Takový jsem - ale Bůh mě přesto může použít!

"Takový jsem - ale Bůh mě přesto může použít! A ostatně, každý jsme nějaký. A Bůh může i to zlé obrátit v dobré. Církev to tak dělá staletí, nač se rozčilovat - udělejme pár menších vylepšení a všechno zase půjde." Je jistě pozitivní, jestliže alespoň teolog G. Greshake přinejmenším zčásti přijímá oprávněnost kritiky ideálu římskokatolického duchovního, jak ji uvádí například kniha Klerikové; je dobré, že nereaguje rozčilením, sarkasmem a cynismem jako mnozí dotčení kněží, kteří se tak snaží kritickou analýzu z vědomí vytlačit.

Na druhou stranu je třeba se zeptat, zda se i on - přes všechna pozitiva svého přístupu - také nevědomky neutíká k výmluvám ve snaze vyhnout se skutečnostem jsoucím nabíledni: naznačují to extrahované teze na počátku tohoto článku. Zbožných poukazů na všemoc Páně, užitečnost ignaciánských a jiných tradic i na nutnost prohloubení duchovního života slýchá totiž člověk v jistých kruzích dost - nemýlím-li se, již po několik staletí. Chybí-li však za těmito slovy reálné představy o lidské psychologii, o sociologických vlastnostech prostředí, o realizovatelném a člověku přiměřeném životním stylu, o strukturách a prostředcích křesťanského života, pak zůstává u zbožných (sebe) útěšných řečí. Což potom vidíme na stavu církve. Netvrdím, že by Pán nemohl do své slávy vyzvednout i ty kněze, kteří jsou církevním prostředím těžce neurotizováni - naopak: chudým a trpícím patří království (jsou-li schopni svoji chudobu nahlédnout a dát Bohu k dispozici). Ale povinností církve je léčit, nikoli vyvolávat a udržovat chronické duchovní choroby, nota bene v řadách svých vlastních představených. Domnívám se, že je (nejen Drewermannem!) sdostatek jasně prokázáno, že současný ideál katolického duchovního na jednu stranu k takovým chorobám přispívá, a na druhou stranu mnohdy neumožňuje kněžím vykonávat kněžskou službu tak, jak je zapotřebí. Tím, že je tolik odděluje od ostatních lidí, dokonce již citelně i od ostatních křesťanů, že je vyděluje jako specifickou kastu s obzvláštním a nepochopitelným způsobem života, tím, že odstrašuje mladé lidi od toho, aby se rozhodli do svého života zabudovat pozitivní "archetyp" a vzor kněze - bez ohledu na to, zda někdy budou skutečně sami pracovat jako duchovní -, tím vším tento ideál ukazuje svoji nedostatečnost.

To nijak neznamená, že by křesťané nepotřebovali služebníky a představené; potřebují však služebníky, kteří budou sloužit jim a všem ostatním lidem, nikoli předně ideologizovanému a odcizenému ideálu "chudoby, čistoty a poslušnosti". Většina kněží svoji službu koná či přinejmenším započíná s velkou dávkou odhodlání, idealismu, nadšení, obětavosti a víry v nastoupenou cestu - proč jsou tedy výsledky často tak zlé? Proč se společnost odklání takovou rychlostí od křesťanských tradic, proč semináře nenacházejí dost uchazečů a venkovské kostely, smutné památníky bývalé slávy, pomalu pustnou? G. Greshake má pravdu, že bychom měli být a jednat v pravdě, že bychom se měli modlit, že je třeba dát kandidátům svěcení čas, aby mohli dozrát. Jako by si však pozapomněl položit několik základních otázek: Mluví a svědčí církev svým jednáním, strukturou a učením vůbec dost jasně o Kristu, zachránci, osvoboditeli, milujícím a trpícím, mluví o mocipány, kněžími a fanatiky národa a víry umučeném, a přesto Bohem přijatém Ježíši? Anebo jakoby často "hlásala" spíše své sutany a mitry, svůj morální a zejména sexuální rigorismus a ultrakonzervativismus, pověrečná zjevení, formální bohoslužbu bez základního mezilidského spojení, titánskou, hrůznou a současně tak křehkou ideologii sebeoběti a vyvolení? Stačí skutečně posunout věkovou hranici vysvěcení o pár let později a o trochu více neurotizovat beztak přetížené kněze tím, že jim doporučíme o několik modliteb a duchovních cvičení více? Je možné někomu nadekretovat pravdivost, důvěru a vzájemnost v podmínkách církve, kde "se příliš mnoho předstírá", a dodejme i pletichaří, manipuluje a bojuje se o (doživotní a téměř nekontrolovatelnou) moc?

Ani já nesouhlasím s Drewermannem ve všem všudy. Zdá se mi, že ani jeho ideál kněze jako poety a terapeuta není vším, co jako křesťané můžeme očekávat a vyžadovat, i když souhlasím, že tvořivá a úzdravná síla nesmí mezi námi vyschnout. Spíše by se tedy snad dalo říci, že se mi Drewermannova kritika zdá být v některých směrech příliš málo radikální či spíše příliš úzce založená. Jestliže však je tato kritika zcela popírána anebo jsou k nápravě věcí nabízeny staré osvědčené recepty, připadá mi to, jako když člověk onemocní rakovinou, ale nechce buď vzít svoji chorobu na vědomí, anebo se hodlá léčit jitrocelovou šťávou a teplými zábaly. Přijde někdy doba, kdy se už nebudeme vemlouvat (Bohu) a vymlouvat (sami před sebou). "Bůh nás může použít, ačkoliv jsme takoví," ale vrátíme se zpět k úžasu svatého Pavla "ačkoliv jsme takoví, Bůh nás přesto tak nádherně používá"? (Viz 1 K 1,26nn.)