Paraša, neboli liturgické čtení synagogy, týdne od 19. – 25 adaru II roku 5760 podle židovského kalendáře, t.j. 26.3-1.4. 2000 podle křesťanského kalendáře, se jmenovala š´míní (Lv 9, 1-11, 47). Název se odvíjí od úvodní věty hebrejského textu: Vajhí bajóm haš´míní, „Stalo se osmého dne“. Tudíž Š´míní znamená „osmý“.
Mnohotématičnost této parašy je zjevná i zde. Uvedený blok Lev 9, 1-11, 47 obsahuje minimálně tři tématické okruhy, které by si zasloužily samostatný výklad. Jsou jimi: I. 9, 1-24 (popisuje událost první obětní služby Mojžíšova bratra Árona a jeho synů); II. 10, 1-20 (stanoví podmínky rituální čistoty chrámových služebníků); III. 11, 1-47 (udává seznam čistého a nečistého jídla). Soustředíme se na poslední z nich.
Verš 11, 47 říká: „Je nutno rozlišovat mezi nečistým a čistým, mezi živočichy, kteří se smějí jíst, a těmi, kteří se jíst nesmějí.“ Není třeba rozvažovat dlouho, která zvířata je dovoleno jíst a která ne. Text 11. kapitoly nabízí podrobný výčet košerových a nekošerových druhů zvířat. Zvířata nečistá (nejedlá) jsou tato: velbloud, daman, zajíc, vepř; dále vše, co je v moři, potocích a řekách a je bez šupin (chobotnice, kraby, krevety, úhoři, hadi, štíři…); dále orel, orlosup, mořský orel, luňák, různé druhy jestřábů, havranů, sokolů a volavek, pštros, sova, racek, kulich, kormorán, výr, sova pálená, pelikán, mrchožrout, čáp, dudek, netopýr; dále létající čtyřnohý hmyz; dále zvířata s rozdělenými (ne úplně rozpolcenými) kopyty; dále čtyřnozí živočichové, co chodí po tlapách: lvi, medvědi, kočky, psi; dále krysy, myši, ještěrky, gekoni, scinkové, chameleón. Kromě uvedených druhů zvířat a hmyzu není dovoleno jíst zdechliny. Naproti tomu zvířata čistá (jedlá) jsou všechna ta, která nejsou uvedena jako nečistá. Jsou jimi například tato zvířata: všechno, co má rozdělená kopyta a přežvýká (kromě výše uvedených coby nečistých) – gazela, jelen, antilopa; různé druhy kobylek, jako arbe, soleám, chargeol, chágáb. Text ve výčtu (ne)jedlých druhů neopomene dodat: člověk se neznečistí jen jídlem uvedených druhů, ale už i dotykem.
Běžný konzument, který není žid a nejí výlučně košerovou (předepsanou a dovolenou) stravu, se nad výčtem zakázaných jídel pozastaví – a možná i zesmutní. Úhoř, krab, chobotnice, kreveta či zajíc jsou vyloženými lahůdkami a zpestřují menu kuchyně americké, francouzské i české. Mezi nečistá zvířata patří i „miláčci“ dětí jako psi, kočky, myši, morčata, norci či králíci. Kočka a pes jsou dnes pokládány za členy rodiny, se kterými se všichni rádi mazlí, zatímco ve starozákonní době byl zakázán už i dotek. Proč tedy ta přísnost? Mýlil by se každý, kdo by chtěl najít odpověď na tento zákaz ve škodlivosti jejich masa, neestetičnosti a neetičnosti jejich pěstění. Důvod je výlučně náboženský.
Čistá zvířata jsou jednak ta, která lze přinést B-u coby oběť, zvířata prvorozená a zvířata oddělená coby desátý díl ze stáda, a jednak zvířata, která nebyla obětním zvířetem některého z pohanských kultů. Text paraši (a ani žádný další) neuvádí podrobný seznam košerové zvěře. Ten lze stanovit pouze per viam negationis. Dovoleno je to, co není zakázáno.
Kultické pozadí nečistých zvířat vynikne zvláště na následujících čtyřech zvířatech: velbloud, zajíc, vepř a daman. Velbloud bylo obětní zvíře v syrském kultu. Sloužil jako slavnostní pečeně při obětech Arabům i Peršanům. Zajíc byl pokládán za posvátný zvláště mezi Araby. Zaječí nebo králičí hlava, nožka či ocas se nosívaly coby amulety. Vepř byl obětním zvířetem v Kenaanu a posvátným v Sýrii v kultu Adonise-Tamúze. V Řecku, Egyptě a Babylónii byl obětován božstvu plodnosti. Římané jej zabíjeli při uzavírání smluv; jeho vyobrazení na korouhvi bylo pokládáno za symbol míru. Jeho kosti a zuby se nosily jako amulety, jeho maso bylo doporučeno jako lék proti nemocem, o štětinách se věřilo, že mají kouzelnou moc. Daman je kopytník a přežvýkavec. Byl v úctě v Sýrii. – Nejen požívání, ale i pouhý dotyk člověka znečišťuje. Činí ho nezpůsobilým pro bohoslužbu, a tím pro styk s Bohem.
