Jste zde

Zpytování svědomí: církev československá

(několik historických průhledů k nastavení zpětného zrcátka)

Příteli Petru Šanderovi

Pro jednotlivé církve se otevřela po roce 1989 velká příležitost: zhodnotit uplynulá desetiletí bez ideologických brýlí, bez státních a stranických direktiv, bez neuložené, ale rozšířené sebecenzury, tak říkajíc svobodně. Prvotní povinností je, aby při takovém pokusu o hodnocení vyšla každá církve sama od sebe. V církevních společenstvích musí zaznít otázky typu: Jaká byla naše úloha v minulých letech? Co jsme udělali pro to, aby se v naší zemi zabránilo uplatňování bezpráví a násilí? Jak jsme obstáli ve zkoušce solidarity s postiženými? Jak jsme se dali zlákat komunistickou mírovou („mírováckou“) a sociální rétorikou? Jak jsme projevili svou odvahu, eventuálně jak jsme nedokázali čelit své vlastní zbabělosti? Jak jsme byli schopni se zabydlet v trvajícím společenském marasmu a jak jsme sami sebe i druhé byli schopni přesvědčovat o tom, že žádný odpor proti statu quo nemá cenu?

Není třeba vypočítávat všechny otázky tohoto typu. Náboženským jazykem řečeno, církve musejí provést něco jako zpytování vlastního svědomí. A jsou k tomu hned tři dobré důvody:

Zpytování svědomí, přiznání vin a hříchu, vlastní slabosti a selhání je pro křesťanství konstitutivním prvkem. S ním křesťanská víra stojí a padá;

Mají-li dostát církve své úloze ve společnosti, musejí jít v tomto směru celé společnosti příkladem. Stanou se věrohodnějšími, když nebudou zavírat oči před minulostí, byť by byla pro ně samé sebeodpudivější.

Při tomto zpytování svědomí nejde samozřejmě jen o minulost. Jde o přítomnost a především o budoucnost. Každý, a proto i církev, se musí ohlížet do minulosti. Žádná instituce, prošla-li komunistickou érou, nemůže začít stavět na zelené louce, udělat tlustou čáru za minulostí a tvářit se, že nic neexistovalo a že nyní může začít úplně znovu. Odpuštění a vykročení na novou cestu předpokládá důkladné poznání minulosti a důkladnou revizi. Mají-li mít církve budoucnost, je třeba zvážit, o co se v minulosti mohou opřít a co musí odhodit jako nepotřebnou veteš.

Nabízím několik průhledů do minulosti církve československé (husitské). Nepůjde v žádném případě o vyčerpávající studii, která by pokryla byť jen jediné období nebo byť jen jediné téma. Jedná se pouze o několik postřehů, které snad mohou posloužit k úvaze, zda stojí za to se těmito záležitostmi vůbec zabývat, a pokud ano, pak jakým způsobem. Zvolil jsem následující metodu. Připomenu tři dokumenty, jejich obsah považují za zajímavý a v nejednom ohledu za typický; navíc k těmto dokumentům přidám několik svých poznámek a otázek, které mě při jejich čtení napadaly.

První dokument, který bych rád připomněl, je Poselství II. sněmu církve československé1, které schválilo 273 delegátů náboženských obcí 10. ledna 1946, tedy přibližně dva roky před komunistickým převratem. Poslechněte si několik krátkých citací z tohoto dokumentu, v němž se církev snaží zvážit minulost a určit své priority v současnosti:

„Právě jako křesťané považujeme za svrchovaně nutné, aby osvobozený lid byl si vědom toho, že světový fašismus byl zastírajícím manévrem imperialistického kapitalismu; že existence fašismu a jeho zmohutnění v sociální sílu má svůj původ v dějinném vývoji třídní společnosti, v jejích nutných vnitřních rozporech sociálně-ekonomických a kulturně politických. A že tudíž nebude pravého pokoje a bezpečí na světě, dokud přechod od výdělkářské společnosti ke společenskému řádu socialistickému nebude dokončen…“ (s. 1)

„Odloučivše se od historického křesťanství (sic!, pozn. autora) – pro jeho zpronevěru ideálu božího království na zemi – pochopili jsme už předtím, než krise kapitalistické společnosti vyzrála v druhou světovou válku, že ethika Ježíšova evangelia o božím kralování v lidstvu jest ethikou beztřídní společnosti. I jest nám náboženskou a mravní povinností pracovat k tomu, aby vývoj naší společnosti spěl k překonání třídního jejího rozlišení co nejuvědoměleji a urychleně.“ (s. 1)

„…vítáme jménem své církve, že naše oba národy svým osvobozením nastoupily cestu k vybudování našeho státu v republiku socialisující a socialistickou.“ (s. 1)

„Tím, že jsme si uložili naplniti současné snažení mravní a poznání vědecké duchem Kristovým, vzali jsme na sebe povinnost, aby obsah naší víry byl ve shodě s výsledky vědeckého bádání a aby nás mravně zavazoval k budování království božího a jeho spravedlnosti na zemi. Proto považujeme i výsledky vědeckého socialismu na poli sociálním a hospodářském za slučitelné s ethickými normami křesťanskými.“ (s. 2).

