Proti banalizaci křesťanství

Slyšeli jsme slovo Boží - úryvek z kázání na hoře - a nyní jsou všichni zvědaví, jak kazatel vyloží text. Ve skutečnosti není co vykládat, vše je srozumitelné - a od kazatele se očekává, že text vyloží tak, abychom mohli žít klidně dál jako doposud, abychom nemuseli nic radikálně změnit - nanejvýš snad u sebe samých, ale ne v církvi a ve společnosti. Jasnými slovy - očekává se banalizace evangelia na potřeby a možnosti vlažného průměru. Stále častěji mě přepadá hrůza z toho, co jsme to vlastně udělali se zvěstí evangelia. Z poselství, které pozvedalo chudé a ponížené a inspirovalo zdravé k putování až na konec světa a oběti vlastního života, jsme udělali povídání, které už nemá skoro žádné ambice. Přistoupili jsme na hranice, které nám na počátku novověku vymezil tomisticky formovaný Descartes - duše, vědomí-, a uznali, že svět kolem nás funguje podle svých nezávislých zákonitostí. Do ráje srdce nás zahnalo vyhození z politiky, ekonomiky a vědy, z pracovní sféry vůbec do oblasti volného času - stali jsme se víkendovými křesťany. Byl to jistě trest za naše nekompetentní zásahy v minulosti - místo kompetentního mluvení v přítomnosti se pohybujeme na bezpečnějším poli banalizace zvěsti. Tím se vyhneme nepřízni mocných i vnitřním konfliktům - ale za jakou cenu? Ti, kdo hledají orientaci pro aktivní život a zápas, ji u nás nenacházejí.

Samozřejmě, zjednodušuji. Naštěstí mohu uvést příklady zápasu s banalizací a jasného slova:

- Sociální učení církve, přednášené současným papežem jako alternativa nejen komunismu, ale i kapitalismu. Nemusím dokládat, že se je politrukové z různých večerních univerzit a institutů snaží banalizovat, aby jako-by podporovalo jedno či druhé. Braňme se tomu, máme v rukou alternativu, kterou lidé, znechucení prvním i druhým, hledají. Je-li smyslem naší doby zápas mezi ekonomickým a ekosociálním přístupem, boj o to, aby se z člověka nestalo jen kolečko v systému či dokonce objekt, zboží, pak jsme (po kolika staletích konečně) v předstihu před společností a máme program, který se hledá a který nás jako v době komunistické vlády opět spojuje i s nevěřícími lidmi dobré vůle.

- Budoucnost světa. Jistý americký fyzik si povzdechl, že se od současných teologů nelze dozvědět nic jednoznačného o budoucnosti a posledních věcech světa. Zvěst, kterou máme, zvěst o přicházejícím Kristu, nemůže být banální, třebaže v našem podání buď je (v důsledku totální spiritualizace a individualizace) nebo se z něj vůbec vytrácí. Dospělo-li lidstvo k vědomí evoluce a naší zodpovědnosti za její další osud, pak bychom se také neměli bát dívat více dopředu. Máme v jistém smyslu v rukou klíč k budoucnosti. Claude Tresmontant ukazuje, jak je zvěst evangelia důležitá právě z hlediska .řízení evoluce". Člověk, naprogramovaný stále ještě na morálku doby kamenné, má v evangeliu program adekvátní přicházející budoucnosti. - Slovo Boží je nutno vzít radikálně nejen jako výzvu, ale i jako informaci. Jsme si např. jisti, že Ježíšova slova o tom, že ponižování bratra je jeho zabitím a pohled na cizí ženu je cizoložstvím, jsou pouhou nadsázkou? Je to jen naše interní věc, když se v Bibli píše o tom, jak dopadne stát, ignorující Boží přikázání?

- Kritické Boží slovo o světě, nezneužíváme-li je pro léčení vlastních mindráků, představuje důležitou diagnózu, kterou nesmíme banalizovat. Jako první křesťané žijeme ve společnosti ve stádiu postupujícího úpadku a rozkladu a neměli bychom se bát hlásat jako oni: Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení! Jste vykoupeni z nesmyslného života! Víra přemáhá svět a je alternativou současného nihilismu a skepse.

To, co víra dává starým, nemocným, slabým, nešťastným atd., tím nemá být popřeno. Chci prostě připomenout, že Ježíš se obracel i na ostatní lidi, a redukovat jeho zvěst na určité lidi a určité situace znamená v důsledku připravit o ni ty, kdo stojí uprostřed života a ovlivňují budoucnost světa.