Ekumenická liturgická konference

V sobotu 26. 6. 1993 nás na lešením obestavěné evangelické faře v centru Domažlic vítaly nápisy "Liturgická konference". Kromě účastníků z pořádající Církve českobratrské evangelické byli přítomni duchovní Církve československé husitské a zástupci katolické církve. Hlavní přednášku "Liturgie a ekumena" přednesl prof. Dr. Karl Schlemmer, profesor liturgiky a homiletiky na pasovské univerzitě, který účastníkům konference přinesl pozdravy od pražského arcibiskupa M. Vlka, jehož předtím navštívil.  Prof. Schlemmer je katolický kněz, a kromě úvazku na univerzitě působí v pastoraci ve vesnici vzdálené asi 20 km od Norimberka. Vedle samotné liturgiky přednáší také ekumenickou liturgiku. K ekumenickému zaměření má velké předpoklady. Jeho otec byl evangelík. V úvodu nám řekl: "Nevím, zda bych se stal katolickým knězem, pokud by můj otec byl katolík." Pan profesor se nevyhýbal kritice postojů a praxe, která dosud brání jednotě jak na katolické, tak na evangelické straně.

Text přednášky přinášíme v plném rozsahu v překladu prof. dr. Josefa Smolíka z Komenského evangelické teologické fakulty UK, který v Domažlicích přednášku s přehledem tlumočil. Tato stať se proto spíše soustřeďuje na přiblížení diskuze, která po přednášce následovala.  Na dotaz, zda existují v Německu místa, kde luteráni a katolíci slaví společně pravidelně nedělní bohoslužby, odpověděl prof. Schlemmer kladně.  Děje se tak několikrát do roka, je to však silně ovlivněno faráři, případně biskupy daného místa. Jsou velké místní rozdíly, zejména mezi městem a vesnicí. Někteří faráři nejsou vůbec k ekumeně citliví. Předseda ekumenické komise Německé biskupské konference, würzburský biskup Scheele, je ostře kritizován jak ekumeniky pro pomalý postup sbližování, tak odpůrci ekumeny pro .přílišné ústupky protestantům".

Bez velkých problémů se interkomuniu daří např. ve studentských obcích či v nemocniční duchovní správě. Situaci poněkud komplikuje okolnost, že Německá biskupská konference zakázala účast katolíků na ekumenických bohoslužbách v neděli dopoledne. Ale např. ve Švýcarsku takový zákaz není.  Prof. Schlemmer poukázal na rozšíření možností interkomunia dané nově vyšlým ekumenickým direktářem. Je umožněno např. v případě smíšených manželství.

Na dotaz, jaké je hlavní kritérium pro pravdivé interkomunio (pomineme-ůli aspekty církevněprávní), odpověděl prof. Schlemmer: víra ve skutečnou přítomnost Krista v eucharistii. Neznamená to ani, že by katoličtí účastníci měli na evangelických bratřích požadovat přijetí (dobově podmíněného) modelu transsubstanciace, ani že by evangelíci pro pravdivé interkomunio s katolíky vystačili s představou, že společným jezením chleba a pitím vína na Ježíšovu památku jsme psychologicky disponováni přijímat Ježíše mezi sebou.

Pan profesor referoval v této souvislosti o evangelické ženské komunitě na Schwannbergu, která žije podle benediktinské řehole. Pasovský katolický biskup zde sice interkomunio nepovolil výslovně, ovšem sám sem osobně rád zajede načerpat sílu ve zdejší atmosféře modlitby často pečetěné i interkomuniem.  Dokonce sem posílá i své kněze a jáhny, aby zde svou spiritualitu zdravě formovali. Prof. Schlemmer poukázal na nutnost se i v případě interkomunia řídit vlastním svědomím, které je pro jednotlivce nejvyšší instancí, jak potvrdil i II. vatikánský koncil.

Klíčovým problémem, na kterém se dosud katoličtí a evangeličtí teologové nedohodli, je otázka, kdo má právo předsedat eucharistii - otázka úřadu.

Na dotaz, zda je naděje na pokrok ve vzájemném uznání úřadu mezi katolíky a luterány, odpověděl pan profesor názorem biskupa Scheeleho: taková naděje v brzké době není.

Na dotaz týkající se rozsahu ekumenického liturgického vzdělávání na teologických fakultách v Německu náš host uvedl, že takový obor ve studijních plánech není. On sám se považuje za "exota", který má na toto téma dobrovolné přednášky. Ovšem úroveň samotného liturgického vzdělání je v Německu dobrá. Problém je na evangelické straně, kde liturgika není samostatným oborem, je součástí praktické teologie. Kontakty ovšem existují. On sám je vždy zván na evangelické liturgické konference. (Pan profesor věděl i o stavu studia a úrovni učitelů u nás na katolické i nekatolické straně. . .)

V diskuzi o katolické teologii prof. Schlemmer vysvětlil, že dnes již tato teologie není monolitem, nýbrž je pluralitní. V řadě otázek nelze jednoznačně specifikovat, jak se na věc dívá katolická teologie, neboť názorů je více, a přesto mohou být legitimně katolické.

Liturgická konference byla zahájena slavením Jakubovy liturgie. Text liturgie v provizorním překladu včetně úvodních poznámek uvádíme. Tato liturgie ze začátku 4. stol., jejíž původ sahá dle tradice až k Jakubovi, bratru Páně, je pozoruhodná z několika důvodů. Představuje vyvážený celek akcentující celé dějiny spásy včetně eschatologického rozměru. Má dva rovnocenné vrcholy - slova ustanovení a epiklezi - stvrzené dvojitým Amen.  K takovému pojetí eucharistické modlitby se blíží Instructio generalis v misálu Pavla VI.

