Liturgie na 27. kongresu IEF v Durhamu

Patří k tradici IEF zvát celé ekumenické shromáždění na slavení eucharistické liturgie různých denominací, ke kterým členové IEF patří. V IEF to není prázdným gestem, ale souvisí s mnohaletým poctivým hledáním jednoty.  Společná víra v Kristovu reálnou přítomnost v eucharistii zde nechybí, znamení interkomunia je pravdivé.

Každá liturgie je výrazem, jak slavící obec žije, jak věří, jaké jsou důrazy v její spiritualitě, v jakém stadiu vývoje se nachází. Při liturgii se nedá mnoho předstírat, a pokud se o to někdo pokouší, tak se to snadno pozná. 

Z liturgie určité denominace lze vyčíst i ekumenickou vstřícnost k druhým prezentovanou věrností společným, ještě nerozděleným křesťanským základům.  Přesto hodnocení liturgie jednotlivých denominací, které hodlám provést, je do jisté míry opovážlivé. Není možné úplně a bezchybně proniknout do srdcí účastníků, kde se .efekt" liturgie - oslava Hospodina a přijímání jeho darů - odehrává. Je možné si všímat pouze vnější stránky.

Pro porovnání jsem zvolil několik kriterií:

• zda jsou hlavní části liturgie (boží slovo a eucharistická modlitba) opravdu ve středu dění a ostatní části knim přivádí
• zda je vyvážen řád bohoslužby se spontánními prvky
• zda je umožněna aktivní účast všech přítomných

IEF tvoří vyspělé liturgické zázemí a hrubé prohřešky proti těmto kriteriím se zde nevyskytují. Lze sledovat velkou příbuznost západních liturgií (katolické, reformované, skotské presbyteriánské, luterské, anglikánské).  Neškolený křesťan by nerozpoznal, které liturgie je účasten. Byl používán stejný chléb, stejné víno, stejné liturgické nádobí. (Chléb nekvašený ve formě malých hnědých silných hostií, které bohužel nejsou dost velké, aby je bylo možno lámat, a víno sladké červené.) Český, ekumenismem nezasažený katolík by si na katolické mši připadal asi jako v protestantském kostele (přitom všechny rubriky byly dodrženy). Český protestant kalvínského střihu trpící liturgickou podvýživou by si asi připadal na reformované večeři Páně jako na katolické mši. Z této řady, jak bude zmíněno dále, poněkud vystupovala liturgie pravoslavná. Pořadí komentářů k liturgiím je takové, jak byly v jednotlivých dnech slaveny.

Katolická liturgie byla .polské" provenience. Předsedal jí prezident polského regionu, koncelebroval místně příslušný biskup z New Castlu a řada přítomných katolických kněží z IEF. I když mohla být liturgie ještě ekumeničtěji vstřícnější, aniž by co ztratila ze své „katolicity", přesto bylo potěšitelné, že přijímání pod obojí (pitím) bylo samozřejmostí a modlitba věřících byla skutečně modlitbou věřících (s improvizovanými prosbami).  Pro paradoxní nedostatek liturgického citu sestavovatelů liturgie svědčilo nerespektování charakteru jednotlivých částí. (Přitom by právě katolíci díky staletému vývoji liturgie, smyslu pro tradici i obnovu mohli do ekumény hodnotně přispívat.) Části ordinaria určené ke zpěvu (Gloria, Sanktus a pod.) byly recitovány a zapadly, zatímco dominantními částmi liturgie se stávaly písně - „hity" kongresu, které s liturgií bezprostředně nesouvisely.  Boží slovo působilo jako dekorace - chyběli k němu úvody, homilie se mu příliš nevěnovala. To byl ovšem neduh i některých dalších reformačních liturgií.

Pozoruhodná a ekumenicky vstřícná byla recitace nicejsko-cařihradského symbola bez filioque.

Mezi rušivé elementy katolické liturgie, které jsou ovšem zakotveny ve stávajících rubrikách, stále patří její přetíženost množstvím zbytků z různých dob, z nichž část už ztratila smysl - např. Orate fratres. Rovněž přednostní přijímání celebrantů nelze teologicky obhájit - logické je, aby přijímali nakonec.

Purifikace liturgických nádob zůstala obřadem poutajícím pozornost, ačkoli v tomto případě rubriky umožňují ji provádět po skončení bohoslužby. 

Reformované liturgii předsedal pastor sjednocené reformované církve USA. Homilií posloužila neformální představitelka rodícího se českého regionu.  Přesto, že v mnoha kalvínských církvích byla liturgická tradice přerušena, zde jsem byl příjemně překvapen. Samozřejmostí byla eucharistická modlitba, jejíž integrální součástí byla slova ustanovení a epikléze. Předsedající měl štólu a až dojemným způsobem purifikoval po přijímání liturgické nádobí. (Ekumenická vstřícnost jde tak daleko, že kopíruje katolické nedomyšlenosti.) Zvláštně nelogicky působil postoj nás účastníků. Stálo se při písních, jinak se sedělo. Zřejmě se zastává zásada - pokud se aktivně projevuji, tak stojím.  Ovšem i při eucharistické modlitbě se projevuje aktivně celá obec (i když ji přednáší pouze předsedající).

