Jste zde

Domů › 189 - prosinec 2007

Hymnus Gloria

autor: 
Pavel Hradilek

Biblický základ

Začátek hymnu se kryje s biblickým veršem L 2,14 - Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.

Jedná se chvalozpěv (nikoli přání), verš je třídílný (nikoli dvojdílný, jak jej pojala Vulgáta, ze které vzešlo současné „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle").

První a druhá část verše mají symetrickou stavbu:

Sláva - pokoj; na výsostech - na zemi; Bohu - lidmi;

analogicky k tomu L 19,38 při vjezdu do Jeruzaléma (Na nebi pokoj a sláva na výsostech!).

Jiné varianty závěru verše:

... na zemi pokoj, lidem boží zalíbení.

... pokoj lidem, v nichž má Bůh zalíbení.

... na zemi pokoj, mezi lidmi dobrá vůle.

Vývoj

Fakt, že začátek hymnu je převzat z „vánoční" perikopy o andělském zvěstování pastýřům, by mohl svádět k představě, že Gloria vzniklo jako vánoční hymnus. Není tomu tak.

Ve východních liturgiích je dodnes tím, čím byl už ve 4. století v Alexandrii: ranní chválou Boží. Je to jeden z mála dochovaných starokřesťanských hymnů, které vznikly jako samostatná kompozice, tzv. psalmi idotici, jako křesťanská nápodoba starozákonních žalmů. Na takové hymny, vzniklé „z lidské snahy", se mnohé církevní autority dívaly odmítavě (např. 4. koncil v Toledu), snad proto se jich také dochovalo tak málo. Jedním ze zdrojů hymnu může být zachovalá modlitba před smrtí sv. Polykarpa ze Smyrny (+ kolem r. 150):

Když jej chtěli přibít, řekl jim: 'Nechte mne takhle. Kdo mi dá sílu, abych snesl oheň, dá mi i sílu, abych i bez vašich hřebů vydržel na hranici', Nepřibili ho, jen položili. S rukama svázanýma vzadu jako beran z velkého stáda určený k oběti, ochoten k celopalu na Boží počest, pohleděl k nebi a řekl: "Otče milovaného a požehnaného svého Syna Ježíše Krista, skrze něhož jsme tebe poznali, Bože andělů, mocností a veškerého tvorstva i pokolení spravedlivých, kteří žijí před tvou tváří. Velebím tě, že jsi mne učinil hodným tohoto dne a této chvíle a smím mít s učedníky účast v kalichu tvého Krista skrze Ducha Svatého na věčném životě duše a neporušitelného těla. Kéž bys mne s nimi přijal jako bohatou a sobě milou oběť, jak jsi to předem připravil, zjevil a splnil, pravdivý a neklamný Bože. Pro toto a za všechno tebe chválím, tobě blahořečím, tebe oslavuji skrze věčného nebeského velekněze Ježíše Krista, tvého milovaného Syna, skrze nějž budiž tobě spolu s ním a Duchem Svatým sláva nyní i v budoucnu. Amen.'

Zdroj: http://www.krev.info/library/eusebius.htm#4-21

Gloria se dochovalo v trojím znění: nejstarší je v Apoštolských konstitucích (4.-5. stol.), dále v syrském znění nestoriánské liturgie (text je zde podstatně rozšířen) a konečně řecké znění, zapsané už v alexandrijském kodexu NZ (5. stol.). Jeho nejstarší překlad do latiny se uchoval v sakramentáři z Angoru (7. stol.) a liší se jen nepatrně od znění dnešního. I když se jeho první část obrací k Bohu Otci a teprve další, rozsáhlejší, ke Kristu (o Duchu svatém je zmínka jen v závěru), prvotní křesťanství nepochybně celý hymnus považovalo za christocentrický. Plyne to i z toho, že ono první znění v Apoštolských konstitucích bylo ariány interpretováno tak, aby se oslavná slova hymnu vztahovala jen na Boha. Tento christologický charakter hymnu je výrazem naší vděčnosti Kristu za slávu jeho vítězství nad smrtí, které si nejsilněji uvědomujeme o velikonoční vigilii.