Židovská tradice jakoby pozapomněla náboženské pozadí tohoto dietního zákazu, a důvody, které pro dodržování přikázání uvádí, nejsou odpovědi na otázku po faktu, ale na otázku po záměru jeho dodržování.
Rabbi Jehuda Appel učí: jídlo je medium myšlení, řeči a činu, které člověka pozvedá. Myšlením je jídlo přijímáno jako prostředek, jímž je naplňována boží vůle. Řečí člověk nad jídlem vyslovuje požehnání. A čin je jezení samo, které s vděčností přijímá jako dar od Všemohoucího. – Důvody, proč přežvýkavci a kopytníci náleží do kategorie košerové stravy, lze podle Appela přijmout, chápeme-li obě podmínky symbolicky: přežvýkání coby zvrácení stravy z bachoru zpět mezi čelisti připomíná lidskou potřebu přezkušovat vlastní činy a jejich zpětnou reflexi. Obě aktivity jsou podmínkou pro nabytí moudrosti. Rozpolcené kopyto je pro člověka stálým varováním, aby byl ve všem všudy celistvou, nerozpolcenou osobností. – Čtyři výběrová zvířata jsou nečistá z těchto příčin: velbloud je vzor pyšného chování, prase představuje pokrytectví, zajíc modloslužbu a daman lakotu. Naproti tomu nejvíce košerovou stravou je ryba. Nemusí být rituálně zabita a její krev odvedena z těla. Navíc, v období před potopou (Gen 6, 9-8, 22) ryba bylo neposkvrněné stvoření. Ryba je v kabalistické literatuře symbolem cadika, spravedlivé osoby, protože je tvorem bez víček. Zatímco slabý člověk musí mhouřit svá víčka při pohledu na nevhodné věci, jevy a události, cadik (jako by měl rybí oči) na ně může hledět bez obav, že se při pohledu na ně poskvrní. – Je jasné, že židovská tradice v jídle spatřuje obrovskou příležitost k sebeposvěcení. Jídlo je právě v jeho limitované, dietní podobě svatým činem. Je chováním s přísně danými pravidly, které ho vynáší do vyšší duchovní sféry.
Další pohled, rovněž biblický, na přísný dietní jídelníček uvedený v paraše Š´míní dává text Matoušova evangelia (15, 11). Z úst Ježíšových zaslechneme tento výklad: „Ne co vchází do úst, znesvěcuje (= znečišťuje) člověka, ale co z úst vychází, to člověka znesvěcuje“. Text lze upřesnit pomocí předchozího sdělení (12, 35) takto: „Dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vynáší dobré; zlý člověk ze zlého pokladu vynáší zlé“. – Právem lze předpokládat, že košerová strava z Lev 11. kapitoly byla Ježíšovou celoživotní potravou. I jemu byla cestou posvěcení sebe sama, prostředkem k naplňování boží vůle a neustálou výzvou k žehnání a vděčnosti. Přesto jeho slova jakoby tuto cestu popírala. Toto „jakoby“ je zavádějící, není-li poznáno jako scestné. Ježíš ve svém výkladu nemluví o cestě do vyšších duchovních sfér, jíž je košerový jídelníček, ale o cíli této cesty, jímž je proměněné, milující, láskyplné srdce. Mezi cestou a cílem je tak hluboká propast jako mezi potravou a láskou. Cesta = potrava je kvalitativně na míle daleko od cíle = láska.
Cesta pro nežida je cesta mezi mantinely, vymezenými textem Levitiku a Ježíšovým výkladem. Zákon dietní stravy je výzvou: posvěcujte se každou stravou. Na rovině myšlení je prostředkem naplňování boží vůle – být zdravý, silný a vitální. Na rovině řeči je jídlo možností B-u žehnat, a na rovině činu je příležitostí jak se scházet s druhými a jak mu společně děkovat. Naproti tomu Ježíšovo slovo je stálým varováním před zbožštěním jídelního rituálu. Míří k obnově srdce, jehož náplní je láska, a ne tuk z košerové zvěře.
-js-
Poslední komentáře