Některé věci, které se skutečně staly v nadějné
atmosféře koncilních a pokoncilních let, už znějí naprosto neuvěřitelně. R.
1960, tedy ještě před koncilem, vytvořili němečtí evangelíci, beroucí vážně
katolickou dimenzi augsburského vyznání, Svaz pro evangelicko-katolické
znovusjednocení. Původně to nebylo nijak velké společenství, ale brzy nato,
když se začalo zdát, že jednota evangelických a katolických křesťanů je na
pořadu dne, nabylo společenství náhle na významu. Stále více se vyvíjelo do
podoby jakési evangelické uniatské církve, ale v dobré naději, že
tentokrát z unie nevznikne žádná hořkost. Německé evangelictví, v šedesátých
létech masívně liberalizované, považovalo za únosné vytvoření jakéhosi „průniku
množin" obou církví, někteří si od toho možná slibovali vznik rezervace
izolující katolicky orientované evangelíky. Jednání s evangelickými
biskupy i v Římě se vyvíjela velmi nadějně do podoby jakéhosi společného
vedení tohoto útvaru. Byl předložen i schůdný návrh vzájemného uznání ordinací -
nikoli nová ordinace, ale svěcení v sukcesi jako ekumenické rozšíření
platnosti ordinace. Nakonec ovšem z projektu mnoho nebylo, přičemž první
couvli kupodivu představitelé evangelických církví. Svaz nezískal masovou
členskou základnu, takže to přestalo být zajímavé i pro Řím. Jediným
hmatatelným výsledkem zůstalo to, že někteří diecézní biskupové dali
společenství souhlas k interkomunii v katolické církvi. Dnes, kdy se
zdá, že za tento cíl ekumenické hnutí ani dojít nemůže, se nám tento výsledek
nemusí jevit jako nevýznamný. Svaz je i přes svou nepočetnost - díky aktivitě
členů - dosti dobře zastoupen při různých ekumenických aktivitách, renomé má
jeho časopis Bausteine für die Einheit, oblíben ke konferencím je i jeho
Hans-Asmussen-Haus. V rámci svazu
vzniklo Bratrstvo sv. Jakuba, jehož cíl je dvojí: Proti ekumenickému aktivismu
staví ekumenismus duchovní, v návaznosti na sjednocující katolickou
zbožnost Lutherovu. Proti nezávaznosti, s níž jsou všichni samozřejmě pro
ekumenu a nikdo nic nedělá, staví jasný závazek ekumenicky pracovat. Patronem
je Jakub, představený jeruzalémské církve, (v západní církvi prakticky splynul
s ostatními novozákonními Jakuby), je vzorem ekumenické vstřícnosti pro
svůj postoj při jeruzalémském koncilu (viz Sk).
Pro spiritualitu společenství má význam i Jakubova epištola a Skutky
apoštolské (1,14). Představeným společenství je v současnosti Volkmar
Walther, východoněmecký evangelický farář, ovlivňující část českého
ekumenického spektra od počátku osmdesátých let. V současnosti, kdy Svaz
ztratil charakter shromažďování členů pro budoucí unii, mohou být členy
společenství i katolíci.
Z pravidel, které si vytvořilo české Duchovní
společenství sv. Jakuba zjednodušením pravidel německých, vyjímáme:
Společenství spojuje ty, kdo se cítí povoláni ke zvláštní závazné službě v úsilí
o viditelnou jednotu ve svaté, všeobecné a apoštolské církvi. Zvláštní službou
společenství sv. Jakuba je duchovní ekumenismus, podpora úsilí o jednotu
duchovními prostředky. Členové
společenství se zavazují modlit se za jednotu Božího lidu v pravdě a
lásce, nést kříž pro tuto jednotu (snášet spolu s Kristem neporozumění, pomluvy,
falešná obvinění, posměch, opuštěnost...), podle svých možností
podporovat osobní účastí, propagací či hmotně vše, co se koná pro jednotu církve,
vzájemně se v tomto úsilí podporovat a napomínat se ve společenství s ostatními
členy.
Poslední komentáře