předmětem opakovaných sporů. Např. vévoda Heribert II. z Vermandois určil v roce 925 svého pětiletého syna za následníka remešského arcibiskupa, který podezřele náhle zemřel. Převzetí světské správy mu tak zajistilo bohaté příjmy z arcibiskupských statků. Zanedlouho však remešské arcibiskupství obsadil západofranský král Rudolf Burgundský, který dosadil svého kandidáta. Poté, co bylo hrabství Remeš v roce 940 přeneseno na arcibiskupa, stal se prvním ze šesti západofrancouzských biskupů s hraběcí mocí (Remeš, Laon, Chalons-sur-Marne, Beauvais, Noyon a Langres). Ve východofranské říši můžeme jako významného církevního hodnostáře se světskou mocí jmenovat Bruna (+965), bratra Oty I., který jej roku 953 jmenoval arcibiskupem kolínským a brzy poté také lotrinským vévodou. Po nástupu nezletilého západofranského krále Lothara (954-986) se arcibiskup a vévoda Bruno v podstatě stal na téměř deset let skutečným regentem království. Tak byl položen základ k vytvoření světské moci duchovních knížat a středověké feudální církve, která v pozdějším Německu určovala jeho charakter až do velké sekularizace církevního majetku na počátku 19. století.
Z pohledu dějin filozofie stojí 10. století poněkud stranou. Steenberghen ve svých Dějinách středověké filozofie konstatuje, že „doba, jež uplynula od smrti Jana Scota Eriugeny (+ kolem roku 870) až do narození Anselma z Canterbury (roku 1033), byla filozoficky málo plodná." Přesto však v některých klášterech probíhal intenzivní náboženský i intelektuální život. Mnohem vyspělejší byla v té době arabská vzdělanost na Pyrenejském poloostrově, o čemž svědčí nejenom rozvoj sousedících klášterů, ale např. i životní osudy Gerberta z Aurillacu (pozdějšího papeže Silvestra II.). Přes roztříštěnost a politickou nestabilitu jsme svědky poměrně živé výměny myšlenek a jejich šíření, které však bylo omezeno jen na úzké klášterní kruhy vzdělanců.
Kláštery patřily v této době v podstatě k jediným střediskům vzdělanosti. V nich s větší či menší intenzitou pokračovala tradice karolínských snah o obnovu církevního života, v nich se připravovala vrstva vzdělanců, kteří byli využíváni k rozmanitým politickým úkolům (administrativní i diplomatické povahy), v nich se formovalo podhoubí pro pozdější nástup scholastiky. Kláštery sdílely pohnuté osudy tohoto období. V 9. století se stávaly častým terčem loupežných nájezdů Normanů nebo Arabů. Některé kláštery byly zcela vypleněny, jiné zažívají úpadek. Existovaly však také výjimky, k nimž, pro svou polohu u Bodamského jezera, patří např. klášter v Reichenau. Z východofranských klášterů si vysokou úroveň vzdělanosti zachovaly také kláštery v Sankt Gallen nebo ve Fuldě. V 10. století nastává postupné oživení klášterního života, jsou obnovovány vypleněné kláštery nebo zakládány nové a objevují se snahy o reformu klášterního života. Pro ilustraci jen několik příkladů: Klášter v italském Monte Cassinu byl vypleněn Saracény v roce 883/884 (obnoven koncem 10. století, nový rozvoj nastal teprve v 11. stol.). Mniši ze severoanglického kláštera v Lindisfarne, který byl jako jeden z prvních vypleněn Dány již roku 793, utekli před dalšími nájezdy v roce 875 (i s relikviemi sv. Cuthberta) a teprve po několika letech putování našli útočiště v Chester-le-Street (až v 11. století byl na ruinách katedrály v Lindisfarne zřízen nový kostel). Do třetice uveďme opatství Farfa ve střední Itálii, které bylo roku 898 zničeno Saracény a po roce 930 znovu obsazeno (poté hrálo asi do 12. stol. vůdčí roli mezi italskými kláštery).
Za známku životnosti klášterů je možné považovat existence různých snah o reformu způsobu jejich života a fungování klášterů. Nejznámější a zřejmě nejvýznamnější snaha o reformu se zrodila v klášteře, který na svých burgundských statcích v Cluny založil vévoda akvitánský v roce 909. Místo v zalesněném údolí si vybral opat Berno k nevoli vévody, neboť šlo o místo jeho oblíbeného loviště. Ale Berno byl neúprosný: „Co ti, vévodo, lépe poslouží při posledním soudu - modlitby mnichů nebo štěkot ohařů?" Tak vznikl klášter, který dominoval klášternímu životu následující dvě století. Podobných snah a středisek existovala celá řada, za všechny můžeme jmenovat Gorze v Lotrinsku (založeno roku 933) nebo činnost canterburského arcibiskupa Dunstana (959-988) v Anglii.
Naopak papežství až na výjimky zůstávalo stranou obdobných reformních snah a zmítalo se ve sporech mezi římskou šlechtou, která využívala absenci silné císařské moci. Situace papežství v 10. století patří ke skandálním dějinám církve a obnovu přineslo až 11. století.
Jaká propast existovala mezi různými skupinami obyvatel, mezi různým chápáním křesťanství a jeho důsledků pro život, mezi vzdělanci a ostatním lidem, nám s jistou nadsázkou mohou ilustrovat osudy sv. Vojtěcha, druhého pražského biskupa, který opakovaně svoji službu opustil a raději volil život v klášteře nebo misii v pohanském prostředí než marné snahy o skutečný křesťanský život na přemyslovském dvoře.
Literatura: Ehlers, J. - Müller, H. - Schneidmüller, B.: Francouzští králové v období středověku, 2003. Hauptová, Z. - Bechyňová, V.: Zlatý věk bulharského písemnictví, 1982. Charvát, P.: Zrod českého státu, 2007. Keller, H.: Otoni, 2004. Králík, O.: Nejstarší legendy přemyslovských Čech, 1969. Lawrence, H.: Dějiny středověkého mnišství, 2001. Steenberghen, F.: Dějiny středověké filosofie, 1990. Třeštík, D.: Počátky Přemyslovců, 1997. Wieczorek, A. - Hinz, H.-M.: Střed Evropy okolo roku 1000, 2002. Zástěrová, B.: Dějiny Byzance, 1992.
Poslední komentáře