Otázky z dobrodružných výprav

Ve studeném a často konformně konzumním prosinci přinášíme texty věnované dvěma nekonvenčním idealistickým Evropanům, kteří překročili rovník a odešli do teplejších a divočejších krajů. Ne za sluncem a pohodlím jako dnešní rentiéři, ale s posláním. Je tu příběh portugalského jezuity 16. století jménem José de Anchieta, který odplul do země Pravého Kříže, dnešní Brazílie, zakládat misie a obracet indiány na pravou víru. A příběh alsaského myslitele 20. století Alberta Schweitzera, jenž zamířil do gabonského Lambaréné vybudovat nemocnici pro domorodé Afričany. Nádherná dobrodružství, ale pro nás zde především náměty k přemýšlení nad etikou a vírou.

José de Anchieta, jak ho popisuje Šárka Grauová, byl talentovaný, oddaný a obětavý jezuita. Snad mohl být kanonizován jako první brazilský světec – nebýt „zálibného prodlévání u scén líčících masakry indiánů na jihu Bahie“ v jisté politické oslavné básni, které se dopustil jako mladý muž. Indiány však na rozdíl od mnoha svých krajanů považoval za potenciálně rovnoprávné lidské bytosti, i když pohrdal jejich „ďábelskými zvyky“, tedy tradiční kulturou. Byl odhodlán je naučit „zásadám křesťanské víry a civilizovaného života“ i za cenu jejich faktického porobení; a úmrtí tisíců domorodců na zavlečené choroby ho nechávalo chladným – ale zároveň chápal nutnost „očistit“ křesťanské hlásání o čistě evropské zvláštnosti a byl ochoten se v katechezi vydat neprošlapanými cestami, obětovat formu, bude-li zachován obsah. V jeho osobě se tak ukazují krajní možnosti a zároveň krajní meze evropské evangelizace domorodých „primitivů“. Že mnoho Anchietových evropských krajanů včetně biskupů a papežů vnímalo a vnímá tyto meze ještě úžeji a úzkoprseji, nás nezprošťuje otázky: lze vůbec evangelizovat bez likvidace kulturní svébytnosti?

Marie Bernardová věnuje svoji schweitzerovskou studii tématu úcty k životu. Úcta k životu je ústředním tématem Schweitzerovy etiky a zároveň možná jejím klíčovým problémem: Odkud se úcta k životu bere? Kam až sahá? Není to jen prázdná metafora bez reálného obsahu? A je v pořádku, že nás zanechává s pocitem neustálého provinění, neboť jí nedokážeme být zcela právi? „Jdeš po lesní pěšině, slunce svítí přes koruny stromů vytvářejíc světlá místa, ptáci zpívají, tisíce mušek bzučí vesele ve vzduchu. Ale tvá cesta, aniž bys cokoliv proti tomu mohl dělat, je smrt. Tam se trápí mravenec, kterého jsi rozšlápl, tam brouček, kterého jsi rozdrtil, tam se v bolestech svíjí červ, přes nějž přešla tvá noha. V nádherné písni života zaznívá melodie bolesti a smrti, jejíž jsi ty, nevinně vinný, původcem.“ Je v tom jistě mnoho hloubky a životní zkušenosti: Kolik utrpení člověk působí, aniž je si toho vědom, a jak lehkomyslně to často přechází. Ale je toto možný základ realistického životního postoje, trápit se neustále nad nevyhnutelným umíráním a utrpením všude kolem nás, považovat čisté svědomí spíše za mýtus než za žádoucí hodnotu?

Kromě těchto dvou „exotických“ delších textů ještě přinášíme úvahu o vztahu víry a náboženství z pera věřící přírodovědkyně Ivany Macháčkové. A abychom zmínili alespoň jednoho mužského autora, také první pokračování nového seriálu o liturgických zpěvech z pera Pavla Hradilka, tentokrát věnované hymnu Gloria.

Jménem redakce Getseman vám, milí čtenáři, přeji radostné a požehnané vánoční svátky a dobré vykročení do nového roku 2008.