051 - květen 1995

Škoda slov. . .?

Myšlenky z projevů Jana Pavla II. při návštěvě Československa

Naoko sa všetko začalo so zrútením hospodárstva. To bol terén vybraný na vybudovanie nového sveta a nového človeka, vedeného perspektívou blahobytu, ale so životným projektom prísne ohraničeným iba pozemským obzorom. Nárok na vybudovanie sveta bez Boha sa ukázal iluzórny. A nemohlo to byť ináč!

Byli jste vyvedeni z poroby, a stojíte na počátku obnovného díla. K této obnově však rovněž patří zvážit a ocenit plody toho, čím jste právě prošli.  Byli jste nazýváni mlčící církví. Ale vaše mlčení nebylo mlčením spánku nebo smrti. V řádu ducha se v mlčení rodí nejcennější hodnoty.  Stavte nyní chrám svobodného života vaší církve nikoli návratem k tomu, co zde bylo před tím, než vám byla uloupena svoboda, stavte jej v síle toho, k čemu jste během pronásledování uzráli.

Uchovejte si tuto otevřenost k vedení Duchem Kristovým i nyní, kdy vstupujete do podmínek vnější svobody, do prostředí společenského a názorového pluralismu. Také zde mnohdy nebude snadné najít správnou cestu a uchovat si svou totožnost.

Třetím aspektem, který bych chtěl ocenit, byla věrnost národu, zejména solidarita s pronásledovanými a otevřenost vůči těm, kdo upřímně hledají pravdu a milují svobodu.

Církev se v tomto národě, v této nově se utvářející svobodné společnosti nesmí stát do sebe uzavřenou skupinou. Udržujte a prohlubujte svou solidaritu s národem! Poznávejte stále hlouběji duši svého národa, poznávejte a spoluutvářejte jeho kulturu!

Zde v Čechách, zde nikdy nestačilo odvolávat se jen slovně na autoritu Kristovu, zde vždy bylo a dosud je třeba autoritu církve dotvrzovat velkou mravní opravdovostí hlasatelů evangelia.

Máte dnes znovu v rukou osudy těch, kteří obětovali své životy a svou svobodu v uplynulých letech, ba v celých vašich dějinách. Je to veliká setba.  Neuduste ji a nepromarněte ji!

Jako Kristus přišel pro všechny, tak i církev tu není jen pro sebe a pro své věřící, ale má sloužit společnému dobru všech. Křesťané jsou přece podle slov Kristových kvasem, světlem a solí země.

Je třeba uvést v život důležité struktury a zásady, zavedené koncilem, počínaje prací vaší mladé biskupské konference až po farní rady jednotlivých obcí.

V duchu Druhého vatikánského koncilu bývá církev nazývána svátostí dialogu.  Podle slov mého předchůdce Pavla VI. by v církvi stále měla trvat důvěrná, rodinná rozmluva, citlivá a vnímavá ke všem pravdám a ctnostem a ke všem hodnotám našeho naukového a duchovního dědictví. . . vždy připravená slyšet četné hlasy dnešního světa, stále schopnější vytvářet katolíky jako lidi skutečně dobré, moudré, svobodné, plné jasu a síly (Ecclesiam suam).

Povzbuzuji rovněž ke snahám ekumenickým, k úsilí o jednotu všech, kdo věří v Krista. Pokračujte na cestě bratrské spolupráce ve vzájemné úctě a lásce s křesťany ostatních církví, ve spolupráci, která se upevnila v letech vašeho společného utrpení.

Zde, kde zakoušení společného útlaku v nedávné době pomohlo sblížit křesťany různých vyznání: právě v této zemi se zdá oprávněnou naděje, že dojde k závažným krokům na cestě bratrského smíření a opravdové jednoty v Kristu.

Právě přítomnost nemocných nám připomíná tajemnou solidaritu všech v Kristu, kterou je církev. Připomíná nám, že i v době nových vnějších možností pro život církve máme podle slov apoštola svou chloubu, slávu i moc spatřovat jedině v Kristu ukřižovaném (srv. Ga 6,14).  Je pochopiteľné, že dlhé roky neprípustného zasahovania politickej moci do života cirkvi zanechali po sebe negatívne následky, medzi nimi aj istý druh paralyzujúcej pasivity, ktorá brzdí nielen mnohých laikov, ale i niektorých kňazov. . . Nový vývin udalostí vyžaduje široký rozhľad, tvorivosť a iniciatívu v pastoračnej činnosti ako odpoveď na nové okolnosti v porovnaní s minulosťou a na nové možnosti, ktoré sa otvárajú životu cirkvi.  Církev v této zemi se v tvrdých dobách stala - a má i nadále být - silnou ne tak počtem, jako opravdovostí své víry a také svou otevřeností a solidárností se všemi, kdo hledají pravdu a milují svobodu.

Má blízkost a přátelství k umělcům vyplývá z mé vlastní životní cesty i z mého přesvědčení, že k poslání zvěstovat Boží slovo náleží naslouchání a  - 4. strana stálý dialog s tvůrci kultury, těmito svědky otevřenosti a hloubky lidského srdce.

Citováno podle publikace Jan Pavel II. v Československu, Praha 1990