Helder Camara - sen a realita

Na počátku stálo obrácení: Jako světící biskup z Rio de Janeiro skvěle zorganizoval světový eucharistický kongres - zcela v duchu triumfalismu. Na konci kongresu se mu svěřil stařičký kardinál Gerlier z Lyonu: .Pro mne byl tento kongres pohoršením. Za fasádou hotelu a obchodních domů půl milionu chudých lidí v lidsky nedůstojných životních podmínkách. Proč, milý bratře, nedáte organizační talent, který vám Bůh dal, do služby chudým?" Tato otázka vedla k rozhodujícímu obratu v Camarově životě. Jako arcibiskup v Recife usiloval o mobilizaci světového veřejného mínění k překonání rostoucí propasti mezi chudými a bohatými zeměmi. Na koncilu nepronesl žádnou řeč, ale měl velký vliv na kardinály Lercara, Suenense a Montiniho.  I jako arcibiskup žil chudě, biskupský palác dal k dispozici diecézním organizacím a odstěhoval se do přístavku u kostela. Stal se hlasem těch, kteří se nedovedou bránit. Mnohým však byl trnem v oku, a tak když jako pětasedmdesátiletý podal povinnou rezignaci, byla tato promptně přijata. Jeho nástupce, předtím profesor církevního práva v Římě, zavedl opět pořádek.

Nastěhoval se do paláce a když s ním chtěli mluvit venkovští dělníci, poslal na ně vojenskou policii. Za policejní asistence dosadil svého oblíbence na jednu faru, uzavřel teologický institut a seminář a rozpustil pastorální komise. Již desátým rokem sleduje Helder Camara trosky svého díla. Říká však: .Když má sen jen jeden člověk, pak je to zkrátka jen sen. Když však budeme snít všichni, je to počátek nové skutečnosti."