Jste zde

Dopisy a odpovědi

autor: 

K č. 2/2000:

Vážení přátelé,

odebírám časopis Getsemany již dlouhou dobu, ale stále si kladu otázku, jestli dělám dobře. Jediný důvod, že časopis odebírám je, že mi dává podněty svými výpady proti katolické církvi, že ji víc a víc miluji. Jsem si samozřejmě vědom toho, že v ní jsou i lidé, kteří Kristovy požadavky na člověka nesplňují. Bez působení boží milosti můžeme mezi tyto lidi patřit všichni.

A teď k jednotlivostem.

Eucharistie bez kněze. Názor teologa Heriberta Haaga mě udivuje svou laickostí vyjadřování „aby vyslovila slova ustanovení a pak přijímali posvěcený chléb“. Výraz posvěcený chléb by mohl použít snad křesťan, který své náboženské vzdělání ukončil ve 4. třídě základní školy.

Úřad má sloužit obci, ne obec úřadu. Proti této větě nic nemám, protože vyjadřuje vůli Kristovu, aby ti, kteří byli pověřeni úřadem, sloužili obci. Neplyne z ní, že by si obec sloužila sama. Více mě ovšem udivuje postoj bratra Spousty, který tento názor přebírá a zdůvodňuje jej příkazem Kristovým „to čiňte na mou památku“, jako kdyby nevěděl, že tato slova pronesl při poslední večeři svým vybraným apoštolům, ale neřekl je za okolností, kdy se kolem něho shromažďovaly davy lidí.

To, že je u nás kněží málo, může být také v tom, že víra celého národa je tak ubohá, že si nezaslouží, aby Bůh do svých služeb povolal dostatek svatých kněží. Ta lidská opatření, aby kněžský úřad plnili ženatí kněží nebo ženy, ba dokonce to vzala do svých rukou obec, nemají šanci, aby obrodila církev. Bez svatých kněží, kteří jsou připraveni na oběť, nebude ani církev.

Kritika papežovy prosby za odpuštění mě připadá, jako kdyby kromě katolické církve nikdo jiný se nemusil za nic omlouvat a prosit za odpuštění.

Pozitivně na mne zapůsobila katecheze o svátostech Jana Konzala a článek Olej znamení spásy od Klemense Richtera. Zatím zůstanu u toho, že Getsemany mi dávají příležitost se ve své víře upevňovat.

Přeji Vám a vyprošuji, ať Vás Duch svatý udrží v objektivitě.

Ing. Ladislav Malinka, Brno

Ani já se nedomnívám, že by obec měla slavit eucharistii bez předsedání ordinovaného služebníka. Služebné kněžství má vedle obecného kněžství svoji důležitou roli. Nicméně si myslím, že je vhodné podobné zprávy zveřejňovat. Řada katolických obcí v Latinské Americe i Evropě podobnou praxi z různých důvodů praktikuje. Jiné obce o tom uvažují, protože nemají kněze. Pokus o odbornou reflexi této skutečnosti je třeba brát vážně. Mimo jiné právě proto, že církev prvých desetiletí se musela obejít přinejmenším v některých svých významných střediscích (např. v Antiochii) bez ordinovaného kněžství (resp. biskupství), a nejen přežila tuto „vládu laiků“, ale i potom v dalších stoletích za jistých okolností slavila eucharistii bez kněze.

Výraz „posvěcený“ (agiasmoz) je pro označení eucharistického chleba – těla Kristova zcela přiměřený a není nikterak neuctivý. Např. v Páté mystagogické katechezi sv. Cyrila Jeruzalémského čteme: „Potom, když jsme se posvětili těmito duchovními hymny, prosíme lidumilného Boha, aby seslal na předložené dary Svatého Ducha, aby učinil chléb tělem Kristovým a víno krví Kristovou. Neboť čeho se tkne Duch svatý, to je posvěceno a proměněno.“ (sv. Cyril Jeruzalémský: Mystagógické katechese, Velehrad, 1997, str. 61)

Ježíšova večeře na rozloučenou s Dvanácti byla veskrze „laickou“ hostinou. Není znám jediný důkaz ať přímý nebo nepřímý, že by někdo z přítomných obdržel svátost svěcení. Ježíš sám byl v té době už nejvyšší a řádnou duchovní autoritou dokonce vyobcován z božího lidu. Všichni účastníci této večeře byli podle tehdejšího vnímání laici tvořící jakousi „miniobec“. Najdeme zde velmi málo argumentů pro zdůvodnění služebného kněžství. Ty musíme hledat jinde, např. v roli Dvanácti při nasycení zástupů.

