Autor svůj text uvádí poukazem na situaci v Německu,
kdy se mnozí biskupové ještě před započetím podpisové akce tvrdě bránili.
Připomíná, že podle kánonu 212 církevního práva však věřící mají právo a
dokonce povinnost projevovat svůj názor ve věcech, které se týkají dobra
církve. Námitky „jistých hierarchů" proti petici jsou podle Künga výmluvy, a
autor se je pokouší zodpovědět. (Úvodní část Küngova textu jsme z redakčních
důvodů vynechali.)
Výmluva 1:
Záleží na Duchu, na Duchu svatém, a věřící by se měli
starat o svoji víru, ne o strukturu církve. Nejdříve svědectví víry a naděje
světu slovem a skutkem, pak teprve by měl smysl rozhovor také o cestách,
prostředcích, strukturách a službách.
Odpověď:
Nesčetným lidem byla taková „víra" v církvi
znemožněna právě lpěním na překonaných strukturách církve. Tak se ženám zdá
stále nesnesitelnější míra, v jaké brání patriarchálně založené církevní
struktury jejich snahám žít svoji víru ještě v církvi. Naopak platí:
Člověk si musel zachovat ještě velikou víru věci evangelia, aby mohl ještě
věřit v reformu středověkého, protireformačního a antimodernistického
paradigmatu římskokatolické církve.
Výmluva 2:
Otázky jako celibát, pohlavní morálka, zrovnoprávnění žen,
to jsou po léta obehraná témata, ke kterým se biskup musí vyjadřovat každý den
do omrzení: církevní „ležáky". Proti tomu je nejvyšší čas, aby se na přetřes
dostaly zase jiné věci, třeba obnova víry a hlásání evangelia.
Odpověď:
Sporné strukturní otázky jako celibát, pohlavní morálka a
zrovnoprávnění žen jsou „obehraná témata" jen proto, protože jsou ponechány na
programu církevních reforem zčásti již po staletí. Skutečně: církevní „ležáky",
ale jsou to vposledku biskupové, kdo je ponechávají ležet a brání reformám.
Namísto co by papež a biskupové konečně tento seznam palčivých témat sprovodili
ze světa, nutí lid církve, aby se k němu neustále vracel. Právě ten, kdo
chce naléhavě nezbytnou obnovu víry a hlásání evangelia, může tak věrohodně činit,
jen zahrne-li tyto reformní požadavky.
Výmluva 3:
V církvi sice musí existovat veřejné mínění i možnost
otevřeně projevit názor a prostor k diskusi protikladných stanovisek; k tomu
však jsou prý v diecézích i na celostátní úrovni nejrůznější možnosti:
různé úrovně rad, synod, diecézních setkání, mládežnických fór, komisí, jakož i
veřejné akce diecézních akademií, katolických vzdělávacích center a spolků.
Odpověď:
To je právě bída současné katolické církve: máme dost rad,
synod, schůzí, fór, komisí, dialogů a pastoračních rozhovorů - ale žádné
výsledky. Každý přece ví, že právě synody stále znovu požadovaly vnitrocírkevní
reformy, ale jejich požadavky nakonec vyzněly naprázdno - protože biskupové
tyto požadavky v Římě nezastávali dost energicky. Důležitější jim je ničím
neospravedlněná přísaha věrnosti duchovnímu vůdci v Římě než požadavky podložené
evangeliem. Osud německé synody z počátku sedmdesátých let, ve které se
mohutně angažovalo nesčetné množství katolíků dobré vůle, se stal tragédií
pokoncilního katolicismu. Reformní požadavek další synody, i takový, který měl
podporu biskupů, byl Římem tvrdě odmítnut nebo ignorován. Nepotřebujeme žádné další alibistické a
utěšovací akce ani „plány pastorace", které zhroucení pastorace pro nedostatek
duchovních maskují hesly o „hodině laiků".
Výmluva 4:
Sbírání podpisů prý namísto k nezbytně nutnému
dialogu povede spíše k další polarizací názorů v církvi.
Odpověď:
Určití reprezentanti církevní hierarchie v Německu se
velmi vzdálili svému církevnímu lidu, a jsou tedy sami odpovědní za polarizací
názorů v církvi. Takoví
hierarchové, kteří si myslí, že mohou vládnout proti lidu církve, působí polarizaci,
na kterou si pak mnohomluvně stěžují. Kdo se však v dnešní době pokouší
poručníkovat „dospělý" lid, nesmí se divit, když tento lid chce pozvednout svůj
vlastní hlas.
Výmluva 5:
Témata předložená k podpisu jsou prý formulována
příliš heslovitě a paušálně; a nedostatkem také je, že se má hlasovat výhradně
o všech společně.
Odpověď:
Předkládané reformní požadavky nejsou heslovité a
paušální, jsou konkrétní a elementární. Všechny spolu navzájem souvisí. Lid
církve je dost dospělý, aby mohl vyjádřit svůj názor ke všem bodům. To je zcela
legitimní a demokratická hlasovací procedura, a jistí hierarchové jsou právě ti
poslední, kdo by směli tento demokratický proces zpochybňovat.
Výmluva 6:
Počítají se jen podpisy, nikoli argumenty; tímto způsobem
prý nelze uskutečnit opravdový dialog, ve kterém si partneři navzájem
naslouchají, vzájemně se setkávají a přibližují, aby společně žili a
dosvědčovali víru.
Odpověď:
Během desetiletí bylo v Německu vyměněno argumentů
dost - na úrovni teologického bádání stejně jako na úrovni pastorační aplikace.
