034 - listopad 1993

Církev jako společenství?

S velkým napětím byl při květnové konferenci německého Svazu pro evangelicko- katolické znovusjednocení očekáván referát katolického teologa H. Schütteho k dopisu vatikánské Kongregace pro nauku víry biskupům o některých aspektech církve jako společenství. Schütte zůstává i v současné těžké situaci věrný zápasu o jednotu křesťanů a daří se mu pro své projekty nacházet podporu i u kard. Ratzingera. Při setkání mohl Schütte představit i svůj krátce předtím vydaný Ekumenický katechismus.  "Dopis o communiu" byl vydán již před rokem a od té doby je předmětem vášnivých polemik. Přitom není zřejmě chápán ani jednou ze svářících se stran - jedni jej interpretují jako návrat před koncil a jsou z toho nešťastní, druzí jej interpretují stejně a jásají. Jak zcestně lze list pochopit, jsme mohli vidět i v Katolickém týdeníku, kde byl článek o něm nadepsán bezelstně .Petrův primát. O roli římského biskupa v církvi". Slovo společenství, které je tématem listu, se do titulku ani podtitulku nedostalo. Podobně i evangelický teolog Moltmann soudí, že dopis je o podrobení Římu, nikoli o společenství s ním. Jiní se obávají, že do Mnichova přišla z Říma svérázná teologie společenství, která společenství nechápe jako společenství věřících, ale úzce jako společenství s papežem. Tato teologie (mající obdobu i v současném pravoslaví) pak dovoluje nivelizovat vše, co se děje mimo takto úzce pochopené společenství. V této atmosféře tedy byla očekávána přednáška prof. Schütteho.

Schütte přivítal všechnu kritiku dokumentu jako v podstatě pozitivní jev, lepší než lhostejnost, která je dnes dosti častá. Zdůraznil, že dokument má podřazené postavení mezi církevními prohlášeními. Přísluší-li první místo dogmatu a např. encyklice šesté, pak dopisu kongregace podle stupně závažnosti asi jedenácté místo. To potvrdil i kard. Ratzinger prohlášením, že Kongregace pro nauku víry není kompetentní měnit učení koncilu a dokument je tedy nutno číst v kontextu nadřazené konstituce O církvi, nikoli naopak. (Úvod k této konstituci svého času napsal právě Ratzinger.) Dokument je důraznou výzvou k dovršení ekumenického společenství. Pozornosti komentátorů uniklo, že se zde poprvé v oficiálním dokumentu římskokatolické církve výslovně klade požadavek realizovat petrovský úřad tak, jak to chtěl Kristus, aby už nebyl jednou z největších překážek jednoty, ale stal se přijatelným. Kard. Ratzinger zdůrazňuje, že má jít o významný krok vpřed, že se všichni musíme nově obrátit k Pánu, a tak jít k sobě navzájem.  Různé formy primátu v minulosti prý otevírají netušené možnosti pro budoucnost. V budoucnosti má primát odpovídat Kristově vůli nejen svým založením, ale i způsobem svého výkonu a má být patrná jeho shoda s Kristem. Odvolávat se pouze na známé katolické důkazy pro ustanovení primátu v Písmu se ukázalo jako nedostatečné. J. Ratzinger si už nedovede představit ekumeničtější mluvení o tomto tématu. Odmítá obvinění, že mu jde o ekumenu .návratu". Ve vztahu k pravoslaví je cílem vzájemné přijetí, ve vztahu k evangelictví .korporativní sjednocení v rozdílnosti", .jednota církví, které zůstanou církvemi a stanou se jednou církví".  Velkou kritiku vzbudila formulace, že evangelickým církvím chybí apoštolská sukcese a platná eucharistie. K tomu Schütte: Nepopírá se apoštolská sukcese víry, ale posloupnost biskupských ordinací, o níž se pozitivně vyslovil i Evangelický katechismus pro dospělé. Co se týče večeře Páně, připomíná Schütte jednak úctu, se kterou o ní mluví dekret o ekumenismu (UR 22), jednak cituje Lexikon pro teologii a církev, kde se výslovně říká, že katolík nesmí protestantskou večeři Páně považovat za pouhý neúčinný symbol, jakož i tamtéž uvedená formulace, .nepopírá se, že i ve sboru slavícím protestantskou večeři Páně je přítomen Kristus". Kardinál Ratzinger k tomu v březnu 1993: .Ani teologie orientovaná na pojem sukcese nemusí v žádném případě popírat spásonosnou přítomnost Pána v evangelické večeři Páně." V kritizovaném listě jde o plnost mystéria, které zůstává ekumenickým úkolem.

Určitou kritiku vzbudilo i vztažení pojmu společenství zdůrazněně na večeři Páně, takže jako by bylo podceněno zvěstování, jímž církev vzniká. Schütte poukazuje, že i evangelická exegeze (ThWNT III, 805, NTD, Lietzmann, Wolff, Wendland aj.) dochází při výkladu citovaného místa 1 K 10,16 ke shodnému závěru - církev je zvláštním způsobem realizována ve společenství večeře Páně. Bornkamm zdůraznil význam přehození tradičního pořadí chléb-víno pro výklad tohoto místa ve smyslu církve jako společenství, které vzniká přijetím těla Kristova.

Podceněna byla také věta dokumentu, kde se zdůrazňuje, že zraněny nejednotou nejsou jen pravoslavné a evangelické církve, ale že ani katolická církev nemůže plně realizovat svou univerzalitu ve stavu nejednoty. Nejde tedy o návrat k tvrzení, že jednota už je prostě realizována v katolické církvi, a kdo hledá jednotu, tomu stačí do ní přistoupit.

V budoucnosti bude podle Schütteho záležet na tom, zda se podaří realizovat obnovu papežství podle Kristovy vůle, jak o tom mluví kard. Ratzinger a jak k tomu důležité podněty obsahuje jeho článek o primátu ve slovníku Lexikon für Theologie und Kirche a o kolegialitě biskupů v Baraúnově sborníku De ecclesia II.

Přednáška prof. Schütteho je zajímavá nejen svým obsahem, ale i pozitivním přístupem k problému. Tohoto pozitivního myšlení jsme v naší době jen vzácně schopni.

Jaroslav Vokoun