Radost netkví ve věcech

Radost netkví ve věcech, nýbrž v nitru duše, praví Terezie Ježíšova, jak ji cituje autor homilie na 5. neděli velikonoční. Ten výrok by nám měl utkvět v paměti i pro následující dny, pro ty „během roku“. Protože každý televizní šot, každý billboard, každý reklamní leták nás dnes učí opaku: Radost podle jejich poselství spočívá ve věcech a jen ve věcech, nikde jinde. A to ještě jen ve věcech zbrusu nových, báječných a plných energie. Takových, jaké používají krásní manekýni v pohádkových krajinách na obrazovce.

Domnívám se, že výrok svaté Terezie právě proto nabývá aktuálnosti. Může být jedním z vodítek křesťanské angažovanosti v této zemi a této době. Jestliže Jakub S. Trojan ve svém článku o politické teologii vyzývá naše církve k úsilí o diakonii politickou, kulturní a ekologickou, měla by podle mého názoru být jedním z jejích důležitých článků právě Tereziina moudrost: Solo Dios basta, samotný Bůh ti stačí, a nikdy se nenaplní člověkovo srdce pestrým kolotáním věcí světa, protože zdroj pravé radosti je jinde. Věci jsou dobré a potřebné, slouží-li dobrému a potřebnému účelu. Avšak radost netkví ve věcech, nýbrž v nitru duše…

Připomněli jsme si v právě uplynulém měsíci půlstoleté výročí dvou násilných zásahů tehdejší komunistické státní moci proti náboženství – akci proti řeholním společenstvím a zákaz řeckokatolické církve. Nebyli však v padesátých letech a později všichni křesťané jen mučedníci; o tom hovoří Jiří Hanuš v dalším svém zamyšlení nad temnějšími stránkami našich nedávných církevních dějin. Tentokrát o církvi československé. Bohužel se zdá, že své téma ani tímto článkem zdaleka nevyčerpal, jak pro církev československou, tak pro všechny ostatní tradiční církve. A dále se bohužel zdá, že jen málokdo má zájem tyto kapitoly otevírat. Možná by nedávná papežova omluva za hříchy celosvětové katolické církve tady mohla být inspirací, tak jako jí byla již několika církevním představitelům různých míst světa, kteří sestavili vlastní místní vyznání viny a požádali o odpuštění za svoji místní obec. Omluva za věci, jež se staly za našeho života a za které neseme osobní spoluodpovědnost, je ještě potřebnější, než omluva za to, co proběhlo před staletími a nač jsme my sami neměli žádný vliv.

Sociologická analýza situace církví ve společnosti by neměla zapomínat ani na působení význačných církevních osobností. Měl jsem možnost do loňského výzkumu ISSP zařadit několik otázek, týkajících se hodnocení našich náboženských představitelů, a v tomto čísle Getseman předkládám pokus o jejich vyhodnocení. Rád bych v této souvislosti upozornil na sborník Náboženství v době společenských změn (editor Jiří Hanuš, Masarykova univerzita, Brno 1999), kde čtenář mj. nalezne jednak jiná data z výzkumů ISSP 1999 a EVS 1991 a 1999, přinášejících hlubší poznání soudobé religiozity v naší zemi, a především velmi přehlednou a jasně formulovanou stať známého maďarského sociologa Miklóse Tomky o charakteru východoevropského katolicismu a – zdá se mi – východoevropského náboženství vůbec. (Nejsem si jist, zda bude tato brožura vydaná nákladem 300 kusů šířena v běžné síti knihkupectví. Proto výjimečně spojení na vydavatele: MPÚ MU, Veveří 70, 611 80 Brno, tel./fax 05 / 41 21 48 52, e-mail mpu@law.muni.cz.)