Apoštolské konstituce VII (5. stol.)

Ranní modlitba

Sláva na výsostech Bohu - a na zemi pokoj - v lidech dobré vůle.
Chválíme tě, zpíváme ti hymny, žehnáme ti, velebíme tě, klaníme se ti skrze tvého Velekněze.
On je pravý Bůh, on je nezplozený, v bytí nedosažitelný.
Pro tvou velikou slávu, Pane a nebeský králi, Bože, Otče všemohoucí, Bože, Otče Krista neposkvrněného Beránka,
který bere na sebe hřích světa,
přijmi naši modlitbu, ty, který trůníš na cherubech.
Ty jediný jsi svatý, ty jediný jsi Pán, Kristus z Boha všeho stvoření,
a náš Král, jemuž patří sláva, čest a klanění.

(XLVII, 8-10) Zdroj: http://www.piney.com/DocAposConstitu2.html

V eucharistické liturgii se hymnus Gloria se objevuje jen na Západě. V Římě se původně tohoto hymnu užívalo jen tehdy, předsedal-li biskup (tj. papež). Kněz ho směl zařadit, ještě v 7. stol., pouze během velikonoční noci.

V současné době je v římskokatolické liturgii možnost zařadit Gloria „o nedělích (mimo dobu adventní a postní), o slavnostech, o svátcích a při význačných příležitostech", tedy prakticky vždy, je-li k tomu důvod. Gloria je součástí dosti přetížených vstupních obřadů eucharistické liturgie. Domnívám se, že jeho užití je třeba spíše redukovat, aby vynikly důležitější části liturgie (blok slova a blok eucharistie). Může to znamenat, že se Gloria někdy vypustí (pokud se nezpívá, tak se vypustí vždy). Může to znamenat, že se někdy využije jako vstupní hymnus liturgie. Je k tomu svým doxologickým charakterem velmi vhodný.

Zpěv Gloria patří shromáždění, které může podporovat schola. Provozování skladeb určených pouze pro chrámové sbory je vhodné např. během koncertů duchovní hudby, nikoli během liturgie. Nelogická je i rubrika 3. vydání Všeobecného úvodu k římskému misálu, která zahajovat Gloria svěřuje celebrantovi. (Ve druhém vydání nic takového nebylo.) Je tak porušen princip subsidiarity.

Struktura dnešního znění

3-dílný úvod

Sláva na výsostech Bohu
a na zemi pokoj - lidem dobrá vůle.

5 aklamací

Chválíme tě.
Velebíme tě.
Klaníme se ti.
Oslavujeme tě.
Vzdáváme ti díky pro tvou velikou slávu.

Chvála Otce

Pane a Bože, nebeský Králi,
Bože, Otče všemohoucí.

Chvála Syna

Pane, jednorozený Synu, Ježíši Kriste.
Pane a Bože, Beránku Boží, Synu Otce.

Třídílná soteriologická aklamace

Ty, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi;
ty, který snímáš hříchy světa, přijmi naše prosby.
Ty, který sedíš po pravici Otce, smiluj se nad námi.

Tříčlenná christologická doxologie

Neboť ty jediný jsi Svatý,
ty jediný jsi Pán,
ty jediný jsi Svrchovaný,

Trinitární doxologie

Ježíši Kriste, se svatým Duchem,
ve slávě Boha Otce.
Amen.

Srovnáme-li jak současná česká ordinária (viz Mešní zpěvy, ČLK, 1990, str. 471 - 545) rozčleňují zpěv Gloria mezi scholu a celé shromáždění, zjistíme velkou rozmanitost. To není jistě nic špatného. Respekt ke struktuře, a tedy pochopení charakteru modlitby, lze však nalézt pouze někde. Vyhovují dvě Gloria Zdeňka Pololáníka a i Gloria Michala Čakrta či Karla Skleničky. Naproti tomu zcela chaoticky jsou řazena dvě Gloria Karla Břízy. Nevyhoví ani Gloria Petra Ebena či Josefa Olejníka. Je škoda, že hudební kvalita není provázena kvalitou liturgickou. Do podvědomí se nám tak fixuje poněkud posunutý obsah modlitby oproti skutečnému.