Kněžský úřad (služebné kněžství) vychází z kněžství Kristova, ovšem jeho třístupňová podoba (biskup, kněz, jáhen) je poměrně pozdní. Dříve byl vztah biskupa a jáhna, biskupa a kněze místo od místa různý, vůbec ne jednotný tak, jak by musel být, kdyby se opíral o nějaké ustanovení de iure či de facto od samých počátků. Jeho cesta k dnešní podobě trvala pod vedením Ducha svatého celá staletí. I když kněží nebylo, přesto se církev „obrozovala“. Správnější je říci: „Bez svatých křesťanů, kteří jsou připraveni na oběť, nebude ani církev.“ Aspoň tak si to myslel i Jan Pavel II., když v apoštolské exhortaci napsal: „V nejtěžších situacích církevních dějin vždy stáli u počátku obnovy světci“. (Christifideles laici 16).

Pavel Hradilek

K č. 3/2000:

Vážená redakce,

jsem pravidelným čtenářem Getseman a svého času jsem dokonce dělal jejich kolportéra. Doslova mě však uráží výpad pana Hradilka proti ostravsko-opavskému biskupovi Františku Lobkowiczovi. Domnívám se, že teologicky vzdělaný člověk by měl rozlišovat mezi materiálním a formálním proviněním. Pro to materiální je údajně důkaz v seznamech pana Cibulky, pro formální jsem nikdy o žádném důkazu neslyšel. Jen materiální provinění spojené s formálním proviněním poskvrňuje. Dělat ze sebe soudce a převzít tak právo vševědoucího Boha soudit jiné považuji za velmi odvážné. Já mám naopak mnoho informací o chování otce Františka Václava v době totality, které svědčí spíše o tom, že se neprovinil a nikomu neublížil. Navštěvuji různé oblasti i kněze v naší diecézi, a ti mně dosvědčují, kolik práce dělali spolu s kaplanem otcem Františkem Václavem Lobkowiczem v různých společenstvích dětí, mladých i starších. Osobně znám jeho činnost v Ostravě, kdy docházel do rodin i do našeho společenství, převzal štafetu po doc. Chalupovi a dnešním břevnovském převorovi otci Petru Prokopovi. S mládeží jezdil otec František do zahraničí na známá prázdninová společenství, každou středu a neděli sedl do svého favorita a objížděl nemocné v nemocnicích, aby jim prokázal svátostnou službu, a mnohá dopoledne ve svém autě objížděl nemocné v domech i bytech. Ochotně navštěvoval několik roků mého bývalého profesora, který po dvou mozkových příhodách již nemohl docházet do kostela a žádal službu kněze. Poprvé se mnou, pak již sám, pouze jsem domlouval čas. A jeho činnost ve farnosti Ostrava – Mariánské Hory, v té době beze sporu nejlepší z ostravských farností, známá nejlepším pěveckým sborem i rytmickou skupinou a velkou aktivitou laiků, by si zasloužila zvláštní pozornost. Přitom jsem od něho nikdy neslyšel, že nemá čas, na rozdíl od mnoha jiných. A při těchto aktivitách jsem nikdy od nikoho neslyšel, že by po setkání s ním byl volán na výslech a při výslechu na tyto činnosti byl dotazován. Mnozí z Ostravy se zúčastnili jeho svěcení v Praze, ačkoli ve stejný den byl svěcen rovněž nám všem dobře známý otec Josef Hrdlička. Vážený pane Hradilku, Františkovi tím neublížíte, spíše sobě, ale mě osobně, protože jsem vždy při výslechu odmítl být spolupracovníkem, a dokonce se mohu pochlubit tím, že jsme od podpisu jednoho přítele ve tříhodinovém rozhovoru odvrátil, tím urážíte. Hlavně mi uniká smysl podobného psaní. A jsme přesvědčen, že nejsem sám. Ti ostatní asi nečtou Getsemany. My o něm něco víme, vy pouze zřejmě to, že byl v nějakém seznamu. Chtěl bych ještě zdůraznit, že nepatřím k jeho nekritickým obdivovatelům a pokud se mně něco nelíbí, dovedu to i v jeho přítomnosti velmi rasantně a hlasitě říkat. Firma podle mého názoru nedělá z nikoho ani anděla, ani ďábla. Znal jsem kněze, kteří se rádi chlubili, že nejsou v Pacem…, ale církevní tajemník k nim často docházel, protože měl vždy připraven výborný oběd i koňak. A není vyloučeno, že se při takové příležitosti více dozvěděl, než StB od mnohého při výslechu. Tam jsme si totiž dávali pozor na každé slovo. Na druhé straně mnozí z těchto kněží zásadně odmítali poskytnou svou osobu nebo budovu fary pro jakékoli neoficiální a často i oficiální náboženské aktivity, o kterých tušili, že by se církevnímu tajemníkovi nelíbily. Ale rozhodně je nesoudím, každý z nás se bude zodpovídat hlavně za sebe a myslím, že budeme mít tolik starostí při hodnocení využití svých hřiven, že starosti o provinění druhých bychom měli nechat stranou. Myslíte, pane Hradilku, ale i vy ostatní v redakční radě, že tím časopisu Getsemany pomáháte? Mám o tom silné pochybnosti. Dovedu pochopit a dokonce připouštím oprávněnost výhrad k řešení problému tajně vysvěcených kněží, ale smysl podobného psaní mně připadá takřka bulvární. Jistě však mnohým v naší vlasti děláte radost. Zejména těm, kteří k podobným výpadům proti ostravsko-opavskému biskupovi využívají každou příležitost a často mluví do věcí, o kterých nemají ani ponětí. Slova těch, kteří nás pozorují, se asi poněkud liší od slov těch, kteří pozorovali první křesťany. Zní asi – hle, jak se hádají a špiní!!!

