032 - září 1993

Zasvěceni?

Tajemné a velké je slovo "zasvětiti": vyjadřuje nasměrování života k nějaké metě - "zasvětil se boji proti analfabetismu"; je užíváno pro přijetí do spiknutí či vstup do mystéria; vyjímá věc z běžného užívání a propůjčuje jí bezmála posvátný charakter - "tato denní doba byla zasvěcena studiu"; z ustálené vazby "být zasvěcen smrti" doslova čiší neodvratnost sudby, a nikdy člověk nezapomene na tu či na toho, který jej .ve dnech mladosti jeho" zasvětil do milování. V církevní a kunsthistorické terminologii pak zasvěcení dává kostelu jméno a připamatovává světce či tajemství víry, ze kterého se návštěvníci chrámu mají obzvláště těšit. "Zasvěcený život" vedou řeholníci, a vstupují do něho zasvěcením - sliby, kterými se zříkají majetku, manželství a práva disponovat sami sebou. Být zasvěcen hřeje i mrazí, povyšuje a ozvláštňuje.

Na svátek Cyrila a Metoděje jsme my katolíci ústy biskupů zasvětili český národ prostřednictvím panny Marie Bohu, nebo, jak se tomu leckde zkráceně říkalo, zasvětili jsme národ panně Marii. Zdá se mi však, že národ ve své většině jaksi neví, za co nám teď má být vděčný. Nepochopil asi přesně, co jsme s ním na Velehradě udělali a proč, a mnoho Čechů má dokonce pocit, jako by jim někdo bez jejich svolení vytrhl zdravý zub: oni přece vůbec nestáli o to, být někomu a skrze někoho zasvěcováni, a nikdo se jich předem na nic neptal. Nedivil bych se, kdyby teď některý ten "kalvín", "židozednář" či "bezbožec" došel na soud a tvrdě požadoval, aby ho Biskupská konference ihned stejně slavnostně panně Marii odsvětila, neboť si takového zasvěcení nepřál a nežádal. A měl by pravdu: nikdo nemá právo cpát mu proti jeho vůli své produkty, i kdyby šlo třeba o superúčinný šampón, zasvěcení samotné Marii panně nebo dokonalou beztřídní společnost světlých zítřků. Snad se teď ještě nestalo nic tak hrozného. Někteří, jako pan Vaculík, pochopí, že to nemyslíme tak zle, že člověk prostě musí nás katolíky brát takové, jací jsme. A pro jiné lidi zase bude tohle vystoupení jistým druhem šokující reklamy, něčím podobným, jako jsou líbající se jeptišky a kondomy v pastelových barvách firmy Benetton. Mám sice takovou povahu, že bych si od Spojených barev Benettonských nekoupil ani kapesník, protože necítím potřebu připlácet někomu za to, že ze mě dělá blbce, ale jistě jsou i povahy jiné. Komerční úspěch zmíněné firmy to potvrzuje.

Můžeme tedy věc s klidem odložit? Myslím že ne, z několika důvodů. Za prvé bychom jako Ježíšovi žáci měli brát svá slova vážně. Zasvětit ať znamená skutečně zasvětit, se vším všudy. Ne jenom nějaký obřad. Jak potom ale chceme pravdivě zasvěcovat národ ze dvou třetin lhostejný či dokonce protikřesťanský a protikatolický?

Obracet se k Bohu s přímluvou za národ je dobré, dobré je i připomínat si Mariin příklad. Prosazovat ho arogancí a pompou je však zlé. A pokud si roku 1993 usmyslíme zasvěcovat český národ Bohorodičce s parádou jako za Franze Josefa, je to horší než zlé: je to trapné. Máme nejvyšší čas říci si to nahlas také proto, že nám bezprostředně hrozí další "nedorozumění" při plánovaném svatořečení Jana Sarkandera, mučedníka, který se - snad nevinně, ale o to nepřekonatelněji - bohužel stal symbolem ideologického útlaku a protireformačního koniášství.

A ještě jeden důvod: jde tady o samotnou Marii. Co si o ní lidé pomyslí? Jak o ní mluvíme, a jak se o ní mluví? Jedni z ní dělají bohyni, Velkou Matku, médium z onoho světa, rádi popisují její bytost v pojmech moci ("královna nebes") či jakési posvátné gynekologie (Bernadettino .já jsem Neposkvrněné početí") a sexuologie (intimní život Svaté rodiny podle Emmerichové). Druzí nanejvýš vysloví její jméno ve chvíli, kdy jim třeba upadne pytlík vajec na zem. Jedni ji zneužívají k prosazení slepé poslušnosti ("staň se mi podle tvého slova", L 1,38) a vydělávají na kýčových obrázcích sladké betlémské scény i bolestného čekání pod křížem. Druzí možná s potěšením sledují blasfémie zpěvačky Madonny. Soudím však, že první i druhé je látkou spíše pro psychoanalytika než pro křesťana. Nepřitahují mne modly ani rouhání. Vážím si Marie. I Marie nedůvěřivé (L 1,34), nedověřivé a nevěřící (3,48), nechápavé a nepochopené (Mk 3,31nn), jásající s mateřskou pýchou (L 1,46nn) i mlčící a rozvažující (2,19) nebo si ženským způsobem vynucující Ježíšův čin (J 2,3nn). Marie, kterou Josef miloval tolik, že uvěřil i snu o její nevinně (Mt 1,24). Marie, která milovala tak, že nakonec i ona uvěřila v Ježíše jako Pána (Sk 1,14) - a je pro rodiče těžké skutečně uvěřit v někoho, koho sami přivedli na svět, ošetřovali, krmili, učili chodit a mluvit! Kéž bychom znali spíše tuto jinou Marii a kéž bychom ve svých projevech dávali prostor jí. Přes všechnu naši a její nedůvěru a nedověru, nepochopení i snahy o porozumění, euforii i tragiku bychom pak došli tam, kam ona: k nenápadnému, neobřadnému, ale účinnému zasvěcení svého vlastního života. Soli Deo, jen Bohu samému.

Jan Spousta

Poslední dobou vznikají diskuze kolem zasvěcení celých národů P. Marii. Namítá se, že se můžeme zasvětit jen Bohu; že základní zasvěcení se děje křtem; že zasvěcení může být smysluplné jen osobní - nikoli států a národů, kde žijí i jinověrci, nevěrci a Mariini nepřátelé. Zasvěcení P. Marii je dávného data (Francie 1638, Portugalsko 1644, Polsko 1656, Rakousko 1647, Slovensko vícekrát, české země 1985). - Teologický termín "zasvěcení" skutečně šťastný není: lépe je mluvit o odevzdání sebe, svěření sebe. Pavel VI. se slovu "zasvěcení" vyhnul, Jan Pavel též rozlišuje "zasvěcení" a akt, kterým tvor uznává, že patří cele Bohu.

Josef Zvěřina: Maria - Vydalo Opus bonum, Mnichov 1988