Uvedené citáty snad postačí jako východisko k několika poznámkám:

Za prvé: Je pozoruhodné, že reprezentanti církve převzali již dva roky před únorem 1948 ve svém oficiálním prohlášení v podstatě marxisticko-leninský výklad dějin spolu s komunistickou rétorikou.

Za druhé: Je zarážející, že reprezentanti církve ztotožňují výsledky tzv. vědeckého socialismu se zakladatelskou myšlenkou, totiž „aby obsah víry byl ve shodě s výsledky vědeckého bádání“. Je možné snadno doložit, že v roce vzniku dokumentu proběhlo několik konferencí (např. v Brně), z nichž bylo naprosto zřejmé, že tzv. vědecký socialismus nemůže přinejmenším vyčerpat všechna vědecká snažení doby a že jsou i jiné vědecké směry, které je zapotřebí vzít tehdy velmi vážně.

Za třetí: Je již na první poslech zarážející, že se v tomto prohlášení církev distancuje od tzv. historického křesťanství. Neprozrazuje tato distance neschopnost kritického rozlišení právě v tom, co je možné z minulosti přijmout a co odmítnout? Neprozrazuje tato formulace nerozvážnou distanci vůči jiným křesťanským tradicím, a tedy i jakousi labilitu církve?

Jako druhý text, který může posloužit k zamyšlení, je již poúnorový. Jedná se o článek z Českého zápasu ze 17. srpna 1950, v němž redakce informuje čtenáře o „nové úpravě poměrů“ v církevním životě. Jednalo se tehdy o vládní nařízení z června a srpna toho roku, jímž se rušily některé bohoslovecké fakulty a některé se – v duchu státní a stranické ideologie – reorganizovaly. V článku se praví: „Československá církev získává touto úpravou svou vlastní fakultu“ (Husovu československou bohosloveckou fakultu v Praze), čímž se „učitelům a kazatelům československé církve naskýtá netušená možnost plně využít požadavku státu a lidu, vésti a vychovávati mládež v řádné občany republiky lidově-demokratické“.2

Nemusí se dlouze vysvětlovat, že si zde stát tímto nařízením „kupoval“ loajalitu církve. Nařízení totiž bylo naprosto jednoznačně jedním z proticírkevních opatření, které mělo za cíl a) zrušit pluralitní katolický školský systém (především diecézní a řeholní učiliště, které byly méně státem kontrolovatelné) a b) ovládnout několik povolených škol (tedy nejen katolických) dosazením „vhodných“ a pro stát a stranu přijatelných vysokoškolských učitelů. Církev přivítala ústy svého tiskového orgánu tento protidemokratický zásah v podstatě pozitivně. Vždyť – podle jiného článku z Českého zápasu – „Obrozenému křesťanství se otvírá cesta plná úkolů. Vatikán bude potřen. Základy jeho duchovního bytí jsou podemlety, nyní zbývá už jen rozbořiti věž s obydlím posledních imperialistů na světě.“3

Poznámka k tomuto bodu:

V roce 1950 se projevila neblaze nejednota křesťanských církví. V případě československé církve se státním orgánům podařilo umně využít ještě předválečnou antikatolickou a především antivatikánskou propagandu. Je zarážející, že veliká část československé církve neprohlédla tuto taktiku („rozděl a panuj“) a dala se zneužít. Jistě se nemůže zcela pominout skutečnost, že tehdejší katolicismus se v ekumeně také právě nevyznamenával. Bylo ale již naprosto evidentní, že katoličtí biskupové, nepohodlní kněží a aktivní laici musí být odstraněni a nahrazeni mimo jiné právě proto, že se vyslovili a vyslovují proti komunismu. Připomínám, že v srpnu 1950 bylo už po přepadení klášterů a probíhaly nejrůznější procesy s tzv. vatikánskými špióny a rozvratníky. Nemůže být pochyb, že byla v této době spíše namístě solidarita, byť by byla vyjádřena pouhým mlčením. Namísto zásnub s komunistickým režimem a namísto oslav jeho dokonalosti se dalo prostě „neskočit na špek“ a aktivitu nahradit zdrženlivostí.