Mgr. Ing. Mir. Machálek, Ostrava

Mrzí mne, že jsem urazil čtenáře Mir. Machálka a děkuji za pozitivní svědectví o Františku Lobkowiczovi. Zvolení F. Lobkowicze členem stálé rady BK přesto považuji za nešťastné, z těchto důvodů:

1. BK tím dává najevo, že otázka, zda se někdo vyskytuje na seznamu spolupracovníků StB, není pro české biskupy nijak důležitá. Přispívá to k nevěrohodnosti církve ve společnosti, kde by tato okolnost znemožnila komukoli vykonávat veřejné funkce, protože by neprošel lustračním zákonem. Církev tím zřetelně rezignuje na společenskou roli, kterou ráda uvádí v jiných souvislostech: že je garant i nositel „morálních hodnot“.

2. Jde o zájem církve, nikoli o míru viny a už vůbec ne o posuzování, zda jeho dobré skutky v pastoraci mohou nebo nemohou převážit nešťastné dřívější selhání. I „pouhé materiální“ provinění význačného představitele církve musí být buď řádně vysvětleno, nebo by měl zůstat oním výborně pastoračně činným knězem, ale neměl by být biskupem v pozici, ve které reprezentuje další biskupy. Přiznám se, že mne přivádí do rozpaků názor, že někdo se v této konkrétní kauze dokáže podle názoru čtenáře provinit materiálně (?) – snad tím myslí faktický podpis smluvní spolupráce – a nemít při tom vědomí nebo úmysl podepsat (vina formální?). Myslím, že i v takovýchto choulostivých případech je třeba brát Katechismus katolické církve vážněji než kasuistické kličky. KKC učí (v souvislosti s mylným úsudkem a mravními důsledky takového mylného rozhodnut): „Je-li nevědomost nepřekonatelná nebo mravní subjekt není odpovědný za mylný úsudek, zlý čin, kterého se takto smýšlející osoba dopustila, nemůže jí být přičítán. Přesto však zůstává zlo, útrapy, nepořádek, a je tedy třeba snažit se o očistu mravního svědomí od jeho omylů.“ (KKC 1793). Je zřejmé, že čtenář se pokouší o pravý opak: bagatelizuje osobní stránku možného omylu svědomí (subjektivní nevina). Materiální aspekt (souhlas se spoluprácí s StB) nemýlím-li se, sám pan biskup popsal v interwiev do veřejného tisku. Prý se tak rozhodl kvůli možnosti navštívit Francii v souvislosti se svatbou své příbuzné. Myslím, že dlouhá apologie vedená jen uraženými city je pak v celé kauze službou medvědí.