Zato přijímání sympatickým způsobem akcentovalo všeobecné kněžství pokřtěných.  Soused sloužil sousedovi tělem a krví Páně. Bylo ovšem možné registrovat určité trauma předsedajícího, který se omlouval za to, že z praktických důvodů nebude možné přijímat tělo a krev Páně současně, že bude mezitím několikaminutová pauza. Odráží se v tom jistě správná zásada přijímat pouze pod obojí, která je však chápána příliš fundamentalisticky.  Nejrušivěji na mě působil fakt, že převážná část chleba a vína nebyla přenesena na oltář, ale zůstala na stolku vedle oltáře. Po skončení liturgie předsedající na dotaz odpověděl, že on sám by to tak neudělal, ale že mu to tak připravili. (Připravovatelé ale zcela určitě přenesení na oltář předpokládali.) V této církvi není zřejmě běžné přinášet dary. Asi se tak demonstruje (neuvědoměle) odpor vůči jakémukoli náznaku obětního charakteru večeře Páně. Tento problém je však již ekumenickou teologií zvládnut. Naopak je logické, aby v jedné části liturgie bylo v centru dění boží slovo a tím i bible, v druhé eucharistie a její způsoby chléb a víno.

Při liturgii chyběly jakékoli improvizované prvky (které jsou v kalvínských církvích běžné). Lze to chápat i jako vstřícné gesto (i když trochu přehnané).  Nicméně právě tato liturgie byla pro mě, který poznal aliturgickou praxi českých reformovaných církví, největším pozitivním překvapením. 

Ke skotské presbyteriánské liturgii mám výhrad asi nejméně. Byla vyvážená, dobře sestavená. Velký podíl na tom měl vedoucí zpěvu, který dokázal zaangažovat několik set přítomných. Krásný text eucharistické modlitby uvedeme v překladu. Byla slavena jako vyvrcholení pouti na Holy Island ležící blízko anglicko-skotských hranic v ruinách keltského kláštera. Připadalo mi, že se účastním typicky římské liturgie (včetně jejích nedostatků: klerikalizace - služebníci přijímají první, opět zdůraznění purifikace .obřadem").  Poprvé během týdne spolusloužily ordinované ženy, dvě v kněžské službě, jedna v diakonské. Jejich účast působila přirozeným dojmem a byla tak i přijímána. Nepozoroval jsem žádné stopy feministického exhibicionismu.  Ovšem ještě přirozeněji působily služebnice luterské o den později. Kuriózní byl tanec na závěr bohoslužby, kterého se zúčastnili i sloužící v liturgických oděvech v čele se dvěma biskupy.

Při luterské liturgii, které předsedal německý pastor, jsem se asi cítil nejlépe. Koncelebrovalo několik sloužících, včetně dvou žen. Snad nejlépe ze všech liturgií byly začleněny zpěvy (ordinaria a žalm s responsoriem).  Zásluhu na tom měla přítomnost scholy jako významného řádného účastníka liturgie. Tím, že ale byly začleněny i další písně, byla liturgie poněkud přetížená.

„Katolické" bylo i přinášení darů, podávání těla a krve Páně sloužícími. Ti však přijímali až nakonec. Luterská liturgie se také jako jediná vypořádala sympaticky s purifikací nádob. Ano, ale až po skončení. Úkon pokání byl zařazen po homilii (kritériem je právě zvěstované boží slovo, shromáždění je lépe disponováno než na začátku).

Typicky západně nedoceňující mi naproti tomu připadal přístup k epiklézi.  Byla sice zařazena, ale pronášel ji pouze předsedající, na rozdíl od slov ustanovení, která pronášeli koncelebranti společně.

Pravoslavná liturgie sv. Jana Zlatoústého byla slavena v rumunštině.

Předsedal jí rumunský kněz, zpíval sbor posluchačů pravoslavného semináře.  Ostatní účastníci byli, na rozdíl od předchozích liturgií, v roli pasivních pozorovatelů a posluchačů krásných zpěvů. Negativní příklad dokonale zprofesionalizové liturgie. Liturgie se konala v místním anglikánském kostele, na rozdíl od ostatních liturgií konaných ve stanu. Jako by to symbolizovalo určitou zaběhanost, tradičnost až strnulost, lpění na vlastní důležitosti služebníka .sakrálna" - na rozdíl od stanu symbolizujícího pochod pouští spojený s hledáním.

