Mystika jako základní rys obce - Liturgie jako setkání se Vzkříšeným

Mystika jako základní rys obce

Jako základní rysy obce jsme na počátku kurzu uvedli martyrii (svědectví), liturgii, koinonii (společenství) a diakonii (službu). Místo martyrie a liturgie uvádí Paul M. Zulehner ve své Pastoraltheologie (díl 2) mystiku. Mluví však o tomtéž - z hlediska, které může být klíčem k pochopení, oč jde; proto se budeme v následujícím textu opírat zejména o Zulehnerův výklad. V úvodu cituje Zulehner anketu, podle níž jen třetina katolíků a evangelíků odpověděla kladně na otázku, zda Bůh působí v církvi. Přitom však jde o zcela základní věc, která církev odlišuje od ostatních organizací. Tento „eklesiální ateismus" a dnešní vnitrocírkevní „mystický deficit", ohrožující církev v její podstatě, je nutno překonat. Křesťanská obec je totiž tajemství, mystérium, kde se naplňuje starozákonní zaslíbení: .Toto praví Hospodin zástupů: V oněch dnech se chopí deset mužů z pronárodů všech jazyků pevně cípu roucha jednoho Judejce a řeknou: Půjdeme s vámi. Slyšeli jsme, že s vámi je Bůh." (Za 8,23) Naplněním těchto slov je obec pro přítomnost Krista, který je Bůh s námi. Na shromážděnou obec vztáhl toto zaslíbení apoštol Pavel (1 K 14,25 aj.). Tajemstvím obce je tedy Kristus mezi námi, a mystikou se rozumí zřetel k tomuto tajemství.

Jde tedy o to, aby obec byla zakotvena v církvi jakožto tajemství. Zdůrazňování církve jako tajemství slyšíme dnes i z nejvyšších hierarchických míst, někdy s cílem odvrátit pozornost od faktického stavu církve a podvázat kritiku, v zásadě však jde o správný požadavek.

Základem mystické dimenze obce není něco, co bychom měli dělat. Mystérium obce - Bůh s námi - je faktem, z naší strany jde o otevřenost pro Boha, který přichází a je s námi. Boží přicházení má různé formy; a je chyba je stavět proti sobě. Bůh přichází v nitru jednotlivce i v lidských dějinách, ve spolehlivém slovu Bible a nepřekonatelně ve slovu, jímž je Kristus sám. S Bohem se setkáváme v bližním, zejména v chudém (Mt 25, 31-46). Pro budování obce a její život je důležitý zřetel k tomu, že Kristus je mezi námi, když se shromáždíme v jeho jménu - a může k nám promluvit ústy kohokoli z našich bratří a sester. Právě tak je základně důležité, že k nám sám Kristus mluví, kdykoli se ve společenství obce čte Písmo (srv. Dei Verbum 21-26): přitom se nám dává nejen informace, ale sám Boží Syn jako potrava pro náš život. Naplněním Kristovy přítomnosti je slavnost eucharistie. Nejde jen o to, že se chléb proměňuje v Tělo Kristovo, ale že se v Tělo Kristovo proměňuje i obec, a tak je v plném smyslu církví. .Jsme jedno tělo, neboť máme účast na jednom chlebu." (1 K 10,17) Opakuji, v mystické dimenzi života obce, v liturgii a zvěstování, nejde o naši snahu přivolat Krista, ale naopak o to, abychom neuhnuli před Kristem, který přichází mezi nás. Základní odpovědí na toto setkání je chválení - beracha - eucharistia, tedy vděčnost, díkůvzdání. Jsme uchváceni Kristem (Fp 3,12) a naše chválení Božích skutků má podobu vyprávění, zvěstování. Právě tak z uchvácení Kristem, z naplnění Duchem jako speciálním polem mystiky obce, plyne společenství s bratřími a sestrami a služba všem lidem. Společenství a služba patří neodlučně ke zvěstování - sám Ježíš říká: Věřte aspoň pro ty skutky! (J 14,11)

Liturgie obce jako setkání se Vzkříšeným

Jak to, že se hosté na svatbě radují, když od nich byl ženich vzat? (Mt 9,14.15) Křesťanská bohoslužba jako .radost před Hospodinem" je možná jen proto, že Ježíš byl vzkříšen a je mezi námi přítomen. Proto jsou základními texty o křesťanské bohoslužbě texty o setkání se Vzkříšeným. Jakousi liturgiku v kostce představuje závěr Lukášova evangelia. Dva z učedníků se ubírají do Emauz a Ježíš se připojí k nim. Po úvodu, kdy jsou přijati v tom stavu, v němž zrovna jsou (plni zármutku), Ježíš .začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma." Pak společenství stolu: .vzal chléb, vzdal díky a rozdával jim." Obdobně od v. 36 (.Když o tom mluvili, stál on sám uprostřed nich. . . Pojedl před nimi. . . otevřel jim mysl, aby rozuměli Písmu.") Nakonec poslání a požehnání. Na úplném konci pád na kolena a radost v. 52. Podobně u Jana 20: Shromáždění (ustrašených), Ježíš přišel mezi ně, pozdravil Pokoj vám, .učedníci se zaradovali, když spatřili Pána." Tomáš - vyznání víry. A - 25. strana opět pozvání ke stolování, a pověření službou v církvi. U Marka je důraz na poslání, rovněž u Matouše, kde je až masivně prvek adorace: klanění a objímání nohou.

To jsou velikonoční evangelia. Ve skutečnosti jsou i ostatní texty v evangeliích vyprávěny velikonočně, nejde jen o historii, ale o to, co církev s Ježíšem zažívá i nadále. (Liturgicky jsou významná zvláště závěrečná slova perikop, která mnohdy ani nevnímáme - že všichni chválili Boha.) Dalším inspiračním zdrojem křesťanské bohoslužby jsou místa v epištolách, kde se přímo mluví o tom, jak má (nebo nemá) vypadat shromáždění křesťanů. Nejslavnější texty: Ř 12, 1 K 11-14, Ef 5,19.20. K tomu ještě připočtěme všechny další výzvy k radování a k děkování, protože to jsou pro židy výrazy související se společnou bohoslužbou, nikoli se stavem nitra. Základním problémem pro první křesťany byl vztah k židovské bohoslužbě, především k obětem. Problému je věnován zejména list Židům. Naší dostatečnou a neopakovatelnou obětí je oběť Kristova, on je pravý kněz a koná v nebi pravou bohoslužbu. K té se připojujeme. (Pojetí křesťanské bohoslužby jako účasti na nebeské bohoslužbě je i pozadím Zjevení Janova). Ale i od nás chce Bůh oběti rtů a díkůvzdání, oběti materiální, především však jako oběť přinášíme sami sebe, to je naše logická bohoslužba. Stáváme se obětí Bohu milou, apoštol Pavel přímo chce své obce dát Bohu jako oběť, ovšem především sám sebe. Toto uvažování nám dnes chybí! Vhled do prvokřesťanské bohoslužby nám poskytují i pasáže, které jsou v novém překladu ve verších, zejména v knize Zjevení a v Pavlových listech - to jsou zřejmě starocírkevní zpěvy, z nichž se můžeme opět naučit prvku chválení.

Prvotní církev je církví misijní, ale její bohoslužby nejsou evangelizační pásmo! Vedle prvku zvěstování k nim patří i prvek odpovědi, realizovaný zejména vyznáním víry, přijetím Krista ve slově a svátosti, přijetí bratří a sester ve víře a poslání do světa. Každé setkání se vzkříšeným Ježíšem je spojeno s posláním!