Třetím a posledním dokumentem, který nám umožní průhled do naší nedávné minulosti, je tentokrát studie z „komunistického pera“ s názvem Problémy církevní politiky a vědecko ateistické výchovy v (jihomoravském) kraji, která byla připravena pro schůzi předsednictva KV KSČ dne 19. května 19664 a její autoři se v ní pokoušejí zhodnotit tehdejší církevní religiozitu. Jejich analýza je svým způsobem věcná a prozrazuje mnohé o tehdejší situaci jednotlivých církví nejen v určitém regionu, ale i v celém tehdejším Československu: uveďme si tu část, v níž je charakterizována československá církev:

„Význačným rysem této církve, a to jak u duchovních, tak i věřících, je náboženská vlažnost, závislost na cizí, zvláště protestantské teologii a stále klesající náboženská aktivita, více méně setrvačnost. Duchovní této církve v čele s nejvyššími jejími představiteli jsou politicky naprosto loajální (zdůraznil J.H.), což je podporováno i hospodářskou závislostí na státu. Duchovní ani věřící nepůsobí žádné potíže. Pouze jednotlivci se snaží prohlubovat víru a náboženský život.

Ekumenické snahy vatikánského koncilu jsou přijímány s nedůvěrou, v důsledku tradičních protikatolických tendencí a vědomí, že jakékoliv sblížení s katolickou církví by znamenalo konec církve československé.“ (str. 6)

Citát nás může provokovat k následujícímu komentáři i otázkám:

Za prvé: státní a komunistické úřady nelze jistě podezírat z podpory církví a zprávy a informace, které připravovaly především pro svou vlastní potřebu, je zapotřebí brát s jistou rezervou. Mám však za to, že prameny některých státních úřadů (Sekretariátu pro věci církevní, krajských a okresních církevních tajemníků a další), je možné vzít – na rozdíl od materiálů Státní bezpečnosti – jako poměrně solidní, relativně důvěryhodný pramen. O čem např. svědčí to, že v kapitole o církvi československé necítí autoři potřebu vypočítávat státu nepřátelské a režimu škodlivé aktivity, jak to činí například u římských katolíků nebo českobratrských evangelíků?

Za druhé: formulace o „naprosté loajalitě“ duchovních (jsme v roce 1966, nikoli v době teroru let padesátých!) v jednom regionu je děsivá. V celém jihomoravském kraji se v roce 1966 nenašel nikdo, kdo by stál za zmínku, byť i ne jako „nepřátelská osoba“, ale třeba jen jako osoba hodná zaznamenání pro svou aktivitu čistě náboženskou (v případě jiných církví a církevních společenství to autoři materiálu učinili).

Za třetí: loajalita k režimu je uvedena v přímé závislosti na „náboženské vlažnosti“ a jisté „setrvačnosti“, kterou státní úřady samozřejmě vítají. Na jiném místě autoři dokumentu přímo radí některým okresním funkcionářům KNV, aby nebránili zřizování malých modliteben československé církve v obcích silně katolických (např. v okresu Hodonín): tato církev je v jejich očích nejméně nebezpečná, ba více, dá se využít k protikatolickým a protiprotestantským opatřením.

Uvedené citace a stručné průvodní komentáře, jak již bylo v úvodu řečeno, nemohou v žádném případě vyčerpat celou skutečnost. Mají pouze navodit otázky, o nichž je možné mluvit a psát. Minulost vyžaduje poctivou reflexi: poctivost v tomto smyslu znamená např. uznání faktu, že přiznání se k Husovu odkazu a husitství znamená závazek, který není jednoduché naplnit. Všechny církve, včetně československé, mají své mučedníky a věrné svědky, také v uplynulých nelehkých desetiletích. Zpytování svědomí neznamená snížit jejich význam a hodnotu. Vždyť jejich svědectví bylo umožněno právě tím, že se k tomuto jistě nelehkému zpytování sami ve svém životě odhodlali.

Poznámky:
  1. MZA, KNV, f. B 124, 264/I.-II.
  2. Český zápas, č. 33-34, 17. srpen 1950, s. 165.
  3. Český zápas, č. 10, 9. březen 1950. V tomto čísle lze nalézt např. oslavnou recenzi na skutečně otřesnou knihu A. Svobody, A. Tučkové a V. Svobodové: Spiknutí proti republice, vydanou v Praze 1949.
  4. MZA, KNV, f. B 313, i.č. 50, 1971-89 (reálně 1964-76).