Domnívám se, že dnes by se ten, kdo se v seznamech vyskytuje, biskupem nestal. Ovšem problém zní jinak: Má se právě teď stát právě tento biskup reprezentantem biskupského sboru ve stálé radě ČBK? Anebo jinými slovy: Chce ČBK, aby si to tak veřejnost vykládala? Není to otázka viny či neviny. V Evropě se reaguje na mnohem méně problematické nejasnosti v minulosti vůdčích osobností prostě demisí, nikoli povýšením. Taková demise vůbec neznamená hanbu, protože neznamená výrok o vině. Znamená, že není jedno, kdo církev zastupuje. Takový člověk má svázané ruce – nemůže např. účinně vystupovat proti těm kněžím, kteří se v minulosti skutečně provinili, protože budou poukazovat na jeho vlastní situaci. Je tak brzděna obroda církve a také zbytečně zpochybněn její morální kredit v sekulární společnosti.

Pavel Hradilek

Příspěvek k článku KS a prvotní církev Kateřiny Piskačové

Jsem jenom obyčejný člověk, který má potřebu poznávat a prožívat „boží milost“ zjevenou skrze Ježíše Krista. Uvěřil jsem na přelomu roku 93/94, z mého tehdejšího pohledu náhodou. (Dnes vím, že to náhoda nebyla.) Od té doby uplynulo pár let, kdy jsem založil rodinu, přestěhoval jsem se, prošel několikerou změnou pracovního místa, zkrátka prokousal jsem se až do dneška.

Uvěřil jsem, (pokud tuto životní změnu mohu takto pojmenovat) v křesťanském společenství, konkrétně v KS Plzeň. Nikdo mi o Bohu dříve nepovídal. Přesto jsem se k „něčemu takovému“ občas modlil (když jsem např. ztratil klíče, peníze a pod.), ale nečekal jsem na odpověď. Prostě jsem se jen tak pomodlil. Jediné, nad čím jsem ve škole začal přemýšlet, byl rozdíl mezi tím, co jsme se učili, a co jsem žil. Mé zvídavé dotazy končily v nejlepším případě příkazem: mlč, nestarej se; pohlavkem; v horším případě pohovorem se soudružkou učitelkou a doma následujícím výpraskem. Z toho vyplynulo ponaučení: mlč a dělej jako ostatní… Pojmenoval bych to přetvářka. Myslel jsem, že tento životní styl skončil rokem 89. Jak jsem se zmýlil! Řekl bych, že v této společnosti to lepší už nebude. Asi je to mimo jiné tím, že tento národ žije bez Boha a jen málokdo se umí pravdě podívat do očí a nežít v iluzi.

Tyto vzpomínky, vyvolané přečtením výše zmíněného článku, mě přivedly na to, o co se chci s vámi rozdělit. Díky Bohu za společenství křesťanů a za všechny ty, kteří mi pomáhali a pomáhají růst v poznání toho, kdo mi daroval život – Krista. Raduji se z toho, že ještě dnes mohu slyšet živé boží slovo a mohu poznávat, že Bůh je živý. Tím poznáním se proměňuje můj charakter a hlavně vztah. Vztah k Bohu, k rodině, k ostatním. I když se může na první pohled zdát, že církev v této zemi je nefunkční (vymírá, není omlazována, nedostatek financí a kazatelů, nejednota, nepopularita v očích veřejnosti apod.), raduji se z toho poznání, že právě v této zemi jsou skupinky kristovců, kteří bez nároku na odměnu uvádí do života a proměňují náboženský provoz rozdělených církví na církev sloužící, církev Kristovu. Haleluja.

M. Klimeš, Tachov