Jakubova liturgie je podnětná pro protestanty, kteří obvykle nemají velké pochopení pro objektivitu Kristovy přítomnosti v eucharistii nezávisle na naší víře (považují to za chápání až středověké). Z večeře Páně se tak mnohdy stala velkopáteční ponurá událost vzpomínající Kristovy smrti za naše hříchy, která postrádá velikonoční radost a eschatologické vyústění, zatímco vlastní bohoslužbu hledá většina protestantů ve svobodném hlásání slova božího.

Jakubova liturgie je podnětná také pro katolíky, kteří sice instituci zachovali organicky začleněnou do textu eucharistické modlitby, ovšem oblékli ji do magického hávu s přesně definovanými slovy a úkony. Vytratila se přitom úloha shromážděné obce, byla vytěsněna pohledem právním. Kromě toho z římského kánonu - dnešní prvé eucharistické modlitby misálu Pavla VI., která pochází ze 7. stol., - téměř zcela zmizela epikleze. Nachází se tam v rudimentální formě, a vůbec jí nebyla věnována náležitá pozornost. Nové anafory po II. vat. koncilu tento nedostatek částečně napravují.  Jakubova liturgie je podnětná také pro pravoslavné křesťany; ačkoli uchovali dle mého názoru podstatu eucharistie nejméně narušenou, přesto se nevyhnuli jistému úpadku. Vlastní jádro eucharistie je klerikalizované (vyhrazené právě jen knězi a diakonovi), lid se účastní pouze zprostředkovaně, vlastní text vůbec neslyší.

Po slavení liturgie následovala diskuze k obětnímu charakteru eucharistie.  Tato otázka byla v době reformace silně kontroverzní a dodnes působí obtíže při dialogu. Reformátoři, kteří se chtěli oprostit od špatné praxe "získávání zásluh" slavením množství mší, vyzdvihli jedinou Kristovu oběť, jejíž památku slavíme. Katolíci naproti tomu viděli ve mši oběti dvě: my obětujeme své dary, a zároveň se děje (zpřítomňuje, revokuje) oběť Kristova. Tomu odpovídala i výstavba tridentské mše s hlavními částmi "obětováním", "proměňováním" a "přijímáním". V současném pojetí už katolická mše neboli večeře Páně (viz IG 7) po reformě II. vat. koncilu části "obětování" a "proměňování" nezná. Tato změna je významná. Zrušením "obětování" dáváme najevo, že zde nejde o naši oběť, ale o oběť Kristovu. My přinášíme své dary (část se nazývá "příprava darů"), které symbolizují, že se dáváme k dispozici boží milosti. Nejde ovšem o myšlenku naprosto novou, protože už stará římská orace super oblata, nyní zařazená např. v liturgii 18. neděle v mezidobí, to vyjadřuje takto:

Přinášíme ti, Bože, dary, které jsou znamením toho, že se ti s celým životem odevzdáváme; posvěť je a přijmi i nás, abychom ti patřili navěky.  Skrze Krista našeho Pána. Amen.

Podle současného učení už také katoličtí kněží "neproměňují", oni na místě Kristově pronášejí eucharistickou modlitbu, jejímiž klíčovými místy jsou epikleze a slova o ustanovení a proměnění. Proměňuje Duch svatý.  (Tuto nauku ovšem kalí v naší zemi různé pozůstatky dob minulých, jako např. nedávno s církevním schválením vydaný "katolický" misálek pro děti /Portál 1993/, jinak vkusně uspořádaný, kde kněz stále ještě proměňuje. . .  V oficiálním misálu "pro dospělé" bychom něco takového marně hledali.) I na evangelické straně jsou významné posuny ke sblížení s praxí katolickou, pokud je zároveň praxí s úctyhodnou tradicí starověké církve. V nové agendě ČCE, která je ovšem někdy kritizována jako příliš katolická, se pojem oběť (ve smyslu naše oběť) vyskytuje. Není to nic nebiblického. V listě Kolosanům stojí: "Proto se raduji, že nyní trpím za vás, a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to je církev." (Ko 1,24)

Dnes již není ekumenickým problémem přijmout syntézu, ke které účastníci konference za přispění prof. Schlemmera došli: Eucharistie má obětní charakter, protože je v ní zpřítoměna oběť Ježíše Krista. O žádnou jinou oběť se nejedná. Naše "oběť" spočívá v tom, že se dáváme Bohu k dispozici, napospas boží milosti, že se vydáváme za druhé podobně, jako se Kristus vydává za nás. To už je interpretace drahá a vzácná i protestantům.  Na přetřes se dostala i otázka intencí (mešního stipendia). Bylo konstatováno, že se nejedná o problém teologický, nýbrž ekonomický. Frekvence oficiálních vyhlášení k tomuto tématu, a to z nejvyšších vatikánských míst, svědčí o tom, že reálná možnost zneužití zde existuje. Nejlépe by bylo praxi zcela opustit, aby jednak nebudila pohoršení, jednak nepřispívala ke zcela mylnému přesvědčení, že svátostné dění lze nějak manipulovat penězi.  Celá konference byla pro účastníky obohacením. Pořadateli Jaroslavu Vokounovi a jeho ženě patří velký dík. Také Getsemanům přinesla konference mnoho podnětů pro utváření nově uvažované liturgické rubriky. Příští obdobná konference bude v Praze a Getsemany o ní budou případné zájemce včas informovat.