Po desetiletí byly tyto reformní požadavky stále znovu uváděny v dialogu
se všemi účastníky včetně biskupů. Doba dialogu nyní skončila. Nyní platí hlas
lidu. Biskupský požadavek „skutečného
dialogu" příliš naznačuje vyčkávací a zdržovací taktiku, než aby mohl být brán
vážně. Kdo chce jako biskup skutečně dialog, měl by se veřejně přihlásit k těmto
reformním požadavkům, namísto co by servilně služebníčkoval vatikánské politice.
Výmluva 7:
Je prý zlé, že petice přináší pouze čistě vnitrocírkevní
témata, ale neuvádí velké sociální, politické, ekologické a etické výzvy naší
doby.
Odpověď:
Módní taktikou ve vnitrocírkevních sporech se nyní stalo
potlačovat nepohodlné požadavky tím, že se bagatelizují jako „čistě
vnitrocírkevní" témata, a jako alternativa se nabídnou .velké výzvy naší doby".
Ale od společnosti může něco věrohodně požadovat jenom ten, kdo předtím
sebekriticky uskutečnil reformní požadavky ve vlastní církvi. Namísto co by
biskupové neustále kázali světu, měli by zamést před dveřmi vlastní církve. Kdo
například jako papež požaduje zrovnoprávnění ženy ve společnosti, čemuž však uvnitř
církve systematicky zabraňuje, ten se zesměšní před světem, jako je náš. Kdo
jako biskup požaduje odstranění nášlapových min v celém světě, ale
nepřispěje ke zneškodnění „min" v církvi, ten si nezaslouží sluchu.
Výmluva 8:
U této petice se prý jedná o soukromou iniciativu, která
zřejmě v žádném případě nezasluhuje podpory. Proto ji nemají být
poskytovány prostory, prostředky, síly nebo služby církevních právních nebo
soukromých osob.
Odpověď:
Příznačné je již to, že biskupové požadavky z vlastního
lidu církve diskvalifikují jako „soukromou iniciativu". Zcela vážně se
biskupové roku 1995 s manýrou „církevních knížat" domnívají, že prostory a
finance církevních obcí jsou jejich privátní vlastnictví. Diktátorsky se
pokoušejí vykonávat nátlak obzvláště na své vlastní zaměstnance, aby
nepodepisovali. To znamená, že lidé v církvi mají být donuceni k vystřízlivění
a poslušnosti. Takovým biskupům se patří říci: Vy nejste pány církve, ale podle
Nového zákona máte být služebníky všech. Je nesnesitelné, jestliže lid církve,
který jistí hierarchové kolem sebe samozřejmě rádi vídají jako jásající kulisu,
má být při zcela legitimním projevu názorů vyloučen z církevních prostor.
Výmluva 9:
Tento názorový nátlak byl vytvořen „liberálními
sdělovacími prostředky" a je prý třeba varovat před „zmatením", které by tato
iniciativa mohla vyvolat.
Odpověď:
Kdyby byl lid naší církve odkázán pouze na vnucované „dvorní
zpravodajství" v církevních novinách, skutečně by pravdu ani neznal, ani
nedokázal artikulovat. Ale Bohu díky existuje i v církevním ohledu
nezávislý tisk. Právě mnozí redaktoři církevních listů, kteří to myslí s církví
dobře a bývají často v obtížném postavení, jsou první, kdo by si přáli
liberálnější ovzduší v církvi a méně konformní zpravodajství. Naše
iniciativa má dodat odvahu právě všem těm v církevních aparátech, kteří
smýšlejí stejně, aniž by to mohli veřejně vyslovit. Naopak si hierarchie velice
ráda poslouží „liberálními médii", aby si dělala reklamu. Je neuvěřitelné, čím
si je tato církev v poslední době ochotna posloužit. Na propagačním
plakátu různých diecézí se objevuje obrázek mladé ženy s větou „Jsem
mladá, pěkná a katolička." V jakém stavu musí německý katolicismus být,
aby měl zapotřebí takovou stupidní kampaň!
Výmluva 10:
U předkládaných požadavků se prý jedná o typicky německé
problémy, které jsou v měřítku světové církve bezvýznamné. Ostatně daly
biskupské synody například v otázkách celibátu a kněžství žen definitivní
odpověď; a je třeba konečně respektovat rozhodnutí světové církve.
Odpověď:
U reformních požadavků nejde rozhodně o typicky německé
problémy. Jsou to problémy světové církve. Ano, celibát a antikoncepce jsou v Africe
a Latinské Americe ještě mnohem většími problémy než v Evropě. Právě proto
se tímto problémem musely zabývat některé biskupské synody v Římě. Bohužel však ani tyto synody nedokázaly nic
ovlivnit. Nemají žádnou rozhodovací pravomoc a papež s kurií od začátku do
konce všechny naléhavé požadavky sabotovali. Před ničím tedy biskupové nemají
větší strach než před římskou kurií a papežem. Biskupové by však měli konečně
odvážně vyslovit to, co mnozí z nich připouštějí v soukromých
rozhovorech: Stav právě i německého katolicismu je prabídný. Hrozí zhroucení
pastorace. Potřebujeme důkladnou reformu v hlavě i údech. Znovu jako v dobách
Druhého vatikánského koncilu potřebujeme namísto rezignace a frustrace
otevřenou, pohostinnou, utěšenou a těšící církev. Biskupové by udělali dobře,
kdyby se ukázali jako praví pastýři svých obcí, solidárními s jejich
bolestmi a nadějemi, a nehráli nadále roli poručníkujících eminencí, kterou jim
snad Řím vnucuje.
Přeložil JaS
Poslední komentáře