Čtyřjazyčná písemná verze liturgie nebyla v souladu s tím, jak byla ve skutečnosti slavena. Orientace byla proto velmi obtížná. Částečně to bylo dáno rumunskou podobou, částečně krizí, ve které se i pravoslavná liturgie nachází.  To, co bylo na pravoslavné liturgii po staletí přínosné a pro Západ příkladné - aktivní účast všech přítomných -, je takto dokonale zastřeno.  Eucharistická modlitba je recitována potichu, zatímco sbor zpívá závěr předchozí modlitby. Řada úkonů je již zcela nesrozumitelných i pro východního člověka. Když jsem se ptal (mimo IEF) jednoho zbožného vzdělaného ortodoxního křesťana, která část liturgie je podle jeho názoru dominantní, odpověděl mi po kratším váhání - „Velký vchod" (což je obdoba západního přinášení darů). Možná ale se pokouším použít západní měřítka, která jsou zde nepoužitelná. Nápravu by mohl přinést všepravoslavný synod, ale jeho svolání se zatím nedaří. Jak je vidět, byl by důležitý pro sjednocení všech křesťanů, nejen pravoslavných. (II. vat. koncil tím, že udělal některé vstřícné kroky k sesterským církvím, je také v důsledku ovlivnil.) Přijímání bylo podáváno pouze pravoslavným. Ostatní byli žádáni, aby nepřistupovali.  Všem byl na závěr (předsedajícím!) rozdáván požehnaný chléb (žehná se .přiblížením" k eucharistickým způsobám), což u nezasvěcených vedlo k domněnce, že pravoslavní přijímají pouze pod jednou způsobou. I tento fakt poukazuje na nutnost používat v liturgii srozumitelných znamení. 

Závěrečná nedělní anglikánská liturgie byla slavena v domovském sboru prezidenta IEF Richarda Hilla na předměstí New Castlu. On také liturgii předsedal, kromě členů IEF se jí účastnila i místní anglikánská obec. Liturgie byla v přímém přenosu přenášena celostátní nezávislou televizí. To zcela předznačilo její charakter. Co do volby jednotlivých částí a přípravy byla po formální stránce perfektní. (Jaký kontrast s tím, co sledujeme v naší televizi např. o Vánocích. . .) Ve zpěvu byla zapojena schola i lid. Svoji funkci měly v tak velkém shromáždění nejrůznější služby. Ovšem jakékoli spontánní prvky byly znemožněny, každé slovo předem nacvičeno „nanečisto".  Liturgii fakticky neřídil kněz, ale režisér.

Snad si ale Duch svatý našel skulinky v té spleti kabelů, lešení, přenosových vozů, hydraulických plošin a osvětlení vysoce výkonnými reflektory.  Příkladně byly uvedeny děti před jejich odchodem na vlastní bohoslužbu.  Dětem je vůbec věnováno více zájmu než v našich končinách. Pro ty úplně nejmenší je k dispozici vzadu v kostele koutek s hračkami, knížkami, a hlavně ochotnou obsluhou.

Vkusný a výrazný byl alelujový zpěv před a po čtení evangelia jako jeho integrální součást (evangelium četla diakonka).

Vyznání trinitární víry se dělo formou tří trefných otázek (podobně jako v katolické liturgii při velikonoční vigilii).

Přímluvy mezinárodní, s českou účastí (nejmladší členka české výpravy Káťa). Srdečný pozdrav pokoje s blízkými i vzdálenými sousedy z místa i IEF. Zde se výjimečně spontánnost mohla uplatnit.

Ježíš, který se vůbec nevyhýbal velkým shromážděním, eucharistii slavil v malém kruhu. Je otázkou, zda je možné pravdivě slavit večeři Páně v tak velkém shromáždění. A je ještě naléhavější otázkou, zda je vhodné, aby to přenášela televize. Přijímání většiny účastníků se dělo až po skončení bohoslužby, zatímco technici již necitlivě demontovali aparatury. Zpravidla se uvádí dva argumenty pro publikaci liturgie televizí: 1. umožnění aspoň náhradní spoluúčasti nemocným - to ale myslím lépe zvládne rozhlas; 2.  zviditelnění církve - proč ne, ale proč právě večeří Páně, která patří k vrcholným tajemstvím víry, je tedy při kritice vedené bez světla víry neporozuměním a působí pak právě opačně? V rámci kongresu se konalo několik neeucharistických liturgií, které byly velmi citlivě připraveny a byly by podle mého názoru k publikaci televizí přiměřenější - např. pouť do katedrály v Durhamu.

Dlužno říci, že určitý vliv měl přenos možná okamžitě. Po skončení .akce" šel prezident IEF poděkovat službu konajícím policistům (kterých si Angličané velmi váží). Jeden z nich byl natolik pozitivně motivován, že mu oznámil návrat do církve.

Na liturgii bezprostředně navazoval piknik na trávě kolem kostela. Všechno během konference, včetně liturgie, včetně tohoto pikniku, bylo organizováno s anglickou precizností, která ovšem zůstává hluboce lidská. Včetně sběru odpadků, takže trávník zůstal při odjezdu v perfektním stavu, jak se na anglický trávník sluší.

Tato provázanost života a liturgie je v celém IEF vědomě pěstována, a to dodává této organizaci věrohodnosti.